Seznamte se, blázen

Je to už nějakou dobu, co jsem procházela dveřmi s propouštěcí zprávou v ruce, ale ten pocit je stále tak čerstvý, jako by se to stalo dnes ráno. Člověk si začne vážit svobody, až když o ní přijde a to samé se dá říct i o zdravé mysli. Nic lepšího na uzavřeném oddělení, než si psát deníček, mě nenapadlo, už jen proto, že jsem si ho psala dávno předtím. A tak jsem neúmyslně roky zaznamenávala vývoj své vlastní psychiky, který mě dovedl až na psychiatrii a zároveň mě nasměroval v životě na správnou cestu, kterou jsem předtím tak postrádala. Nebudu ale předbíhat, začnu pěkně od samého začátku…

Rodiče strašně rádi vyprávějí o rádoby vtipných příhodách z mého dětství, které si sama pamatuji už jen matně, ale i tak pamatuji. Už ve školce jsem věrohodně a pěkně detailně popisovala ostatním dětem, jak modrý byl muj bráška, když jsem ho našla utopeného ve vaně. Naši pak těžce vysvětlovali, že žádnýho brášku jsem neměla a sama upřímně netuším, jak jsem na tak zkurvenou historku přišla. Další takovou si třeba do dnes pamatuje i moje první třídní učitelka, pro kterou z nevysvětlitelných důvodů, jsem do teď jedna ze tří jejích nejoblíbenějších žáků, jaké kdy učila. Do školy jsem si občas nosila věci, které jsem měla ráda. No, a jednoho krásného dne to byla hlava vycpaného havrana a nejlepší věc, jak s takovou hračkou naložit ve školním prostředí, bylo (pochopitelně) napíchnout jí milované paní učitelce na její oblíbenou propisku. Prvňáček k nezaplacení. Ale byla to prdel!

Ano, už v první třídě místo panenek barbie jsem milovala mrtvá zvířátka. Nejlepší dárky k narozeninám byli vycpaní ptáci a nejoblíbenější venkovní činnost bylo prohledávání lesů s úmyslem najít, pokud možno, co nejvíce zachovalé kosti všeho druhu. Měla jsem obratle, lopatky, žebra, velký kosti jako kráva, malé kůstky ptáčků a hlodavců, lebky, čelisti, zuby, parohy. Teď si možná říkáš, že jsem nejspíš byla pěkně pošahaný dítě, ale to tě zklamu. V té době jsem ještě pošahaná nebyla, možná by někdo namítnul, že jsem k tomu měla alespoň prvotřídní předpoklady, jenže má nevinná dětská duše toužila být archeologem. Nic víc.

Tíhnutí k temným zákoutím lidské mysli jsem poprvé objevila o pár let později, odhaduji tak mezi třetí a čtvrtou třídou, kdy jsme měli první počítač s těmi internety a já objevila surfování na netu. Byla jsem doslova okouzlená blogy o černé magii. Pamatuji, jak jsem s prázdnou lahvičkou od parfému (ideální na magický lektvar) donutila mámu mě pokřtít na nesmyslné jméno asi z třiceti slov, jehož účelem bylo mne oficiálně prohlásit za Satanovo právoplatnou ženu. Ale jak to tak se vztahy bývá, dotyčný občas ani vlastně netuší, že existuješ, natož, že s nim chodíš. Takže mé platonicky zamilované srdce přesměrovalo hledáček na jiného potencionálního manžílka, hraběte Draculu. Ano, jak jsem byla malá, tak jsem byla blbá a naivní, ale rozhodně to bylo zábavnější než pomocí testů z Bravíčka zjišťovat jakej typ holky jsem. Byla to prdel!

Bohužel, mé neobvyklé a satanistické choutky musely zákonitě odeznít s příchodem puberty. Zvláštní období v životě každého, kdy si nikdo není jistý svou identitou a tak hledá, hledá a hledá, až se začne nacházet v někom jiným a než si to uvědomí, vlastní identitu ztrácí. Stejně tak jsem i já, malá, nevinná, i když trošku nekrofilní holčička, ztratila nevinnost v partě starších „frajírků“. Zjistit, že si máma nevšimne pár zmizelých cigaret nebylo těžký. Zjistit, že rodiče vlastně vůbec nemusí vědět s kým se stýkám a jak trávíme čas, taky ne. V neposlední řadě došlo i na zjištění, že když si ve třinácti letech příležitostně zahulim, doma to nikdo nepozná. To, že se vobčas ulejem ze školy je snad to nejmenší, když čerstvě zpubertizovaný, znuděný spratek objeví hořkosladkou pachuť bohémství při jakémkoliv projevu vzdoru vůči autoritám. Najednou se zase cejtim tak nějak stejně temně jako při hraní si s mrtvým ptákem, při leštění nově nalezené jelení lebky nebo při půlnočním čekání pod otevřeným střešním oknem na mého vyvoleného, který mou duši učiní věčnou. Ruku v ruce s hulením přišlo krásné období anarchie provázené každovečerním poslechem celého alba Nevermind od Nirvany, které jsem v šesté třídě dostala od táty, tím se zrodila má nová platonická láska, trvající dodnes, stejně jako touha být věčná. Pořád to byla celkem prdel!

I přes tento pofidérní vývoj ze mě po základce vyrost celkem ucházející kousek. Pokud si představíte jakejkoliv americkej film ze středoškolského prostředí, já byla taková ta nejhezčí svině, kterou měl každej rád a přitom nikdo. Do teď netuším, jak je to možné. Vlastně celá moje osobnost během střední školy je jedna zkurvená záhada, protože s tím člověkem, jakým jsem byla, teď ani předtím nemám absolutně nic společného. Byla to ještě taková prdel?

S koncem střední definitivně skončilo i mé dětství, poslední zbytky nevinnosti byly sprzněny nekontrolovatelností a zkažeností nočního víru velkoměsta. Občasné fetování v dobré víře experimentů, zábavy a rozšiřování obzorů akorát začalo podněcovat cosi shnilého v mém nitru. No, a postupné rozpadání všech prioritních hodnot včetně rodinného zázemí, které pro mě celý život bylo jako jediná opravdovost, co v životě mám, to už úplně dojebalo. První neúspěchy byly jako nepřiměřeně zbrklé předehry pro další neúspěchy. Jeden sen za druhým se začal rozbíjet na kousky, stejně jako dopitá padající flaška vína a já jen mohla bezmocně koukat s dlaněmi plnými kyselých střepů a studené krve. Začali mizet lidé bez možnosti rozloučení, bez možnosti vyjádření posledních slov lásky a vděčnosti, která mě budou pálit na jazyku po zbytek života. A tak se během pár krátkých a rychlých let z naivního děcka stala prázdná troska plná nenávisti k životu, ke světu, k lidem a především k sobě. Právě to přestala bejt prdel.

Tímto Tě vítám v mé hlavě.

 


Poprvé

Svoje poprvé si budu pamatovat vždycky. Bylo to na kempu, kam jsem jela se sestrou, jejím klukem a pár kamarády. Vzala jsem tam svou první lásku. Bylo mi šestnáct a byla jsem čerstvě zamilovaná do o devět let staršího kluka. Věkový rozdíl nic neznamenal, protože jsme si rozuměli a on byl zamilovaný do mě úplně stejně. Měli jsme spolu spát na horní palandě v chatce společně s někým dalším, už si nepamatuju s kým. Šli jsme si lehnout dřív než ostatní, protože se pilo a my už asi měli dost nebo jsme prostě jen chtěli chvilku pro sebe. Prej, že se podíváme na film, jaká klasika. Ale on nebyl jako ostatní, nespěchal na mě a při filmu si klidně usnul. Dokoukala jsem ho sama a začala ho nenápadně budit. Několikrát jsem ho oslovila a pokaždé, když se zeptal, co se děje, jsem odpověděla, že nic. Styděla jsem se. Když jsem ho oslovila už po několikáté, prostě jsem řekla, že bych to chtěla zkusit. Zeptal se mě, jestli si jsem jistá a já přikývla. Líbal mě a pomalu přelejzal nade mě a sundaval mi kalhotky. Zavřela jsem oči a už jsem je neotevřela. Jen vím, že mě to strašně bolelo. Moc dlouho jsem to nevydržela a řekla mu, ať přestane, že tu bolest nevydržím. Oblíkla jsem si zas kalhotky a byla na sebe pyšná, že jsem překonala ten obrovský strach a alespoň to zkusila. Druhý den ráno jsem se šla vysprchovat a když jsem si sundavala ty samé kalhotky, které jsem měla v noci, viděla jsem na nich krev. Měla jsem z ní radost a po sprše jsem za ním běžela mu to pošeptat do ucha, aby věděl, že je ze mě žena. Mrzí mě, že jsem s tím nepočkala ještě pár let, protože pro mě předchozí sexuální zkušenosti nebyly nijak přínosné, jak jsem si v tu dobu možná myslela.

Pamatuju si většinu poprvé. První průšvihy na policii, první kouření trávy, první extázi, první LSD, první čáru koksu, první falšování vysvědčení, první útěk z domova, první opití ve třinácti, první krádež v obchodě, první neúspěšné kupování piva ve druhý třídě, první ukradenou krabičku cigaret Peter mámě. Tyhle poprvé jsou ty, na které hrdá nejsem.

Když jsem si myslela, že jsem z toho všeho už vyrostla, přišel první pořádnej pokus o věčný spánek. Nevím, co se mi honilo hlavou nebo to nevím alespoň teď. Napsala jsem si o tom velkou otevřenou zpověď, kde je vše zachycené čerstvý a ryzí. Zatím jsem nedokázala to nějak vstřebat, alespoň trošku. Je to sice jen něco málo přes týden, ale pořád se nedokážu pochopit. Chtěla jsem tmu a tak jsem užila několikanásobně víc světla, než bych měla. Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy jsem po probrání viděla dvojitě zprávy a zmeškané hovory od rodiny. Na co jsem mohla myslet, když ne na to, že už jsem jim nikdy nemusela odepsat? Co bylo vůbec to poslední, co jsem jim řekla, než jsem zkusila navždy usnout. Byla jsem sobecká a bez ohledu na odpovědi na tyhle otázky jsem do sebe házela pilulku za pilulkou. Je mi mizerně. Mé okolí si nezaslouží mě mít ve svém životě. Jsem přítěž.

Včera jsem měla mít sezení s psychiatričkou. Věděla jsem, že nebudu moci dorazit, protože nejsem v Praze, ale zapomněla jsem se jí alespoň omluvit, aby mě nečekala. Jsem v malém, rozkošném baráčku mamky mého přítele. Odjela na dovolenou a poprosila mě, zda se jí tu postarám o psa a kytky. Pes mě pěkně vytáčí, nejsem zvyklá na něco tak živýho a energickýho. Každý ráno v půl sedmé mi už skáče po hlavě, že chce ven a najíst se. Kdyby nebyla tak roztomilá, asi bych jí dala pěstí, ale pak ke mně přijde zpátky do postele, dá mi pusinku a sladce se přitulí. Díky ní tady tu samotu nesnáším tak těžce, i když jí nesnáším ani vůbec dobře.

Přitom jsem se sem těšila, brala jsem to jako svou soukromou dovolenou od všeho. Představovala jsem si, jak budu chodit běhat, jak se budu opalovat, jíst zdravě, hrát si se psem a po večerech sedět v altánku a při západu slunce psát. Nic z toho se neděje. Celý dny jen střídavě ležím na gauči u televize, aniž bych se na ní dívala a chodím ven si zapálit alespoň čtyři cigára po sobě, abych zabila čas, se kterým neumím naložit.

Mám spoustu možností, jak ten čas využít a všechny by byly přínosné. Dneska za mnou měla přijet holka, kterou jsem ještě nikdy neviděla a slyšela jsem o ní jen to nejhorší, ale svým způsobem mě fascinuje a chci jít poznat. Jenže jsem se na to nějak necítila a doufala, že se třeba vožere a v neskutečný kocovině se mi ani neozve a druhej den se bude omlouvat, že to nezvládla. Hlavně abych já nebyla za sráče. Jenže ona mi napsala hned ráno, jestli to platí. Musela jsem si zachovat ksicht a všechno odkejvala, našla jí spoj a rovnou i navrhla, že ještě skočíme nakoupit, protože tu nic nemám. Nemám tu nic proto, že jsem za ten týden, co jsem tady, nebyla schopná si dojít nakoupit a tak vyžírám všechny možný zbytky, co se nějak dají pozřít dohromady.

Zachvátila mě strašná úzkost. Podělala jsem se z představy, že za mnou přijede cizí člověk a v tu chvíli nebudu mít možnost nikam utéct, protože bude odkázanej na mě a na mé pohostinství. Ke snídani jsem měla Lexaurin. Cítila jsem se, jako kdybych sama na sebe nastražila past a šla se do ní vesele chytit, ale kurva, vždyť o nic nejde. Chci jí poznat? Chci. Tak proč se hned hroutím když to má přijít? Proč se před ostatníma snažím zachovat nějakej ksicht, když se stejně v zrcadle dávno sama nepoznávám.

Nakonec nepřijela, doopravdy jí dohnala kocovina a mně spadl kámen ze srdce, ale spustilo to u mě nekonečnou spirálu úvah, jak budu někdy fungovat a navazovat s lidmi vztahy, se kterýma nebudu chtít, ale budu muset, když se poseru z někoho, koho bych poznat chtěla. Do toho přišla další rána.

Rok a půl, tedy většinu času, co jsem na škole, sním o možnosti podívat se do věznice. Prozkoumat místa, kam se běžný smrtelník těžko dokáže dostat. Má oblíbena profesorka tam pracovala většinu svého života a z jejího vyprávění se u mě vytvořila naprostá fascinace vězeňským prostředím. Najednou mi přišel email. Zmíněná profesorka mi nabídla jedno z pěti míst na exkurzi do věznice v Kuřimi, kde je i specializované oddělení pro sexuální delikventy. Do prdele, o tom se mi ani nesnilo! V čem je problém? V tom, že to má být už za týden. Z pátku na sobotu, dvoudenní výlet hrazený školou, ale v termínu, kdy H. má první koncert z prvního turné a ještě křtí svou první desku, na které jsem svým způsobem zanechala velkou stopu mého vlivu. Byla jsem u její tvorby od začátku do konce a podílela se na spoustě věcech. Stála jsem mu po boku a prošla s ním nepříjemný zážitky, které pak mohl proměnit v hudbu. Krom toho, je to naplánované tři měsíce dopředu a H. i já s tím počítáme. Co teď…

Být zase sobec a ject do Kuřimi nebo zůstat a stát dál po boku mého vyvoleného, zažít kouzelné opojení a hrdost, která se možná v takové intenzitě už opakovat nebude. Jsem v koncích. Nevím, co se sebou natož jak se rozhodovat v tak pro mě zásadních krocích. Proto tu teď sedím a píšu.

Mám v sobě už půl flašky vína, jedno Trittico a dvě Lyricy. Docela slušný na to, že nepiju. Dojet si koupit víno jsem se rozhodla okamžitě, když jsem si přečetla ten email a okamžitě si uvědomila, že mě čeká těžké rozhodování. Chtělo se mi brečet a potřebovala jsem posilnit. Nejhorší záminka proč pít alkohol. Sama doma, rozhozená a přecitlivělá, se rozhodnu ject pro víno. Poetický a přitom úplně typický pro budoucí vznik alkoholismu.

Přijela jsem tam, stála tam nějaká partička mladých lidí. Nechtěla jsem se s nimi vidět a tak jsem projela benzínkou a zaparkovala za rohem, kde se parkovat nesmí. No a co. Uvnitř naštěstí nikdo nebyl, vzala jsem si nějaký ledový kafe a tuňákový sendvič, kterej miluju a tady je dokonce levnější než u nás v Albertu pod barákem. Přišla jsem ke kase, položila věci na pult a ptám se paní prodavačky, jestli by mi mohla doporučit nějaký levný víno, které mě dobře opije. Pobavila jsem jí a tak naše interakce pokračovala v takovém komicky naladěném dialogu. Dala mi flašku něčeho červenýho, údajně sladkýho za šedesát sedm korun. Ještě jsem jí poprosila o cigára a rozloučily jsme se ve stejném naladění, v jakém jsme celou dobu byly. Popřála mi hezký večer a ať mi zítra není moc špatně, já jí na oplátku popřála, ať má hezčí večer než jakej čeká mě. Pořád jsem ji bavila, aniž by tušila, že to myslím kurva vážně. Mohla bych mít v plánu teď tím vínem zapít všechny prášky, co tu mám a věř tomu, že po tomhle bych se už neprobrala, ale paní prodavačka by se jen bavila. A proč ne, koho by to napadlo, že bych to myslela vážně nebo, že to opravdu vážný je. Vidíš hezkou vtipnou blondýnu a děláš si o ní zaujatej obrázek, ale nevidíš dovnitř. Nevidíš slzy a bolest schované za zářivým úsměvem, protože není důvod to neskrývat.

Možná na to jsem mohla myslet minulý týden po šestém Lexaurinu. Možná jsem jen vyčerpaná z tváření se, že je mi pořád lépe a že to jednou bude opravdu dobrý, ale upřímně, kdo tomu věří?

Opět sedím sama, kouřím jedno za druhým a společnost mi dělá elegantní sklenička s vínem. Není to poprvý a ani naposled, tak to alespoň mám skoro s každým poprvé. V mém světě asi neexistuje poprvé a naposled.

Je zajímavý, že poprvé si pamatuji vždycky, ale když už něco bylo opravdu naposled, alespoň prozatím, to si nepamatuji. Teď jsem chtěla napsat, že už nevím, kdy naposled jsem byla třeba sjetá, ale než jsem stihla dopsat větu, vzpomněla jsem si. Není to tak dávno, bylo to letos na jaře. Za tohle naposled se docela stydím, protože jsem našla ve studiu sáček něčeho bílého, co jsem vyhodnotila jako koks. Vyhodnotila jsem to dobře, ale i tak, nejsem přece žádnej expert a klidně to mohlo být cokoliv jiného, po čem bych se zbláznila a radši skočila z okna. Když jsem měla zkouškový a byla doma sama, několikrát jsem se tím zkusila povzbudit, probudit v sobě múzu nebo zahnat chmury. Nikomu jsem to neřekla. Pytlík jsem si schovala ve své knihovničce, symbolicky jsem ho založila do knížky, která se jmenuje „Já, bývalý narkoman“. Jasně, můžeme si podat ruce, tohle o sobě tvrdím taky. Stejně tak, jako že jsem abstinent, že nepiju kafe, že jím zdravě, že zvracím míň.

Víno mi zrovna nesedlo, vlastně bylo dost hnusný, ale účel splnilo. Nejdřív jsem měla radost sama ze sebe, že jsem se rozepsala, ale když jsem si šla lehnout, proběhlo mi před očima, co všechno jsem vypila, kolik jsem toho vykouřila, co jsem ještě snědla. Tohle je tradiční scénář v mojí hlavě, než se mi udělá špatně. Vždy, když si uvědomím, co všechno mám v sobě, začne se mi chtít zvracet a není to lepší do té doby, dokud se nepozvracím. Zvedla jsem se, šla jsem na záchod a vzala si s sebou vodu a mobil. Jsem už dost zkušená, vím, co všechno potřebuju. Voda je vždy základ a na mobil se budu natáčet, jak mi to jde. Nevím, proč to dělám, ale natáčím se vždy. Zpětně se na ty videa dívám, pozoruju jak jsem ošklivá a jak se mi mění obličej. Přesně si pamatuju, co jsem v tu chvíli cítila.

Zvracím už rok a půl, z toho rok docela v krátkých intervalech a poslední půl rok už tak často, že je to na mně dost vidět. Někdy nedokážu jíst celý den a vůbec mi to nedělá problém, protože myslím na to, jak si zas všechno to jídlo představím v sobě a už jen z toho je mi blbě. V takových chvílích je lepší nejíst, protože to ani nemá cenu. Další věc, která nikdy není naposled, ale poprvé mám pořád v živé paměti.

Bylo to na H. koncertě, respektive před ním. Jeli jsme do Karlových Varů a já byla docela v pohodě, do té doby, než jsem zjistila, že nemáme oddělenou backstage. Jen jsem tam seděla na gauči vedle mé spřízněné duše a chtěla mu být oporou, jenže jsem ztrácela kontrolu nad sebou. Pak přišla blesková rekapitulace všeho, co jsem vypila a snědla. Ani jsem nepila alkohol, měla jsem džus a cítila, jak je mi z něj těžko. Nechtěla jsem H. zatěžovat před show a snažila se tvářit, že se nic neděje. Pak přišel první nával. Vyletěla sem, po cestě poklepala na Jarkinse, kterej jel s námi fotit a utíkala z klubu ven. Dveře jsem doslova prorazila bez ohledu na to, kde kdo stál, musela jsem pryč a co nejdál. Venku jsem zahlédla, že Jarkins běží za mnou, tak jsem nezastavovala. Když mě dohnal, poprosila jsem ho, jestli dojde do večerky, u které jsem se zastavila, pro vodu a kapesníky. Zdržel se tam snad jen vteřinu a už mi nesl základní výbavu. Přišel druhej nával, pořád jsme byli moc blízko klubu a byli tam lidi. Šla jsem pryč, on se mnou. Nedošli jsem daleko, hned za rohem byl takový temný kout, kde mě to koplo naposledy a bylo vymalováno. Jarkins litoval, že nechal foťák v klubu, že mi mohl udělat alespoň zkurveně realistickou památku, jak zvládám situace. Měl pravdu, je to škoda, takovou památku bych si nechala vyvolat a nalepila si jí na hajzl, ať mi připomíná, jaká jsem pořád sračka, protože je to něco málo přes rok a půl. Netušila jsem, kolikrát mě to ještě bude čekat a netuším to ani teď, ale jsem si jistá, že dneska to nebylo naposled.


Rivotril a Láska

Najednou seš mi cizí a já?
Nechci tě znát znova.
Nevím na co myslíš, jsem to já?
Nejsem, je to vona.
04.01.2017

Začátek novýho roku byl úplně na hovno. Neunášela jsem stres z prvního zkouškovýho, můj táta neunášel odchod mámy a já do toho neunášela jeho žal, kterým mě v opilosti zahlcoval. Aby toho nebylo málo, tak H., se kterým jsem chodila v té době už rok, se opilej potkal s opilou bejvalkou, což nikdy nekončí dobře, alespoň ne pro toho, kdo je střízlivej a čeká doma na svou lásku. Všechno bylo najednou tak vyhrocený a já nejvíc ze všech. Nesnášela jsem všechno a všechny jako nikdy, měla jsem pocit, že jsou všichni proti mně a já jsem ten největší chudák, kterej to odnáší.

Všechny okolnosti nafukovaly mou paranoiu a ze mě se stala zhrzelá stíhačka závislá na stalkování každýho lajku, kterej H. dal na instagramu nějaký buchtě, protože kde jinde si vylejt všechnu tíhu vesmíru než doma na tom, kdo je jako první na ráně. Tím pádem pokračovalo naše bouřlivé období a já si už myslela, že to nikdy neskončí. Každej, kdo by vedle sebe měl tak vyhrocenýho ubožáka, jako jsem já, musí bejt zákonitě taky vyhrocenej. Naši spolubydlící si už tak nějak zvykli, že jsme tak trošku italská domácnost, ale já ne a denní popíjení jen podporovalo intenzitu našich sporů. Tak jsme jednou přišli o dveře, ale já je nerozbila, jen jsem seděla v slzách a sbírala střepy, styděla se a bylo mi jedno, že od nich mám pořezané ruce. On je sbíral taky, ale z druhé strany dveří. Nikdo nic neříkal. Nebylo co říct.

Bojim se ho.

12.01.2017

Asi jako už tisíckrát jsem zas seděla v autobuse směrem na Zličín se sbalenými věcmi a zanechala po sobě jen tisíc zpráv psaných v afektu, plný nenávisti a vulgarismů, jaký by holka nikdy použít neměla. Utíkala jsem, aniž bych měla kam. Nikde to nebylo lepší, všechny možnosti se zdály být jen a jen horší, takže nebylo kam utéct, ani kam se vrátit. Nesnášela jsem tyhle cesty, ale na druhou stranu jsem alespoň na pár hodin mohla být někde na půl cesty, takže nikde, což bylo skutečně ulevující a brečet na veřejnosti jsem se dávno nestyděla. Brala jsem to jako takovou svou tradici. Nesnášela jsem je proto, že tomu muselo vždy předcházet něco bolestivého a proto, že každá linka vede do konečné stanice.

Když není reálné řešení, chceš z reality utéct a já měla něco navíc, něco vždy v batůžku. Věděla jsem, že se nic nezmění, ale věděla jsem, že mi to bude alespoň jedno. Snažší cesta, než to opravdu zkusit změnit. Začátkem roku jsem začala zneužívat toho, že mám na předpis spoustu Rivotrilu. A hele, to vůbec není špatný! Když si dam tak tři až čtyři po pár skleničkách, najednou se mi usíná krásně. A když je teprv odpoledne a nechci spát, hudba zní najednou nějak jinak, nějak líp. A když jsem ve škole, tak ani nemyslím moc na to, co mě zas bude čekat doma a bylo jedno jakej domov myslím, jestli ten dočasnej v Praze nebo ten opravdovej.

Po každé bouři zas vysvitne slunce, stejně jako po našich žabomyších válkách nešlo neposlechnout srdce a rozum mohl křičet jak se mu chtělo, nebylo to k ničemu platný. I po každém probuzení přišlo vystřízlivění z kombinace alkoholu s prášky, což bylo okamžitým důvodem, proč do sebe nacpat další.

Zvracím. Jsem opilá, ale není mi blbě z chlastu, zvracim ze života. Najednou mi došlo, proč tě tak moc potřebuju. Mám strašnej strach. Mám nepopsatelně hroznej strach. Bojím se budoucnosti, toho co mě čeká za deset let, za rok, za měsíc, zítra. Nejsem na to připravená a mám strach, že nikdy nebudu. Bojím se tak moc, že si přeju nežít. Nesmíš mě opustit. Ty jsi jedinej človek na světě, s kterým dokážu nemyslet na to, jak moc se bojím života.

31.01.2017

 

Po hodině, co na sebe čumím do zrcadla jsem došla k závěru, že jsem něco nešťástnýho, co se nikdy nemělo narodit. Jsem chodící potrat, cítím se tak. Prázdná a rozbitá.

Chcípnout nechci jen když šukam nebo spím.

07.02.2017

 

Hlava jako továrna na strašný věci. Nesnáším tě až do chvíle, kdy se chci tulit. Jsem unavená bejt furt smutná. Chci na chvíli cítit něco jinýho.

08.02.2017

 

Nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě

09.02.2017

 

Když se z největší autority stane troska, je těžký nacházet pak v něčem smysl.

28.02.2017

 

Zas jsem vybouchla, jako by mě někdo přepnul. Dva dny v kuse šílím vztekem a nenávistí, přeju si neomluvitelný věci. Musela jsem brečet jak jsem byla bezmocná proti takovýmu návalu zlosti, abych nezačala rozbíjet všechno, co mi bylo zrovna na dosah ruky. A najednou je v mojí hlavě ticho. Jako kdyby někdo přišel rozsvítit a já jen s nevěřícným výrazem sleduju tu spoušť, kterou někdo natropil mou rukou a mně nezbývá nic jiného, než se stydět.

07.04.2017

Sice každý apeloval na to, jak druhý semestr uteče rychle, protože je opravdu kratší, ale proč mi to nikdo neřekl tak, abych tomu věnovala pozornost? Možná celý první měsíc jsem se ve škole neukázala. Vždycky jsem měla v záloze milion výmluv, proč zrovna dnes nemůžu, i když jsem včera večer psala, že určitě dorazím. Nešlo to, nešlo vstát z postele, nešlo dojít k psycholožce, nešlo to přiznat nikomu, hlavně ne sobě. Ty prášky už jsou taky k hovnu, dejte mi jich víc a ono to půjde. A přesně takhle to nechodí. Za to návrat do reality dřív nebo později přijde vždy a kurva nepříjemnej. Jako kdybych měla málo problémů, co mě každej večer nenechají spát, tak si nadělám další i ve škole. V tom jediném, co mě tak baví a nějak drží pohromadě. Kdybych se mohla živit jako profesionální kazič životů, jsem světová jednička na trhu.

A díky Karmě, že mě vždy nějakým zázrakem ze všeho dostane, který zpětně nejsem schopná pochopit. I náš vztah s H. se začínal pomalu stávat takovým tím plnohodnotným, který má většina lidí. Tak jsme se shodli, že jsme připraveni na další rok, na bydlení jen ve dvou. Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou stranu bála. První měsíc byl sice hrozný, protože jsme si oba nemohli zvyknout, což on projevuje podrážděností a já odměřeností. V našem případě nebezpečný kombo, tak Itálie chvíli pokračovala, jako za starejch časů. A pak se něco změnilo.

Nikdy jsem ti neřekla, jak tě obdivuju. Si svůj a vychází ti to. Vždycky jsem si tě za to vážila. Občas na to zapomínám a nechovám se jak bych měla nebo jak bych chtěla, ale nikdy to nemyslím zle. Tak mi to odpouštěj, lásko.

01.05.2017

 

Sedím v okně, kouřím, sleduju ulici a zas mám pocit, že pro mě na světě není místo.

06.05.2017

Po druhém, úspěšně zakončeném zkouškovém a po přestěhování, jsem přestala ze dne na den brát antidepresiva. Rivotrily jsem nevysadila, ale když během pár týdnů ze mě vyprchala ta roční otupělost z antidepresiv, najednou jsem byla novej člověk. Zářila jsem jako diamant a sršila energií, našla si práci na léto, kde jsem měla strávit i celou další zimu, denně měla dokonale vyšperkovanou domácnost a byla jsem důvodem, proč se můj partner mohl každý den vracet domů s úsměvem. Jasně, pořád to mělo svoje mouchy, nic není absolutně dokonalý, ale nikdy předtím to takový nebylo. Po dvou letech jsme se do sebe znovu zamilovali a instantně se zamilovávali každým dnem víc. Odjeli jsme na první společnou dovolenou, což pro mě byla ta nejkrásnější dovolená, jakou jsem zatím zažila a byla jsem opravdu šťastná.

Byla jsem tak zaslepená tím zdánlivým štěstím, které bylo způsobené chvilkovou mánií po vysazení antidepresiv, že jsem ani nevěnovala větší pozornost takový drobnosti. Ano, pořád jsem měla úzkosti, když jsem měla jít někam, kde bylo víc lidí a podobně, ale najednou každý tenhle záchvat úzkosti vrcholil pozvracením se a mně to nepřišlo divný. Proč by to bylo divný, už se mi to párkrát stalo, teď to nemůže bejt jiný. Už bych to asi nebyla já, aby se mi něco nevymklo kontrole. S koncem léta a začátkem nového ročníku skončila i má chvilková mánická fáze a vše se zas opakovalo. Faktura za vysazení antidepresiv nebyla uhrazena a exekuce klepala na dveře.

Domov je místo, kde se ti nejlíp sere. V tom případě už doma nejsem doma, ale to není důvod v tomto šťastném období si neudělat radost. Po roce jsem si zašla ke kadeřnici, po dvou jsem se krásně opálila, denně jsem si zaběhala nebo udělala krásnou procházku přírodou, kterou znám od narození a přesto mě vždy stejně okouzlí, znova a znova. Poslední dobou jsem zažívala pocit, který jsem už téměř zapomněla nebo bych ho už neočekávala, byla jsem šťastná. Byl to měsíc, kdy jsem došla k závěru, že lék na depresi je štěstí a láska, měsíc, co jsem vysadila prášky. Každej chytrolín mi cpal, že se musí vysazovat postupně a až po konzultaci a pod dozorem psychiatra. Vážně si mysleli, že můžou rozumět mému životu líp než já? Těžko říct, ale měli pravdu.

Chtěla jsem ho jen doprovodit, být jeho ozdobou, jakou by se chtěl pyšnit každej chlap ve společnosti a vážně jsem se těšila, ale pak to přišlo.

Pocit, že i sebevětší místnost je strašně stísňující, cítila jsem, jak mi její stěny tlačí na plíce a nemohla jsem dýchat. Cítila jsem každej nádech každýho člověka v místnosti, kterým kradl můj potřebný kyslík k neudušení se. Cítila jsem závrať, ačkoliv jsem se od minule ponaučila a dva dny jedla poctivě, zdravě a nepřehnaně, zas jsem cítila závrať jako bych na místě měla všechny pozvracet a vyzvracet i to, co jsem nesnědla. Cítila jsem i tu ostudu, kterou bych tím způsobila a co hůř, nejen sobě, ale i tomu, koho jsem chtěla svou společností tak vyzdvihnout nad ostatní. Cítila jsem jak se mi po celém těle rodí kapičky studeného potu, ačkoliv mi bylo horko, jak mě každý další mililitr dehydratuje a ani pití chlazené vody nestíhalo tekutiny v těle doplňovat, abych neomdlela. Cítila jsem, že je to moje vina, protože se mi to už stalo a byla jsem až směšně naivní, když jsem očekávala, že najednou budu normální a bavit se jako všichni okolo. Cítila jsem, že jsem v tom sama.

Nezvládla jsem to, zase. Neustála jsem svou hlavu, zase. Nemusela jsem si ani strčit prsty do krku a blila jsem jak mi bylo zle. „Jestli si psychicky dokážeš vyvolat zvracení, tak máš fakt problém“ je asi ta nejhorší věc, co ti může říct ten nejbližší.

Roste to.

23.06.2017


Perspektiva

Aniž by v tom byl úmysl, napsala jsem si dva zápisky o stejném časovém úseku. Poprvé jsem to psala opilá v určitém rozpoložení jako úvahu. Zapomněla jsem, o čem všem jsem to psala a nevědomky jsem asi o dva týdny později, někdy kolem oběda, bez ovlivnění alkoholem a po nástupu úplného účinku nových léků, napsala téměř o tom samém takovou zpověď pro sebe samotnou. Když jsem objevila, že se opakuji, ale výsledek je úplně jiný, řekla jsem si, že to spojím dohromady a zveřejním. Jak málo stačí, abych celý svůj svět vnímala z úplně jiné perspektivy. Tímto vám dávám možnost nahlédnout do proměny svého myšlení během tak krátké doby.  Myslím, že je na tom krásně vidět působení především vlastní vůle snažit se v kombinaci s podporou okolí, správnou medikací a terapií.

 V koutě (19.6.2018)

Sedím na židli, na které sedím celý den. Od osmi od rána, teď je něco po desátý večer. Je tolik věcí, co jsem mohla dělat, co můžu dělat, ale já dál sedím a přemýšlím. Fantazíruju a sním. Chvíli smutná, chvíli dojatá a pak zas nijaká. Odjela mi láska, zůstala jsem sama v našem bytě. Opuštěná v nekonečném milionu lidí. Bez něj je tu prázdno víc než jindy. Prázdno, které bolí. Na chvíli jsem se tou prázdnotou nechala naplnit a začala si představovat, jaké by to asi bylo tu zemřít. Sama, uprostřed místnosti při poslechu milované hudby. Představuju si to jako něco krásného, osvobozujícího, ale moc dobře vím, že je to špatná představa. Nesmím takhle uvažovat. Ale dokážu si představit vůbec žít bez těchto uvolňujících představ? Paradoxní, že ještě před půl hodinou jsem se v duši natřásala jak je to úžasné, že máme tak hezkej byt, kde tvoříme, budujeme něco společného. Kolísá to ve mně jako loď v bouři. To je ono, tak se vnitřně cítím. Chvíli je to lepší, je mi fajn a pak to zas přijde. Zažila jsem to už milionkrát, takže vlastně ani už nedokážu posoudit, zda je to opravdu lepší nebo se jen tak nějak udržuju na nějaký přežívající hladině, při které se dokážu tvářit, že to jednou půjde. Další paradoxní úvaha, před pár dny jsem rozkvétala u terapeutky, že mě přítel pochválil, jak je na mně vidět, že mi je líp (jak jí vždy sama tvrdím). Tak proč tenhle splín.

Dva měsíce zpátky jsem si sáhla asi na zatím nejhlubší dno, na které se mi podařilo propadnout. Nepředstavovala jsem si jen jaké je to umřít. Každý den jsem si přála, aby to přišlo. Každý den byl nesnesitelným peklem, které se pomalu nedalo vydržet. Přes zimu jsem si myslela, že je mi líp, ale bylo to placebo každodenního pití, které po pár měsících vyprchalo. Ve chvíli, kdy jsem se zhroutila před přítelem a odkývala mu v slzách a neustupující úzkosti odvezení do Bohnic, jsem se rozhodla, že takhle to nejde. Chtěla jsem být silnější a vyhledala novou psycholožku, která mě odkázala k nové psychiatričce a byla jsem přidělená k psychoterapeutce. Od té doby chodím každý týden na hodinový sezení. Je to vážně skvělý. Nečekala jsem od toho nic, abych se nezklamala a zafungovalo to. Byla jsem nadšená a jsem pořád. Nedokážu si představit následující měsíce bez své terapeutky. Hned na prvním sezení mi nedělalo problém odkrýt jednu z největších bolístek a rozbrečet se. Snažím se mluvit otevřeně, i když občas něco raději vynechám, protože za to stále cítím stud nebo vinu. Psychiatrička mi vysadila Rivotril, který mi už stejně nezabíral ani ve velkém množství a moje stavy se dál zhoršovaly a častěji opakovaly. Když jsem začala s novou léčbou, byla jsem v permanentní úzkosti, přes měsíc v kuse. Každý den, hned po probuzení mi bylo zle. Místo Rivotrilu, kterej jsem brala po třech až čtyřech prášcích 4mg, jsem dostala Lexaurin 3mg. K tomu jsem dostala nový antidepresiva. První dva týdny byly příšerný, všechno se zhoršilo. Problém s jídlem, kterej jsem v té době měla už docela velkej, se ještě prohloubil. Snědla jsem sotva jedno „jídlo“ denně a mohla jsem oslavovat každé, které jsem nevyzvracela. Pak přišla nepříjemná událost, kdy jsem měla nastoupit na praxi v Bohnicích, na dětském oddělení. Těšila jsem se tam půl roku, ale ve chvíli, kdy jsem prošla dveřmi, jsem věděla, že to nezvládnu.

To bylo poprvé, co jsem se dokázala pozvracet i přes Lexaurin a bez předchozího požití jídla. Takové zklamání a bezmoc jsem dlouho necítila. Selhala jsem. Hned, jak jsem z léčebny utekla, jsem jela za svou terapeutkou a doktorkou. Antidepresiva mi byla zdvojnásobená a připsaná další na večer. Můj starý známý Mirtazapin, tentokrát ale jen (naštěstí) v nejmenším množství. Beru ho chvíli přes týden, dva měsíce jsem abstinovala a pořád to není ono. Každé ráno se cítím jako kdybych prokalila celou noc. Nezbývá mi nic jinýho než čekat, až si prášky spolu sednou a spoléhat, že mi do té doby bude stačit hodina týdně terapie. Proč jsem napsala, že jsem abstinovala? Protože to teď porušuju. Zas dělám něco, o čem vím, že bych neměla. Skoro  by to vypadalo, jako kdybych si škodit chtěla.

Chtěla jsem to zakončit větou, že jsem asi taková, ale po hodině mi došlo, že je to přece blbost. Nebyla jsem vždy taková, ale i přesto je ze mě kotě, které sedí v koutě.  Před rokem jsem napsala Seznamte se, blázen. Teď mám pocit, že píšu jinak, že jinak formuluju věty a celkově, mam z toho jiný pocit, než jsem měla tenkrát. Chtěla bych dokázat zhodnotit, zda je to subjektivní dojem či nikoliv. Terapeutka mi řekla, že svou postavu a váhu nemám posuzovat podle toho, co vidím v zrcadle, protože se vždy uvidím svým pohledem. Ať se hodnotím podle oblečení. Měla pravdu. Ve chvíli, kdy jsem si přišla oplácanější, mi moje oblečení bylo pořád volnější. Co když je to tak se vším? Opravdu si dokážu vytvářet o sobě tak silné iluze, že jsou mou realitou?

Zpověď (4.7.2018)

Začalo to depresí, která mi i přes jednu hospitalizaci a roční léčbu přinesla do života úzkosti a paniky. Tyhle věci sebou nesou řadu dalších život negativně ovlivňujících sraček. Asi proto jsem první léčbu vzdala. Viděla jsem, že i přes „snahu“ se pořád brodím ve větších sračkách. Všechno ovlivňuje všechno a na to chci navázat v následujícím svěření. Deprese u mě spustila úzkosti, které u mě spustily paniky. Kvůli úzkostem a panikám jsem začala být asociální a tím ještě víc depresivní. V důsledku toho se zhoršovaly i úzkosti a pomalu jakákoliv situace byla pro mě zátěžová. Když je člověk dlouhou dobu v takové psychické vytíženosti, začne se to projevovat i somaticky. Kromě nespavosti a věčné únavy, to u mě bylo v krajních případech zvracení.

Zvracení se časem stalo rutinou, která se stupňovala. Poprvé jsem z úzkosti a panik začala zvracet od začátku minulého roku, ale v poměrně dlouhých intervalech, kdy jsem byla vytržena ze své komfortní zóny a sešly se mi snad všechny spouštěče v jedné chvíli a na jednom místě. Ale od léta to začalo být častější a častější. Od začátku roku to bylo už každý měsíc, někdy i víckrát. Během necelého půl roku jsem mohla slavit týden, kdy jsem se nepozvracela, pokud takový vůbec byl. Vědomí, že mi stačí opravdu málo a začnu zvracet, mě úplně izolovalo. Jenže pak si mě tenhle stín našel i v mém bytě. Postupně spouštěčem bylo jen to, že jsem se probudila. Bylo mi zle, nemohla jsem skoro vstát z postele. Najíst se nepřipadalo v úvahu jestliže jsem někam musela jít. Tím začal začarovaný kruh hladovění, strachu z jídla a z pozvracení.

Věděla jsem, že to není dobrý, takže jsem se tím nijak netajila. Ale když mě pak náhodou viděla moje babička poprvé od zimy, rozbrečela se, že vypadám strašně a co se to se mnou děje. Měla strach. Nečekala jsem, že to bude až tak vidět, ale pozoroval to na mě snad každý. Pokaždé, když jsem volala s někým z rodiny, se mě ptali, co jsem ten den vše měla k jídlu. Ptají se do dnes. Když jsem se zvážila, zjistila jsem, že zas vážím tolik jako v deváté třídě. Jenže teď mi je 23 a to není dobrý. Přišly i dny, kdy jsem nebyla schopná do sebe dostat jediný sousto. Když už jsem se něčeho najedla, hodiny jsem musela odpočívat dokud jsem se nezbavila pocitu přežranosti a těžkosti, ze kterého se mi dělalo špatně. Úplně jsem přestala mít menstruaci, kterou jsem už do té doby měla při troše štěstí jednou za dva měsíce. Svěřila jsem se s tím své terapeutce a na její doporučení i psychiatričce.

Zítra to bude měsíc, co jsem naposled zvracela.

Byl to den, kdy jsem nastoupila na stáž v Bohnicích na dětském oddělení. V tu dobu jsem byla teprve dva týdny na nových antidepresivech. Když jsem se tam koncem zimy přihlásila, myslela jsem si, že jsem připravená vrátit se do psychiatrického prostředí jako pracovník. Že jsem se mýlila jsem věděla už před dveřmi. Věděla jsem, že z této perspektivy sem ještě nepatřím, že jsem pořád pacient a přesně tak jsem se tam cítila. Personál byl skvělý, milý, uvítal mě hezky. Hned z jedničky jsem byla poslaná na ranní poradu, kde byla hlavní staniční sestra, sociální pracovnice, primář oddělení a dva psychologové. Probírali jméno po jménu, dítě po dítěti. Jsem vázána mlčenlivostí na celý život, tudíž nic podrobnějšího říct nemůžu, ale ani to není podstatné. Podstatné bylo to, že stejně mohli probírat i mě a já nebyla schopná myslet na nic jiného. Bylo mi z toho strašně. Ani po dvou Lexaurinech jsem se nedokázala vzchopit a vzdala jsem to. Poprvé jsem se pozvracela nalačno a v tu chvíli jsem prohrála boj se sebou i se svým stigmatem. Ještě ten den jsem to oznámila své koordinátorce praxe, jela ke své psychiatričce a následující den vypověděla smlouvu na stáž. Kromě neschopenky mi zdvojnásobila antidepresiva. Od toho dne beru dvoje antidepresiva denně. Jedny na úzkosti ráno a odpoledne, druhé na nespavost a nechutenství večer. Z počátku jsem z toho byla nesvá, přišlo mi to až příliš. S tímto pocitem jsem se šla svěřit na jednu internetovou komunitu pro lidi s depresí, panickou poruchou, apod. K mému překvapení jsem zjistila, že to není nic neobvyklého a zdaleka nejsem jediná, kdo bere kombinace antidepresiv. Někomu dokonce pomohla až kombinace více než dvou druhů antidepresiv.

První měsíc léčení bylo peklo. Jestli existuje posmrtný život a půjdu do pekla, tak se navždy vrátím do tohohle období. Přála jsem si umřít každý den, aniž bych se s tím někomu svěřila. Věděla jsem sama, že takhle přemýšlet nesmím, ale neměla jsem sílu si vzdorovat. Téměř dva měsíce jsem byla v permanentní úzkosti, která nikdy nebyla tak silná. Přijde mi šílený, že jsem to vydržela, ale pak se věci tak nějak začaly urovnávat. Chvíli jsem měla obavy, že přiberu víc, než bych chtěla, protože i přes všechna negativa, musím přiznat, že se mi moje postava snad poprvé v životě líbila. I to jsem probrala se svou terapeutkou. Vyvedla mě z mylného vnímaná sama sebe. Řekla mi, jestli hubnutí nebo přibírání soudím podle svého oblečení nebo podle toho, co vidím v zrcadle. Došlo mi, že se vidím hodně zkresleně. Když jsem pomalu začínala víc jíst, najednou jsem se sobě přestávala zase líbit, ale ve skutečnosti mi oblečení bylo pořád stejně velký.

Najednou není tak těžký usínat. Jim od rána do večera, cpu se sladkým jako prase a je mi to jedno. Chutná mi to. Teď už ani neřeším jestli přibírám nebo ne, protože je mi líp. Možná se mám i dobře a strašně se mi to líbí. Vrací se mi chuť chodit ven, být v kontaktu s lidmi a trávit s někým čas, řešit píčoviny a užívat si sluníčka. Poprvé věřím, že může být líp.

(Pozn. škoda, že mi to moc dlouho nevydrželo.)


Poker a Praha

Rivotrily u postele,
miligramy v nahém těle.
Prej to se mnou myslí vážně,
na chvíli mou duši sváže.
Co se ve tvé hlavě děje?
Chci to vědět...
A proč se moje tělo chvěje?
Touha, vášeň, trochu studu.
Budeš sám, já sama budu,
stejně chcípnem sami spolu.
14.07.2016

Říká se, že zkouška dospělosti je maturita, ale podle mě je to odstěhování se. Dobrovolné opuštění místa, kde ti máma nosí kakao až do postele. Tak to alespoň bylo dřív, než odešla. Přišlo to tak nějak přirozeně samo nebo to tak alespoň vypadalo. Vlastně to bylo akorát dobré načasování a tak trochu vychcanosti. Přestěhování se k H. mělo být dočasným řešením, ale já věděla, že se od něj už nehnu. Dvě osobnosti jako my dva pohromadě. Dvě sebedestruktivní ztracené duše v jedné místnosti. Asi to nejhorší, co jsme si mohli vybrat, ale jsem si jistá, že jsme si to oba užili v plný parádě. A tak to začalo. Období drinků u pokeru, které si nepamatuju. Začátek denního pití, křiku, pláče, rozmlácených skleniček a dveří, házení věcí z okna, vyhrožování, nevěr, rozchodů, vášnivých návratů a sladkého probouzení se společně den co den vedle sebe. Kdybych si nic nepsala, zapomenu úplně všechno. Antidepresiva z léčebny byla až moc silná a kombinace s alkoholem zvyšovala jejich utlumující účinek, ale potlačovala nahrazování serotoninu. Místo zlepšování se jsem jen každej večer měla uměle vyvolaný kóma. Vymazalo mě to a proto nemůžu skoro nic vyprávět, ale můžu se o to alespoň pokusit. Měla jsem jediný a snadný úkol po propuštění. Najít si psychiatra. Vysrala jsem se na to a řešila shánění léků přes známosti, jenže to taky mělo být jen dočasné řešení. Jednou jsem se hecla a našla si psychiatričku asi pět minut pešky od baráku. Trvalo mi možná týden než jsem našla odvahu jí zavolat. Byla hrozná. Když jsem za ní poprvý přišla, snad ani jednou se mi nepodívala do tváře. Automaticky mě pozdravila, přečetla si moje papíry a něco si naťukala do počítače. Zeptala se mě na pojišťovnu, jak se mi spí a jí. Nemohla jsem jí skoro odpovědět, byla pro mě tak daleko a jí to bylo jedno. Po pěti minutách jsem odešla s receptem na tři lahvičky Rivotrilu a antidepresiva na tři měsíce. Přišla jsem k ní už jen dvakrát když jsem už skoro neměla přášky. Odradila mě zkoušet si najít ještě někoho jiného. Tak jsem to nechávala být.

Nesnášim chlast, přesto každej den mu podléhám. Každý ráno je pak těžší vstát a večer usínat. Unavuje mě to, přesto dál podléhám. Přijde mi, že zas nežiju svůj život. Prokletí, před kterým ať už uteču do baráku na samotě nebo centra Prahy, mě vždy dožene. Zasraný úzkosti. Je to jako mít svázaný ruce, nohy i plíce a naopak povolenej žaludek. Nejhorší je, že je jedno jak se snažíš žít, protože se vždycky vrátí a její přepadení je vždy stejně intenzivní jako před léčbou. Společně se smějem, pijem a tváříme se, že jsme v pořádku. Víme, že nejsme, ale přece nebudem obtěžovat okolí. Celej život žiju pro ostatní, tak alespoň umírat budu pro sebe.

23.10.2016

Říkala jsem si, že pokud na to mám, tak v Praze budu něco znamenat. Něco, co jsem postrádala a nevěděla kde hledat. Měsíce plynuly, žila jsem svou šílenou love story, ale ono to nepřicházelo. Nic se neměnilo. Měla jsem záminku proč být v Praze. Našla jsem si něco, co je do teď a bude asi ještě dlouho důstojnou záplatou. Stala jsem se opět studentem. Od prvního dne jsem se do studia zamilovala. Po pěti letech trápení se v ekonomice, na kterou jsem šla, abych potěšila rodiče, jsem objevila, že i vzdělávání se může být skvělý. Budu v něm pokračovat dokud to bude možné, protože jsem našla způsob jak studovat sama sebe a zároveň se učit pomáhat i druhým. Nicméně mi pořád chybělo to něco, díky čemu večer v klidu usnu a nebude prostor pro úzkostné pocity. Ale co když tenhle pocit byl jen stínem mé poruchy? Často mi bývalo smutno, steskem jsem probrečela spoustu nocí. Jak směšné, když jsem sama utekla. Bylo z čeho utíkat. Máma byla přes půl roku pryč a u nás zůstala velká bolavá a prázdná díra. Nikdo nechápal proč to tak je a nikdo se netajil emocemi, které to v něm zanechalo. Nikdo to nechápal, protože nikdo neznal důvod a ve vzduchu zůstala navždy viset spousta otázek, na které nejsou odpovědi. To bylo to nejtěžší a mělo to trvat ještě dlouho. Bylo zbabělé zkoušet se tomu vyhýbat, protože jsme v tom měli být společně, jako rodina, alespoň jednou. Nedokázala jsem rozpoznat jestli blázním já nebo všichni okolo.

Umře máma, umře táta a oba umřou nešťastní a bez sebe.

02.11.2016

Hned na začátku školního roku jsem dostala tetovací sadu. Byl to můj sen. Chtěla jsem tetovat. Malování mi šlo vždy, v šestý třídě jsem měla obrazy poprvé na výstavě a hned i zájemce, kteří je byli ochotní za ně nemálo zaplatit. Má úplně první olejomalba mohla být prodána za několik tisíc. Neprodala jsem jí, na to pro mě znamenala až moc. Dala jsem jí rodičům. Chtěla jsem pak na uměleckou školu, ale kvůli touze vydobýt si hrdost rodičů vedle starší sestry, premiantky na gymnáziu, jsem šla nakonec na ekonomii. Vždy jsem si říkala, že je lepší začít později, než vůbec, a tak po pár letech snění jsem měla svůj tetovací strojek. Hned první den, kdy mi přišel, jsem H. potetovala prsty. Byla jsem z něj nadšená, ale postupně jsem se začala smiřovat s tím, že tatérkou být nemůžu. Ne kvůli tomu, že bych neuměla kreslit, ale neumím být s lidmi. Moc mě to nemrzí, stačí mi tetovat sebe a pár svých známých. Jak už jsem řekla, našla jsem kompenzaci ve studiu. Blížil se konec prvního semestru. Uteklo to strašně rychle a se svým životním stylem jsem měla na konci co dělat, abych dohnala vše, co jsem zaspala kvůli silným antidepresivům, kocovinám nebo vlastní neschopnosti. Později jsem zjistila, že se moje rodina sázela, že první zkouškový nedám. Díky, milý. První společné Vánoce a první společný Silvestr. Jak jinak jsme to mohli využít než pitím. Do poslední minuty toho roku, jsme byli v našem pokoji, popíjeli, on hrál na konzoli a já si tetovala nohu. Smáli jsme se sami sobě, jací jsme učebnicoví asociálové.

Pro mě je hrozně těžký něco vyjádřit, ale k tobě budu mít vždy něco na srdci. Stala se spousta věcí, špatných i krásných, ale pak nastane situace kdy si uvědomím, že ty špatný věci stojí za ty krásný. Jsi první a jedinej na světě, kdo mě dostane do kolen a zároveň vynese do nebes. Občas mám pocit, že to špatný převažuje, i přes to v hloubi svýho zlomenýho srdce cítím, že jsi jediná záplata, která ho udrží pohromadě.

04.11.2016


Nebudu lhát

Chtěla jsem bejt produktivní, naladila starý neznámý country a otevřela notebook na posteli. Plná myšlenek, které musím zaznamenat. V tu chvíli na mě vyskočila aktualizace. Je to pryč a už se to nikdy nevrátí. Stejně jako doba kdy mi stačila krabička cigaret na týden. Teď mi nestačí jedna na den. Kouření je nechutný a chtěla bych přestat, ale zatím ne dost na to, abych přestala. Přeci jen je to jediná neřest, kterou jsem si ponechala, a to jsem vždy byla velká hříšnice. Za poslední týden jsem pocítila zatím největší odezvu na mé psaní, až mě to trochu děsí. Prej by bylo hezký držet mou knížku v ruce. Taky by se mi to líbilo, ale asi to nefunguje tak, že si řeknu – teď napíšu knihu. Na základce jsem za slohy měla vždy jedničky a cítila jsem se vážně pyšně, když je pak učitelka četla celé třídě s intonací hladící po duši. Nemyslím si, že to někoho jinýho kromě učitelky zaujalo. Chtěla jsem tenkrát napsat knížku o kouzelné říši a neexistujících tvorech. Napsala jsem možná jeden odstavec než mě to přešlo. Podruhé jsem jí chtěla napsat na střední o politice. Chystala jsem se poprvé k volbám a začala sledovat naší politickou historii a aktuální dění. To jsem napsala už několik stránek, ale nakonec jsem zůstala zamotaná ve vlastních myšlenkách. Jaká ironie, že přesně na tom dnes stavím celý svůj spisovatelský pokus. Nemyslela jsem si ani, že jednou budu psát a budu mít tolik čtenářů. Je to hezký.

Ležím ve svém dětském pokojíčku. Cítím se tu jako kdyby mi byl těsný, ale já přece dávno už nerostu. Je dost prázdný. Měla jsem všude spousty věcí. Památky a vzpomínky na kdejakou kravinu, po odstěhování jsem si něco odvezla a zbytek vyházela. Ztratilo to pro mě hodnotu a teď je z mého pokojíčku jen místnost na přespání. Na můj vkus dost holá a chladná místnost bez ohledu na pokojovou teplotu. Je mi z toho trochu smutno. Vracím se sem ráda, ale jsem tu nerada. Tohle je poprvé, co se tu něco snažím napsat a od prvního slova v tom vidím tu nucenost. Nemám co říct a co jsem říct měla, to jsem zapomněla. Teď jsem po aktualizaci a nová verze nemá co nabídnout.

Tak se cítím i v jiných situacích. Sem tam se mi ozve někdo, komu jsem dřív říkala kamarád. Chtějí mě vidět a já nevidím důvod proč. Je to taková doba. Dost dlouhá na to, aby se z nás stali naprostí cizinci. Nestojím o navazování starých kontaktů. Možná ze zvědavosti se k tomu někdy dokopu, ale vím, že mi nemají už co dát. Co mohli, to jsem si dávno vzala. Tohle mi šlo vždycky a tak nějak samo od sebe. Jsem zvyklá dostávat to, co chci a ani se nemusím moc snažit. V takových chvílích si přijdu jako někdo jedinečný, komu je dáno něco vzácného. Ale je to nebezpečné, protože na tak snadný zisk se lehce zvykne a těžce abstinuje. Abstinuji snad už ve všem, ale tohle a cigarety bych si ráda ponechala. Chci žít s jednou krabičkou na den a s jedním velkým úspěchem za život. V čem uspět, toť otázka.

Nechci si nic plánovat, alespoň ne dlouhodobě. Nemá to smysl. Naučila jsem se žít s přibližnou představou kam mít namířeno na další rok, maximálně dva dopředu a to stačí. Co bude dál je jen plán B, kdybych přežila. A tím je zbytečné se zatěžovat, pak člověk nemá být na antidepresivech nebo drogách v tak rychlý a až příliš svobodný době. Pořád se plácám ve sračkách, protože si nemůžu vzpomenout, o čem jsem to chtěla psát. Zaznamenávám zbytečnej myšlenkovej potok. Jsem teď asi až moc spokojená se svým vlastním vývojem v terapii a navíc pořád víc zamilovaná, ale to nikoho nezajímá a mně se o tom taky nechce mluvit.

Budu ti vyprávět o tom, jaký jsem měla den. Dneska měla moje babi sedmdesáté narozeniny. Když sedmdesát slavil děda, tak za měsíc umřel. Bylo to poprvé, kdy jsem ztratila někoho z blízké rodiny. Poprvé jsem viděla tátu plakat. Strašně to bolelo. Občas na něj myslím a říkám si, jak mě asi vnímal. Pamatuji si, jak se zlobil když mě měl ráno odvézt na vlak do školy a já se vymlouvala, že mi není dobře, abych nikam nemusela. Byla jsem nejhorší typ pubertálního fakana. Když babi slavila padesát, na louce pod barákem jí sekačkou vysekal nápis 50 a uspořádal obrovskou oslavu. Skoro si to nepamatuji, byla jsem moc malá, ale dnes jsem se dívala na fotky z toho dne. Stejně tak jsem se dívala na babi a viděla, jak jí chybí. Radši by nic neslavila. Podle mě tu oslavu udělala jen ze slušnosti k lidem, které pozvala. Protože tak to tady lidi mají. Hledí víc na mínění druhých než na sebe. Vyloženě se těším na den, kdy na mě někdo naběhne s výčitkami za nějakou píčovinu, protože mám připravenej proslov o tom, jak moc mam u prdele, co si kdo myslí a tisíc nerozbitných argumentů, proč tomu tak je a je to v pořádku. Chtěla bych aby to tak měl každý. Pak by naše rodina nebyla roztrhaná na kousky, lidi by řešili věci přímo s dotyčnými a nedělala by se žádná trapná divadýlka a zbytečný obcházení pravdy. Hlavně se na fotce usmívat. Je mi blbě ze všech. Nechci už nic psát.

O tři dny později.

Vrátila se mi kamarádka z Ameriky. Ano, taky mám kamarádku. Ale ona je spíš sestra, znám se s ní celý život, každá jsme úplně jiná a přesto si budeme vždy rozumět. Ráda s ní trávím čas. Baví mě jak je jiná, jak neřeší ty věci, které řeším já. Pro mě je to vždy takové odreagování. Užívám si být na pár hodin pitomou pipinkou. Proseděly jsme spolu celou noc. Zas jsem porušila abstinování a pila. Nezlobím se na sebe, už jsem si dokázala, že dokážu situace zvládat bez pití a nepřijde mi nic špatného na tom, se napít ze společenských důvodů. Nebo ne?

Nechápu, že mě nikdy dřív nenapadlo si venku na zahradě pustit nahlas vážnou hudbu. Na světě pro mě existuje pár pomyslných Bohů. Jsou skuteční, znám je. Jedním z nich je Jarkins. Delší dobu nejsme v kontaktu ani se nevídáme. Kdyby umřel nebo odjel do ciziny, nejspíš se to nikdy nedozvím. Přesto ho považuju za své božstvo a patří do mého života, je mou součástí. Dnes se mi z ničeho nic ozval. Vlastně to nebylo z ničeho nic, četl můj poslední článek, který mu připomněl, že i já jsem jeho součástí. Udělalo mi to radost. Hned jsem mu volala a ujistila jsem se, že je to jeden z těch lidí, se kterými si nemusíš denně psát co je novýho a jaký si dneska vysral hovno. I tak si s ním vždy budu mít co říct a budeme naladěni na stejné vlně, aniž by to bylo nucený.

Právě tak to mám s většinou lidí, musím se nutit a nebaví mě to. Většina lidí mě nezajímá. Jste mi u prdele. Jarkins se mě ptal, jak to dělám, že dokážu napsat o H., že je jak fotr když je ve stejné místnosti. Jak se dokážu ponořit jen do psaní a nevnímat okolní svět. Je to tím, že jsem se naučila mít svůj vlastní svět a ten si nenechám nikým narušovat. Je jedno, kdo by se mnou byl v místnosti, jsem ve své dimenzi a když nechci, tak do ní nikdo nepronikne. Sama rozhoduju kdo do mého života patří a tak je to správně. Je mi líto lidí, kteří to tak nemají, ačkoliv věřím, že jsou mnohem šťastnější než já. Pro mě není život o tom, aby byl šťastný. Zavzpomínala jsem si jak jsme se poznali. Oslovil mě. Zaujala jsem ho a chtěl se mnou tvořit, protože ve mně spatřil potenciál i když mě nikdy neviděl. Mohl by být spisovatel. Napsal mi tenkrát obrovskou zprávu, asi jednu z nejdelších, co jsem kdy dostala. Podobně dlouhou jako tu dnešní. Znala jsem ho už dřív, věděla jsem o něm a o jeho tvorbě. Líbila se mi a obdivovala jsem ho. Na tohle mám vážně kliku. Lidé, které obdivuji, mě sami vyhledávají a nakonec mě vždy najdou. Ani se nemusím snažit. Jako kdyby to tak být mělo a já to věděla už s předstihem. Nebudu lhát, i H. jsem znala dávno předtím, než jsme se potkali. I jeho jsem obdivovala a byla jsem jeho fanynka. Nijak jsem tomu nešla naproti, nechala jsem, ať se to stane samo. Je víc lidí, který by mohli říct, že jsem jejich fanynka. Ale já nejsem ten typ, co to o sobě svému favoritovi musí hned říct. Naopak, jsem taková tajná fanynka a nemám potřebu svůj obdiv jen tak prvoplánově vyjadřovat. Proč bych měla.

Všechny tyhle propletené osudy do sebe perfektně zapadají a dláždí mi cestu dál, i když je trnitá, pořád je to součást plánu. Všechno, čím jsem si prošla a co mě ničilo. Tak to mělo být. Věděla jsem to i v tu chvíli a vím to stále. Alespoň něco mi v životě dává smysl. Akorát poslední dobou mám pocit, že zas potřebuji něco víc, něco nového. Dlouhou dobu stojím na stejném místě a i když to pro mě znamená, že mi začíná být dobře, paradoxně to mě tíží nejvíc. Jsem tu sama už přes týden a i když mám právě hezkou chvilku, kdy sedím v trávě a poslouchám vážnou hudbu, stejně mi není hezky. Ponořila jsem se do úvah plných rozepří a nevím jak se z nich vymotat. Nebudu lhát, jednoduše se rozhoduju, zda pokračovat v léčbě a zakládat blog na svém posunu a podpoře ostatních lidí za cenu, že to pro mě samotnou bude stát za hovno, nebo zda se na všechno vysrat, poslat se zpátky do pekla a kurevsky si to užít. Jsem strašně nevděčná vůči sobě i svému okolí. Život se mnou musí být hroznej, to vím. Kolikrát jsem litovala H., že to se mnou všechno musí snášet. A teď když nám hrozí, že se budeme mít jen krásně, jsem z toho vyděšená a nenápadně i před sebou samotnou začínám vyhledávat způsoby, jak to obejít. Proč nejde ubližovat sobě tak, aniž by to ubližovalo ostatním. I přes ten relativně šťastný život, co mám a co mě čeká, mi nejde se zbavit pocitu, že jsem stvořená pro utrpení a skvělej sex.


Jednou

Jednou jsem si nevzala prášek a hned jsem jednou nespala celou noc. Ale proč se teď cítím jako na dojezdu, to nevím. Probdít tolik hodin a být jen se svými střízlivými myšlenkami na mě působí stejně jako profetovaná noc za mlada. Říkám za mlada, ale není to zas tak dávno. Možná proto se mi pořád vrací chuť si ulítnout. Šlápnout vedle a v tu chvíli nelitovat.

Měla jsem dneska vstávat do práce s H a věděla, že nevstanu když neusnu co nejdřív. Stejně jsem se nijak významně nesnažila usnout. Přišlo to až chvíli před jeho budíkem, možná kolem šestý ráno. Věděla jsem, že mě budit nebude když uvidí, že jsem úplně tuhá. Jenže mě vzbudí vždycky když vstává. Málokdy se stane, aby odešel z bytu a já o tom nevěděla. Dělám, že spím a nevnímám to. Nehraju to před ním, ale před sebou. Probudila jsem se pořádně až po obědě. Napsala jsem mu, že si dám kafe a dorazím. Kafe nepiju a i tak mi to trvalo přes dvě hodiny. Mezitím se mě zeptal, jestli s ním večer půjdu se podívat na jednu akci na Náplavce. Hned jsem to odkývala aniž by se mi tam chtělo. Musím už zvednout prdel a jít do sprchy, ať se trochu proberu. Jsem ve sprše aniž by se mi chtělo sprchovat. Dělám věci, co nechci dělat a zakazuju si to, po čem toužím, abych pak nelitovala. Pak po nocích jako byla tahle lituju, že ty věci nedělám a sním o lidech, kteří je dělají místo mě. Fascinují mě.

Třetí den poslouchám dokola jednu písničku. Představuju si jak při ní tancuju u tyče a dělám striptýz. Jak H. sedí na pohovce a já se k němu po čtyřech ladně plížím. Chci se hýbat do rytmu té písničky. Probouzí ve mně lolitu a mně se to líbí. Šílím z toho. Chci být lolita. A tak jsem dnešní noc strávila převážně sledováním holek, co tyhle věcí dělají. Představovala jsem se na jejich místě a záviděla. Chtěla bych je mít alespoň ve svém životě, abych to z nich mohla nasávat. Jsem skromná a to by mi stačilo.

V hlavě mi plula série představ, ale něco mě z nich opakovaně vytrhlo. Byla tma a ticho, slyšela jsem zvuky, ale neviděla pohyb. Nevěděla jsem co to je. Nejdřív jsem slyšela padat flašku, pak šustění papíru, zvuk hýbajících se žaluzií. Napadlo mě, že by to mohl být vítr, i když skoro nefoukal, tak jsem šla tiše zavřít všechna okna a připadala si jako magor. Jenže ty zvuky slyším dál. Jsem magor. Jednou si nevezmu prášek a mám slyšiny. Nevadí, chtěla jsem jen dál snít s otevřenýma očima. A tak jsem snila a zvuky ignorovala.

Píše mi H. jestli už jedu za ním a ať si neberu kalhotky. Včera mě seřval, že nechodím do práce. Jestli si představuju celý prázdniny doma kreslením mandal, tak se pletu. V tu chvíli jsem byla nasraná, přijde mi jako fotr. Nechci aby mi někdo říkal, co mám dělat. Obzvlášť když to chci dělat sama, pak se mi chtít přestává. Chci chtít sama od sebe. Nechci si s nim povídat, čekám až usne a dívám se na pohádku od Tima Burtona. Ta mě obměkčí a chci se tulit. Dívám se jak spí, jak dýchá. Každej vypadá nevinně, když spí.

Vzpomínala jsem na naše začátky. Tyhle vzpomínky mám ráda. První rande jsme si povídali o sebevraždě na vyhlídce a pak propili a propovídali celou noc. Na druhým jsme se šli projít na Nuselák. Chtěla jsem vidět most sebevrahů. Po cestě tam mě poprvý vzal za ruku jako svojí holku a mně nevadilo, že už jednu holku měl. Jednou jsme pili v autě a já ho natáčela za jízdy jak střílí z okna. Jednou nechal střílet i mě. Bylo to skvělý. Než jsme šli dneska do postele, dívali jsme se na dokument o Columbine, kterej jsme viděli už stokrát. Je pořád stejně fascinující a nutí mě přemýšlet. Povídali jsme si o tom přes hodinu, než začal bejt fotr.

Už hodinu sedím u kafe, který nepiju. Hovno slyšiny. U okna leze zasraný saranče. Tahle svině tu dělala bordel a schízovala mě. Nejdřív jsem se ho lekla a chtěla zabít. Vzala jsem sklenici od okurek a zavřela ho do ní. Připomnělo mi to jak jsem jako malá chytala pavouky, chvíli je krmila a pak zabila. Dělala jsem to tak dlouho, dokud jsem neměla tolik sklenic plných mrtvých obrovských pavouků, až mě to vyděsilo na tolik, abych z nich začala mít strach. Od té doby mam strašný strach z pavouků.

Jednou jsem jela s H. autem. Upozornila jsem ho, že je v autě malej pavouček, aby se ho okamžitě zbavil. Podcenil můj strach a ze srandy ho po mně hodil. Bez menšího zaváhání jsem vyskočila z auta.

Nechci se bát už ničeho dalšího, tak jsem mu do sklenice položila borůvku a list od ředkvičky, že se společně nasnídáme. Ať alespoň někdo má hezkou snídaní, když já snídám dehet z cigaret a zapíjím to kafem, který nepiju. Nechci ho zabít, chci si ho nechat. Mam zvláštní pocit, když mám možnost se o něco starat. Okamžitě jsem ho začala mít ráda. Mám tendenci přilnout k věcem a bejt na někom nebo na něčem závislá. Na H, na snění, na závislostech. Jednou bych chtěla bejt tak bohatá, abych mohla bejt závislá na kokainu.

Jdu ze sprchy a najednou všechno dělám strašně rychle. Sice se mi pořád nikam nechce, ale musím se vrátit zpátky nohama na zem, vzít si prášek, zas jednou plnit svou roli.

(Večer jsem saranče vyhodila z okna.)


Prach a růže

Jak chutná svoboda? Jako hřejivý letní den u vody, bezstarostný úsměv na tváři milované osoby, vítr z otevřeného okénka česající vlasy, jako sladký víno vlévající se do krevního oběhu nahého těla v prázdné posteli… Nevím. Tenhle pocit jsem buď nezažila nebo si ho nepamatuji. Necítila jsem se tak ani první dny doma a ani jsem se tak nesnažila tvářit. Ale nějaké pozitivum by se našlo – prázdniny a volnej barák, kterej jsme pro sebe měly se ségrou zrovna v době, kdy si procházela divokým obdobím, a to se mi líbilo. Nikdy jsme si nebyly bližší než od téhle doby. Najednou jsme měly něco společného, i když to nebylo dobré.

Bylo to hodně krátce po propuštění, co se rozhodla udělat party na počest svých narozenin. Měla jsem z toho strach, původně jsem měla v plánu zdrhnout do Prahy a vyhnout se tomu jasnýmu průseru, ale okolnosti se postaraly o to, aby mi to nevyšlo. Seděla jsem na schodech a kouřila, zatímco ona s pár kamarády připravovala nějaký jídlo a pití na večer. Každou chvíli to mělo vypuknout a pak to přišlo. Začala přijíždět auta, motorky, nějací kluci přivezli obří svítící bedny a zapojili je u bazénu. Najednou u mě doma byli lidi, který jsem v životě neviděla nebo s nimi nikdy nemluvila. Nebylo mi z toho fajn, i přes silnou medikaci jsem se rozhodla, že se potřebuju uvolnit a začala pít. Nejspíš to fungovalo a najednou mě tolik nezajímalo, že naše vana je úplně plná flašek od piva, lednice plná tvrdýho chlastu, že nám psali lidi, že slyší hudbu od nás několik kilometrů daleko, ani že po baráku se mi promenáduje bůh ví kolik lidí.

Přišel moment otestovat svou sílu nad sebou, když se se mnou kamarádka zavřela v koupelně, vytáhla pytlíček s koksem a nabídla mi. Ani si nepamatuji, jestli jsem alespoň na vteřinu zaváhala a radši si budu namlouvat, že ano. Pak se věci děly tak nějak už samy. Z oken skákali lidi, po domě byly sundané obrazy od bílého prášku a různě jsem potkávala svoje doklady, kterýma někdo maloval čárky z kokainu. Ztratila jsem kontrolu, opět. Jak nad sebou, tak i nad počtem lidí, který se u nás pohyboval. Najednou bylo sedm ráno, všude venku byly střepy, v bazénu syrový maso a všechno bylo vzhůru nohama. Taxi k nám vozilo pořád další lidi, aniž by byli pozvaní a údajně od nás někdo odjel úplně nahý. Šla jsem k sobě do pokoje, kam byl pro všechny zákaz vstupu. V mojí posteli spaly dvě kamarádky a na zemi jeden kluk. Padla jsem mezi ně, matně si pamatuji, že jsem si vzala ještě nějakej prášek a měla zatmění. Asi o dvanáct hodin později jsem se probudila, do ksichtu mi svítilo prudký polední slunce a ty lidi, co tu spali, byli pryč. Podívala jsem se vedle sebe a tam ležela moje máma. Ano, čteš dobře, máma! Jenže jsem byla pořád moc mimo na to, abych mohla alespoň vypadat v šoku. Nemohla jsem se ani postavit, ale když jsem viděla svůj řidičák na skříni se zrcátkem, donutila jsem se, abych rychle zahladila stopy. Ne, že by to mělo nějaký význam, ale aby se neřeklo.

Ráda bych řekla, že jsem si to vyžrala v morální kocovině, ale nebyla to jednodenní party. Nestihla jsem se pořádně probrat a už jsem ležela v bazénu s koktejlem a nebylo mi blbý přijmout podaného špeka, i když jsem přes rok nehulila a byla na to pyšná.

První pořádný vystřízlivění přišlo, když tátovi přišlo předvolání od úřadu.

Sousedy si nevybereš. Jenže já jsem přece holka puštěná z blázince, ode mě se stejně nečeká nic dobrýho, že? Nic jsem si z toho nedělala a pokračovala v tomhle nespoutaném tempu v Praze. Přítel šel do spolubydlení a to byla přece velká změna. Máme místo, kde můžeme pít tak, jak jsme dřív pili po nocích v autě a je to mnohem pohodlnější. Seznámil mě s pár kámošema a brzy se ukázalo, že vůbec nejsme špatná parta. Najednou jsem u něj byla nakýblovaná i týden v kuse a každej den došla pro flašku něčeho dobrýho, co si dáme večer po té výborné večeři, co jsem uvařila zatímco byl v práci. Kalilo se každej víkend, někdy i v týdnu. Nedělalo nám problém se sebrat v jednu ráno a jít pěšky do nonstop hospody. Navíc bylo léto, bylo krásně a já se opakovaně zamilovávala stále do toho samého člověka. Doma to sice bylo pořád víc na hovno, ale snažila jsem se pochopit, že rodiče jsou taky jen lidé a nic s tím neudělám. Lidí, kterým jsem dřív říkala kamarádi pořád ubývalo, ale mně to až tak nevadilo. Měla jsem jeho a v tu chvíli pro mě byl celým světem i přes věci, jakýma mě zraňoval. Toho léta mi dal poprvé růže. Ráda bych vyprávěla víc bláznivých opileckých historek, ale moc si toho nepamatuji. Z chlastání se stal stereotyp. Moje nezřízenost nabrala maxima jedné noci po čtyrech flaškách vína ze slevy, které jsem měla litovat hned druhý den. To ráno jsem se neprobudila jen do kocoviny, ale poprvé od propuštění i do zasraně hnusný přítomnosti.

Druhý vystřízlivění, nad kterým nešlo mávnout rukou, ani ho zas zapít. Najednou jsem byla nejen puštěná z blázince, ale i zpátky v realitě z toho nekonečného mejdanu. Nepoučila jsem se a sankce za pokaženou druhou šanci byla vysoká.

Vím, že nesmím, přesto jsem opilá. Vím, že bych neměla, přesto zapíjím pilulky vínem. Vím, že bych neměla, přesto mam v sobe čtyřnásobnou dávku Rivotrilu. Protože vím, že teď to potřebuju. Trávu jsem odmítla, přesto se dožaduju vysněného kómatu. Musím, i když jen na chvíli, zastavit čas. Zastavit realitu – vypnout. Nic jiného mě neoddělí od faktu, že v mém nitru se tvoří život. Těžko říct, zda je to plod čisté lásky. Těžko říct, že ano, protože je to plod čtyř flašek vína ve slevě a nezměřitelného množství spalující vášně. Možná i tak vypadá láska. Plakala jsem, moc jsem plakala, aniž by to v téhle situaci bylo divný. Ale je tu se mnou, je tu pro mě a ukázal, co je to síla. Ukázal mi, že mě dokáže obdivovat ve chvíli, kdy se vidím jako největší slaboch. Jestli tohle není ta láska, pak už nic. Možná z toho důvodu se to stalo. Možná proto všechny ostatní píčoviny zůstaly píčovinama. Přesto nejsem připravená nechat to ve mně. Možná je to jen zpestření mého příběhu, možná je to ponaučení, možná nic z toho. Každopádně už teď vím, že to dokážu milovat stejně jako nenávidět. O to horší je skutečnost, že už teď vím, že jsem schopná a odhodlaná to zabít. Láska, vína, vášeň. Nic nezmění vraha ve mně. V hloubi duše jsem o něm věděla, cítila jsem ho a ani to nevinný to, co se ve mně rodí, to nedokáže potlačit. Jsem to já.

– 10.08.2016

 

Chci ti něco říct. Nevím jak začít. Od začátku jsem pro tebe chtěla bejt to nejlepší, snažila jsem se ať už dobře nebo špatně, ale chtěla jsem se snažit. Vím, že jsem to kolikrát dokázala posrat a kolikrát zbytečně, stejně tak jak si to posrával ty, ale nevzdali jsme to. Vím, že jsem se nedokázala přenést přes věci, které mi ublížily a i když jsem ti odpustila všechno, tak jsem to nezapomněla. Kvuli tomu to krásný mezi námi se někdy nezdá tak krásný. Jestli jsem si někdy říkala, že jsem do tebe zamilovaná, tak nevím jak popsat to, co k tobě cítím teď, protože jsem v životě řekla dvěma klukům, že je miluju a myslela si, že vím, co je láska. Tobě jsem to sice neřekla, ale chci ti říct, že teď už to vím.

Je krásný mít po boku někoho, kdo tě provede rájem, ale krásnější být po boku někoho, kdo s tebou projde peklem.

– 18.08.2016

 

Ležím na matraci, kterou mi H. ustlal na podlaze, protože nemůžu moc chodit. Je mi smutno, cítím se zas prázdně a když řeknu, že ve mně něco zemřelo, už to není jen metafora. Prej je to normální fáze, ale co když to není jen fáze. Vždyť to budu mít na vědomí celej život. A třeba chci jen pozornost a soucit, kterých se mi nedostává. Život mě fackuje a já v sobě přestávám nacházet sílu se bránit. Jsem sama, ty to víš, jde to cítit…

– 19.08.2016


Psychiatrie: Propuštění

Den poslední

Bylo to tak divný, sedět na svojí posteli, která vlastně není moje, s dvěma igelitkami pod nohama, kde byly všechny moje věci. Oblíkla jsem si džíny, žádný pyžamo nebo tepláky na doma, ale džíny, jako když jdeš do školy nebo ven s kamarády. Každá minuta byla nekonečná. Ten den jsem se šla vysprchovat hned ráno, abych po obědě byla plně připravená a z nějakýho důvodu chtěla vypadat co nejlíp, vyloženě jsem se na to těšila. Když jsem po několikáté zkontrolovala stolek, jestli jsem tam nic nenechala, střídavě jsem od postele chodila vykukovat na chodbu, kdy uslyším bzučák, který se vždycky rozlehne po celém oddělení, když někdo z venčí zvoní.

Slýchala jsem ho často, protože každý den měl někdo návštěvy, ale nevnímala ho. Jenže teď jsem věděla, že bude znít pro mne. Jen a jen pro mne, jako by ten zvonek byl ztělesněním bulvárních fotografů a jásajícího davu, zatímco jsem za oponou čekala na svou chvíli až vstoupím do záře reflektorů. To byl jeden úhel pohledu, ale jiný mě zatím nezajímal.

Konečně. Přijel táta, přijel sám.

Neskrýval radost a já taky ne, opět se mnou všechno zkontroloval a pobral mi tašky. Pak jsem ještě musela čekat asi půl hodiny na propouštěcí zprávu a podepisovat nějaké papíry o věcech, které mi byly na začátku, toho hnusnýho večera, zabaveny při příjmu. Nabíječka, boty, řetízek a oblečení, které obsahovalo šňůrky, takže mikina a bunda, celej batoh. Došlo mi, že mi vlastně sebrali úplně všechno, co jsem u sebe měla. Na první noc jsem byla odkázaná na erární pyžamo a čekání, že mi někdo druhý den, co nejdřív něco přiveze. Kartáček, oblečení, něco na zabavení, knížku nebo křížovky, něco k jídlu. Sakra, jak mě to teď ale bylo všechno u prdele, vždyť já odsud padám a už mě tu neuvidíte!

Nebyla to pravda. Hned za týden jsem byla zpátky, ale tentokrát jako návštěva. Zas tam byly nové tváře a já se přišla ukázat v celé své kráse, abychom si naivně ukázali, že doopravdy zůstaneme přáteli a ještě se někdy, jak jsme říkali „tam venku“, budeme vídat. Ani to nebyla pravda.

Po hodině papírování konečně přišel Valentýn odemknout ty velký, tlustý dveře zajištěný alarmem. Chtělo se mi trochu brečet při loučení s ostatními, každý mi přál jen to nejkrásnější, hlavně ať se tu už nepotkáme. Úplně poslední slova, s ruským přízvukem, co jsem slyšela než se za mnou dveře zase zabouchly, byla od Valentýna.

„A slečno Natálie, nezapomeňte, dobrý holub se vždycky vrátí!“

Asi to byl pokus o vtípek, ale sotva jsme vyšli na parkoviště, už mi bylo divně. Povědomý pocit tíhy na hrudi a obava, že se něco stane, nejistota, tíseň. Dostala jsem strach. Táta byl nadšený, tak hned nabízel kde se po cestě domů zastavíme na jídlo. Nikam jsem nechtěla, možná ani domů. Nepamatuju o čem a jak moc jsme si v autě povídali, ale byl krásnej letní den, prázdniny, jenže něco ve mně se nedokázalo soustředit na nic jinýho než na gumovej identifikační náramek, kterej jsem ještě nesundala.

Zatímco jsem se koukala z okna nebo se ptala táty, jak se jmenuje ta písnička, která zrovna hraje, nenápadně jsem několikrát náramek z ruky sundala, znejistila a zas si ho natáhla zpátky na zápěstí. To se opakovalo i doma, když jsem si vybalila všechny věci, nevěděla jsem najednou co mam dělat. Jediný co jsem měla byla obálka s medikamenty na pět dní s instrukcemi, ať vyhledám svého psychiatra, který mi je bude dál předepisovat a ten debilní náramek. Mohla jsem ho vyhodit hned na oddělení, mohla jsem ho vyhodit z okna auta za jízdy, mohla jsem s ním udělat cokoliv, ale já si ho schovala do nočního stolku a mám ho schovaný do dnes, vždy tam, kde žiju.

Není to žádná památka, je to můj tajný symbol stigmatu, který jsem si z tohohle dobrodružství odnesla. Připomínal mi jak jsem se styděla, když za mnou přijela kamarádka nebo kámoš na návštěvu, že mají ve svém okolí někoho, za kým musí jet do blázince. Jak jsem nevěděla, co odepisovat lidem, kteří mě sháněli, když jsem byla hospitalizovaná a nevěděla proč v pátek nebo odpoledne nikam nejdu. Nevěděla jsem jak se tvářit když jsem po takový době viděla babičku a co jí vyprávět, co jsem tak dlouho dělala v Praze u přítele, že ani nepřijedu domů. Vzpomínala jsem na první hovor s tátou, když mu ségra řekla, že jsem v nemocnici a on se ustaraně vyptával, co se děje. Neměla jsem sílu mu říct, kde přesně jsem, jen jsem uboze vzlykala a statečně ho ujišťovala, že mi nic není. Taky na jeho první návštěvu, jeho nechápavý a vytřeštěný oči, když poprvé procházel těmi dveřmi, na které se z druhé strany musí zvonit, na kterých je obrovská cedule s nápisem Psychiatrie, lůžkové oddělení C s uzavřeným režimem. Jak se díval po ostatních pacientech, s kterými tam jsem a nedokázal najít spojitost mezi nimi a mnou, a já věděla, že to nikdy nepochopí. Bylo mi tak trapně. Bála jsem se takových reakcí. Bála jsem se odsouzení a nepochopení.

Tak by to být nemělo.

Zatímco táta nadšeně připravoval maso na grilovačku, já zas seděla ve svém pokoji, na stejným místě, kde jsem před měsícem seděla úplně stejně před svým prvním zhroucením a zase o tom nikdo neměl ani tušení. Takhle by to taky být nemělo. Kdybych tušila, co mě má ještě potkat, raději bych si tam odbyla původní tři měsíce.

Místo šťastného konce, o osvobození, o nové šanci, o světě, který pro mě má otevřenou náruč dokořán a o novém životě, je to jen další střípek v mém příběhu.


Psychiatrie: Část pátá

Už nevím kdy to bylo, ale byla jsem z prvního pokoje přesunutá až na poslední. Kvůli novým příjmům, už tam nebylo místo a já už nebyla akutní případ. Byla jsem přestěhovaná na pokoj ke starší paní, připomínala mi mojí babičku a nikdy jsem nezjistila, co jí je, proč tam byla, ale byla tam tři měsíce. Byla zvláštní, roztěkaná, neposeděla, neustále nervózní. Myslím, že měla OCD.

Mojí bývalou postel na příjmovém pokoji ještě tu noc osídlila jiná holka, Lucka. Byla přivezená v noci a byla na kapačce. Docela jsem se s ní spřátelila, zjistila jsem, že je o víc starší než já, bylo jí přes třicet. Když byla přijatá, rozhodla jsem se postavit do role její prvotní opory, ale pak se ukázalo, že je v tomhle už dost zkušená. Vyprávěla mi o všech svých hospitalizacích, že na chlastu je závislá dlouhá léta a byla v několika léčebnách. Při posledním pokusu byla v Praze na několik měsíců. Po propuštění šla na autobus a jela domů, než dojela z jednoho autobusového nádraží na druhé, byla na sračky. 

Jelikož jsme se sešly jako dvě poměrně stejně staré holky, oproti ostatním věkovým kategoriím, často jsme řešily i vztahy. Já jí vyprávěla svá trápení a ona mně taky. Byla vzdělaná, vystudovala magisterský obor z oblasti laboratorních studií, moc jsem tomu nerozuměla, ale posoudila jsem, že to muselo bejt těžký. Vůbec mi to nešlo dohromady s jejím zdravotním stavem. Do anorexie spadla už někdy v pubertě kvůli klukovi a už se ji nezbavila, do alkoholu o něco málo později na počátku dospělého života kvůli dalším chlapům a anorexii. Z téhle kombinace se u ní poté rozvinula epilepsie. Popisovala mi jaké to je, mít epileptický záchvat, představovala jsem si to v hlavě jako film. Taky mi popisovala jak vypadá její běžný den. Ráno vstane, dá si frisco nebo pivko, někdy snídani, jde do práce kde si k obědu dá další drink. Z práce jde na další, po cestě koupí vodku, přijde domů a dá si trochu u televize, udělá večeři svému příteli a doklepne se posledním panákem na dobrou noc, to je už na mol. A ráno znova. 

A co se jejího přítele týče? Vypadal jako feťák, byl mi hrozně nesympatickej a podle všeho, co mi říkala, to byl kretén. V průběhu pobytu se s ním rozešla. Jelikož jsem měla už vycházky a ona ne, tak mi dávala peníze abych jí venku kupovala cigára a kafe. Docela rychle si zvykla, že jsem na ní hodná. Finančně na tom byla špatně, měla z části invalidní důchod a možná i nějaké dluhy. Po jejich rozchodu chtěla pomoct i sehnat nový bydlení, chtěla moje číslo a chtěla se po propuštění vídat. Když zjistila, že jí s bydlením nepomůžu, už se neozvala.

Den desátý (18.6. 2016)

Paní, která si říká teta je sice milá, ale na můj vkus až moc svolná k žebrání o cigára. I když šest let na Xanaxu asi udělá svoje, což je taky důvod její přítomnosti.

Moje milá anorektička Míša se trošku rozjedla, ale obávám se, že kvůli své autistické stránce zas brzo přestane. K ní na pokoji přibyla nová holka, něco starší než já, krásný oči a mahagonový vlasy. Hned se mi představila v kuřárně jako Lucka a kam se hrabe Míša na její epilepsii, alkoholismus a nechutných 34 kilo. Většího kostlivce jsem neviděla ani ve filmu od Burtona. Škoda těch očí pro takovou trosku, ale na rozdíl od Míši si svůj problém plně uvědomuje.

A co vůbec já? Včera jsem byla poprvé venku při hromadné vycházce s dozorem. Takový vyvenčení. Při prvním kroku z budovy jsem cítila náznak paniky. Byl to strach z okolního světa, ze života. Ale motivace se tomu postavit je najednou silnější.

Den patnáctý (23.6. 2016)

Zjevil se tu zvláštní chlap. Vypadal jako dobře udržovaný třicátník, opálenej, oholená hlava, sportovní postava. Často si sedá na křeslo na konci chodby, které je u okna vedle dveří mého pokoje a telefonuje. Je celý zmlácený. Pod očima monokly, modřiny a odřeniny na končetinách, ukazoval mi i obrovskej černofialovej flek na žebrech. Prej je měl přeražený a do teď ležel na jipce, když usoudili, že je v pohodě, byl přesunutej o par budov dál, mezi nás do uzavřeného režimu. Vyprávěl mi, že je tu kvůli postraumatickýmu syndromu, kterej si přivezl po třech měsících ve Thajským vězení. Jel tam na dovolenou s přáteli jako každej rok a na letišti, když si kupovali svačiny, slečna za kasou mu namarkovala o jednu položku méně. Při kontrole byl obviněn z krádeže a okamžitě zadržen. Detailně mi vyprávěl o téměř nemožném navázání spojení mezi věznicí a ambasádou. Popisoval mi moment, kdy mu dozorce roztrhl dokument o povolení k hovoru na českou ambasádu před obličejem. Když ho konečně dostali zpátky, neunesl svoje zážitky a zhroutil se. Jenže kdo ví, co je na tom pravdy. Upřímně si ani nepamatuju jeho jméno.

Závislačka na Xanaxu mě vysírá každej den s jejím falešně stařeckým humorem čím dál víc. Anorektička Míša, se kterou dávno nejsem na pokoji a zas má sondu v nose, za mnou chodí několikrát denně si povídat. Má většinou podobné otázky a mluvu jak děťátko, takže s ní mluvím na přiměřené úrovni. Nevadí mi to, občas se mi povede ji úspěšně nabídnout kousek čokolády nebo mandarinky. Doktoři to sice nevidí, ale alespoň já z ní mám radost.

Mou malou Míšu za pár dní vyzvedli rodiče, podepsali revers a odvezli si jí domů. Lékaři byli proti a já se jim nedivím. Od prvního dne se toho dost změnilo, především můj přístup k okolí. Pamatujete, jak jsem jí chtěla první noci udusit ve spánku? Postupem času jsem si jí oblíbila, snažila jí pozitivně ovlivňovat. Bylo mi jí líto, ale nejednala jsem s ní jako s ubožátkem. Bylo mi líto jaký měla rodiče. Anorexie se u ní rozvinula, protože to byl její způsob jak si získávat jejich pozornost. Soupeřila se sestrou, která byla od přírody hubenější a ve chvíli, kdy její mamka otěhotněla, se propadla až na život ohrožující váhu. Proto tu byla. Když jsem s ní byla ještě na pokoji a přijel za ní táta, místo toho, aby se jí věnoval a podporoval jí, věnoval se mně. Aniž bych o to stála. Stěžoval si na přístup doktorů, jako by on měl snad lepší. Popisoval mi jak byla její mamka těhotná a Míša ji dvakrát fyzicky napadla, útočila na břicho. Představa, že se její rodiče budou muset věnovat miminu a ne jí, pro ní byla zničující. Když už začínala pomalu normálně jíst, rodiče za ní nepřijeli a v tu chvíli zas přestala. Proto jí doktoři museli zavést sondu, aby do ní alespoň něco dostali. Stěžovala si, že jí to bolí, že je to nepříjemné a doktory vnímala jako zlé, že jí ubližují. Nekonečně jsem ji vysvětlovala, proč to musí dělat a motivovala jí, aby jedla. Zavolala rodičům a stěžovala si jim stejně jako mně, proto se rozhodli její léčbu předčasně ukončit.  

Den dvacátý sedmý (4.7. 2016)

Téměř měsíc tady uplynul jako voda, jsem tu jako doma a možná se mi domů ani nechce. Necítím se jako já, jako bych tu byla někým jiným. Dny začínají splývat a už ani nevím, kdy co bylo k obědu, ani si nepamatuju, kdy se mi naposledy něco zdálo. Podle doktorky si to jen nepamatuju, ale podle mě mi nasadila tak silný prášky, že mé podvědomí je úplně vyplý, vygumovaný. Každodenní skupinové terapie, před obědem hromadné vyvenčení v parku, na kterej se i tak denně dívám z okna, ale i tak je to nejlepší část dne. Čerstvý vzduch, vítr, dotyk slunce na pokožce. Proč tady mi to stačí, ale doma to nic neznamenalo. Nerozumím tomu a sere mě to. Dávno jsme tu všichni spřátelení, ale dneska bude něco jinak. Protože dneska jsem se rozhodla, že už nechci.

 

 


Psychiatrie: Část čtvrtá

Můj děda, o kterém jsem si vždycky myslela, že si nejsme moc blízcí, mi jednou koupil řetízek. Byl celý ze zlata a s přívěskem drobného klíče, který tvarově připomínající čtyřlístek pro štěstí. Měl to být dárek, odměna za maturitu. Kdybych nebyla taková jaká jsem byla, asi by mi ho dal. Maturitu jsem sice udělala o rok později, ale už nebylo možné mi ho dát osobně. Dala mi ho místo něj babička, byl nádherný a já cítila strašné zklamání, že jsem mu už za něj nemohla poděkovat. Dnes by měl narozeniny a já nemám možnost udělat nic víc, než vylejt panáka na zem, zapálit svíčku a cítit stejné zklamáni jako ve chvíli, kdy jsem ten řetízek poprvé zapínala na krku. Svět není hnusný, život ale umí být. Tyhle bolestné zkušenosti se časem hromadí a hromadí, nic víc.

A tak to má v životě každý, ale způsoby jak se s těmi zkušenostmi vyrovnávat se liší. Někdo se tváří silně a vyrovnaně, rozdává úsměvy a pevně si to drží v sobě. Někdo nemá zapotřebí se tvářit silně a projde si nutným výlevem nepříjemných emocí. Jenže někdy i to je málo, někdy to nestačí a nezbývá tápat po jiných způsobech. Jenže to může zabrat měsíce, roky a najednou si uvědomíš (nebo taky ne), že máš najednou úplně jiný, další problém. Kdo tvrdí, že nikdy nezapíjel smutek nebo neměl ty nejčernější myšlenky, lže. Bohužel existuje i další varianta, která se někomu může jevit jako řešení svých problémů, což chápu, taky jsem ji zkusila, ale…

V ten den jsem o tom přemýšlela víc než jindy a ne jen tak bezdůvodně. Poprvé jsem zažila příjem feťáka. Nebudu o tom zbytečně plácat, nechám za sebe mluvit své vzpomínky, ale co říct mohu je, že šlo o můj nejsilnější zážitek za celou dobu v blázinci.

Den osmý (16.6. 2016)

Když přijímali Petra, řval. Ale to, co se tu odehrálo dneska to překonalo. Ani jsem nového pacienta nestihla zahlédnout, neznám jméno, nic. Hráli jsme po obědě karty v jídelně, anorektička o pár stolů vedle zkoušela jíst, když najednou spustil alarm. Všichni strnuli, nikdo nevěděl, co se děje dokud se doktoři, asistenti, sanitáři a další posily i z jiných oddělení nezačali sbíhat na pokoj číslo jedna. Novej příjem se téměř úspěšně pokusil oběsit. Ještě teď mam před očima jeho nelidsky zelenej obličej a vzpurné křiky volající o pomoc, zatímco se před celou tou hroznou komedií kmitaly sestřičky ve spěchu pro nějaký utlumováky a nůžky na látku, kterou se zaškrtil. Nemohla jsem v sobě najít správnej pocit pro takovou chvíli. Každopádně vím, že mě to fascinovalo.

Mimo to přibyla stará paní ráno, ukázalo se, že má větší problém, než se zdálo. Po třech dnech pátrání našli jejího muže mrtvého v lese, nešťastná náhoda, uklouzl na stráni když šel na houby a po pádu do potůčka se utopil. Bohužel, hlava staré paní to nechce přijmout a pokládá to za jedno velké nedorozumění. Manžela, se kterým byla přes 50 let, chtěla jít hledat sama. Nepřipouští si fakt, že je mrtvej. Její chování potvrzuje princip, že čím víc člověk tvrdí, že sem nepatří a odmítá spolupracovat, tím více tu je právem.

Jak jsem již naznačila v úvodu, život je pomíjivý a hnusný, ale tak to prostě chodí. Bolí nás to všechny stejně a každý, kdo si už bohužel takovou zkušeností prošel ví, že tahle bolest nás už nikdy neopustí, a s tím se musí jít dál. Nemá smysl zabývat se tím, proč to tak je, když to všichni předem víme. Ale nad čím se stále pozastavuju, protože se to nezměnilo, je ta fascinace, kterou jsem poprvé pocítila jako potencionální svědek sebevraždy. Je to přirozený, děsivý nebo o něčem vypovídající?