Všem sice často tvrdim, že věčně nemam na něco čas. Nemam čas jít na cígo, jít na jídlo, jít jen tak ven, jít na návštěvu, do kina, na akci, do klubu a občas i do školy. Ve skutečnosti spíš nemam důvod ten čas tomu věnovat, nebo sílu? V takových chvílích ráda sedám na parapetu, jen se koukám ven a kouřim jednu za druhou. Bez ohledu na to kolik je hodin nebo jaký je počasí, vždy pozoruju téměř totožný scénář, kde se jen mění herci. Občas jsem svědkem vyhrocených mileneckých situací, opileckých sporů i radovánek, ale většinou jde jen o procházející, kteří mou pozornost přitahují jako magnet.

Někdo jde se psem, starší pán sedí na lavičce a čte si noviny, pod okny se slezou svalovci bavící se o svých pro mě komických zážitcích s holkami a někdo jen tak projde. Zajímalo by mě odkud mají namířeno a kde je jejich cíl, proč tam jdou, proč jsou takhle oblečení a co se jim asi honí hlavou. Jestli o tom vůbec někdy přemýšlí, že jsou vlastně postradatelnou součástí společnosti, ale přesto někde je někdo, koho dokážou zaujmout jen svou denní rutinou, která je ojedinělá. Podle mě málokoho, každý si hledí své existence a svého důvodu, proč se zrovna vyskytl v dohledu z mého okna. Taky bych to chtěla umět.

Nikoho nesoudím, jen se dívám a přemýšlím nad tím, že to, co vidím je podle mě součást normálního života, kterou neznám. Neznám jí, protože jsem nahoře schovaná za oknem, schovaná před potencionálními sledovateli a hlavně, před životem. Někdy mě napadne jestli si mě někdo všimne a jak asi působím, jestli vypadam jen jako mladá holka, která tajně kouří z okna když nikdo není doma, nebo někoho napadne, že být tam dole pro mě znamená postavit se problému. To asi těžko. Když se rozhlídnu, okna jsou prázdná.

Od neškodného a fascinujícího pozastavení se nad světem pod okny, jsem se nechtěně dostala zase k sebelítosti. To mě však přivádí k poměrně čerstvě zapsané myšlence a zároveň k otázce, kolik lidí může mít podobné pocity i přes to, že v davu se stávají víceméně neviditelnými?

Proč nemůžu mít všechno, co mam v hlavě, napsaný na čele, abych pak nemusela nikomu nic vysvětlovat. Proč se tak tvářim, proč se tak chovam, proč nejdu na kafe nebo abych prostě nemusela bejt smutná, že nikdo nevidí, jak mi je, jak se doopravdy cítim?

18.09. 2017