Chtěla jsem bejt produktivní, naladila starý neznámý country a otevřela notebook na posteli. Plná myšlenek, které musím zaznamenat. V tu chvíli na mě vyskočila aktualizace. Je to pryč a už se to nikdy nevrátí. Stejně jako doba kdy mi stačila krabička cigaret na týden. Teď mi nestačí jedna na den. Kouření je nechutný a chtěla bych přestat, ale zatím ne dost na to, abych přestala. Přeci jen je to jediná neřest, kterou jsem si ponechala, a to jsem vždy byla velká hříšnice. Za poslední týden jsem pocítila zatím největší odezvu na mé psaní, až mě to trochu děsí. Prej by bylo hezký držet mou knížku. Taky by se mi to líbilo, ale asi to nefunguje tak, že si řeknu – teď napíšu knihu. Na základce jsem za slohy měla vždy jedničky a cítila jsem se vázně pyšne, když je pak učitelka četla celé třídě s intonací hladící po duši. Nemyslím si, že to někoho jinýho kromě učitelky zaujalo. Chtěla jsem tenkrát napsat knížku o kouzelné říši a neexistujících tvorech. Napsala jsem možná jeden odstavec než mě to přešlo. Podruhé jsem jí chtěla napsat na střední o politice. Chystala jsem se poprvé k volbám a začala sledovat naší politickou historii a aktuální dění. To jsem napsala už několik stránek, ale nakonec jsem zůstala zamotaná ve vlastních myšlenkách. Jaká ironie, že přesně na tom dnes stavím celý svůj spisovatelský pokus. Nemyslela jsem si ani, že jednou budu psát a budu mít tolik čtenářů. Je to hezký.

Ležím ve svém dětském pokojíčku. Cítím se tu jako kdyby mi byl těsný, ale já přece dávno už nerostu. Je dost prázdný. Měla jsem všude spousty věcí. Památky a vzpomínky na kdejakou kravinu, po odstěhování jsem si něco odvezla a zbytek vyházela. Ztratilo to pro mě hodnotu a teď je z mého pokojíčku jen místnost na přespání. Na můj vkus dost holá a chladná místnost bez ohledu na pokojovou teplotu. Je mi z toho trochu smutno. Vracím se sem ráda, ale jsem tu nerada. Tohle je poprvé, co se tu něco snažím napsat a od prvního slova v tom vidím tu nucenost. Nemám co říct a co jsem říct měla, to jsem zapomněla. Teď jsem po aktualizaci a nová verze nemá co nabídnout.

Tak se cítím i v jiných situacích. Sem tam se mi ozve někdo, komu jsem dřív říkala kamarád. Chtějí mě vidět a já nevidím důvod proč. Je to taková doba. Dost dlouhá na to, aby se z nás stali naprostí cizinci. Nestojím o navazování starých kontaktů. Možná ze zvědavosti se k tomu někdy dokopu, ale vím, že mi nemají už co dát. Co mohli, to jsem si dávno vzala. Tohle mi šlo vždycky a tak nějak samo od sebe. Jsem zvyklá dostávat to, co chci a ani se nemusím moc snažit. V takových chvílích si přijdu jako někdo vyjímečný, komu je dáno něco vzácnýho. Ale je to nebezpečné, protože na tak snadný zisk se lehce zvykne a těžce abstinuje. Abstinuji snad už ve všem, ale tohle a cigarety bych si ráda ponechala. Chci žít s jednou krabičkou na den a s jedním velkým úspěchem za život. V čem uspět, toť otázka.

Nechci si nic plánovat, alespoň ne dlouhodobě. Nemá to smysl. Naučila jsem se žít s přibližnou představou kam mít namířeno na další rok, maximálně dva dopředu a to stačí. Co bude dál je jen plán B, kdybych přežila. A tím je zbytečné se zatěžovat, pak člověk nemá být na antidepresivech nebo drogách v tak rychlý a až příliš svobodný době. Pořád se plácam ve sračkách, protože si nemůžu vzpomenout, o čem jsem to chtěla psát. Zaznamenávám zbytečnej myšlenkovej potok. Jsem teď asi až moc spokojená se svým vlastním vývojem v terapii a navíc pořád víc zamilovaná, ale to nikoho nezajímá a mně se o tom taky nechce mluvit.

Budu ti vyprávět o tom, jaký jsem měla den. Dneska měla moje babi sedmdesáté narozeniny. Když sedmdesát slavil děda, tak za měsíc umřel. Bylo to poprvé, kdy jsem ztratila někoho z blízké rodiny. Poprvé jsem viděla tátu plakat. Strašně to bolelo. Občas na něj myslím a říkám si, jak mě asi vnímal. Pamatuju si, jak se zlobil když mě měl ráno odvézt na vlak do školy a já se vymlouvala, že mi není dobře, abych nikam nemusela. Byla jsem nejhorší typ pubertálního fakana. Když babi slavila padesát, na louce pod barákem jí sekačkou vysekal nápis 50 a uspořádal obrovskou oslavu. Skoro si to nepamatuju, byla jsem moc malá, ale dnes jsem se dívala na fotky z toho dne. Stejně tak jsem se dívala na babi a viděla, jak jí chybí. Radši by nic neslavila. Podle mě tu oslavu udělala jen ze slušnosti k lidem, které pozvala. Protože tak to tady lidi mají. Hledí víc na mínění druhých než na sebe. Vyloženě se těším na den, kdy na mě někdo naběhne s výčitkami za nějakou píčovinu, protože mám připravenej proslov o tom, jak moc mam u prdele, co si kdo myslí a tisíc nerozbitných argumentů, proč tomu tak je a je to v pořádku. Chtěla bych aby to tak měl každý. Pak by naše rodina nebyla roztrhaná na kousky, lidi by řešili věci přímo s dotyčnými a nedělala by se žádná trapná divadýlka a zbytečný obcházení pravdy. Hlavně se na fotce usmívat. Je mi blbě ze všech. Nechci už nic psát.

O tři dny později.

Vrátila se mi kamarádka z Ameriky. Ano, taky mám kamarádku. Ale ona je spíš sestra, znám se s ní celý život, každá jsme úplně jiná a přesto si budeme vždy rozumět. Ráda s ní trávím čas. Baví mě jak je jiná, jak neřeší ty věci, které řeším já. Pro mě je to vždy takové odreagování. Užívám si být na pár hodin pitomou pipinkou. Proseděly jsme spolu celou noc. Zas jsem porušila abstinování a pila. Nezlobím se na sebe, už jsem si dokázala, že dokážu situace zvládat bez pití a nepřijde mi nic špatného na tom, se napít ze společenských důvodů. Nebo ne?

Nechápu, že mě nikdy dřív nenapadlo si venku na zahradě pustit nahlas vážnou hudbu. Na světě pro mě existuje pár pomyslných Bohů. Jsou skuteční, znám je. Jedním z nich je Jarkins. Delší dobu nejsme v kontaktu ani se nevídáme. Kdyby umřel nebo odjel do ciziny, nejspíš se to nikdy nedozvím. Přesto ho považuju za své božstvo a patří do mého života, je mou součástí. Dnes se mi z ničeho nic ozval. Vlastně to nebylo z ničeho nic, četl můj poslední článek, který mu připomněl, že i já jsem jeho součástí. Udělalo mi to radost. Hned jsem mu volala a ujistila jsem se, že je to jeden z těch lidí, se kterými si nemusíš denně psát co je novýho a jaký si dneska vysral hovno. I tak si s ním vždy budu mít co říct a budeme naladěni na stejné vlně, aniž by to bylo nucený.

Právě tak to mám s většinou lidí, musím se nutit a nebaví mě to. Většina lidí mě nezajímá. Jste mi u prdele. Jarkins se mě ptal, jak to dělám, že dokážu napsat o H., že je jak fotr když je ve stejné místnosti. Jak se dokážu ponořit jen do psaní a nevnímat okolní svět. Je to tím, že jsem se naučila mít svůj vlastní svět a ten si nenechám nikým narušovat. Je jedno, kdo by se mnou byl v místnosti, jsem ve své dimenzi a když nechci, tak do ní nikdo nepronikne. Sama rozhoduju kdo do mého života patří a tak je to správně. Je mi líto lidí, kteří to tak nemají, ačkoliv věřím, že jsou mnohem šťastnější než já. Pro mě není život o tom, aby byl šťastný. Zavzpomínala jsem si jak jsme se poznali. Oslovil mě. Zaujala jsem ho a chtěl se mnou tvořit, protože ve mně spatřil potenciál i když mě nikdy neviděl. Mohl by být spisovatel. Napsal mi tenkrát obrovskou zprávu, asi jednu z nejdelších, co jsem kdy dostala. Podobně dlouhou jako tu dnešní. Znala jsem ho už dřív, věděla jsem o něm a o jeho tvorbě. Líbila se mi a obdivovala jsem ho. Na tohle mám vážně kliku. Lidé, které obdivuji, mě sami vyhledávají a nakonec me vždy najdou. Ani se nemusím snažit. Jako kdyby to tak být mělo a já to věděla už s předstihem. Nebudu lhát, i H. jsem znala dávno předtím, než jsme se potkali. I jeho jsem obdivovala a byla jsem jeho fanynka. Nijak jsem tomu nešla naproti, nechala jsem, ať se to stane samo. Je víc lidí, který by mohli říct, že jsem jejich fanynka. Ale já nejsem ten typ, co to o sobě svýmu favoritovi musí hned říct. Naopak, jsem taková tajná fanynka a nemám potřebu svůj obdiv jen tak prvoplánově vyjadřovat. Proč bych měla.

Všechny tyhle propletené osudy do sebe perfektně zapadají a dláždí mi cestu dál, i když je trnitá, pořád je to součást plánu. Všechno, čím jsem si prošla a co mě ničilo. Tak to mělo být. Věděla jsem to i v tu chvíli a vím to stále. Alespoň něco mi v životě dává smysl. Akorát poslední dobou mám pocit, že zas potřebuji něco víc, něco novýho. Dlouhou dobu stojím na stejném místě a i když to pro mě znamená, že mi začíná být dobře, paradoxně to mě tíží nejvíc. Jsem tu sama už přes týden a i když mám právě hezkou chvilku, kdy sedím v trávě a poslouchám vážnou hudbu, stejně mi není hezky. Ponořila jsem se do úvah plných rozepří a nevím jak se z nich vymotat. Nebudu lhát, jednoduše se rozhoduju, zda pokračovat v léčbě a zakládat blog na svém posunu a podpoře ostatních lidí za cenu, že to pro mě samotnou bude stát za hovno, nebo zda se na všechno vysrat, poslat se zpátky do pekla a kurevsky si to užít. Jsem strašně nevděčná vůči sobě i svému okolí. Život se mnou musí být hroznej, to vím. Kolikrát jsem litovala H., že to se mnou všechno musí snášet. A teď když nám hrozí, že se budeme mít jen krásně, jsem z toho vyděšená a nenápadně i před sebou samotnou začínám vyhledávat způsoby, jak to obejít. Proč nejde ubližovat sobě tak, aniž by to ubližovalo ostatním. I přes ten relativně šťastný život, co mám a co mě čeká, mi nejde se zbavit pocitu, že jsem stvořená pro utrpení a skvělej sex.