Jak chutná svoboda? Jako hřejivý letní den u vody, bezstarostný úsměv na tváři milované osoby, vítr z otevřeného okénka česající vlasy, jako sladký víno vlévající se do krevního oběhu nahého těla v prázdné posteli… Nevím. Tenhle pocit jsem buď nezažila nebo si ho nepamatuji. Necítila jsem se tak ani první dny doma a ani jsem se tak nesnažila tvářit. Ale nějaké pozitivum by se našlo – prázdniny a volnej barák, kterej jsme pro sebe měly se ségrou zrovna v době, kdy si procházela divokým obdobím, a to se mi líbilo. Nikdy jsme si nebyly bližší než od téhle doby. Najednou jsme měly něco společného, i když to nebylo dobré.

Bylo to hodně krátce po propuštění, co se rozhodla udělat party na počest svých narozenin. Měla jsem z toho strach, původně jsem měla v plánu zdrhnout do Prahy a vyhnout se tomu jasnýmu průseru, ale okolnosti se postaraly o to, aby mi to nevyšlo. Seděla jsem na schodech a kouřila, zatímco ona s pár kamarády připravovala nějaký jídlo a pití na večer. Každou chvíli to mělo vypuknout a pak to přišlo. Začala přijíždět auta, motorky, nějací kluci přivezli obří svítící bedny a zapojili je u bazénu. Najednou u mě doma byli lidi, který jsem v životě neviděla nebo s nimi nikdy nemluvila. Nebylo mi z toho fajn, i přes silnou medikaci jsem se rozhodla, že se potřebuju uvolnit a začala pít. Nejspíš to fungovalo a najednou mě tolik nezajímalo, že naše vana je úplně plná flašek od piva, lednice plná tvrdýho chlastu, že nám psali lidi, že slyší hudbu od nás několik kilometrů daleko, ani že po baráku se mi promenáduje bůh ví kolik lidí.

Přišel moment otestovat svou sílu nad sebou, když se se mnou kamarádka zavřela v koupelně, vytáhla pytlíček s koksem a nabídla mi. Ani si nepamatuji, jestli jsem alespoň na vteřinu zaváhala a radši si budu namlouvat, že ano. Pak se věci děly tak nějak už samy. Z oken skákali lidi, po domě byly sundané obrazy od bílého prášku a různě jsem potkávala svoje doklady, kterýma někdo maloval čárky z kokainu. Ztratila jsem kontrolu, opět. Jak nad sebou, tak i nad počtem lidí, který se u nás pohyboval. Najednou bylo sedm ráno, všude venku byly střepy, v bazénu syrový maso a všechno bylo vzhůru nohama. Taxi k nám vozilo pořád další lidi, aniž by byli pozvaní a údajně od nás někdo odjel úplně nahý. Šla jsem k sobě do pokoje, kam byl pro všechny zákaz vstupu. V mojí posteli spaly dvě kamarádky a na zemi jeden kluk. Padla jsem mezi ně, matně si pamatuji, že jsem si vzala ještě nějakej prášek a měla zatmění. Asi o dvanáct hodin později jsem se probudila, do ksichtu mi svítilo prudký polední slunce a ty lidi, co tu spali, byli pryč. Podívala jsem se vedle sebe a tam ležela moje máma. Ano, čteš dobře, máma! Jenže jsem byla pořád moc mimo na to, abych mohla alespoň vypadat v šoku. Nemohla jsem se ani postavit, ale když jsem viděla svůj řidičák na skříni se zrcátkem, donutila jsem se, abych rychle zahladila stopy. Ne, že by to mělo nějaký význam, ale aby se neřeklo.

Ráda bych řekla, že jsem si to vyžrala v morální kocovině, ale nebyla to jednodenní party. Nestihla jsem se pořádně probrat a už jsem ležela v bazénu s koktejlem a nebylo mi blbý přijmout podaného špeka, i když jsem přes rok nehulila a byla na to pyšná.

První pořádný vystřízlivění přišlo, když tátovi přišlo předvolání od úřadu.

Sousedy si nevybereš. Jenže já jsem přece holka puštěná z blázince, ode mě se stejně nečeká nic dobrýho, že? Nic jsem si z toho nedělala a pokračovala v tomhle nespoutaném tempu v Praze. Přítel šel do spolubydlení a to byla přece velká změna. Máme místo, kde můžeme pít tak, jak jsme dřív pili po nocích v autě a je to mnohem pohodlnější. Seznámil mě s pár kámošema a brzy se ukázalo, že vůbec nejsme špatná parta. Najednou jsem u něj byla nakýblovaná i týden v kuse a každej den došla pro flašku něčeho dobrýho, co si dáme večer po té výborné večeři, co jsem uvařila zatímco byl v práci. Kalilo se každej víkend, někdy i v týdnu. Nedělalo nám problém se sebrat v jednu ráno a jít pěšky do nonstop hospody. Navíc bylo léto, bylo krásně a já se opakovaně zamilovávala stále do toho samého člověka. Doma to sice bylo pořád víc na hovno, ale snažila jsem se pochopit, že rodiče jsou taky jen lidé a nic s tím neudělám. Lidí, kterým jsem dřív říkala kamarádi pořád ubývalo, ale mně to až tak nevadilo. Měla jsem jeho a v tu chvíli pro mě byl celým světem i přes věci, jakýma mě zraňoval. Toho léta mi dal poprvé růže. Ráda bych vyprávěla víc bláznivých opileckých historek, ale moc si toho nepamatuji. Z chlastání se stal stereotyp. Moje nezřízenost nabrala maxima jedné noci po čtyrech flaškách vína ze slevy, které jsem měla litovat hned druhý den. To ráno jsem se neprobudila jen do kocoviny, ale poprvé od propuštění i do zasraně hnusný přítomnosti.

Druhý vystřízlivění, nad kterým nešlo mávnout rukou, ani ho zas zapít. Najednou jsem byla nejen puštěná z blázince, ale i zpátky v realitě z toho nekonečného mejdanu. Nepoučila jsem se a sankce za pokaženou druhou šanci byla vysoká.

Vím, že nesmím, přesto jsem opilá. Vím, že bych neměla, přesto zapíjím pilulky vínem. Vím, že bych neměla, přesto mam v sobe čtyřnásobnou dávku Rivotrilu. Protože vím, že teď to potřebuju. Trávu jsem odmítla, přesto se dožaduju vysněného kómatu. Musím, i když jen na chvíli, zastavit čas. Zastavit realitu – vypnout. Nic jiného mě neoddělí od faktu, že v mém nitru se tvoří život. Těžko říct, zda je to plod čisté lásky. Těžko říct, že ano, protože je to plod čtyř flašek vína ve slevě a nezměřitelného množství spalující vášně. Možná i tak vypadá láska. Plakala jsem, moc jsem plakala, aniž by to v téhle situaci bylo divný. Ale je tu se mnou, je tu pro mě a ukázal, co je to síla. Ukázal mi, že mě dokáže obdivovat ve chvíli, kdy se vidím jako největší slaboch. Jestli tohle není ta láska, pak už nic. Možná z toho důvodu se to stalo. Možná proto všechny ostatní píčoviny zůstaly píčovinama. Přesto nejsem připravená nechat to ve mně. Možná je to jen zpestření mého příběhu, možná je to ponaučení, možná nic z toho. Každopádně už teď vím, že to dokážu milovat stejně jako nenávidět. O to horší je skutečnost, že už teď vím, že jsem schopná a odhodlaná to zabít. Láska, vína, vášeň. Nic nezmění vraha ve mně. V hloubi duše jsem o něm věděla, cítila jsem ho a ani to nevinný to, co se ve mně rodí, to nedokáže potlačit. Jsem to já.

– 10.08.2016

 

Chci ti něco říct. Nevím jak začít. Od začátku jsem pro tebe chtěla bejt to nejlepší, snažila jsem se ať už dobře nebo špatně, ale chtěla jsem se snažit. Vím, že jsem to kolikrát dokázala posrat a kolikrát zbytečně, stejně tak jak si to posrával ty, ale nevzdali jsme to. Vím, že jsem se nedokázala přenést přes věci, které mi ublížily a i když jsem ti odpustila všechno, tak jsem to nezapomněla. Kvuli tomu to krásný mezi námi se někdy nezdá tak krásný. Jestli jsem si někdy říkala, že jsem do tebe zamilovaná, tak nevím jak popsat to, co k tobě cítím teď, protože jsem v životě řekla dvěma klukům, že je miluju a myslela si, že vím, co je láska. Tobě jsem to sice neřekla, ale chci ti říct, že teď už to vím.

Je krásný mít po boku někoho, kdo tě provede rájem, ale krásnější být po boku někoho, kdo s tebou projde peklem.

– 18.08.2016

 

Ležím na matraci, kterou mi H. ustlal na podlaze, protože nemůžu moc chodit. Je mi smutno, cítím se zas prázdně a když řeknu, že ve mně něco zemřelo, už to není jen metafora. Prej je to normální fáze, ale co když to není jen fáze. Vždyť to budu mít na vědomí celej život. A třeba chci jen pozornost a soucit, kterých se mi nedostává. Život mě fackuje a já v sobě přestávám nacházet sílu se bránit. Jsem sama, ty to víš, jde to cítit…

– 19.08.2016