Občas pocítit strach nebo úzkost je normální a dokonce v konkrétních situacích i nutné. V případě možného ohrožení díky těmto emocím dochází k vyostřování smyslů, mobilizaci energie a pomáhají organismu se případně bránit, utéct či se vyhnout potencionálnímu nebezpečí. Patří k přirozenému pudu sebezáchovy. Proto je v určité míře úzkost i strach pro člověka důležitou součástí a podle některých výzkumů zvyšují lidský výkon a motivaci. Proto se říká, že lide v bezprostředním ohrožení života někdy dokážou nadlidské věci, ať už jde o přemožení silnějšího útočníka nebo překonání vlastních fyzických možností. Napadá mě případ chlapa, kterému přístroj amputoval obě ruce a on sám došel domů a zvládl jazykem vytočit číslo a zavolat si záchranku.

Pokud ovšem přeroste určitou míru, kdy bude nadměrně častá, nadměrně intenzivní nebo se začne vyskytovat v nepřiměřených situacích, začíná negativně ovlivňovat běžné fungování. To pak vede k vnitřnímu pocitu nepohody, zmatku v sobě samém a vrcholí až panikou. Každý zdravý člověk může ojediněle zažívat panické záchvaty (např. Jednou za několik let).

Panická porucha je chronické psychiatrické onemocnění, které patří k celkem častým a zároveň poměrně vážným psychickým poruchám. Jde o velmi intenzivní návaly strachu a úzkosti, které nejsou reálně podmíněné. To znamená, že ve skutečnosti jedinci nehrozí žádné reálné bezpečí, ale jedinec si ho i třeba nechtěně vsugeruje. Dochází k tomu zejména pokud se ocitá v situaci, kdy už panický záchvat, nebo-li panickou ataku, zažil a podvědomě či vědomě očekává stejný prožitek – to se pak nazývá anticipační úzkost. Průběh ataky je velmi prudký, během chvíle se z pohodového stavu dokáže stát stav naprostého zoufalství a pocitu ohrožení, úzkosti, nevolnosti a graduje až k fyzickým projevům.

Během panického záchvatu dochází zejména k pocitu ztráty kontroly. Postižený má strach z omdlení, z pozvracení, ze ztráty sebeovládání, ze zešílení nebo ze smrti. Člověk může rozvinout strach, že je vážně duševně nebo tělesně nemocný, např. že je blázen nebo má infarkt. Obvykle průběh záchvatu trvá od 5 do 30 minut, ale ve zvláštních případech i déle.

Ataka odeznívá ve chvíli, kdy se jedinec dokáže sám uklidnit nebo se dostane od zdroje nebo-li spouštěče jeho ataky, což může být pro většinu lidí normální všední situací, ale pro jedince s touto poruchou třeba i jízda v MHD nebo nákup v obchodě. Po záchvatu někdy zůstává třes, napětí a vyčerpání nebo naopak dojde k uvolnění. Největším problémem této poruchy je, že ovlivňuje následné chování. Člověk se snaží ze situace utéci, později se vyhýbá místům, kde paniku prožil nebo má strach, že by se mohla znovu objevit. Tento začarovaný kruh vede k asocializaci a člověk pak preferuje izolovanost ve své komfortní zóně než společenským aktivitám, což vede k rozvinutí agorafobie, o které si povíme v dalším článku.

Většina lidí trpících panickou poruchou mají svou metodu, medikaci či člověka, díky kterým dokáží tyto záchvaty „zvládat“. Přestože se obávají tělesného postižení, mívají zkušenost, že po psychickém zklidnění dochází k odeznění paniky a tím i ke zmizení fyzických projevů. Typické uklidňující léky na panické ataky jsou diazepam, alprazolam nebo bromazepam. Obavy, starosti a úzkost vedou osoby trpící poruchou k hledání pomoci a ujišťování. Konkrétní pomoc ani ujištění však nepomohou, protože příznaky paniky jsou natolik silné, že postižený bývá přesvědčen, že mu všichni lžou nebo nejsou dostatečně empatičtí, aby jeho potížím dokázali porozumět. Tím paradoxně dochází k nárůstu úzkostí.

Panická porucha se objevuje dvakrát častěji u žen než u mužů. Nejčastěji se objeví mezi 15. a 25. rokem a 45. až 55. rokem. Závažnost panické poruchy spočívá právě v neočekávanosti záchvatů, které pacienta výrazně omezují v každodenním fungování. Pokud není panická porucha adekvátně léčena, přetrvává dlouhodobě asi u čtyřiceti procent pacientů. Riziko sebevraždy je vysoké – sedm procent (u deprese je pouze o půl procenta vyšší). Opakované záchvaty mají vliv také na náladu, která se zhoršuje. Pokud dotyčný trpí zároveň panickou poruchou a depresí, pak se míra sebevražednosti zvyšuje až na dvacet procent.

Pokud Tě tento článek zaujal a máš zájem nahlédnout více pod povrch, zde jsem připravila rozhovor s osobou trpící panickou poruchou a na konec přidávám svůj vlastní zápis, jaká je pro mě cesta tramvají.

Ještě nejsem ani u dveří z bytu a už jsem nervózní. Nevím co na sebe, všechno je nepohodlný, nelíbí se mi to a je to nepříjemný. Zvolím diskrétní outfit, všechno černý a přiměřeně teplý, aby mi nebyla zima, ale ani horko. Vycházím, ve dveřích ještě třikrát kontroluju jestli mam všechno, stejně si myslím, že jsem něco zapomněla. Nejedu výtahem, jdu po schodech. Na recepci je klient, tak ani nepozdravím recepční jako vždy, protože mě zaskočila jeho přítomnost. Od baráku jdu rovnou do trafiky pro lístek a cigára, vždy se ptá jestli modrý nebo zelený, nikdy nevím jaký, tak řikam, že je to jedno. Rychlým tempem vyrážím nesmyslně zadním východem na ulici, jako bych mířila na zastávku, která je dál a ze který jsem si neplánovala jet. Tak divně kličkuju mezi bytovkami abych se nasměrovala na tu správnou. Jedna tramvaj ujíždí když stojím na přechodu. Na zastávce si zapálím a sleduju horizont střídavě s časem na mobilu, každá minuta je věčná. Už jede a já nemam dokouřeno, nevím kam to típnout, aby mě nikdo nezjebal. Nastupuju, štípám lístek, kde je volný místo? Kurva, nemam vodu!!! Začíná mi být horko, bunda i mikina na mně těžknou a vzduch má nepříjemnou pachuť. Cítím jak se potím po celém těle, snažím se nenápadně zhluboka dýchat, hned po jedné zastávce přebíhám úplně dozadu na lepší, schovanější místo. Stejně mam pocit, že se někdo dívá, že je vidět, že se něco děje. Horko je mi pořád větší, skoro hořím a najednou mrznu a cítím, že jsem stihla nastydnout na močák od té chvíle, co jsem odešla z bytu. Nemůžu dýchat. Bože. Já nemůžu dýchat. Dělá se mi zle a motá hlava. Uklidni se, zvládneš to. Jedu asi pět minut, každá je věčná a čeká mě hodina. To nedám, chci domů. Po deseti minutách si vedle mě sedne pán, přijde mi mohutný. Je tak velký, že mam pocit jako by mě tu úplně zablokoval. Cítim tíseň. Potřebuju se napít vody a nadechnout. Je tu pořád víc lidí a jsou hluční, pořád se někdo dívá. Vzdávám vnitřní boj a chci si vzít prášek, ale nemůžu ho nahmatat, je někde na dně batohu pod všemi věcmi a mně je trapný hledat dlouho, že si toho někdo všimne a pozná, že se něco děje. Nechci přitahovat pozornost, tak přestávám hledat. Sedím, ani se nehnu, koukám z okna, vnitřně umírám a přeju si být neviditelná.

6.10. 2017