V prvním semestru jsem měla filozofii a etiku jako povinný předmět a i když jsem od toho nic neočekávala, je to ta nejnudnější vědecká disciplína s jakou jsem se kdy setkala. Přijde mi naprosto kontraproduktivní cpát si do hlavy myšlenky cizích lidí, přesto mě to dovedlo k zamyšlení se. Spousta filozofických teorií se zabývá smyslem života.

Když to vezmu z učebnicového hlediska, tak na pomezí filozofie a psychologie se rozlišují tři základní potřeby lidi. Freud lidský život rozdělil do období podle způsobu uspokojování, neboli touhy po slasti. Adler zas podle životního stylu. Až v první polovině 20.století přišel Frankl s novým pohledem, který bádá po potřebě naplnění smyslu života. Kdybych chtěla vypadat vzdělaně a intelektuálně, mohla bych se na několik stran rozepsat o psychoterapeutické metodě vyvinuté Franklem, logoterapii zabývající se právě smyslem bytí, což mi přijde zbytečné. V kostce řečeno je to metoda, pomocí které terapeuti pomáhají klientům naučit se neptat se na smysl života, ale žit svůj život, který pak klientovi jeho smysl ukáže sám. Už teď můžeš tušit, že já bych mohla být ukázkovej klient, nicméně to pořád není důvod proč o tom vlastně píšu.

Zaráží mě, že mezi tolika věhlasnými filozofy od Platona až do dnes, se ještě nikdo do hloubky nezačal zabývat myšlenkou, že smyslem života je nemít smysl, aniž by nebyl označený za pesimistu jako třeba Schopenhauer nebo Kant. Někomu stačí budovat kariéru, získat své zázemí, založit rodinu a vychovat z dětí dobré lidi, zasadit strom a vidět ho růst, bla bla bla. To je všechno sice až poeticky krásné, ale co když jsou tu i lidi, jejichž poselstvím je žít v depresích, protože to jediné je to, co je naplňuje? Prázdnota. Představa, že mám v životě vše, co potřebuju pro šťastné dožití, je pro mě upřímně děsivá. Vědět každé ráno po probuzení co budu v ten den dělat, že večer zas přijdu domu a půjdu spát do stejné postele, vedle stejného člověka, ve stejný čas, mít sex v pravidelných intervalech, vařit dokola pět stejných jídel a další ráno zas vstávat do té samé práce stejně jako po zbytek své existence, je noční můra každé zlomené kreativní duše.

Ze zkušenosti vím, že krasných chvílí si dokážu vážit jen když jsou zasloužené, vytrpěné a to, že mě bude trápit co mam udělat k večeři nebo že mi došla Okena, na to fakt zvědavá nejsem. Naopak žít v nejistotě, bejt nucená neustále přemýšlet a plánovat každej krok v před, kterej může znamenat deset kroků zpátky, bát se, že jednou přijdu domů a budu mít vyházené věci z okna, to je něco vzrušujícího. Je to adrenalin, kterej prožiješ v danej moment a v tu samou chvíli cítíš, že jsi, a uvědomíš si, že ty roky na antidepresivech a noci v slzách, za takovej okamžik stojí. Možná to působí svým způsobem sebedestruktivně, ale mít svůj smysl nemít smysl, mi přijde pořád přínosnější, než se doopravdy sebepoškozovat (nebo opak jen nepřipustím). Označila bych to asi jako smutnou filozofii.