Rivotrily u postele,
miligramy v nahém těle.
Prej to se mnou myslí vážně,
na chvíli mou duši sváže.
Co se ve tvé hlavě děje?
Chci to vědět...
A proč se moje tělo chvěje?
Touha, vášeň, trochu studu.
Budeš sám, já sama budu,
stejně chcípnem sami spolu.
14.07.2016

Říká se, že zkouška dospělosti je maturita, ale podle mě je to odstěhování se. Dobrovolné opuštění místa, kde ti máma nosí kakao až do postele. Tak to alespoň bylo dřív, než odešla. Přišlo to tak nějak přirozeně samo nebo to tak alespoň vypadalo. Vlastně to bylo akorát dobré načasování a tak trochu vychcanosti. Přestěhování se k H. mělo být dočasným řešením, ale já věděla, že se od něj už nehnu. Dvě osobnosti jako my dva pohromadě. Dvě sebedestruktivní ztracené duše v jedné místnosti. Asi to nejhorší, co jsme si mohli vybrat, ale jsem si jistá, že jsme si to oba užili v plný parádě. A tak to začalo. Období drinků u pokeru, které si nepamatuju. Začátek denního pití, křiku, pláče, rozmlácených skleniček a dveří, házení věcí z okna, vyhrožování, nevěr, rozchodů, vášnivých návratů a sladkého probouzení se společně den co den vedle sebe. Kdybych si nic nepsala, zapomenu úplně všechno. Antidepresiva z léčebny byla až moc silná a kombinace s alkoholem zvyšovala jejich utlumující účinek, ale potlačovala nahrazování serotoninu. Místo zlepšování se jsem jen každej večer měla uměle vyvolaný kóma. Vymazalo mě to a proto nemůžu skoro nic vyprávět., ale můžu se o to alespoň pokusit. Měla jsem jediný a snadný úkol po propuštění. Najít si psychiatra. Vysrala jsem se na to a řešila shánění léků přes známosti, jenže to taky mělo být jen dočasné řešení. Jednou jsem se hecla a našla si psychiatričku asi pět minut pešky od baráku. Trvalo mi možná týden než jsem našla odvahu jí zavolat. Byla hrozná. Když jsem za ní poprvý přišla, snad ani jednou se mi nepodívala do tváře. Automaticky mě pozdravila, přečetla si moje papíry a něco si naťukala do počítače. Zeptala se mě na pojišťovnu, jak se mi spí a jí. Nemohla jsem jí skoro odpovědět, byla pro mě tak daleko a jí to bylo jedno. Po pěti minutách jsem odešla s receptem na tři lahvičky Rivotrilu a antidepresiva na tři měsíce. Přišla jsem k ní už jen dvakrát když jsem už skoro neměla přášky. Odradila mě zkoušet si najít ještě někoho jiného. Tak jsem to nechávala být.

Nesnášim chlast, přesto každej den mu podléhám. Každý ráno je pak těžší vstát a večer usínat. Unavuje mě to, přesto dál podléhám. Přijde mi, že zas nežiju svůj život. Prokletí, před kterým ať už uteču do baráku na samotě nebo centra Prahy, mě vždy dožene. Zasraný úzkosti. Je to jako mít svázaný ruce, nohy i plíce a naopak povolenej žaludek. Nejhorší je, že je jedno jak se snažíš žít, protože se vždycky vrátí a její přepadení je vždy stejně intenzivní jako před léčbou. Společně se smějem, pijem a tváříme se, že jsme v pořádku. Víme, že nejsme, ale přece nebudem obtěžovat okolí. Celej život žiju pro ostatní, tak alespoň umírat budu pro sebe.

23.10.2016

Říkala jsem si, že pokud na to mám, tak v Praze budu něco znamenat. Něco, co jsem postrádala a nevěděla kde hledat. Měsíce plynuly, žila jsem svou šílenou love story, ale ono to nepřicházelo. Nic se neměnilo. Měla jsem záminku proč být v Praze. Našla jsem si něco, co je do teď a bude asi ještě dlouho důstojnou záplatou. Stala jsem se opět studentem. Od prvního dne jsem se do studia zamilovala. Po pěti letech trápení se v ekonomice, na kterou jsem šla, abych potěšila rodiče, jsem objevila, že i vzdělávání se může být skvělý. Budu v něm pokračovat dokud to bude možné, protože jsem našla způsob jak studovat sama sebe a zároveň se učit pomáhat i druhým. Nicméně mi pořád chybělo to něco, díky čemu večer v klidu usnu a nebude prostor pro úzkostné pocity. Ale co když tenhle pocit byl jen stínem mé poruchy? Často mi bývalo smutno, steskem jsem probrečela spoustu nocí. Jak směšné, když jsem sama utekla. Bylo z čeho utíkat. Máma byla přes půl roku pryč a u nás zůstala velká bolavá a prázdná díra. Nikdo nechápal proč to tak je a nikdo se netajil emocemi, které to v něm zanechalo. Nikdo to nechápal, protože nikdo neznal důvod a ve vzduchu zůstala navždy viset spousta otázek, na které nejsou odpovědi. To bylo to nejtěžší a mělo to trvat ještě dlouho. Bylo zbabělé zkoušet se tomu vyhýbat, protože jsme v tom měli být společně, jako rodina, alespoň jednou. Nedokázala jsem rozpoznat jestli blázním já nebo všichni okolo.

Umře máma, umře táta a oba umřou nešťastní a bez sebe.

02.11.2016

Hned na začátku školního roku jsem dostala tetovací sadu. Byl to můj sen. Chtěla jsem tetovat. Malování mi šlo vždy, v šestý třídě jsem měla obrazy poprvé na výstavě a hned i zájemce o kupce. Má úplně první olejomalba mohla být prodána za několik tisíc. Neprodala jsem jí, na to pro mě znamenala až moc. Dala jsem jí rodičům. Chtěla jsem pak na uměleckou školu, ale touha vydobýt si hrdost rodičů vedle starší sestry, premiantky na gymnáziu, jsem šla nakonec na ekonomii. Vždy jsem si říkala, že je lepší začít později, než vůbec, a tak po pár letech snění jsem měla svůj tetovací strojek. Hned první den, kdy mi přišel, jsem H. potetovala prsty. Byla jsem z něj nadšená, ale postupně jsem se začala smiřovat s tím, že tatérkou být nemůžu. Ne kvůli tomu, že bych neuměla kreslit, ale neumím být s lidmi. Moc mě to nemrzí, stačí mi tetovat sebe a pár svých známých. Jak už jsem řekla, našla jsem kompenzaci ve studiu. Blížil se konec prvního semestru. Uteklo to strašně rychle a se svým životním stylem jsem měla na konci co dělat, abych dohnala vše, co jsem zaspala kvůli silným antidepresivům, kocovinám nebo vlastní neschopnosti. Později jsem zjistila, že se moje rodina sázela, že první zkouškový nedám. Díky, milý. První společné Vánoce a první společný Silvestr. Jak jinak jsme to mohli využít než pitím. Do poslední minuty toho roku, jsme byli v našem pokoji, popíjeli, on hrál na konzoli a já si tetovala nohu. Smáli jsme se sami sobě, jak jsme učebnicoví asociálové.

Pro mě je hrozně těžký něco vyjádřit, ale k tobě budu mít vždy něco na srdci. Stala se spousta věcí, špatných i krásných, ale pak nastane situace kdy si uvědomím, že ty špatný věci stojí za ty krásný. Jsi první a jedinej na světě, kdo mě dostane do kolen a zároveň vynese do nebes. Občas mám pocit, že to špatný převažuje, i přes to v hloubi svýho zlomenýho srdce cítím, že jsi jediná záplata, která ho udrží pohromadě.

04.11.2016