Jako každej večer si i teď sedám na pohovku, mám nalitou whiskey, ke které si jdu vychutnat pár cigaret. Jediný rozdíl mezi ostatními večery a tímhle je ten, že dnes si k tomu otevírám notebook a po přečtení dalšího zápisku z deníčku jdu zavzpomínat na svůj pobyt. Dnes nevzpomínám ve zlém, nemám smíšené pocity a možná, že se mi po někom i zasteskne.

Víte, musí bejt zvláštní umět si představit jak snadno si k někomu vytvoříte pouto, i když jde o úplně cizího člověka, se kterým vás spojuje jen sdílený prostor, pokud to nezažijete. Asi jsem tam nenarazila na nikoho, kdo by mi vyloženě překážel. Naopak si dokážu tvrdit, že jsme se sešli jako dobrá parta. Ne všichni, ale my, kteří jsme tam spolu trávili čas. Abyste si dokázali představit jak jsme ten čas kromě sezení v kuřárně mohli trávit, tak tu byla společenská místnost, kde byla telka s DVD přehrávačem a obrovská zásoba vypálených filmů. Pamatuju si, jak jsem jednou ty čtyřicátníky překecala, že si pustíme Kdo hulí, ten umí. Jejich komentáře si asi umíte domyslet, takže to byla fakt sranda. Nebo jsem jednou přiběhla do kuřárny oznámit, že dneska večer dávají Kokain a kuřáckej parťák s padesátkou na krku, se mě zeptal, jestli jako fakt a jestli zadarmo. Když jsem po záchvatu smíchu objasnila, že se bavím o filmu, nadšenej nebyl.

Tenhle padesátník, strašně mě mrzí, že si nemůžu vzpomenout na jméno, tu byl kvůli hypochondrii. Před nějakým časem měl infarkt, ze kterého se zvládl skvěle zotavit a byl zdravej jako rybička, ale to si on nemyslel. Neustále chodil po různých doktorech, aby mu dělali nejrůznější vyšetření a konečně se přišlo na to, že tak zdravý neni. Nakonec se to ukázalo, ale se srdíčkem to nemělo nic společného. Což říkám já, když mi tohle vyprávěl jednou při vycházce, byl stále přesvědčený, že se nemýlí.

Kromě telky tu byla v rohu taková malá knihovnička, snažila jsem se tam najít nějakou dobrou knížku abych si mohla číst, ale žádná mě nenadchla natolik, abych u ní vydržela, takže mi pak táta přivezl vlastní z domova. To byl asi nejlíp využitý čas jakej jsem tu strávila a utíkal opravdu rychle. Musím se teda přiznat, že jednu z knížek, kterou jsem tam pak našla a vypadala slibně, jsem si propašovala domů, ale už jsem jí nedočetla.

Být zalezlá celej den lůžku a jen si číst stejně nešlo, protože pokoj byl pro čtyři a jelikož jsem zatím byla pořád v prvním pokoji, byl plně obsazenej a většinou tu nebyl dostatečný klid na čtení. Naštěstí tu bylo něco, u čeho jsme mohli prosedět několik hodin denně a pořád nás to bavilo, karty. Prší sme pařili každej den a když hospodskou hru hrajete s chlápkama, kteří jsou učebnicovými hospodskými typy, je to fakt prdel. Smáli jsme se, vyprávěli si, rozčilovali se a zase smáli. Hlavně jsme se sbližovali a vzájemně si ulehčovali pobyt. Nejčastěji jsme hráli v jídelně, protože tam byly židle a hlavně stoly, ty ve společenský místnosti nebyly a na pokoje ostatních se nesmělo. Jídelna nebyla samostatná místnost, byla hned vchodu na oddělení a nebyla nijak oddělená od chodby, která se větvila na pokoje, zakončena malým prostorem na kuřárnu. To taky nebyla místnost, jen jsme měli odemčené dveře do prostoru, kde bylo únikové schodiště, před schodama byla od zemi až ke stropu mříž, takže to byl vážně malej prostor, kde byly asi tři nebo čtyři židle a popelník.

Někdy s náma chodil kouřit a hrát karty i dozor, Valentýn. Nevím jestli to byl nějakej zdravotní bratr nebo sanitář, ale my mu řikali dozorce. Vzrostlej, trochu při těle s ruskym přízvukem. Byl v pohodě, ale na muj soupeřivej vkus až moc vyhrával. Na hraní karet v jídelně bylo nejlepší, že když přibyl někdo novej, byli jsme hned u toho.

Den pátý (13.6. 2016)

Další novej se jmenuje Petr, je to alkoholik. Milej chlápek, ale drží se stranou, což se nedivím. Jeho příjem zněl jako z nějakýho psychohororu, když na sračky řval na celý oddělení, křik plnej promilí a zoufalství. Stejně ho zítra převáží na odvykačku do Brna, kde bude tři měsíce (již jeho třetí pokus).

Mimo to jsem se až dnes po pěti dnech dozvěděla, že můj náhradník Pavla si podřezal žíly. Jmenuje se Luboš, je mu 43 let a má 3 děti, věrnej parťák na posvačinkový cigaretky a rival při hraní karet. Říkám mu strejdo. Proč to udělal? Kvůli ženský. Jak pošetilý důvod pokusit se vzít si to jediný, co doopravdy máš, život a hrdost. Přitom tak skvělej a pěknej chlap. Potkat ho v baru a ne na psychiatrii, jsem z jeho charisma lehce v rozpacích.

 

Nikdo jinej už mi tu nebyl tak blízký jako Luboš, s nikým jiným jsem netrávila čas radši než s ním. Jednou jsme na chodbě vzali vozíčkářský křeslo a já s ním jezdila rychle tam a zpátky, zatímco mával nohama a rukama a vykřikoval „Pozoooor, máme tu neklid!“ až do chvíle, kdy sme skoro nabourali do psychiatričky vycházející ze dveří. Měli jsme po prdeli. Když jsme se sešli v kuřárně, vykouřili jsme tam x cigaret a pořád o něčem kecali. Vyprávěl mi vtipný historky, které vždycky začínaly tím, že někde s někým kalil. Druhý nejčastější téma bylo jídlo, o tom jak by si dal propečenou kachýnku nebo žebírka mohl vést klidně půlhodinovej monolog. Kromě toho jsme si mohli vzájemně vylejvat i srdíčka, sice jsme tu od toho měli doktory, ale tohle bylo příjemnější, upřímnější, lidštější. Popisoval mi jak to udělal. Byl opilý, vzal si kuchyňskej nůž, šel do vany a řízl. Pak tma a probral se až tady se zavázaným zápěstím. Až po delší době, když jsme sami hráli karty, jsem se odhodlala se ho zeptat, jestli mi to ukáže. Byl to zvláštní moment, alespoň pro mě. Jako by mi měl říct nějaký tajemství nebo ukázat něco zvláštního, jsme k sobě naklonili hlavy a on beze slova nepatrně odhrnul obvaz. Ještě to nebylo pořádně zahojené a už se tam dělala jizva, z nějakýho důvodu jsem byla fascinovaná. Pak obvaz natáhl zpátky, vzal do ruky karty a už jsme se o tom nikdy nebavili.