Jednou jsem si nevzala prášek a hned jsem jednou nespala celou noc. Ale proč se teď cítím jako na dojezdu, to nevím. Probdít tolik hodin a být jen se svými střízlivými myšlenkami na mě působí stejně jako profetovaná noc za mlada. Říkám za mlada, ale není to zas tak dávno. Možná proto se mi pořád vrací chuť si ulítnout. Šlápnout vedle a v tu chvíli nelitovat.

Měla jsem dneska vstávat do práce s H a věděla, že nevstanu když neusnu co nejdřív. Stejně jsem se nijak významně nesnažila usnout. Přišlo to až chvíli před jeho budíkem, možná kolem šestý ráno. Věděla jsem, že mě budit nebude když uvidí, že jsem úplně tuhá. Jenže mě vzbudí vždycky když vstává. Málokdy se stane, aby odešel z bytu a já o tom nevěděla. Dělám, že spím a nevnímám to. Nehraju to před ním, ale před sebou. Probudila jsem se pořádně až po obědě. Napsala jsem mu, že si dám kafe a dorazím. Kafe nepiju a i tak mi to trvalo přes dvě hodiny. Mezitím se mě zeptal, jestli s ním večer půjdu se podívat na jednu akci na Náplavce. Hned jsem to odkejvala aniž by se mi tam chtělo. Musím už zvednout prdel a jít do sprchy, ať se trochu proberu. Jsem ve sprše aniž by se mi chtělo sprchovat. Dělám věci, co nechci dělat a zakazuju si to, po čem toužím, abych pak nelitovala. Pak po nocích jako byla tahle lituju, že ty věci nedělám a sním o lidech, kteří je dělají místo mě. Fascinují mě.

Třetí den poslouchám dokola jednu písničku. Představuju si jak při ní tancuju u tyče a dělám striptýz. Jak H. sedí na pohovce a já se k němu po čtyřech ladně plížím. Chci se hýbat do rytmu té písničky. Probouzí ve mně lolitu a mně se to líbí. Šílím z toho. Chci být lolita. A tak jsem dnešní noc strávila převážně sledováním holek, co tyhle věcí dělají. Představovala jsem se na jejich místě a záviděla. Chtěla bych je mít alespoň ve svém životě, abych to z nich mohla nasávat. Jsem skromná a to by mi stačilo.

V hlavě mi plula série představ, ale něco mě z nich opakovaně vytrhlo. Byla tma a ticho, slyšela jsem zvuky, ale neviděla pohyb. Nevěděla jsem co to je. Nejdřív jsem slyšela padat flašku, pak šustění papíru, zvuk hýbajících se žaluzií. Napadlo mě, že by to mohl být vítr, i když skoro nefoukal, tak jsem šla tiše zavřít všechna okna a připadala si jako magor. Jenže ty zvuky slyším dál. Jsem magor. Jednou si nevezmu prášek a mám slyšiny. Nevadí, chtěla jsem jen dál snít s otevřenýma očima. A tak jsem snila a zvuky ignorovala.

Píše mi H. jestli už jedu za ním a ať si neberu kalhotky. Včera mě seřval, že nechodím do práce. Jestli si představuju celý prázdniny doma kreslením mandal, tak se pletu. V tu chvíli jsem byla nasraná, přijde mi jako fotr. Nechci aby mi někdo říkal, co mám dělat. Obzvlášť když to chci dělat sama, pak se mi chtít přestává. Chci chtít sama od sebe. Nechci si s nim povídat, čekám až usne a dívám se na pohádku od Tima Burtona. Ta mě obměkkčí a chci se tulit. Dívám se jak spí, jak dýchá. Každej vypadá nevinně, když spí.

Vzpomínala jsem na naše začátky. Tyhle vzpomínky mám ráda. První rande jsme si povídali o sebevraždě na vyhlídce a pak propili a propovídali celou noc. Na druhým jsme se šli projít na Nuselák. Chtěla jsem vidět most sebevrahů. Po cestě tam mě poprvý vzal za ruku jako svojí holku a mně nevadilo, že už jednu holku měl. Jednou jsme pili v autě a já ho natáčela za jízdy jak střílí z okna. Jednou nechal střílet i mě. Bylo to skvělý. Než jsme šli dneska do postele, dívali jsme se na dokument o Columbine, kterej jsme viděli už stokrát. Je pořád stejně fascinující a nutí mě přemýšlet. Povídali jsme si o tom přes hodinu, než začal bejt fotr.

Už hodinu sedím u kafe, který nepiju. Hovno slyšiny. U okna leze zasraný saranče. Tahle svině tu dělala bordel a schízovala mě. Nejdřív jsem se ho lekla a chtěla zabít. Vzala jsem sklenici od okurek a zavřela ho do ní. Připomnělo mi to jak jsem jako malá chytala pavouky, chvíli je krmila a pak zabila. Dělala jsem to tak dlouho, dokud jsem neměla tolik sklenic plných mrtvých obrovských pavouků, až mě to vyděsilo na tolik, abych z nich začala mít strach. Od tý doby mam strašný strach z pavouků.

Jednou jsem jela s H. autem. Upozornila jsem ho, že je v autě malej pavouček, aby se ho okamžitě zbavil. Podcenil můj strach a ze srandy ho po mně hodil. Bez menšího zaváhání jsem vyskočila z auta.

Nechci se bát už ničeho dalšího, tak jsem mu do sklenice položila borůvku a list od ředkvičky, že se společně nasnídáme. Ať alespoň někdo má hezkou snídaní, když já snídám dehet z cigaret a zapíjím to kafem, který nepiju. Nechci ho zabít, chci si ho nechat. Mam zvláštní pocit, když mám možnost se o něco starat. Okamžitě jsem ho začala mít ráda. Mám tendenci přilnout k věcem a bejt na někom nebo na něčem závislá. Na H, na snění, na závislostech. Jednou bych chtěla bejt tak bohatá, abych mohla bejt závislá na kokainu.

Jdu ze sprchy a najednou všechno dělám strašně rychle. Sice se mi pořád nikam nechce, ale musím se vrátit zpátky nohama na zem, vzít si prášek, zas jednou plnit svou roli.

(Večer jsem saranče vyhodila z okna.)