Zlomená sama ze sebe, ze svých hromadících se neúspěchů a pocitu zbytečnosti, jsem se dlouho snažila najít cestu jak si od těch pocitů ulevit. Fetování nebylo nic pro mě, bylo mi vždycky jen hůř a jestli jsem někdy byla schopná se zabít, tak v morální kocovině na dojezdu. Pak jsem měla trávu, byla to spojka mezi mnou a posledním zbytkem lidí, se kterými jsem byla ochotná trávit čas, ale i ta byla jen dočasná. Netrvalo to vlastně ani moc dlouho, co jsem se na několik měsíců izolovala jen do svýho prázdnýho domova a vystačila si sama s bongem, hudbou a kreslením. Přesně tak nějak se podle mě dá vystihnout začátek cesty do prdele.

Nedistancovala jsem se jen od přátel a známých, ale postupně i od rodiny, až jsem najednou byla uvězněná sama v sobě proti svojí hlavě, kde mě neměl kdo ochránit. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale nějaký zbytky sebezáchovy mě donutily ze dne na den přestat se vším. Aniž bych si to uvědomovala, bylo už pozdě. To vidím až zpětně, protože i přes zastavení otravování si těla, mysl už otrávená byla. Nechci tím říct, že za to mohly čistě jen drogy, ale svůj podíl měly a malý nebyl. Moje abstinenční etapa začala na jaře 2015, rokem, který změnil všechno.

Na začátku roku jsem poznala jednoho z nejvýznamnějších lidí v mym světě Jarkinse. Jako dar z nebe mi byl seslán v době, kdy jsem nevěděla co se životem, tak alespoň na chvíli mi dal smysl skrz vymýšlení a realizování rádoby uměleckých fotek. Milovala jsem to a miluju to i dnes. Ještě toho roku proběhla naše první a poslední výstava. Než začalo léto a já už byla „čistá“, osud nějakou divnou souhrou náhod zařídil setkání s další osobou, na popsání její významnosti nenacházím slova ani v tento okamžik, kdy tohle píšu, zatímco sedí na druhý straně místnosti. V tu chvíli jsem to ještě netušila, ani nečekala, jak moc tenhle člověk zamíchá s celým vesmírem, který mě obklopuje. Vlastně jsem myslela, že to je jen jeden z těch, které potkáš a až se rozloučíte, už se nikdy neuvidíte. Ale nebudu předbíhat, v době, o který píšu, mě ještě nijak neovlivňoval, ačkoliv byl příjemným zpestřením.

No, a události toho léta byly hodně špatný. Řeknu jen to, že mě vyhodili z práce, kde jsem dělala než jsem si dálkově dodělala maturitu. Ostatní okolnosti si nejen ve svém vlastním zájmu nechám pro sebe, ale pro představu jsem zažila stav, kdy jsem pro změnu místo sebe byla schopná zabít někoho jinýho. Nevím, jestli tohle někdy budeš číst a jestli ti dojde, co se stalo, ale už do konce života ti přeju jen to nejhorší a mít možnost, ráda tomu pomůžu.

Abstinenční dobu nahradila doba ukradených máminých Neurolů a vín v akci. Je až úsměvný, že by mě ani ve snu nenapadlo, jak moc si o dva roky později budu přát existovat bez prášků. Další etapa byla odstartována první pilulkou.

Zajímavý, nemůžu skoro ani psát, ani přemýšlet. Ležim v chladný dece a jen vnímam ten příjemný chlad. Jaký luxus v těchto horkých dnech. Mam z toho unavené oči i tělo. Nechci se dívat ani hýbat, natož s někym komunikovat, nepřipadá v úvahu. Je mi všechno jedno. Vždycky když někdo přijde vedle do místnosti, zachvátí mě strach, že mě vytrhnou z téhle euforie. Baví se vedle v kuchyni, ale mě zvuk jejich slov bolí v mozku. Každá hláska se do něj zapichuje jako jehla. Jako by stáli vedle mě a křičeli. Samotný je mi nejlíp, jen mlčím, roztékám se. Vím, že existuje ten, co bude mlčet se mnou.

27.6. 2015