Přemýšlíš někdy o rozsvícených světlech v oknech, které vidíš ze svého okna? Jací lidi tam žijí, co zrovna dělají a jak to, že skoro o půlnoci ještě nespí? Jestli koukají na televizi, mají pozdní večeři, mají sex, hádají se nebo vedou podobný rozhovor jako zrovna já teď se svým klukem? To poslední asi těžko. Čím později je, tím méně oken září, ani jedno nesvítí stejnou barvou. Dívá se někdo takhle i na světlo mého okna? A jak se ty lidi vůbec cítí, na co myslí a jsou tam doma? Jak dlouho tu žijí? Měsíc, dva nebo po tři generace či i víc? Takových otázek bych mohla pokládat spousty, možná až do rána a nedělalo by mi to problém. Ale jedna z nich mi v hlavě leží nejvíc. Jsou tam, za těmi okny, doma? Doma, domov…

Slova, která hřejí u srdce, vyvolávají smutnou melancholii, ale i jak příjemnou, tak nepříjemnou nostalgii. Každý někde vyrůstal, někdo měl to štěstí (podle mě), že na jednom, stálém místě jako já, pro někoho domov bylo přesouvajícím se místem. V každém případě to má být útočiště, místo, kam se vždycky můžeš vrátit, ať se stane cokoliv, ať uděláš cokoliv. V ideálním případě je to zázemí, které poznáš už podle vůně. Má kouzelnou atmosféru. Ať už je to čerstvě dovařenej oběd, aviváž, který používá máma nebo lak na auto, který používá táta. Místo, kde máš vždycky vypraný oblečení, roztříděný ponožky, plnou ledničku, teplo a spousta dalších maličkostí, které máme tak rádi, aniž bychom si to v tu chvíli uvědomovali, protože to bereme jako samozřejmost. Ale co když tomu tak není, jak moc se nás to dotýká, to nám řekne kdo, co s tím máme dělat a vůbec, máme s tím něco dělat?

Mám z toho sklíčený pocity, které mě lehce pálí v jícnu společně s whiskey, kterou teď popíjím. Tak jako každý večer bez ohledu na víkendy nebo všední dny, trvá to pár týdnů. Jako bych si tím něco chtěla kompenzovat nebo alespoň otupit ten pocit prázdnoty, kterým mě naplňuje můj nový zdánlivý domov. Zapaluju cigaretu, další, jako vždy, když něco piju, abych si dala pár vteřin na zkrocení rychlých a nesoustavných myšlenek, co se mi právě honí hlavou, a to všechno jen proto, že jsem si vzpomněla a zamyslela se nad tím sladkým slůvkem domov.

Chtěla bych ti toho říct víc, ale dřív nebo později bych se v tom sama začala ztrácet a nedovolím si po tobě chtít, aby ses snažil mě pochopit nebo se mnou soucítit, i když třeba tušíš, jak se cítím. Teď mě to svádí ke kecům typu važte si domova, važte si rodičů, buďte rádi za to, co mátě, vždycky je někdo, kdo je na tom hůř. Ale ruku na srdce, koho zajímá, že se má někdo hůř, když zrovna tobě je teď na píču, že? Každý má myšlenky, za které by se styděl, každý jsme za svým oknem někdo jiný, protože tam nemusíme splňovat žádnou očekávanou roli. Kdo si ty, když se nikdo nedívá? 

Na protější bytovce mezitím pozhasínala většina oken, už svítí jen dvě a na pochmurné atmosféře přidává pouliční lampa osvětlující prázdný, chladný, betonový chodník. Skoro každej den po něm chodím, skoro vždy na něm potkám několik lidí. Někdy ty samé, někdy tváře, které jsem nikdy předtím neviděla. Aniž bych jim věnovala větší pozornost, někdy mě napadá jestli si v téhle části Prahy připadají jako doma nebo je to jen další náplava, stejně jako já.

Kde je doma, když už ani doma se necejtim jako doma? Když jsem se odstěhovala od rodičů, říkala jsem si, že doma je tam, kde se ti nejlíp sere. Najednou se mi sere dobře všude, ale už se nikde necejtim jako doma.Jít bydlet je nejdřív strašně super, můžeš co chceš a kdy chceš a cejtíš se fakt dospěle. Po víc jak roce „svobody“ na mě dolehla celá tíha dospělosti a dala bych všechno za jedno kakao od mámy do postele. Jenže doma už neni doma a máma tam taky už neni. Co teď?

23.7.2017

Všechna okna zhasla.

Poslední, co tu zůstalo zářit je osamělá, tak osamělá lampa, o který teď stejně nikdo neví, a tak nějak si připadám i já.