Seznamte se, blázen

Je to už nějakou dobu, co jsem procházela dveřmi s propouštěcí zprávou v ruce, ale ten pocit je stále tak čerstvý, jako by se to stalo dnes ráno. Člověk si začne vážit svobody, až když o ní přijde a to samé se dá říct i o zdravé mysli. Nic lepšího na uzavřeném oddělení, než si psát deníček, mě nenapadlo, už jen proto, že jsem si ho psala dávno předtím. A tak jsem neúmyslně roky zaznamenávala vývoj své vlastní psychiky, který mě dovedl až na psychiatrii a zároveň mě nasměroval v životě na správnou cestu, kterou jsem předtím tak postrádala. Nebudu ale předbíhat, začnu pěkně od samého začátku…

Rodiče strašně rádi vyprávějí o rádoby vtipných příhodách z mého dětství, které si sama pamatuji už jen matně, ale i tak pamatuji. Už ve školce jsem věrohodně a pěkně detailně popisovala ostatním dětem, jak modrý byl muj bráška, když jsem ho našla utopeného ve vaně. Naši pak těžce vysvětlovali, že žádnýho brášku jsem neměla a sama upřímně netuším, jak jsem na tak zkurvenou historku přišla. Další takovou si třeba do dnes pamatuje i moje první třídní učitelka, pro kterou z nevysvětlitelných důvodů, jsem do teď jedna ze tří jejích nejoblíbenějších žáků, jaké kdy učila. Do školy jsem si občas nosila věci, které jsem měla ráda. No, a jednoho krásného dne to byla hlava vycpaného havrana a nejlepší věc, jak s takovou hračkou naložit ve školním prostředí, bylo (pochopitelně) napíchnout jí milované paní učitelce na její oblíbenou propisku. Prvňáček k nezaplacení. Ale byla to prdel!

Ano, už v první třídě místo panenek barbie jsem milovala mrtvá zvířátka. Nejlepší dárky k narozeninám byli vycpaní ptáci a nejoblíbenější venkovní činnost bylo prohledávání lesů s úmyslem najít, pokud možno, co nejvíce zachovalé kosti všeho druhu. Měla jsem obratle, lopatky, žebra, velký kosti jako kráva, malé kůstky ptáčků a hlodavců, lebky, čelisti, zuby, parohy. Teď si možná říkáš, že jsem nejspíš byla pěkně pošahaný dítě, ale to tě zklamu. V té době jsem ještě pošahaná nebyla, možná by někdo namítnul, že jsem k tomu měla alespoň prvotřídní předpoklady, jenže má nevinná dětská duše toužila být archeologem. Nic víc.

Tíhnutí k temným zákoutím lidské mysli jsem poprvé objevila o pár let později, odhaduji tak mezi třetí a čtvrtou třídou, kdy jsme měli první počítač s těmi internety a já objevila surfování na netu. Byla jsem doslova okouzlená blogy o černé magii. Pamatuji, jak jsem s prázdnou lahvičkou od parfému (ideální na magický lektvar) donutila mámu mě pokřtít na nesmyslné jméno asi z třiceti slov, jehož účelem bylo mne oficiálně prohlásit za Satanovo právoplatnou ženu. Ale jak to tak se vztahy bývá, dotyčný občas ani vlastně netuší, že existuješ, natož, že s nim chodíš. Takže mé platonicky zamilované srdce přesměrovalo hledáček na jiného potencionálního manžílka, hraběte Draculu. Ano, jak jsem byla malá, tak jsem byla blbá a naivní, ale rozhodně to bylo zábavnější než pomocí testů z Bravíčka zjišťovat jakej typ holky jsem. Byla to prdel!

Bohužel, mé neobvyklé a satanistické choutky musely zákonitě odeznít s příchodem puberty. Zvláštní období v životě každého, kdy si nikdo není jistý svou identitou a tak hledá, hledá a hledá, až se začne nacházet v někom jiným a než si to uvědomí, vlastní identitu ztrácí. Stejně tak jsem i já, malá, nevinná, i když trošku nekrofilní holčička, ztratila nevinnost v partě starších „frajírků“. Zjistit, že si máma nevšimne pár zmizelých cigaret nebylo těžký. Zjistit, že rodiče vlastně vůbec nemusí vědět s kým se stýkám a jak trávíme čas, taky ne. V neposlední řadě došlo i na zjištění, že když si ve třinácti letech příležitostně zahulim, doma to nikdo nepozná. To, že se vobčas ulejem ze školy je snad to nejmenší, když čerstvě zpubertizovaný, znuděný spratek objeví hořkosladkou pachuť bohémství při jakémkoliv projevu vzdoru vůči autoritám. Najednou se zase cejtim tak nějak stejně temně jako při hraní si s mrtvým ptákem, při leštění nově nalezené jelení lebky nebo při půlnočním čekání pod otevřeným střešním oknem na mého vyvoleného, který mou duši učiní věčnou. Ruku v ruce s hulením přišlo krásné období anarchie provázené každovečerním poslechem celého alba Nevermind od Nirvany, které jsem v šesté třídě dostala od táty, tím se zrodila má nová platonická láska, trvající dodnes, stejně jako touha být věčná. Pořád to byla celkem prdel!

I přes tento pofidérní vývoj ze mě po základce vyrost celkem ucházející kousek. Pokud si představíte jakejkoliv americkej film ze středoškolského prostředí, já byla taková ta nejhezčí svině, kterou měl každej rád a přitom nikdo. Do teď netuším, jak je to možné. Vlastně celá moje osobnost během střední školy je jedna zkurvená záhada, protože s tím člověkem, jakým jsem byla, teď ani předtím nemám absolutně nic společného. Byla to ještě taková prdel?

S koncem střední definitivně skončilo i mé dětství, poslední zbytky nevinnosti byly sprzněny nekontrolovatelností a zkažeností nočního víru velkoměsta. Občasné fetování v dobré víře experimentů, zábavy a rozšiřování obzorů akorát začalo podněcovat cosi shnilého v mém nitru. No, a postupné rozpadání všech prioritních hodnot včetně rodinného zázemí, které pro mě celý život bylo jako jediná opravdovost, co v životě mám, to už úplně dojebalo. První neúspěchy byly jako nepřiměřeně zbrklé předehry pro další neúspěchy. Jeden sen za druhým se začal rozbíjet na kousky, stejně jako dopitá padající flaška vína a já jen mohla bezmocně koukat s dlaněmi plnými kyselých střepů a studené krve. Začali mizet lidé bez možnosti rozloučení, bez možnosti vyjádření posledních slov lásky a vděčnosti, která mě budou pálit na jazyku po zbytek života. A tak se během pár krátkých a rychlých let z naivního děcka stala prázdná troska plná nenávisti k životu, ke světu, k lidem a především k sobě. Právě to přestala bejt prdel.

Tímto Tě vítám v mé hlavě.

 


Snadný

Kdybych si nezasloužila cítit bolest, proč by bylo tak snadný rozebrat žiletku. Kdybych si nezasloužila neupřímnost, proč by bylo tak snadný mi lhát. Kdybych si nezasloužila cítit se jako přítěž, proč by bylo tak snadný nechat mě stát na cizím chodníku a odjet bez jediného pohledu. Moje věrné staré známé. Známé slzy a pocity na hovno. Sedám na cizí chodník a široko daleko nikdo známý, kdo by ty slzy přišel otřít. Nebo aspoň říct, přestaň bejt už taková ufňukaná píča, si skvělá a nádherná, proč si tak smutná, máš v hlavě brouky?

Brouci v mé hlavě nejsou obyčejní, nevyskytují se běžně a když se objeví, nikoho to netěší a už vůbec se tím nikdo nechlubí. V hlavě mám šváby a deratizaci může provést jen zkušený odborník s dlouholetou praxí a se speciálními prostředky, které zrovna nemám po kapsách, i když je mám plné jiných prostředků. Taky jsou specializovaný, jenže má kolonie švábů se na ně už adaptovala a vesele dál expanduje. Zkurvený paraziti, prožraní skrz na skrz každou stěnou mého mozku. Od stropu až po podlahu rozežírají mou duši. Chemicky vymýtit nejdou. Fyzicky jsem to taky už zkoušela a zůstává po nich jizva, do který ta havěť jen klade další vajíčka. Kdybych se necítila jako výstavní hostitel cizopasníků, třeba bych si nezasloužila bolest. Samý úvahy o ničem. Úvahy, který ani nemůžu říct nahlas, protože mám strach, že by zvuk mého hlasu rozechvěl nakladená vajíčka v mých uších a já pak nemohla slyšet už ani slovo. Každá druhá věta mi zní jako lež, jsem paranoidní a nevěřím důvodům proč věřit. Nezní to už moc komplikovaně? Já nevím, protože radši neposlouchám. Když poslouchám, protože bych vážně měla, tak si to zas nepamatuju.

Do teď si nepamatuju její jméno a jestli říkala Ne, když jsem řekla, ať si svlékne tričko, nevím o tom, stejně ho svlékla. Nevím ani o tom, že jsem ji odtáhla od jejího přítele na záchod. Nevím o tom, že jsem mezi dlouhými opilými polibky stíhala opěvovat její krásu, kterou si taky nepamatuju. Pamatuju si jen její kratký zrzavý vlasy, zbytek znám z vyprávění přihlížejících. Ani nevím, jak dlouho jsme tam byly a jestli jsem se s ní potom rozloučila. Ve skrytu duše doufám, že ano. Doufám, že nějak hezky a mile, protože se už nikdy neuvidíme a nechci aby zapomínala ve zlém. Proč mě to trápí, když jsem to zapomněla hned další ráno po probuzení v cizím bytě. Je tak snadný zmizet někomu ze života, mohla bych na to pořádat akreditované kurzy. Potřebuješ nebo se ti jen chce někoho okouzlit, dát mu naději, že tvé světlo rozzáří jeho cestu a beze slov jej nechat ve tmě? Zavolej mi.

Další záminka zlobit se na sebe? Možná. Uplynul týden a zdá se, že záminkou může bejt cokoliv, jenže mě to nějak už nevadí. Vadí mi, když se na mě zlobí někdo jiný. Ještě víc mi vadí, když se tváří, že se nezlobí a nechá mě v nutkavé potřebě promyslet a realizovat nějaké gesto, které bude důvodem, aby se opravdu už na mě nikdo nezlobil. Šílím nenávistí, když se o to gesto snažím, ale plány nejdou, jak jsem si vysnila a já se cítím zneužitě a zbytečně. Jedinej kdo mě zneužívá jsem já sama a mí paraziti. Dostávám se do stavu, kdy se jimi nechávám užírat a ještě si do ran nasypu trochu soli a pepře, zapálím jim k tomu pár cigaretových svíček a průběžně se podlévám červeným vínem, aby si řádně pochutnali. Tak prosím, užerte se k smrti.

Nebo

užerte mě k smrti?


Jistota v nejistotě

Jsem posedlá jistotou, když se v něčem cítím nejistě, jsem z toho vyděšená. Blbý je, že jediná skutečná jistota, co existuje, je nevratnost a nezastavitelnost času. Času, kterým tak ráda mrhám neustálým ujišťováním se. Jestli jsem opravdu zamkla auto, jestli jsem si nezapomněla prášky, jestli mě má pořád rád a jestli mu chutná káva kterou jsem udělala ke snídani, jestli v tom velkým sepraným tričku nevypadám trapně a jestli nezklamu tátu, když neudělám státnice na první pokus. Ujišťování stojí spoustu energie a stresu. Auto se stejně zamyká samo, protože má rozbitej zámek, kafe dělám pořád stejně přeslazený a vždy si stěžuje jen jediná kamarádka, která chodí do fitka a drží diety. I státnice jsem na první pokus udělala. Místo úlevy a radosti mě rychle zalila vlna nejisté budoucnosti. Skvělý, mám diplom a co teď? Jasně, vím to už rok dopředu, že půjdu ještě dál studovat, ať mám na starý kolena zarámovaných víc důkazů o vzdělanosti, ale je to opravdu to, co chci? Jak to mám vědět? A když ne já, tak kdo vlastně? Nepokládala jsem si takovou otázku už někdy? A co když mi příští týden psycholožka sdělí, že moje středně těžká depresivní porucha, panická porucha a agorafobie vlastně nejsou moje diagnózy, ale že mám poruchu osobnosti? Takže můžu přestat snít o zázračném ránu, kdy se probudím a za dotyku ranních paprsků nepocítím ani náznak úzkosti, protože navždy zmizí?

Před dvěma týdny poprvé prošla dveřmi ordinace nové psycholožky a v ruce jsem žmoulala žádanku o vyšetření osobnosti, kterou mi dala nová psychiatrička. Byla jsem nucena, jak se říká, vyměnit lokál, jelikož moje bývalá psychiatrička přestala působit v Praze a terapeutka mi, shodou okolností během nejhorších okamžiků mého života, dala na srdcervoucí a zoufalou zprávu Zobrazeno. Zůstala jsem odkázaná na Linku bezpečí a krizové centrum Riaps. A jsem zase tam, kde bejt nechci. Chtěla jsem se rozepsat o nejistotě a dostala jsem se ke vzpomínkám, o kterých jen s jistotou mohu říct, že je nikdy z hlavy nevymažu. Zajímalo by mě, na co myslíš, než uděláš něco, na co zapomenout nejde. Můžeš s jistotou říct, že to bude za tu nezapomenutelnost stát? A když ne, proč se tak stejně rozhodneš? Tisíc takových otázek si pokládám pokaždé, když stojím ve tři ráno na parapetu a s očima plných slz čekám, jestli mi někdo dokáže odpovědět.

Hlavně už nechci poslouchat žádný výmluvy. Každý má vždy zásadní moc rozhodnout se, následky skutků jsou jen zkyslé plody špatný volby. Někdy není chybovat lidský, ale zmrdský.

Mezi zapomenutím a odpuštěním je jeden podstatný rozdíl. Když ti odpustím, přestaneš se stydět ty, ale dokud nezapomenu já, nepřestanu se před sebou stydět za rozhodnutí odpustit. Jednou z mála věcí, kterou si jsem jistá je, že tohle jsou tvoje shnilý plody. Mé tělo i duše jsou infikovány, plesniví a pomalu se rozkládají orgán po orgánu, cit po citu. Třeba i moje diagnózy jsou jen cizí minulá rozhodnutí v pokročilém stádiu následků. Nechutné zbytky hniloby můžeš okusit v každém polibku před spaním, po kterých stejně bdím do ranních hodin a přemítám si pravděpodobné scénáře, verze, důvody, podněty, teorie a představy, které by mi pomohli alespoň přiblížit se pochopení. Najít něco, na základě, čeho bych mohla vyvodit možnou příčinu a odhalit skutečného viníka, pachatele všech zrad. Jsem to já? Za co ale? Opravdu se právě přistihuji u toho, že se obviňuji za rozhodnutí, které jsem neučinila, rozhodnutí mi ublížit, ponížit, bodnout špinavou tyčí do zad a ještě mě při tom hladit po hlavě jak týranýho psa? Kolik nocí musím nespat, než se smířím s nezměnitelností minulosti a uvědomím si, že nejsem příčinou tvého rozhodnutí. Kolik dnů budu muset přežít, než se smířím. Kolik nepochopení musím zažít, abych konečně pochopila nepochopitelnost.

Nemám mozek génia a nedokážu pochopit spoustu věcí, s tím se jistě nikdy nesmířím. Můj mozek je roky konzervován v lihu a tabletkách, udržován při pokojové teplotě a nevystavován přímému slunci, aby datum expirace byl co nejvíce oddálen. Jednoho dne, v určitou hodinu, minutu i vteřinu, na určitém místě a za určitých okolností vyprší lhůta a v tu chvíli bude pozdě myslet na to, že běží teprve zkušební verze. Žádná taková verze není, je jen teď a tady, a pokud tenhle okamžik neuchopím sama a nepřetvořím v něco, na co by zítra mohlo být už pozdě, nikdo jiný to neudělá a ani nikdo jiný nebude litovat dalšího mrhání mým časem. Nikdo jiný za mě neucítí bolest a zklamání, nikdo jiný za mě ani naposledy nevydechne. Tím si můžu být jistá.


Vytrženo z kontextu (4.8.2019)

Ležela jsem na gauči se zavřenýma očima. Těžko jsem v sobě hledala alespoň špetku odvahy je otevřít a vidět hrůznou situaci, která se skutečně odehrává. Nejspíš na  zlomek vteřiny jsem si vzpomněla na jednu ze svých stáží, kdy jsem šla pomoci pečovatelce v hospicové službě umýt paní, která už jen ležela. Byla naprosto bezmocná a ubohá, odkázaná na lidi kolem sebe. Teď se cítím stejně a není tomu tak vlastně ani poprvý. Trochu ironie osudu, co?

Ležím, každá část těla se mi třese hanbou, ruce mám uboze pokřivená na hrudi, sem tam otřu nekontrolovatelné proudy slz z tváří. Obličej mám celý mokrý, musím vypadat jako ufňukaný mimino, kterého přestala bavit i jeho poslední hračka, ale zoufalá matka mu ji ve stresu a vyčerpanosti stejně cpe za každou cenu, ať už hlavně drží hubu.

Letmo vidím siluetu sestry ohýbající se nade mnou. Působí pohotově. “Nadzvedni trochu nohu”. Opatrně, ale hbitě zároveň ze mě stahuje tepláky, které jsem třetí den záměrně nesundala. Nejdřív pravá nohavice. Cítím jak mi s podporou ruky pokládá nohu zpátky na pohovku, poté druhá nohavice. Nohy mam stydlivě stažené u sebe, jako při první návštěvě gynekologie i přes to, že nejsem zcela odhalená. Občas pootevřu oči a když zahlédnu její tvář, záchvat pláče se násobí a násobí. V tu chvíli se zdá, že to nikdy neskonči, je to až nereálné, že se to vážně děje. Odmítám a zároveň si nedokážu připustit, že se do naší paměti zapisuje tak bolestivá vzpomínka.

S opatrností mi sundavá prosáklé, amatérsky přilepené obvazy, které se pomalu začínají skladovat na stole. Na tom samém stole, kam si vždycky dává táta nohy nahoru, když po jídle sleduje Dva a půl chlapa a směje se u toho každý kravině. Za okamžik je na stole celá hromada lékařské lepenky a a obvazů, která tu zůstali po mámě. Působí na mě chvíli jako profesionál, který si za každé situace zachová klidný a vážný obličej, ale výraz očí zfalšovat nedokáže.

Nedokážu si představit, jak jí to bolí a nedokážu popsat, jak tyhle záblesky v paměti bolí mě. Okamžitě se snaží vyhodnotit vážnost řezných ran a označuje konkrétní místa, která by se měla zašít, s každým dalším přejetím pohledem po nohou jich přibývá. Její krásné modré oči, které má po tátovi, jí kmitají sem a tam, z jedné nohy na druhou, z rány k ráně. Ztrácí slova, narovnává se, pak si sedne do protějšího křesla čelem ke mně. Začíná peklo, když se z jejích úst rázem vytratí veškerá pohotova profesionalita a padne první otázka, začínající “Proč…”

 


Derealizace

Moje myšlenky a vnímání okolního světa se přeneslo do reálného(?) vnímání, kdy při pohledu do zrcadla nepoznávám ani sebe, ani věci kolem mě. Nic není opravdový a vše je jen hmota v prostoru řízená něčím nad námi. Tohle mi hraje v hlavě už několik měsíců a dnes jako by se mi to promítlo celé v hlavě. Celá myšlenka byla zrealizována a ve mně to zanechává velký pocit nejistoty a absolutního zmatení.

Čistím si zuby a dívám se na sebe. Po chvíli se sama sobě podívám co nejhlouběji do očí a vše jako by ztratilo význam a hodnotu. Jako bych já ztratila hodnotu a nevím kdo jsem, opravdu se nepoznávám. Do očí se mi tlačí slzy, ale zároveň se snažím uklidnit a nerozbrečet se. Snažím se dostat několika cestami z tohoto stavu. Hledám pár věcí, na které se mohu podívat, ale vše je najednou pryč. Neznám ty věci. Hledám něco, čeho se mohu dotknout, co mohu cítit, ale necítím nic. Hledám něco, co mohu slyšet, ale neslyším nic, vše přestalo vydávat zvuky. Hledám něco, co mohu ochutnat, ale vše ztratilo chuť. Vše prostě ztratilo svůj význam během pár sekund a já jen sedím na kraji vany a snažím se aspoň uklidnit, vydýchat, znovu se postavit a normálně fungovat. Ale jak mám normálně fungovat, když nic kolem mě normálně nefunguje? V hlavě mi začnou kolovat otázky, na které hledám odpovědi, abych si byla aspoň jistá tím, že vůbec něco vím. Odpověď nepřichází a já samotná ji také nenacházím.

Jako lusknutím prstu se z tohoto stavu dostanu a cítím absolutní prázdno, nejsem ani smutná, ani šťastná, najednou nejsem ani zmatená, je mi to jedno, nevnímám to. Nevnímám opět nic a myslím jen na to, až si lehnu a potopím se do hlubokého spánku.

Neustále hledám cesty, jak od tohoto utéct, jelikož mě nenapadá způsob, jak se tomu postavit. Jelikož ani nevím, čemu mám čelit, protože realita není.

Autor: Markéta


Hmota

Své pocity bych shrnula tak, že se cítím jako hmota v prostoru. Bez pravidel, bez citů, bez činidel, co by mě měly nějak omezovat. Dělá mi problém napsat, co mě vlastně trápí, když nemám z čeho čerpat. Moje hlava je někde vysoko nade mnou a sleduje vše z té strašlivé výšky, z které můžu kdykoliv spadnout. Vnímám to jako nějaký zasraný seriál, kde jsou předem určeny role, osobnosti kolem mě jsou jen postavy, které mají předem určený charakter a to, co vypouštějí z úst nebo to, co dělají, je jen sepsaný scénář. Pocity taky nejsou moje, je to vše řízené něčím mocnějším.

I přes to je můj život skvělý. Mám skvělé přátele, vysadila jsem prášky, objevuji novou literaturu, snažím se tvořit a všemu negativnímu se vyhýbám. Vyhýbám se tomu tak, že si řeknu „přece to není opravdový, jako si to myslíš o všem, stejně jako si to myslíš o sobě, je to jen ta hmota v prostoru, která nemá význam, můžeš si sní dělat cokoliv se ti zachce“.

A tímhle způsobem uvažování se dostávám do dalšího kruhu, kdy si ve své podstatě dělám, co chci. Pravidla, jak už jsem řekla, pro mě neexistují. To, že neexistují pro mě, neznamená, že neexistují i pro lidi kolem mě. A ti mě za to trestají. Jak ve škole, tak doma, tak na veřejnosti. Nedělám to naschvál, nejsou to ani problémy, co by byly nějak závažné (aspoň ne pro okolí), jen je dělám a lidi mě pak nemají moc rádi. Což je mi vlastně jedno, jelikož to necítím, protože to nejsou lidi, jsou to postavy a hrají svoje role stejně jako já.

Nevím, kde je počátek tohoto všeho. Možná experimentování s drogami, možná nemoc, z které nejsem tak úplně vyléčená, jak jsem si myslela, když jsem ukončila pravidelné návštěvy své psychiatričky a vysadila nesmyslně vysokou medikaci, do kterých mě nutila i máma, ale v tu dobu jsem si přišla už bez problémů, bez hlasů, bez něčeho navíc, co je v mojí hlavě a narušuje to normální, empatický cit. Možná jsem v tu dobu byla normální, ale teď se mi zase nezadají věci v pořádku. Nezdají se mi lidi v pořádku. Všichni jsou strašně hloupí, strašně soustředění na správný chod, všichni zahledění do svých majetků, všichni svázáni do jednoho stáda, který se řídí rozkazy někoho, komu dali právo být jejich Pánem. A ten Pán je nějaký velice špatný režisér, jinak by to nenechal zajít do takového stádia.

Často se kvůli tomu loučím se světem a zaměřuji se na svou hlavu, kde se snažím na tohle vše přijít, ale nevím jak, když ani nevím kdo jsem a kdo řídí moji hlavu. Je to kruh.

Autor: Markéta


Rána

Rozhlížela jsem se okolo, nepoznávala jsem to tam. Po odhaleným břichu mi bloudily ruce, možná že jsem ještě pořád byla dost zmatená z předchozí noci, z lidí a z toho co se všechno stalo. Z toho co všechno se posralo. Zavřela jsem oči, chtěla jsem ať to zmizí. Zpívám si v hlavě pomalou písničku, kterou jsem si právě vymyslela. Chtěla bych se přenést na úplně jiné místo, být teď sama ve svém pokoji a zapsat si slova, která mi bloudí po rozumu. Možná to je kocovina a možná dojezd, ale připadají mi neobyčejně krásný. To jak spolu ta slova zní. Snažím se to zapamatovat, zapamatovat si slova, která skládám do vět. Snažila jsem se to opakovat v hlavě tolikrát, abych se to naučila zpaměti. Ale pamatuju si ten pocit. Pokaždé, když jsem to zopakovala jako by zmizel střípek z té krásné části a zůstalo mi zase jen to, od čeho jsem se snažila utéct. Moje hlava vůbec nebyla na mojí straně. Dávala mi náležitě sežrat, že jsem to zase udělala. Snažila jsem si opakovat, že je to v pohodě. Že já jsem v pohodě. Nalhávala jsem si, že o nic nejde. Jako by o nic nešlo. Jako by se vlastně nic nestalo. Jako bych se vlastně nevzbudila v cizím bytě. Přešla jsem pár rozhovorů v mojí hlavě s hlasy, které jsem ještě neznala. Očividně jsou v mojí hlavě jen chvilku, jsou tu kratší dobu než já. Proč jsem je poslouchala? Otevřela jsem oči znovu, a tentokrát jsem je chtěla nechat otevřený o něco dýl. Ulevilo se mi při zjištění, že ty ruce, které po mně přejížděly patřily dívce. Pobaveně se na mě dívala a nepřestávala mě hladit. Chtěla jsem na ní zařvat aby mě nechala být. Tak strašně jsem chtěla odejít. Potřebovala jsem se zavřít na záchodě a projet si telefon. Fotky a zprávy.Možná se rozbrečet a začít vyčítat svým kamarádům, že mě nikdy nedokážou pohlídat.  Jenomže to jsem nemohla. Nemohla jsem  udělat absolutně nic z toho co jsem chtěla. Můj cíl bylo zjistit, jestli sem jí brečela na rameni nebo rozbila půlku bytu. Necítila jsem žádnou bolest, ani na polštáři nebyly krvavé fleky, tak se to možná obešlo bez vyčítání. Konečně dala pryč ruku z mého břicha, ale pořád nevypadala, že by o něčem chtěla mluvit. Napadlo mě, že je to jedna z těch, co se snaží ulehčit tyhle trapný rána a omylem je dělá ještě trapnější. Po stěně jsem viděla  vylepené nápisy o zákazu kouření a na nočním stolku plný popelník. Vedle něj cigarety. Byly to práskací elemka, ale tohle ráno už samo o sobě bylo těžký. Kdyby tam leželi camelky bylo by to ještě divnější. Podívala jsem se na ní a pohledem se dovolila.  Nevypadala, že by souhlasila ale ani nevypadala naštvaně, když jsem si zasunula cigaretu mezi rty. Její pohled šel pozpátku. Vlastně to tu celý bylo naruby. Celá tahle ranní situace mi připadala jen jako další výmysl mojí hlavy, takže jsem to ani nemohla brát zas tak vážně. Začala jsem se rozhlížet po místnosti. Naproti posteli byla polička s knížkami. Spočítala jsem je. Zleva a potom i zprava. Bylo jich šestnáct z levé strany a patnáct z pravé. Vážně jsem jí to tenkrát chtěla říct, ale měla pořád ten svůj upřenej pohled a mně bylo jasný, že jsem se přepočítala. Jenomže mi to tak vycházelo dokud jsem nedokouřila cigaretu, a já umírala chutí vědět, který číslo je to pravý. Překonala jsem stud, a poprosila jsem jí aby to spočítala taky. Její pohled se konečně změnil a já vypadala v jejích očích strašně. Malá čubka, vychrtlá, vzbudila jsem se v cizí posteli jen v podprsence a kalhotkách a nedokážu napočítat do dvaceti. Zapálila jsem další cigaretu a začala jsem shánět svoje oblečení. Bylo jich čtrnáct. Je to moje tradice, můj každodenní rituál. Počítám věci, když se vzbudím. Může mi vyjít jen jedno číslo. To číslo potom ovládá celý můj den. Mohla jsem jí říct o tom co mám v hlavě? Nevypadá jako někdo kdo by to zrovna pochopil, ale možná bude chytřejší než já. Smála se, smála se když jsem mluvila i po tom co jsem domluvila. Prosila mě, abych o tom napsala. Když jsem došla ke svojí teorii s číslami, zamračila se. Čekala jsem, až mě konečně vyrazí a já budu moct odejít, ale jen mi zaraženě řekla, že do centra se dostanu tramvají číslo 14. Nepřekvapilo mě to. Utvrdilo mě to v tom, že ten pocit, že to jde všechno opačně je správnej. Bylo to naruby, ta holka byla celá špatně a ten byt se ještě pořád vlnil. V tu chvíli jsem zase zavřela oči. Všechno se to začalo točit. Musela sem se obléct a vypadnout na zastávku, ale byl to špatnej směr. Špatnej týden a nebo rok. Tramvaj číslo 14. nejezdila kvůli výlukám.

Autor: Adéla

https://srackyvhlave.webnode.cz/blog/


Soutěž a novinka

Je to asi půl roku, co jsem si řekla, že zkusím na Instagramu udělat soutěž. Vím, že se dělají docela běžně, ale soutěž ve stylu „lajkni příspěvek, sdílej, sleduj“ mě nijak neoslovilo, chtěla jsem přijít s něčím osobitějším. Když jsem to zkusila poprvé, chtěla jsem prostřednictvím soutěže zjistit trošku zpětné vazby. Zajímalo mě, jestli mám na blogu příspěvky nebo části příspěvků, které by lidem mohly zůstat v hlavě. Do výherních balíčků jsem dala knížku, zarámované obrázky ode mě, kryt na mobil s mým logem a další drobnůstky. Užila jsem si vymýšlení, jak výhry zabalím. Obětovala jsem jeden časopis Krimi Revue a roztrhané stránky použila jako výplň krabic. Jako bonusové překvapení jsem do každého balíčku přidala ještě lahvičky od Rivotrilů a do každé schovala jiný vzkaz.

Podruhé jsem chtěla zjistit zpětnou vazbu na mou osobu a zapojila jsem do toho i mou milovanou Marilyn. Prvním místem bylo tričko z mojí první kolekce, další místa byly opět balíčky podle domluvy s výherci. Tentokrát jsem místo časopisu do balíčků nasypala černé lístky růží z klipu ke Světlu a připsala malá psaníčka s věnováním.

V neděli 17.2. jsem na svém Instagramu vyhlásila již 3. soutěž. Tentokrát jsem chtěla vidět kreativitu ostatních. Nápad jsem převzala z letošního Festivalu Na hlavu, který se konal nedávno v Praze. Soutěžilo se o nejlepší úvahu, zadané téma bylo Duševní zdraví, žádná další kritéria. Nemohla jsem se dočkat prvních výtvorů. Sice jsem původně chtěla vybrat jen jednoho výherce, ale nezvládla jsem to a nakonec vybrala 3 výherní příspěvky, které mě nejvíce oslovily a jeden bonusový, který podle mě stojí za zveřejnění.  

Poslední soutěž mě trochu donutila se zamyslet. Výhrou bylo mimo jiné i zveřejnění příspěvku na blogu a když jsem viděla, že je víc myšlenek a víc příběhů, které by měl svět vidět, napadlo mě otevřít další rubriku. Vyvolalo to ve mně vzpomínkou na „známého z Twitteru“, vystupujícího pod jménem Cvrliky, který násminulý rok opustil. Byl to pán, který se ve volném čase staral o toleranceplno.blogspot.com, na který jsem i já přispěla jednou úvahou.

Chtěla bych tedy prostřednictvím nové rubriky „Od Vás“ pokračovat v myšlence jeho blogu, na kterém se už žádný nový příspěvek neobjeví.

Takže si v nové rubrice můžete přečíst výherní příspěvky a pokud by měl někdo zájem se skrz novou rubriku o cokoliv písemně podělit, můžete mě kontaktovat na e-mail natali.deathroe@gmail.com nebo přes sociální sítě a domluvíme se.


Cesty

Když slyším definici „duševní zdraví“, představím si dobrý stav celé naší osobnosti. Duševně zdraví člověk je podle mě schopen řešit běžné problémy, pracovat, logicky uvažovat, přemýšlet nad věcmi, které chce za celý den stihnout, vše si naplánovat, aniž by ho cokoliv v jeho myšlenkách rušilo a tahalo do jiného světa, jednoduše se těší do života, ráno otevře oči, podívá se na budík, cítí se odpočatý po dobrém, nerušeném spánku, dokáže se vykopat z postele a fungovat, aniž by se bál, že ho může něco ohrozit, že mu jeho den může něco narušit, že ho jeho myšlenky a jeho hlavička na cestě do nového dne nějakým způsobem zradí.  Nebojí se, že nějaká jeho psychická porucha, kterou má v sobě ho začne ovládat. Co, když mě někdo vystresuje a já to nezvládnu? Co, když se něco stane a všichni to zjistí? Co, když mě někdo sleduje? A dalších tisíce otázek, které si lidé duševně zdraví nemusí klást.

Ne všichni, ale takový život mají. Někteří šlapou těžší cestu než ostatní, jejich život je hektický, zmatený, provázený třeba úzkosti, strachem, někteří se cítí neustále vyčerpaní, nebo si nevěří, nevidí na životě to hezké a vše vidí černě, nakonec je nic nebaví a v ničem nevidí smysl žití, trpí, jak oni samotní, tak lidé, kteří je milují. Někdy se k nim dostanou pohledy, slova a činy, které jim ubližují. Můj pohled je, že duševní nemoc je nemoc, jako každá jiná. Jak říká můj velmi blízký člověk v mém životě;,,Někdo má nemocné srdce, někdo má cukrovku a někdo má nemocnou ´duši.“ Nikdo nikdy nemá právo někoho odsuzovat , jen pro jeho nemoc.

Nejvíce mě mrzí, že někdy se na sebe zlé dívají i sami nemocní. Proč já? Tato otázka se jim určitě často honí hlavou, dívají se do zrcadla s odporem, litují se a co je hlavní, nechtějí si nechat pomoct. A přitom jsou kolem nich lidé, kteří jim chtějí pomoct, chytnout za ruku a ze země postavit na nohy, vykouzlit jim opět úsměv na rtech a v očích vidět aspoň malý záblesk radosti. Je to rodina, matka, sestra, přítel, kamarádka a když mají pocit, že kolem nikdo není, vždy tu je psychiatr, který si je vezme pod svá křídla a pomalými krůčky najde tu správnou cestu. Ale vyhledáni této pomoci, jak psychiatrické, tak psychologické je často vnímané, jako projev slabosti, znakem selhání. Pokuste se, jako já nikdy tyto myšlenky nepustit do své hlavy, ať už se jedná o vaše okolí, nebo o vás samotného. Návštěva a konzultace s odbornou pomocí může pomoci překonat vaši těžkou životní situaci, najít cestu, i když vy si už myslíte, že všechny vyhořely. Protože vždy je někde schovaná nějaká naděje, jen musíte najít sílu ji polapit do svých rukou.

Autor: Snow


Pár hodin

Psala jsem, že je mi divně. Jak? Chci si strhat kůži z těla, vyrvat všechny vlasy. Ve vteřině. Rychle. A bolestně. Chci něco cítit.

Něco, co potlačí nebo možná umlčí na chvíli tyhle odporný pocity.

To nedělej.

No jasně, že si nestrhám kůži z těla, debile.

V tu chvíli jsem si zase uvědomila, jak jsem sama. Sama proti všem. Sama proti sobě. Nevím jak si pomoct a nevím, kdo by pomohl mně.

Co je špatně? Není to tak dávno, co jsem milovala každé místečko svého těla, každejďolík, každou nedokonalost, každou negativní vlastnost.

Co si tu sakra namlouvám. Není to ani pár hodin, co jsem se tak cítila. Bylo to ještě tohle odpoledne. Každičký sluneční paprsek mi vykouzlil úsměv na rtech.

Slunce, jak moc jsi mi chybělo. Chci se o tu veškerou lásku tak moc podělit, že ji možná pak sama tolik postrádám.

A teď je to tu zase. Hlava se mi topí v proudu myšlenek. Statisíce, dosud stále nepoznaných, pocitů.

Slzy. Vztek. Dno. Dno. Dno.

Neschopnost něco dělat. Jen ležím. Mohla bych si klidně vybrečet duši z těla. Chci se zničit. Zatínám pěsti tak silně, div si nezaryju nehty do krve.

Nechci si připustit, že by se mnou bylo něco špatně. Je to jen zlej den. Neustále si namlouvám, jak je všechno v pořádku. Neustále poslouchám, že tohle k mému věku patří.

Patří? Patří to ke každýmu věku už čtvrtým rokem?

Mám úzkosti. Mám deprese. Mám. A není to jen špatnej den. Vím to. Vím to hluboko v sobě, jen to nechci pustit na povrch.

„Je to těžký, aby mohlo být zase dobře“. NE.

Tohle se děje. Každým dnem. Dokážu milovat a v další minutě nesnášet.

Ptáš se proč.

Nevím. Nevím proč mi tak zase je. Nevím, co mi přelítlo přes nos. Už dávno jsem se sama v sobě ztratila. Nechci, abys na mě teď mluvil, i když jsem před chvílí byla úsměv od ucha k uchu.
Při pohledu na tebe se ve mně začínají mísit nepopsatelně šílený pocity. Svírá se mi tělo. Nedokážu poslouchat ten tvůj ironickej tón. Nedokážu s tebou už nic, jinak se mi hlava rozletí na milion střípků. A věř mi, že už by to nešlo vrátit zpátky.

Jsem tu. Pořád dýchám. Pořád přežívám. Mám po krk být zaseklá na jednom bodě, roky se nikam neposouvat a jen si tajně snít o kouzelným světě a božím životě, od kterýho mě dělí vlastně asi úplně všechno.
Ptáš se, proč ti nic neříkám, proč ti neříkám, co se mi honí v hlavě. Ale z jakého důvodu to vlastně chceš vědět? Nejsi opora. Nikdy jsi jí nebyl. Kdykoliv si mě viděl na dně, vysmál ses mi jako „Co ZASE je.“

Nic, do háje. Nic není. Jen tu prostě ležím jak troska a všechno co teď potřebuju, je slyšet tvoje chabý, rádoby utěšující, slova, který pro mě nemají žádný význam.
Pozoruju svoje jizvy, každá říkajíc svůj příběh. Proudy krve mi stékají po rukou. Až na zem. Sleduju to zaujatě. Líbí se mi to. Jaký by to asi bylo vidět sama sebe umírat?
Všimneš si toho. Možná na vteřinu začnu toužit po tom, aby ses zajímal. Abys pochopil, že se vážně něco děje. Jediného čeho jsem se dočkala, bylo zakroucení hlavou s výrazem, jak marná doopravdy jsem. Zase jsem se dočkala jen tvýho nezájmu.
„Chci tady tu veselou Terku. Ne tu, co má pořád jen depky.“
Přijmi to. Tohle jsem já. Takový jsou dny se mnou. Nemůžeš po mně chtít něco, co já neovlivním, ačkoliv bych tak strašně moc chtěla. Chtěla bych to tak moc, že bych se pro to i obětovala. Obětovala bych svůj vlastní život.

A tak si říkám… Co se stane, až jednou přijde ten den, kdy budu já sama sobě úplně jedno? Začneš mě brát vážně?

 

Autor: AbNormal


Stíny dětské duše

Dušení zdraví?

 

Pro holčičku ze šťastné, úplné a bohaté rodiny bylo duševní zdraví samozřejmostí. Vlastně nechápala, jak jsou všichni ubozí a musí řešit své problémy léky, alkoholem, sexem, krádeží nebo i smrtí.

Nedokázala si představit, že by mysl lidí mohla mít takovou váhu, že by dokázala dostat na kolena i nejsilnější osobnost. O tom to právě vše je.

Teprve po 28 letech svého života zjistila, že nemusí být samozřejmost jít nakoupit do obchodu, sejít se v hospodě s partou nebo dojet busem za rodinou. V tu chvíli přišla otázka – Copak to nemám v hlavě v pořádku – proč mě hlava neposlouchá – jak se dostat z bytu ven – kolik alkoholu je k tomu potřeba? Pocity na zvracení se stali denní rutinou. Představa, že by měla překročit práh svého bytu jí doháněl k šílenství. Jedině pár lahví vína a léků na spaní jí dokázali vrátit pocit, že v sobě má ještě kus života.Zaplatila by milion za to, kdyby mohla jít s partou na pivo, aniž by před tím musela vypít lahev vína.

Ocitla se přesně v místech, které nikdy nedokázala pochopit. Jak se to může stát, že lidské vědomí dokáže ovlivnit celé tělo?

Důvod jí je do dnes velkou otázkou. Možná to byla závislost na lidech kolem sebe, kteří ji nepochopitelně opustili a nechali tak v tomto světě prát se o život samotnou.

Dnes je té holčičce 30 let – má za sebou úspěšné, roční sezení s psycholožkou, které bylo náročné, ale patří mezi nejšťastnější rozhodnutí jejího života. Zachránila svou duši, která si díky svému temnému vědomí užívá každý den, každé ráno, každý nákup a každé radosti, které kde kdo bere jako nadbytečné starosti.

Denně vidíme lidi, kteří se prezentují ve společnosti sebevědomě, ale může to být jen maska zlomeného člověka. Agresivní chování od lidí, kteří byli do té doby poctiví a zodpovědní. Nejčastěji pak člověk na drogách a alkoholu. To je totiž ta nejjednodušší cesta pro uzdravení nemocné duše. –  Je to hloupost! Dnes už to ví, je to jen odkládání blížícího se konce. Zábavná forma, jak si zlepšit den, být zábavný, sebevědomý a bezstarostný.

Opak je ale pravdou, čistá a zdravá duše si život dokáže užívat nejvíce právě s čistou hlavou.

Vnímat vůni deště, vnímat sluneční paprsky, vnímat přírodu a lidi kolem sebe, ale především vnímat sebe jako skvělou osobu, která si zaslouží žít život.

Nejdůležitější je, se nebát říct o pomoc. Zajít za přáteli, za rodinou a najít zpět sám sebe a svůj vnitřní klid.

Duševní zdraví? Je to nejdůležitější, co každý z nás má. Nikdo by to neměl brát jako samozřejmost.

 

Autor: Eva