Seznamte se, blázen

Je to už nějakou dobu, co jsem procházela dveřmi s propouštěcí zprávou v ruce, ale ten pocit je stále tak čerstvý, jako by se to stalo dnes ráno. Člověk si začne vážit svobody, až když o ní přijde a to samé se dá říct i o zdravé mysli. Nic lepšího na uzavřeném oddělení, než si psát deníček, mě nenapadlo, už jen proto, že jsem si ho psala dávno předtím. A tak jsem neúmyslně roky zaznamenávala vývoj své vlastní psychiky, který mě dovedl až na psychiatrii a zároveň mě nasměroval v životě na správnou cestu, kterou jsem předtím tak postrádala. Nebudu ale předbíhat, začnu pěkně od samého začátku…

Rodiče strašně rádi vyprávějí o rádoby vtipných příhodách z mého dětství, které si sama pamatuji už jen matně, ale i tak pamatuji. Už ve školce jsem věrohodně a pěkně detailně popisovala ostatním dětem, jak modrý byl muj bráška, když jsem ho našla utopeného ve vaně. Naši pak těžce vysvětlovali, že žádnýho brášku jsem neměla a sama upřímně netuším, jak jsem na tak zkurvenou historku přišla. Další takovou si třeba do dnes pamatuje i moje první třídní učitelka, pro kterou z nevysvětlitelných důvodů, jsem do teď jedna ze tří jejích nejoblíbenějších žáků, jaké kdy učila. Do školy jsem si občas nosila věci, které jsem měla ráda. No, a jednoho krásného dne to byla hlava vycpaného havrana a nejlepší věc, jak s takovou hračkou naložit ve školním prostředí, bylo (pochopitelně) napíchnout jí milované paní učitelce na její oblíbenou propisku. Prvňáček k nezaplacení. Ale byla to prdel!

Ano, už v první třídě místo panenek barbie jsem milovala mrtvá zvířátka. Nejlepší dárky k narozeninám byli vycpaní ptáci a nejoblíbenější venkovní činnost bylo prohledávání lesů s úmyslem najít, pokud možno, co nejvíce zachovalé kosti všeho druhu. Měla jsem obratle, lopatky, žebra, velký kosti jako kráva, malé kůstky ptáčků a hlodavců, lebky, čelisti, zuby, parohy. Teď si možná říkáš, že jsem nejspíš byla pěkně pošahaný dítě, ale to tě zklamu. V té době jsem ještě pošahaná nebyla, možná by někdo namítnul, že jsem k tomu měla alespoň prvotřídní předpoklady, jenže má nevinná dětská duše toužila být archeologem. Nic víc.

Tíhnutí k temným zákoutím lidské mysli jsem poprvé objevila o pár let později, odhaduji tak mezi třetí a čtvrtou třídou, kdy jsme měli první počítač s těmi internety a já objevila surfování na netu. Byla jsem doslova okouzlená blogy o černé magii. Pamatuji, jak jsem s prázdnou lahvičkou od parfému (ideální na magický lektvar) donutila mámu mě pokřtít na nesmyslné jméno asi z třiceti slov, jehož účelem bylo mne oficiálně prohlásit za Satanovo právoplatnou ženu. Ale jak to tak se vztahy bývá, dotyčný občas ani vlastně netuší, že existuješ, natož, že s nim chodíš. Takže mé platonicky zamilované srdce přesměrovalo hledáček na jiného potencionálního manžílka, hraběte Draculu. Ano, jak jsem byla malá, tak jsem byla blbá a naivní, ale rozhodně to bylo zábavnější než pomocí testů z Bravíčka zjišťovat jakej typ holky jsem. Byla to prdel!

Bohužel, mé neobvyklé a satanistické choutky musely zákonitě odeznít s příchodem puberty. Zvláštní období v životě každého, kdy si nikdo není jistý svou identitou a tak hledá, hledá a hledá, až se začne nacházet v někom jiným a než si to uvědomí, vlastní identitu ztrácí. Stejně tak jsem i já, malá, nevinná, i když trošku nekrofilní holčička, ztratila nevinnost v partě starších „frajírků“. Zjistit, že si máma nevšimne pár zmizelých cigaret nebylo těžký. Zjistit, že rodiče vlastně vůbec nemusí vědět s kým se stýkám a jak trávíme čas, taky ne. V neposlední řadě došlo i na zjištění, že když si ve třinácti letech příležitostně zahulim, doma to nikdo nepozná. To, že se vobčas ulejem ze školy je snad to nejmenší, když čerstvě zpubertizovaný, znuděný spratek objeví hořkosladkou pachuť bohémství při jakémkoliv projevu vzdoru vůči autoritám. Najednou se zase cejtim tak nějak stejně temně jako při hraní si s mrtvým ptákem, při leštění nově nalezené jelení lebky nebo při půlnočním čekání pod otevřeným střešním oknem na mého vyvoleného, který mou duši učiní věčnou. Ruku v ruce s hulením přišlo krásné období anarchie provázené každovečerním poslechem celého alba Nevermind od Nirvany, které jsem v šesté třídě dostala od táty, tím se zrodila má nová platonická láska, trvající dodnes, stejně jako touha být věčná. Pořád to byla celkem prdel!

I přes tento pofidérní vývoj ze mě po základce vyrost celkem ucházející kousek. Pokud si představíte jakejkoliv americkej film ze středoškolského prostředí, já byla taková ta nejhezčí svině, kterou měl každej rád a přitom nikdo. Do teď netuším, jak je to možné. Vlastně celá moje osobnost během střední školy je jedna zkurvená záhada, protože s tím člověkem, jakým jsem byla, teď ani předtím nemám absolutně nic společného. Byla to ještě taková prdel?

S koncem střední definitivně skončilo i mé dětství, poslední zbytky nevinnosti byly sprzněny nekontrolovatelností a zkažeností nočního víru velkoměsta. Občasné fetování v dobré víře experimentů, zábavy a rozšiřování obzorů akorát začalo podněcovat cosi shnilého v mém nitru. No, a postupné rozpadání všech prioritních hodnot včetně rodinného zázemí, které pro mě celý život bylo jako jediná opravdovost, co v životě mám, to už úplně dojebalo. První neúspěchy byly jako nepřiměřeně zbrklé předehry pro další neúspěchy. Jeden sen za druhým se začal rozbíjet na kousky, stejně jako dopitá padající flaška vína a já jen mohla bezmocně koukat s dlaněmi plnými kyselých střepů a studené krve. Začali mizet lidé bez možnosti rozloučení, bez možnosti vyjádření posledních slov lásky a vděčnosti, která mě budou pálit na jazyku po zbytek života. A tak se během pár krátkých a rychlých let z naivního děcka stala prázdná troska plná nenávisti k životu, ke světu, k lidem a především k sobě. Právě to přestala bejt prdel.

Tímto Tě vítám v mé hlavě.

 


Soutěž a novinka

Je to asi půl roku, co jsem si řekla, že zkusím na Instagramu udělat soutěž. Vím, že se dělají docela běžně, ale soutěž ve stylu „lajkni příspěvek, sdílej, sleduj“ mě nijak neoslovilo, chtěla jsem přijít s něčím osobitějším. Když jsem to zkusila poprvé, chtěla jsem prostřednictvím soutěže zjistit trošku zpětné vazby. Zajímalo mě, jestli mám na blogu příspěvky nebo části příspěvků, které by lidem mohly zůstat v hlavě. Do výherních balíčků jsem dala knížku, zarámované obrázky ode mě, kryt na mobil s mým logem a další drobnůstky. Užila jsem si vymýšlení, jak výhry zabalím. Obětovala jsem jeden časopis Krimi Revue a roztrhané stránky použila jako výplň krabic. Jako bonusové překvapení jsem do každého balíčku přidala ještě lahvičky od Rivotrilů a do každé schovala jiný vzkaz.

Podruhé jsem chtěla zjistit zpětnou vazbu na mou osobu a zapojila jsem do toho i mou milovanou Marilyn. Prvním místem bylo tričko z mojí první kolekce, další místa byly opět balíčky podle domluvy s výherci. Tentokrát jsem místo časopisu do balíčků nasypala černé lístky růží z klipu ke Světlu a připsala malá psaníčka s věnováním.

V neděli 17.2. jsem na svém Instagramu vyhlásila již 3. soutěž. Tentokrát jsem chtěla vidět kreativitu ostatních. Nápad jsem převzala z letošního Festivalu Na hlavu, který se konal nedávno v Praze. Soutěžilo se o nejlepší úvahu, zadané téma bylo Duševní zdraví, žádná další kritéria. Nemohla jsem se dočkat prvních výtvorů. Sice jsem původně chtěla vybrat jen jednoho výherce, ale nezvládla jsem to a nakonec vybrala 3 výherní příspěvky, které mě nejvíce oslovily a jeden bonusový, který podle mě stojí za zveřejnění.  

Poslední soutěž mě trochu donutila se zamyslet. Výhrou bylo mimo jiné i zveřejnění příspěvku na blogu a když jsem viděla, že je víc myšlenek a víc příběhů, které by měl svět vidět, napadlo mě otevřít další rubriku. Vyvolalo to ve mně vzpomínkou na „známého z Twitteru“, vystupujícího pod jménem Cvrliky, který násminulý rok opustil. Byl to pán, který se ve volném čase staral o toleranceplno.blogspot.com, na který jsem i já přispěla jednou úvahou.

Chtěla bych tedy prostřednictvím nové rubriky „Od Vás“ pokračovat v myšlence jeho blogu, na kterém se už žádný nový příspěvek neobjeví.

Takže si v nové rubrice můžete přečíst výherní příspěvky a pokud by měl někdo zájem se skrz novou rubriku o cokoliv písemně podělit, můžete mě kontaktovat na e-mail natali.deathroe@gmail.com nebo přes sociální sítě a domluvíme se.


Cesty

Když slyším definici „duševní zdraví“, představím si dobrý stav celé naší osobnosti. Duševně zdraví člověk je podle mě schopen řešit běžné problémy, pracovat, logicky uvažovat, přemýšlet nad věcmi, které chce za celý den stihnout, vše si naplánovat, aniž by ho cokoliv v jeho myšlenkách rušilo a tahalo do jiného světa, jednoduše se těší do života, ráno otevře oči, podívá se na budík, cítí se odpočatý po dobrém, nerušeném spánku, dokáže se vykopat z postele a fungovat, aniž by se bál, že ho může něco ohrozit, že mu jeho den může něco narušit, že ho jeho myšlenky a jeho hlavička na cestě do nového dne nějakým způsobem zradí.  Nebojí se, že nějaká jeho psychická porucha, kterou má v sobě ho začne ovládat. Co, když mě někdo vystresuje a já to nezvládnu? Co, když se něco stane a všichni to zjistí? Co, když mě někdo sleduje? A dalších tisíce otázek, které si lidé duševně zdraví nemusí klást.

Ne všichni, ale takový život mají. Někteří šlapou těžší cestu než ostatní, jejich život je hektický, zmatený, provázený třeba úzkosti, strachem, někteří se cítí neustále vyčerpaní, nebo si nevěří, nevidí na životě to hezké a vše vidí černě, nakonec je nic nebaví a v ničem nevidí smysl žití, trpí, jak oni samotní, tak lidé, kteří je milují. Někdy se k nim dostanou pohledy, slova a činy, které jim ubližují. Můj pohled je, že duševní nemoc je nemoc, jako každá jiná. Jak říká můj velmi blízký člověk v mém životě;,,Někdo má nemocné srdce, někdo má cukrovku a někdo má nemocnou ´duši.“ Nikdo nikdy nemá právo někoho odsuzovat , jen pro jeho nemoc.

Nejvíce mě mrzí, že někdy se na sebe zlé dívají i sami nemocní. Proč já? Tato otázka se jim určitě často honí hlavou, dívají se do zrcadla s odporem, litují se a co je hlavní, nechtějí si nechat pomoct. A přitom jsou kolem nich lidé, kteří jim chtějí pomoct, chytnout za ruku a ze země postavit na nohy, vykouzlit jim opět úsměv na rtech a v očích vidět aspoň malý záblesk radosti. Je to rodina, matka, sestra, přítel, kamarádka a když mají pocit, že kolem nikdo není, vždy tu je psychiatr, který si je vezme pod svá křídla a pomalými krůčky najde tu správnou cestu. Ale vyhledáni této pomoci, jak psychiatrické, tak psychologické je často vnímané, jako projev slabosti, znakem selhání. Pokuste se, jako já nikdy tyto myšlenky nepustit do své hlavy, ať už se jedná o vaše okolí, nebo o vás samotného. Návštěva a konzultace s odbornou pomocí může pomoci překonat vaši těžkou životní situaci, najít cestu, i když vy si už myslíte, že všechny vyhořely. Protože vždy je někde schovaná nějaká naděje, jen musíte najít sílu ji polapit do svých rukou.

Autor: Snow


Pár hodin

Psala jsem, že je mi divně. Jak? Chci si strhat kůži z těla, vyrvat všechny vlasy. Ve vteřině. Rychle. A bolestně. Chci něco cítit.

Něco, co potlačí nebo možná umlčí na chvíli tyhle odporný pocity.

To nedělej.

No jasně, že si nestrhám kůži z těla, debile.

V tu chvíli jsem si zase uvědomila, jak jsem sama. Sama proti všem. Sama proti sobě. Nevím jak si pomoct a nevím, kdo by pomohl mně.

Co je špatně? Není to tak dávno, co jsem milovala každé místečko svého těla, každejďolík, každou nedokonalost, každou negativní vlastnost.

Co si tu sakra namlouvám. Není to ani pár hodin, co jsem se tak cítila. Bylo to ještě tohle odpoledne. Každičký sluneční paprsek mi vykouzlil úsměv na rtech.

Slunce, jak moc jsi mi chybělo. Chci se o tu veškerou lásku tak moc podělit, že ji možná pak sama tolik postrádám.

A teď je to tu zase. Hlava se mi topí v proudu myšlenek. Statisíce, dosud stále nepoznaných, pocitů.

Slzy. Vztek. Dno. Dno. Dno.

Neschopnost něco dělat. Jen ležím. Mohla bych si klidně vybrečet duši z těla. Chci se zničit. Zatínám pěsti tak silně, div si nezaryju nehty do krve.

Nechci si připustit, že by se mnou bylo něco špatně. Je to jen zlej den. Neustále si namlouvám, jak je všechno v pořádku. Neustále poslouchám, že tohle k mému věku patří.

Patří? Patří to ke každýmu věku už čtvrtým rokem?

Mám úzkosti. Mám deprese. Mám. A není to jen špatnej den. Vím to. Vím to hluboko v sobě, jen to nechci pustit na povrch.

„Je to těžký, aby mohlo být zase dobře“. NE.

Tohle se děje. Každým dnem. Dokážu milovat a v další minutě nesnášet.

Ptáš se proč.

Nevím. Nevím proč mi tak zase je. Nevím, co mi přelítlo přes nos. Už dávno jsem se sama v sobě ztratila. Nechci, abys na mě teď mluvil, i když jsem před chvílí byla úsměv od ucha k uchu.
Při pohledu na tebe se ve mně začínají mísit nepopsatelně šílený pocity. Svírá se mi tělo. Nedokážu poslouchat ten tvůj ironickej tón. Nedokážu s tebou už nic, jinak se mi hlava rozletí na milion střípků. A věř mi, že už by to nešlo vrátit zpátky.

Jsem tu. Pořád dýchám. Pořád přežívám. Mám po krk být zaseklá na jednom bodě, roky se nikam neposouvat a jen si tajně snít o kouzelným světě a božím životě, od kterýho mě dělí vlastně asi úplně všechno.
Ptáš se, proč ti nic neříkám, proč ti neříkám, co se mi honí v hlavě. Ale z jakého důvodu to vlastně chceš vědět? Nejsi opora. Nikdy jsi jí nebyl. Kdykoliv si mě viděl na dně, vysmál ses mi jako „Co ZASE je.“

Nic, do háje. Nic není. Jen tu prostě ležím jak troska a všechno co teď potřebuju, je slyšet tvoje chabý, rádoby utěšující, slova, který pro mě nemají žádný význam.
Pozoruju svoje jizvy, každá říkajíc svůj příběh. Proudy krve mi stékají po rukou. Až na zem. Sleduju to zaujatě. Líbí se mi to. Jaký by to asi bylo vidět sama sebe umírat?
Všimneš si toho. Možná na vteřinu začnu toužit po tom, aby ses zajímal. Abys pochopil, že se vážně něco děje. Jediného čeho jsem se dočkala, bylo zakroucení hlavou s výrazem, jak marná doopravdy jsem. Zase jsem se dočkala jen tvýho nezájmu.
„Chci tady tu veselou Terku. Ne tu, co má pořád jen depky.“
Přijmi to. Tohle jsem já. Takový jsou dny se mnou. Nemůžeš po mně chtít něco, co já neovlivním, ačkoliv bych tak strašně moc chtěla. Chtěla bych to tak moc, že bych se pro to i obětovala. Obětovala bych svůj vlastní život.

A tak si říkám… Co se stane, až jednou přijde ten den, kdy budu já sama sobě úplně jedno? Začneš mě brát vážně?

 

Autor: AbNormal


Stíny dětské duše

Dušení zdraví?

 

Pro holčičku ze šťastné, úplné a bohaté rodiny bylo duševní zdraví samozřejmostí. Vlastně nechápala, jak jsou všichni ubozí a musí řešit své problémy léky, alkoholem, sexem, krádeží nebo i smrtí.

Nedokázala si představit, že by mysl lidí mohla mít takovou váhu, že by dokázala dostat na kolena i nejsilnější osobnost. O tom to právě vše je.

Teprve po 28 letech svého života zjistila, že nemusí být samozřejmost jít nakoupit do obchodu, sejít se v hospodě s partou nebo dojet busem za rodinou. V tu chvíli přišla otázka – Copak to nemám v hlavě v pořádku – proč mě hlava neposlouchá – jak se dostat z bytu ven – kolik alkoholu je k tomu potřeba? Pocity na zvracení se stali denní rutinou. Představa, že by měla překročit práh svého bytu jí doháněl k šílenství. Jedině pár lahví vína a léků na spaní jí dokázali vrátit pocit, že v sobě má ještě kus života.Zaplatila by milion za to, kdyby mohla jít s partou na pivo, aniž by před tím musela vypít lahev vína.

Ocitla se přesně v místech, které nikdy nedokázala pochopit. Jak se to může stát, že lidské vědomí dokáže ovlivnit celé tělo?

Důvod jí je do dnes velkou otázkou. Možná to byla závislost na lidech kolem sebe, kteří ji nepochopitelně opustili a nechali tak v tomto světě prát se o život samotnou.

Dnes je té holčičce 30 let – má za sebou úspěšné, roční sezení s psycholožkou, které bylo náročné, ale patří mezi nejšťastnější rozhodnutí jejího života. Zachránila svou duši, která si díky svému temnému vědomí užívá každý den, každé ráno, každý nákup a každé radosti, které kde kdo bere jako nadbytečné starosti.

Denně vidíme lidi, kteří se prezentují ve společnosti sebevědomě, ale může to být jen maska zlomeného člověka. Agresivní chování od lidí, kteří byli do té doby poctiví a zodpovědní. Nejčastěji pak člověk na drogách a alkoholu. To je totiž ta nejjednodušší cesta pro uzdravení nemocné duše. –  Je to hloupost! Dnes už to ví, je to jen odkládání blížícího se konce. Zábavná forma, jak si zlepšit den, být zábavný, sebevědomý a bezstarostný.

Opak je ale pravdou, čistá a zdravá duše si život dokáže užívat nejvíce právě s čistou hlavou.

Vnímat vůni deště, vnímat sluneční paprsky, vnímat přírodu a lidi kolem sebe, ale především vnímat sebe jako skvělou osobu, která si zaslouží žít život.

Nejdůležitější je, se nebát říct o pomoc. Zajít za přáteli, za rodinou a najít zpět sám sebe a svůj vnitřní klid.

Duševní zdraví? Je to nejdůležitější, co každý z nás má. Nikdo by to neměl brát jako samozřejmost.

 

Autor: Eva


Věty (16.1.2019)

Proč mě hladíš po tváři,
když na ní pak pliveš...

Proč mě líbáš, objímáš
a vzápětí mě zbiješ...

Na chvíli jsem se odmlčela i sama před sebou. Začala jsem se přistihovat jak nechávám zmizet skvěle formulované myšlenky v prázdnu, bez zaznamenání. Skoro jsem se nechala umlčet. Není to totiž tak dávno, kdy mi zástupkyně ukázala email, ve kterém jí byl anonymně poslán můj blog. Taky to není tak dávno, kdy jsem seděla s pár novými známými na obědě po úspěšném ateliérovém focení jejich nové kolekce a já neslušně zvedla příchozí hovor. Dostala jsem regulérně zjebáno na tři doby, že z někoho dělám čůráka, že jsem feťák a jsem hrozbou pro své okolí. Au.

Teď se marně snažím vzpomenout, jak jen mohla znít alespoň jedna věta, kterou jsem kvůli tomu spolkla, zadupala do země a zalila jí tunou betonu. Nevzpomenu si, ale i to je přece moje vina, jako vždy když něco zkurvíš, že? Jak by mi teď někdo vyhrožoval, kdybych si vzpomněla na věty popisující pocit, který jsem měla když jsem byla zády přitisknutá ke kuchyňské lince, zatímco mi tvoje ruka svírala krk. Věty popisující pocity, když se kolem mě skleničky rozlétávaly na stovky střepů a mě by v tu chvíli nemrzelo, kdyby mě jeden trefil do tepny, jen aby ta chvíle plná křiku a výhružek o ublížení byla pryč. Věty popisující pocity, jaké mám jen z představy, že bych se někomu svěřila, aby mi bylo řečeno, to co už tisíckrát. Věty popisující pocit, když se potom ve sprše snažím z obličeje smýt slzy které nepřestávají téct. Pocit, když je mi pak vštipováno, že jsem to zkurvila, že je to moje vina a jestli jsem na sebe pyšná. Za to ne, ani za nic jinýho.

Ale nelituju se, protože jediný, co je moje chyba je, že jsem si nechala vzít veškerou sebeúctu a zítra si po ránu dáme pusu na rozloučenou jako vždy. Zítra si nevzpomenu ani na tyhle věty, které píšu v naší posteli a ani na ty pocity, které mě prosí o úlevu. Ale jen jednou a už nikdy víc, jako vždy, když potají dělám něco špatného. Je to tak paradoxní až je to úsměvné, že člověk, kterému je ubližováno, vidí úlevu v ublížení sobě samému. Au.

Možná mám dávno zahojené další jizvy, když tohle čteš, možná jsem do sebe nasypala další plato jako dřív, možná jsem neudělala vůbec nic. Možná mi včas zabral Lexaurin, který jsem si vzala téměř po měsíci. Smutný je, že naposled, kdy jsem si ho brala, to mělo podobný scénář, ovšem s jiným koncem. Já mlátila do tebe a litovala, že tě nikdy nedokážu uhodit ta, abys cítil alespoň zlomek bolesti, jakou způsobíš pokaždý, kdy se probudíš vedle  jiný.

Oba děláme píčoviny, jen na tebe se pak nezlobí nikdo kromě mě.

A i v takový chvíli jsem schopná hledat chybu v sobě. Tak moc už to mam vsugerovaný. Ve výsledku to vypadá, že když špatné věci dělají ostatní, udržuje to svět v jakési pomyslné rovnováze, ale když něco udělám já, je to neodpustitelné a všechno to ničí. Vážně to tak je, že jen já jsem ta špatná, které není povoleno chybovat? I když udělám něco špatně, přes to, že záměr měl být dobrý? Nebo když podlehnu své slabosti a chci mít alespoň na okamžik pocit, že jsem opravdu vlastníkem svého osudu? A proč mám pocit, že se za tohle mám stydět? Jestli to tak doopravdy je, tak mě omluvte, až se ve společnosti napiju pro mě zakázanýho alkoholu, až si zahulím slabou trávu ze skleníku od kamaráda k Southparku a dobrýmu jídlu nebo až si dám Lexaurin na diagnostikovaný úzkosti, ve kterých jsem schopná si uříznout prst a pak s ním po zdi kreslit srdíčka. Jestli je volba pro mě menšího zla pořád tou špatnou, za kterou budu linčovaná, tak se ani nechci snažit rozhodovat a činit dobře. Jestli já sama jsem tak špatná, že podle měřítka ostatních skončím v pekle, tak mi udělejte rezervaci ve VIP zóně, z cesty tam udělám nezapomenutelnou jízdu a vy můžete být buď v první řadě nebo odejít.  Čau.

 


Světlo a Marilyn

Trvalo to už dlouhou dobu, aniž by o tom někdo věděl. Bylo to v září 2017, když jsem měla narozeniny a zůstala sama v Praze, protože H byl na pracovní cestě. Byli jsme čerstvě přestěhovaní do svého a prožívali jsme hezké období jako dva čerstvě zamilovaní milenci, kteří se po románku u moře musí rozloučit. V té době oddělení začínalo vznikat Světlo. Hned jak se H vrátil nahrál první sloku a refrén. Poprvé jsem to slyšela ve sluchátkách v autobuse a nebudu lhát, slzička ukápla. Zatímco si ostatní neodpustili jedovatý poznámky, já jsem věděla, že z toho bude něco dokonalého.

Ležela jsem na podlaze a popíjeli jsme do noci. Venku bylo ještě teplo a příjemný vánek skrz okno osvěžoval kreativní konverzaci. Jestli to někdy vyjde, musí k tomu být klip a budeš v něm ty. To je výzva a já na ní bez váhání přistupuji. Je to přes rok, co jsem na to přistoupila a po nějaké době to vypadalo, že to vzdám. Cítila jsem velkou tíhu zodpovědnosti, ačkoliv si někdo může říct, že jde o hovno. Já to brala jako možnost znovu ukázat a potvrdit své realizační schopnosti. Zvládla jsem to už u Freakshow, kdy jsem se ujala role produkční. Jenže to už je dávno a teď jsem byla pohlcená strachem a nemohla si dovolit zklamat.

Nakonec jsem se rozhodla nepřemýšlet a skočit do toho, jako jsem to dělávala dřív. A nakonec to vzniklo. Celé tři minuty a devatenáct vteřin, za kterými jsem nechala kousek sebe a věděla, že se za ně stydět nebudu. Vím, že to nikdo nedokáže ocenit tak, jak jsem to přehnaně prožívala já, ale na tom stejně nezáleží. Důležitý je, že i přes všechnu tmu kolem pořád k sobě dokážu pustit trochu světla.

 

Jak jsem slíbila na Instagramu, domluvila jsem výrobu triček podle vzoru toho mého – poctivě fixou nakresleného podle mého tetování, které jsem si jako první dělala sama. Kreslila jsem si ho vyloženě na natáčení, ale bohužel záběry z toho dne se kvůli technickým problémům nemohly použít. Muselo se to přetočit znovu, v době, kdy jsem byla nemocná a úzkostná. Celou dobu jsem ho měla na sobě, ale v té zimě si zapomněla rozepnout mikinu, aby bylo vidět. Jsem debil. Teď je pověšené na zdi nad postelí, má Marilyn se mi rozpila když jsem se polila vlastním drinkem při posledním koncertu a připomíná mi, že nejsem takovej uplakánek, jak si občas myslím.

V případě zájmu o tričko, klikněte zde.


Za oponou (20.9.2018)

Pátek večer a já nesedím doma. Velmi neobvyklá situace, ale měla bych si začít zvykat. Šla jsem si jen na bar pro skleničku během chvíle za mnou přiběhl divnej spocenej týpek, jestli se se mnou může vyfotit. Ještě jsem ani neměla objednaný drink a měla jsem v zádech někoho dalšího. Byla to slečna, která se se mnou fotila už před klubem. Byla krásná a opilá. Vyprávěla mi svůj životní příběh a neustále opakovala, že setkání se mnou je pro ní splněným snem. Tohle dlouho nevydržím, beru drink a s první výmluvou, co mě napadne a zdrhám do backstage. Ne do té, kde jsou lidi, se kterýma tu jsem. Je tu ještě jedna, větší a lepší, s barem a židlemi, kde je majitel podniku a pár společných známých. Znáš je i ty, ale z úcty a ze zvyku si nedovolím jmenovat. Jsem tu jediná holka a cítím se tu dobře, protože jsem docela opilá. Vždycky se cítím dobře ve společnosti, která má takovou horu koksu. Moje Achillova pata. Nejsem opilá ale dost na to, abych nepřemýšlela, stranou se ptám H. jestli můžu. V žádným případě. Ok, beru na vědomí.

Jednoho z nich vidím osobně podruhé. Poprvé jsem ho viděla v backstagi v Praze, kde jsem nikdy předtím nebyla, ale tam jsem s nim nemluvila, bylo tam až moc lidí a já s panákem hledala holku, kterou jsem poznala na hajzlech a nechtěla si připustit, že se na mě vysrala. Tady není skoro nikdo. Těžce uzavřená společnost. Kombinace alkoholu a prášků na mě působí buď tlumivě nebo povzbudivě. Zrovna teď jsem fakt v pohodě a jsem schopna smysluplné konverzace. Řešíme všechno možný, ale žádný sračky. Všechna témata jsou výběrová a líbí se mi jak mi starší chlapi naslouchají, přikyvují a zajímají se. Jindy bych k nim vzhlížela, ale teď jsme si rovni.

Nemůžu se vymlouvat na okouzlení z mé společnosti ani na chlast, feťák feťákem zůstane a při první příležitosti, kdy H. odchází pryč, si nechávám rýsovat čáru. Nemohla jsem jednoduše říct ne když mi to nabízeli. Místo toho jsem říkala, já nemůžu, mám to zakázaný. Čímž jasně říkám, per to do mě, jen to neřeknu na rovinu, jen dělám zasranou hérečku, aby při kolektivním šňupání řeč nestála. Do toho mi začne psát nějakej kluk od té hezké slečny. Kde jsi, ona brečí a chce se zabít. Do prdele, to já taky. Tak jak po mně může někdo chtít, abych šla zachraňovat někoho cizího, když sama sebe pořád stahuju do hoven a zrovna teď na tom poctivě pracuju. Žeru denně pět druhů prášku a než abych je nechala působit tak, jak mají a šla tomu alespoň trochu naproti, tak jsem každý týden několikrát vožralá a sjedu první lajnu co vidím. Zahazuju mobil, tohle nemůžu řešit, nemám na to sílu ani kompetence.

Prostě nemůžu, je mi to líto. Musím se projít, tak zdrhám na záchod. Zaručená záminka jak kdykoliv a kdekoliv urvat kousek samoty pro sebe. Jdu přes celej klub, letím tak rychle, aby mě nikdo nemohl zastavit. Je to tu nechutný, všichni jsou mastný a všude na zemi je mokro. Na záchodě nespěchám, stejně teď nikdo nevnímá čas a tak mám chvíli na to, abych si přečetla všechny nápisy o lásce na dveřích hajzlu a zapomněla je hned, jak se za mnou zabouchnou.

Vracím se do backstage a H chvíli po mně, přisedává vedle mě. Zapojuje se do debaty o spojitosti mezi úzkostmi a nadpřirozenem. Domlouvám sjednání schůzky s ženskou, která údajně dokáže komunikovat s duchy. Prý jednomu z přítomných pomohla od úzkostí, kterými trpěl osm let. Věřím tomu, věřím už všemu, protože nemám co ztratit. Ale neozval se mi a žádná schůzka neproběhla. Nepřekvapilo mě to a ani se nemůžu hněvat, protože je to jako kdybych uzavřela dohodu sama se sebou. Třeba že nebudu pít, fetovat, lhát a chodit za školu. Mohla bych pokračovat, ale seru na to. Nevadí. Nastal čas vyrazit domů, před námi hodinová cesta a už je skoro ráno. Celá backstage čeká už jen na nás, až přestaneme kecat, ale dva sjetý lidi si vždycky mají co říct. Po cestě mezi klubem a autem se potácelo pořád zbytečně moc lidí, hlavně ať nikdo neotravuje, chci být co nejdřív v posteli.

Najednou mě H. chytne v pase, obejme mě, nadzvedne a zatočí se se mnou na místě. Směju se a přes obličej mi vlají vlasy. Dokázali jsme to, jako všechno spolu. Vyměníme si dlouhou pusu a rukou v ruce pokračujeme dál. Kdybys věděl, jak jsem tě zas zklamala. Zeptal se mě jestli jsem fetovala, řekla jsem, že ne a ještě se tvářila dotčeně. Seděla jsem vzadu, zabalila se do jeho mikiny, kterou jsem celý večer měla na sobě a zkoušela usnout. Jenže jsme neměli žádné

a chtělo se mi čůrat. Berem první benzínku, co na dálnici je a samozřejmě tu nefungují záchody, takže na doporučení paní za kasou běžím najít nejtemnější křoví mezi kamiony a budu doufat, že všichni spí. Ještě cígo a jedem. Konečně můžu spát a usínám docela rychle. Nikdy jsem v autě nespávala, ale tyhle víkendový akce mě strašně vyčerpávají, že i po koksu a jégrech s redbullem spím jako mimino, než mě H vzbudí na parkovišti u baráku. Natálko, probuď se, jsme doma. Je zima, každou chvíli bude svítat a lidi začnou dělat bordel. S přestávkami na jídlo a cíga prospím skoro celý den. Musím nabrat energii, protože večer mě to všechno čeká znova. pití


Hollywood (23.8.2018)

Nasazuji si černé brýle ještě než vyjdu z bytu. Nebojácně pozdravím na recepci, rozdám pár odměřených úsměvů a vyrážím. Už po cestě k autu si vychutnám několik pohledů lidí, které míjím a dělám, že já je nevidím. Tam, kde nejradši parkuju, se zrovna něco opravuje, tudíž mě čeká chůze po červeném koberci z asfaltu kolem dělníků na lešení. Jsou to hulváti a vnitřně se mě jejich  pokřikování dotkne, ale nevycházím z role hollywoodské hvězdy. Nasedám, startuju a ignorantsky vyjíždím. Řekla jsem kamarádce ze střední, že s ní zajdu na oběd jako už několikrát za poslední dobu, a že jí vyzvednu ať nemusí jet přes celou Prahu hromadnou. Vím, kde má byt, ale cestu znám jen přibližně, což mi dochází hned na první křižovatce. Nevadí, chci se prostě projet, nestresuj.

Stresuju, ale jen v takové míře, která je u mě normální, takže je to vlastně dobrý. Nikde jsem nemusela zmatkovat víc, než bych nebyla schopná ustát. Přijíždím k jejímu domu, zaparkuju někde dole, říkám si. Tam, kde jsme byly minulý týden v kavárně. Přesně takovou bych potřebovala mít taky pod barákem, je perfektní. Každý ráno bych sem zašla na snídani a kakao, poprosila o popelníček, otevřela notebook a psala. Podle mě se přesně v takových kavárnách píšou bestsellery a nikdy dřív jsem takovou nenavštívila. Minulý týden před ní bylo volných několik parkovacích míst, zatímco nahoře to bylo plný, proto jsem jela rovnou k ní a volná místa záměrně míjela. Tady můj scénář krachuje, všude je plno, nevím kde zastavit a za mnou jede auto. Na poslední chvíli zabočím do zákazu, jinak bych najela zpátky na spojku a jela zase na start scénáře. Modelová situace mýho života a způsobu rozhodování se. Jsem rozhozená, tak vylezu na cígo. Normálně kouřím v autě, ale Terka je nekuřačka a nechci jí znepříjemňovat cestu ze slušnosti. Jsem ráda, že jí zas vidím. Baví mě s ní trávit čas. Vzpomínat na starý píčoviny, které se zdály být tak nevinný a na okamžik i věřit tomu, že opravdu byly.

Vzala jsem ji do restaurace kousek ode mě, protože vím, že se jí tu bude líbit a taky vím, že už nebudu moci řídit. Objednaly jsme si pití, domácí šťávy, které nám přinesli v takových hezkých džbáncích. Jen tak prohodím, že bych je chtěla domů, ale nikdy si je nepořídím. Ještě jsem si dala koktejl a ona vino. Začala mě fotit, tak jsem nahodila opět černé brýle, které skoro nikdy nesundavám, když někam jdu. Cítila jsem se zase jako hollywoodská hvězda a i na fotkách jsem tak vypadala. Všechno bylo fajn a já byla v lehce v náladě.

Když jsme se rozloučily, šla jsem na otočku domů, kde už na mě čekala polovička. Máme totiž svůj další scénář, dojet na Smíchov vyzvednout klíče od jednoho kámoše a počkat tam na někoho jiného, koho ještě neznám. První změna ve scénáři byla, že ten první kámoš tam byl zároveň vyzvedávat nějakou buchtu z instagramu. Což mi bylo úplně jedno, ale nechci se představovat nějakým buchtám na píchání, které to ještě neví. Když jsme přijeli, nikdo tam ještě nebyl, tak jsem šla na benzínku pro cíga. Koupila jsem nějaký píčoviny, ale na cíga zapomněla. Taková klasika. Uvědomila jsem si to už po cestě k autu, ale vracet jsem se nechtěla, protože jsem viděla, že první kámoš dorazil. Přišla jsem k nim, pozdravila ho a letmo se ji představila. Ahoj, Natálie. Krátce potřásla rukou a otočila se k nim zády pod záminkou hledání něčeho v batůžku. Neměla jsem co hledat, tak jsem vylovila krabičku s posledním cigárem a zapálila si. Po chvíli odešli a pak dorazil ten druhej. Má polovička se zasmála nad mým gestem při seznamování a začal mě komicky předvádět. Po třetí za jeden den jsem byla hollywoodskou hvězdou.

Zbytek dne byl opět podle scénáře a bylo to v pohodě. Až do teď. Jsou dvě ráno a mně je zas na píču. Nemůžu spát, ale prášek na spaní si vzít nechci, protože bych spala až moc a ráno byla zmatená. Stejně jako to dnešní a zpětně se divím, že jsem pro ní vůbec dokázala dojet. Celkově celým dnem jsem prošla jak Hollywoodem, ale přitom jsem pořád nerozchodila morální kocovinu z neděle. Ze dne, kdy jsem se v afektu předávkovala. Včera, než jsem šla k psychiatričce, jsem celé ráno prozvracela a probrečela, opřená o záchodovou mísu. Když se mi konečně povedlo dostat do sebe Lexaurin a udržet ho tam, snažila jsem se před odchodem z bytu utřít rozmazanou řasenku co nejopatrněji, abych líčení co nejvíce zachovala. Zachovala masku, za kterou není vidět. Ano, právě tohle je ten pravej Hollywood.


Svítá (20.8.2018)

Svítá, 
už zase svítá.
Noc se proměnila v ráno
a já, s kruhy pod očima, zírám
na postel prázdnou.

Svítá, 
už zase svítá,
jen ne na lepší časy.
Jen slaná voda, co odtéká po tváři,
hladí mé rozcuchané vlasy.

Terapeutka mi řekla, neškrab místo, které nesvědí. Pak přišel on a zmlátil mě kopřivou.

Seběhlo se moc špatných věcí najednou. Stačila na to jedna noc. Dvanáct nekonečných hodin strachu, beznaděje, zoufalství a  absolutní bezmoci. Hodiny jsem ležela na gauči, kouřila a přála si, aby se tohle nikdy nestalo nebo alespoň neopakovalo. Nemůžu tohle už nikdy cítit. Nechci nikdy už nic cítit. Přes noc jsem ušla asi deset kilometrů, ale ani to nestačilo na vystřízlivění. Neudělala jsem jediný krok bez slz na tváři a bolestí v duši. V pět ráno, zatímco všichni na bytě už spali, jsem sáhla po prvním Lexaurinu. Pomohl mi, abych dokázala usnout alespoň na dvě hodiny, než mě to zas dohnalo, pak už nešlo znovu usnout. Vzala jsem si další, který mě už neuspal a já pořád nevystřízlivěla. Tak jsem sáhla po Lyrice. Oproti Lexaurinu je to fakt slabá sračka. Dávno bylo světlo a i ostatní se začali probouzet. Vím, že jsem je vzbudila, protože jsem nevydržela jen tak nečinně ležet. Ať to alespoň vypadá, že něco můžu dělat, i když jsem věděla, že nemůžu ve skutečnosti vůbec nic.

Kde jsi a co děláš je mi jedno, ale chci vědět, že jsi v pořádku. Mám zavolat na policii nebo všechny peníze utratit za taxi, který se mnou bude jezdit kolem dokola a hledat? Každá hodina se vlekla, ale zároveň utíkala jedna za druhou, stejně jako mizel prášek za práškem. Nemůžu tohle už zažít, ale dokud mi na někom bude záležet, stát se to může vždycky. Není z toho cesty ven, jen jedna, ale ta je konečná. Měla jsem chuť se něčeho zas napít, ať mi alespoň není tak zle, jenže se mi žaludek zvedal i z vody. Seděla jsem v okně,při zvuku motoru jsem okamžitě koukala do všech stran, jestli nepřejíždí černé auto s černými skly. Nevím kolikátej ani jakej prášek jsem v sobě už měla, ale nic se neměnilo kromě rozmazaného vidění. Tohle všechno musí už skončit, já to musím skončit. Je to slabý a ubohý, ale přece taková jsem, pamatuješ?

Pak se vše změnilo. Už jsem neměla důvod bát se, ale zároveň jsem už ani nedokázala být naštvaná, byla jsem nijaká. Všechno se to ve mně rozpustilo, vstřebalo a začalo proudit v oběhu. Ta nijakost byla tak příjemná. Stále jsem ležela na tom samém gauči, kde jsem předtím spala. Všichni už odešli, jen ty ses vrátil. Ležela jsem pod otevřeným oknem a viděla proletět letadlo. Připomnělo mi to včerejší odpoledne, kdy všechno bylo ještě krásný. Najdi to, co miluješ a nech, ať tě to zabije, řekl můj nejoblíbenější spisovatel. A já tě našla. Našla jsem tě už v pět ráno, ale nikomu to nepřiznala. Neměla jsem odvahu jít blíž a podívat se jak spíš na zadních sedačkách. Zůstala jsem stát ve stínu a dívala se skrz okna nějaký dodávky a plakala štěstím i zlobou zároveň. Opřela jsem se o ní zády a seděla na zemi, která byla pravděpodobně pochcaná od všech psů ze sídliště. Jenže to mi bylo jedno. Stejně jako teď, když ležím na gauči a vím, že je pozdě jít to vyzvracet, tak si vezmu ještě.

Chvíli dělám herečku, že vedle tebe ani nechci ležet v posteli, ale pak, když už na ničem nezáleží, se jdu vysprchovat a jdu si přilehnout. Měla jsem zvláštně rozšířené zorničky, což mě nepřekvapilo, když jsem si uvědomovala v jakém jsem stavu. Všechno bylo rozmazané a moje pohyby nekoordinované. Teď už ti nevadí vedle mě ležet? Mlčím. Ležím čelem ke zdi a do obličeje mám spadané vlhké vlasy, sotva držím oči otevřené. Pohladí mě zlehka a krátce po zádech. Proč to děláš? Protože si mi chyběla. Mlčím dál a přestávám se snažit mít otevřené oči. Přichází tma a mně nic nechybí. Na zlomek vteřiny se cítím svobodně než mě tma zcela pohltí a já ztrácím pojem o všem. Takový to je, když člověk umře?

Pravděpodobně to bylo lehký kóma. Najednou otevřu oči, je tma, jsem v šoku a rychle si sedám. Nevím, kde jsem, kolik je hodin nebo co je za den. Vidím tebe. Asi mi něco říkáš, nedokážu vnímat co. Možná něco jako, jak mi je nebo tak. Snažím se rozkoukat, ale zrak mě neposlouchá, vše je dvojité a rozmazané. Pořád ti někdo psal a volal. Někde mezi polštáři najdu mobil, těžce se snažím rozluštit, co se mi zobrazuje na displeji. Já nevidím, nemůžu zaostřit. Teď mlčí on. Po chvíli to už vidím. Zmeškaný hovor od mámy, zprávy od táty a ségry. Všem jdu odepsat, že jsem po včerejší kalbě dospávala, ale když jsem otevřela chat se ségrou, viděla jsem, že mi posílala fotku našeho psa. Stvoření, které miluju. Došlo mi, co jsem to skoro udělala. Přikryla jsem si hlavu dekou a začala hystericky brečet. Seděl u mě a nic neříkal, asi mě chtěl obejmout nebo pohladit. Co se děje? Já jsem tak blbá, jsem úplně blbá! Proč? Měla jsem strašně moc prášků. To jsem pochopil, když jsem se tě snažil vzbudit a tys nereagovala. Byla jsi jako mrtvola. Seděl jsem u tebe celou dobu a kontroloval, jestli dýcháš. Mám ti zavolat záchranku? Ne. Proč si to udělala. Protože jsem už nikdy nechtěla cítit nic takovýho, co jsem cítila celou noc…

Vzdaluje se ode mě, já zůstávám ležet, nejspíš bych nebyla schopná se postavit. Chceš vodu? Zeptá se a bez odpovědi mi jí podává. Pořád pláču, nedokážu vstřebat jak moc jsem klesla. Převaluju se na kraj postele, ze kterého se plazím na zem obýváku, chci si zapálit. Prej bych neměla teď kouřit. Je jedenáct v noci a je to snad poprvý, kdy nebudu potřebovat ani prášek na spaní, protože i po kafi, které přes rok nepiju, jsem stále ospalá. Slíbila jsem mu, že nikdy už neudělám takovou píčovinu. Slíbila… Nedá se mi věřit. Nevěřím už ani sama sobě, protože vím, jak krásný je umírat.


Mimorealita (16.8.2018)

Zvláštní den, který uplynul strašně rychle. Probudil mě telefonát od Adel, klasicky byl hodinovej, jako vždy. Byla jsem ve stavu, kdy jsem nebyla ničeho schopná. Rezignovala jsem na vše, co jsem musela zařídit nebo udělat. Po pár hodinách nic nedělání na mě přišel nával energie a řekla jsem si, že když už hniju ve svém bytě, tak ať to tu alespoň vypadá. Uklidila a vyčistila jsem skoro všechno, dokud nepřišel Honza a nevytáhnul mě ven. Všechno bylo super, smáli jsme se po cestě a já se cítila skvěle, než se začalo řešit, že s námi zpátky pojede Johny s věcmi. Nebylo mu blbý říct, že moje přítomnost je komplikací, přitom to tak vůbec nebylo. Vzala jsem si po cestě Lyricu. Ale zatím to pořád šlo, dokud jsme se nevrátili zpátky do Prahy. Jeli jsme do studia, který se teprv dělá. Byl tam už Samík s dvěma špinavýma podržtaškama, co tam tahali kartony. Honza s Johnym jim šli pomoct a tahali kartony s nimi, který jim z dodávky podával Sam. Zeptala jsem se jestli tam nemaj něco, co můžu vzít. Dostala jsem nějaký píčoviny na kolečkách a v tu chvíli to začalo.

Přes první schody jsem to vytáhla v pohodě, ale když jsem byla u druhých, které vedly dolu, svět se mi začal ztrácet. Z výšky jsem sledovala svoje nohy, jak nejistě schází jeden schod za druhým a já cítila závrať a slabost. Moje nohy šly dál, ale já je neovládala. Cítila jsem strach, že selžou a já spadnu. Nebyla jsem tam. Sem tam jsem něco prohodila, zasmála se nebo si zapálila, ale zároveň jsem to nedělala já. Byla jsem někde daleko a sledovala realitu jako videohru. Teď, o hodinu později, to vše vidím jako sen a cítím se tak pořád. Když jsme s Honzou odjížděli domu, po cestě poznal, že se něco děje. Vzal mě za ruku a řekl, že to bude dobrý, že jedeme domů a nic se neděje. Nevěřila jsem mu to, i když měl pravdu. Potřebujem ještě jít do krámu. Po vystoupení z auta jsme si o tom začali povídat. Snažila jsem se popsat, co se děje a když se zeptal jak mi je teď, řekla jsem, že dobry. Lhala jsem. V obchodě mi byla strašná zima a moje nohy zas samy chodily mezi regály a ruce sahaly po věcech a dávaly je do košíku. Vždy košík nosím já, teď se toho naštěstí ujal Honza, včetně vyndavání na pásu u pokladny. Řekl mi jestli je dám do tašky. Jo, dam. Obešla jsem ho a vzala igelitku. Když jsem viděla frontu u kasy, kde jsme… ani nevím jaký to bylo. Ta řada lidí, nikdo se na mě nedíval, ale stejně jsem měla pocit, že o mně každej ví a poznal, že mi něco je. Pamatuju si každý obličej, všechny byly tak daleko. Honza zaplatil, já vzala tašku a šla jsem pryč, po jeho boku. Před námi jde pár. Letmo jsem zahlídla obličej tý holky, byla nádherná. Když vyšla z obchodu, zvedla ruce a začala si poskakovat. Tancovala mezi lidmi, vlasy jí vlály a vypadala tak šťastně a svobodně. Dívala jsem se na ní celou cestu k našemu baráku. Uklidňovalo mě se na ní dívat. Chtěla bych jí znát, rozběhnout se za ní a v obejmutí jí dát pusu.

Matně si pamatuju cestu výtahem. Honza zkoušel někomu zavolat a na něco si stěžoval. Jen jsem stála a dívala se v zrcadle na svou postavu. Neviděla jsem sebe, ale trosku. Jsme doma, musím si zout boty. Ohýbám se k nim a jednou rukou, ve které nedržím tašku, tahám za tkaničky, nohy se vyzouvají. Svět se mi motá a pořád se nezhmotňuje, nemůžu se ho dotknout. Zrak mám rozostřený. Musím vyndat a uklidit nákup. Kurva, já to neudělala. Nechala jsem to na lince. Zapomněla jsem si sundat batůžek a s ním na zádech jsem začala vyndavat pytel na odpadky, abych tam naházela pár věcí na vyhození. Nemohla jsem najít místo, kde se to má utrhnout. Musím vypadat jako úplnej idiot, kterej neví co děla, ale pokračuje v tom, co děla. Ještě s batůžkem. Honza seděl už u počítače a několikrát se na mě ohlížel. Přišlo mi, že si myslí něco špatnýho a čekala jsem, kdy něco řekne, ale neřekl nic. Napadlo mě dát na gauče deky. To se mi povedlo dobře, mám radost.

Jsem utahaná, je devět hodin večer a já ještě nejedla. Postel mi najednou přijde strašně útulná, tam se natáhnu, přímo uprostřed, obličejem dolů. Čelo mám opřený o polštář a bradu o prostěradlo, tak, abych tam měla mezeru na dýchání. Mám otevřený oči, ale vidím jen tmu. Bude to dobrý. Ne, nebude. Jak mam otevřený oči, najednou mám dojem, že vidím někam strašně hluboko, skrz polštáře, skrz postel, skrz podlahy a zdi, ale všude je jen černo. Tak tohle ne. Zvednu se a sedím na kraji postele, Honza se na mě zas dívá a na chvíli i stopne hudbu, jako by už chtěl něco říct. Řekl něco? Nevím. Vidím batůžek pohozenej na gauči, nehodí se tam, musím ho dát jinam, na svoje místo. Jdu k němu a přendavám ho na kraj druhýho gauče, kam ho většinou odkládám. Honza mě sleduje. Pořad se to děje. Vzdávám to, na místě, si sedám na podlahu na úplně nelogický místo.

Beru mobil a všechno to musím napsat, a tak píšu a píšu. Mám divnej pocit na hlavě, jako kdybych mela hlavu rozpulenou a zadní půlka se pomalu odloupávala, projíždí mi to krkem až mezi lopatky. Ruce se mi klepou, celá se klepu, prsty píšou hrozně rychle a neustále se překlepávají a zas to pak opravují. Dostala jsem mravenčení do prstu na noze. Kolena mi zvláštně vrní. Co mám dělat… po čtyřech vylezu na gauč přede mnou a lehnu si zády ke světu. Pořád mě brní nohy, alespoň je cítím. Musím vypadat hrozně uboze. Začínám mít černý myšlenky, začínám podléhat a přiznávám si, že takhle žít nejde. Jsem z toho smutná a cítím první slzy.

Honza na mě promluví. Naty, jak ti je. Dobrý. Slibuješ? Ne. Slzy přibývají. Můžu ti nějak pomoct? Obejmi mě. Přichází ke mně a naklání se nade mnou. Mám zavřený oči, nedokážu se mu podívat do jeho očí, nechci vidět ten pohled, kterým mě teď vidí. Natahuju ruce kolem jeho krku a chytám se. Přitahuju i nohy k jeho tělu a celá se schoulím pod jeho rameny. Jen se držím a dotýkám jeho kůže. Přestávám držet pláč v krku a začnu vzlykat, nepřestává mě držet. Je to lepší, jsem v bezpečí, bude to dobrý. Zvedá se, ale pořád klečí vedle gauče a je nade mnou nakloněnej. Dívám se na jeho ruce a ramena, jsou mužný, ochrání mě. Ještě jsem se mu nepodívala do očí, hladím ho na hrudi, rameni, krku a pak po tváři. Poprvé jsem se mu podívala do tváře a on mi hledí přímo do očí. Na co asi myslí? Nedokážu se zeptat. Nic neříká a najednou se na mě usměje. S velkou sílou mu úsměv oplácím, i když sotva vidím přes oči zaplavené v slzách, které pálí. Pláč ztrácí na intenzitě, jen občas tak divně a nekontrolovatelně vzdychnu až heknu, ale začínám se uklidňovat. Zvedá se úplně a odchází, zastaví se na druhy straně obýváku a dívá se na mě. Já bych ti strašně chtěl pomoct, ale musíš mi říct jak. To já nevím…

Když odešel zpátky k počítači, posadila jsem se. Před sebou byl můj batůžek, na svém místě. Otevřela jsem malou kapsičku a mezi všemi platíčky našla Lexaurin. Poslední z prvního balení, takže mi těch třicet pilulek vydrželo měsíc a půl asi. Po chvíli jsem se zvedla. Šla jsem připravit večeři a uklidit ten nákup z linky. Nedá se říct, že to byla vůbec nějaká večeře, protože jsme koupili mraženou pizzu. Nechtěla jsem vařit, abych si hned zasrala tu perfektně vydrhnutou kuchyň. Mražená pizza už nebyla mražená, stejně jsem jí šoupla do trouby. Sama jsem si vzala kuskus s humusem, aniž bych na něj měla chuť, vlastně jsem neměla chuť vůbec na nic, ale Honza věděl, že jsem nejedla, takže jsem do sebe musela něco dostat, alespoň kvůli němu. Seděla jsem na tom samém gauči, zírala před sebe a pomalu jedla sousto za soustem. Ještě to nebylo úplně ono. Šla jsem si natočit studenou vodu z kohoutku a z lednice si vzala sojový mlíčko. Sedla si zpátky na svoje místo a zapálila si. Pořád jsem byla divně mánická, pořád jsem se dívala na troubu a kontrolovala čas, abych nepřipálila pizzu. Vůbec jsem neměla orientaci v čase, přišlo mi, že letí strašně rychle, ale podle hodin na troubě to tak nebylo. Občas jsem se zvedla a šla se podívat blíž, pak zpátky na pohovku. Takhle jsem to udělala několikrát až jsem se jednou zarazila napůl cesty a dívala se kolem. Naty, co to děláš? Zeptal se mě. Přemýšlím. O čem přemýšlíš? Co budu dělat. A co bys chtěla dělat? To právě nevím. Sedla jsem si zpátky na sedačku. Zeptala jsem se jestli chce tu pizzu nakrájet nebo si jí dá celou. Zasmáli jsme se tý představě, že by jí jedl jako chleba. Byla už hotová. Nabídla jsem se, že mu jí nakrájím. Zeptala jsem se jestli jí chce na čtyři nebo osm čtverečků. Řekl, že na čtyři, protože osm by jich nesnědl. Zase jsme se zasmáli, protože jsem se zeptala schválně a oba jsme věděli, že tak odpoví. Když byla nakrájená, kečupem jsem na ní namalovala srdíčko, jako vždy, když mu připravuju nějaké jídlo, které kečup úplně nezkurví.

Řekla jsem si, že si zahraju na playstationu, ale ta hra, kterou jsem už jednou dohrála, mi najednou přišla moc děsivá a bylo mi nepříjemný to hrát. O hodinu později byl čas jít do postele. Honza už tam byl a já chtěla být u něj. Šla jsem do sprchy, vzala si jeho starý tričko na spaní, vzala si jedno Trittico na spaní a šla si lehnout. Chvíli jsme si povídali, debata se schylovala k mému stavu. Ty už jsi měla všechny duševní problémy, co jsou. Je to strašný, odpověděla jsem. Pak začal říkat, že vůbec neví, co se se mnou poslední dobou děje. Je to s tebou pořád horší a horší a já mám starost. Nikdy nevím kdy přijdu z práce a ty tu budeš ležet podřezaná. Podívej na sebe jak se tváříš a odpovídáš, vypadáš jako kdybys snědla všechny prášky, co tu máš. Otočil se ke mně zády, řekl ještě, že ho to vyčerpává. Spustil na mě vlnu výčitek, kolik rad mi kdy dával a já nikdy nic z toho nezkusila. Kdybys to alespoň zkusila a nezabralo to, mohla bys mi alespoň říct, že je kretén, řekl. A třeba máš opravdu těžkou depresi, kdy nejsi schopna se zvednout z postele a já to jen nevidím a pletu se. V jeho hlase byla slyšet zoufalost. Zvedl se z postele a šel si ještě zapálit. Zůstala jsem ležet a jen se koukala někam. Ještě něco říkal, už nevím co, ale pak řekl – a ty jen ležíš a nic neříkáš. Neměla jsem sílu něco říct a ani nevěděla co, tak jsem se zvedla, zabalená do deky a šla si sednout k němu. Chtěla jsem ho uklidnit, že mám jen další špatný období, ale že jsem v péči dvou skvělých odborníků a věřím, ze mi pomůžou se dát dohromady. Přísahala jsem, že se nemusí bát, že bych udělala něco, co by mu ublížilo. A jak to mám vědět? Protože já nic takovýho udělat nechci. Podáš mi taky cígo? Ne, ty neděláš nic jinýho, než že jenom kouříš. To mě trochu zarazilo, zůstala jsem sedět beze slov. Vypadal vážně nešťastně a ustaraně. Po chvíli mi podal krabičku a zapalovač. Přesedla jsem si na druhý, můj, gauč. Zapálila si a zeptala se jestli si chce o něčem popovídat. Prej není o čem. Já si myslela, že my dva si máme vždy o čem povídat. Ale ne v tuhle chvíli. A nemáš třeba nějaké otázky, na které bych ti měla odpovědět? Žádný mě nenapadaj, tak jestli je něco, co bys mi měla říct, tak mluv. Měl pravdu, není co.