Osobnost člověka tvoří maličkosti jako jsou zkušenosti a interakce s ostatními lidmi. Tyto maličkosti nás formují celý život a jelikož jsou lidi třeba i nechtěně zlí, někdy převažují ty špatné vzpomínky i přes to, že člověk má údajně tendenci na to bolestivé zapomínat. Je pravda, že na ty špatné věci při běžném fungování nemyslím nebo nepociťuji, že by mě nějak trápily, ale nezapomněla jsem.

Nezapomněla jsem, jak jsem se první den ve školce počůrala, protože jsem se bála zeptat jestli můžu na záchod. Nezapomněla jsem, jak jsem ve čtvrté třídě od spolužáka s ADHD dostala pěstí a učitelka mě odbyla slovy „můžeš si za to sama“, jen jsem se zastala jiné spolužačky, kterou mlátil. Nezapomněla jsem na první návštěvu psychologa v šesté třídě, když jsem jako jediná dostávala každej den, každou přestávku i každou hodinu sodu od staršího kluka, kterej k nám propadl a stal se hned šéfem klučičí třídní bandy. Něco ve mně mi radši každý ráno vyvolávalo neskutečný migrény a já tím byla osvobozena od dalšího dne ponižování a frustrace. Nezapomněla jsem, že mi nejlepší kamarádka zakazovala nosit značkový věci jen proto, že ona je neměla. Ani jak mě ostatní kravky ze třídy o přestávkách fotily a pak moje fotky rádoby hrozně vtipně upravený dávaly na net. Nezapomněla jsem to, ale nevadí mi to. Tohle nejsou ty věci, co by mě dnes měly trápit a nikdy nebudou. Šikanovanej byl každej druhej a nejsem jedna z těch, co by kvůli tomu chtěli fňukat deset let po tom, co se to stalo. Zpětně za tím vším vidím jasná a logická vysvětlení a zároveň vidím, kde jsou mí mučitelé dnes. Co na to říct, dobře vám tak.

Nicméně to ve mně zanechalo něco, co mě od té doby pořád více přesvědčuje, že lidé jsou zlí, protože můžou být. Vždycky jsem byla někdo, kdo chtěl vyjít s každým a neměla jsem důvody nebo potřebu být na někoho svině, což se mi vymstilo na střední. Přejít z maloměstské základky do Plzně na střední byl pro mě velkej krok, dneska bych se z takové změny posrala, tenkrát jsem to brala jako nutnost a nebyla jiná možnost. Většina lidí ze základky šli někam, kde někoho znali nebo tam rovnou šli s někým. Já zůstala sama. Hned první den na mě zbylo jediný volný místo, úplně vepředu a ještě samotka. Skvělej začátek nový etapy, navíc v holčičí třídě. Zatímco se všude kolem začínaly tvořit partičky, já jako podivín s černými vlasy s modrou ofinou, jsem si to přišla odsedět, dostat jako jediná jedničku z matiky a hurá domů pařit na počítač. Samozřejmě jediná holka, se kterou jsme se na začátku seznámila brzy studium ukončila. Na tohle mam smůlu dodnes a tak už se radši nikoho k tělu nepouštím víc, než je společensky nutné.

Celá střední bylo divadlo, které mi do života nedalo nic kromě maturity. Chvíli mě mrzelo, že jsem se neučila líp nebo, že jsem si nevybrala jinou školu, jinej obor, kterej by mi dneska k něčemu byl. Ale dnes už vím, že jsem to stejně nepotřebovala k tomu, abych se dnes věnovala tomu, čemu se věnuju. Nejspíš to tak mělo být, abych našla směr, kterým pokračovat nechci a tak se vydala směrem jiným. Díky bohu za to.

Ta nejpodstatnější a nejcennější ponaučení, které jsem získala, jsem si odnesla právě z období, kdy jsem byla na střední. V tomhle nevyspělým věku je většina lidí prostě hloupých, nerozumných a nedomýšlivých. Postupem času jsem se taky stala členkou nějaký party. Každej rok se skládala z jiných lidí a každej na mě měl jinej vliv. Jako tupá středoškolačka jsem chtěla zapadnout a dělala jsem tupý věci, rozhodnutí, za které se stydím ještě teď.

Zanedbávání školy je to nejmenší, flákač jsem byla už na základce. Neuměla jsem si nastavit priority, respektive moje priority by neměly být prioritní, ale to si člověk bez rozumu neuvědomí dokud si nerozbije hubu. S nezodpovědností přicházejí následky. Ještě nedávno jsem se ožralá omlouvala tátovi, za všechno, v čem jsem ho zklamala. Ať už šlo o všechny moje lži, propadnutí, nepřipuštění k maturitě, nevracení se domů, falšování vysvědčení nebo rozházený spoření za hadry, party a drogy. A proč? Jen abych někam zapadala. Jak slabomyslný. Teď to vím. Po pořád těžším a těžším snášení následků za moje chyby, schovaná za garáží a brečící na zemi, jsem napsala první zápisek, který jsem ještě v tu chvíli nazvala Femme fatale error.

Jsem koště, zkurvený koště, holka, co se tváří jako hvězda, kterou každej hrozně chce. Přitom se mnou i vlastní táta zametá jako s koštětem. Stačí jedna věta a běžím brečet za roh. Nikdy se mu nezavděčím, neumím říct, jak mě mrzí, co sem posrala, neumím říct už nic. Protože je to jedno, všechno co řeknu nikdy nebude dost dobrý na to, aby to někoho zajímalo. Sem sama. Nesnáším ho za to, jak ho mam ráda, ale víc ho nesnáším za to, že musím žít. Asi proto se už neumím zamilovat, jen každýho donutím se zamilovat do mě a pak ho nechám si myslet, že jsem někdo, pro koho nikdy nebude dost dobrej. Tak jako já nejsem dost dobrá pro tátu a nikdy nebudu. Je to prokletost. Nebyla bych tu ani minutu už kdyby mi to nebylo líto. Nejsem jediná komu by bylo? To si posral tati, když si mámu nenechal radši potratit.

12.6. 2015