Aniž by v tom byl úmysl, napsala jsem si dva zápisky o stejném časovém úseku. Poprvé jsem to psala opilá v určitém rozpoložení jako úvahu. Zapomněla jsem, o čem všem jsem to psala a nevědomky jsem asi o dva týdny později, někdy kolem oběda, bez ovlivnění alkoholem a po nástupu úplného účinku nových léků, napsala téměř o tom samém takovou zpověď pro sebe samotnou. Když jsem objevila, že se opakuji, ale výsledek je úplně jiný, řekla jsem si, že to spojím dohromady a zveřejním. Jak málo stačí, abych celý svůj svět vnímala z úplně jiné perspektivy. Tímto vám dávám možnost nahlédnout do proměny svého myšlení během tak krátké doby.  Myslím, že je na tom krásně vidět působení především vlastní vůle snažit se v kombinaci s podporou okolí, správnou medikací a terapií.

 V koutě (19.6.2018)

Sedím na židli, na které sedím celý den. Od osmi od rána, teď je něco po desátý večer. Je tolik věcí, co jsem mohla dělat, co můžu dělat, ale já dál sedím a přemýšlím. Fantazíruju a sním. Chvíli smutná, chvíli dojatá a pak zas nijaká. Odjela mi láska, zůstala jsem sama v našem bytě. Opuštěná v nekonečném milionu lidí. Bez něj je tu prázdno víc než jindy. Prázdno, které bolí. Na chvíli jsem se tou prázdnotou nechala naplnit a začala si představovat, jaké by to asi bylo tu zemřít. Sama, uprostřed místnosti při poslechu milované hudby. Představuju si to jako něco krásného, osvobozujícího, ale moc dobře vím, že je to špatná představa. Nesmím takhle uvažovat. Ale dokážu si představit vůbec žít bez těchto uvolňujících představ? Paradoxní, že ještě před půl hodinou jsem se v duši natřásala jak je to úžasné, že máme tak hezkej byt, kde tvoříme, budujeme něco společného. Kolísá to ve mně jako loď v bouři. To je ono, tak se vnitřně cítím. Chvíli je to lepší, je mi fajn a pak to zas přijde. Zažila jsem to už milionkrát, takže vlastně ani už nedokážu posoudit, zda je to opravdu lepší nebo se jen tak nějak udržuju na nějaký přežívající hladině, při které se dokážu tvářit, že to jednou půjde. Další paradoxní úvaha, před pár dny jsem rozkvétala u terapeutky, že mě přítel pochválil, jak je na mně vidět, že mi je líp (jak jí vždy sama tvrdím). Tak proč tenhle splín.

Dva měsíce zpátky jsem si sáhla asi na zatím nejhlubší dno, na které se mi podařilo propadnout. Nepředstavovala jsem si jen jaké je to umřít. Každý den jsem si přála, aby to přišlo. Každý den byl nesnesitelným peklem, které se pomalu nedalo vydržet. Přes zimu jsem si myslela, že je mi líp, ale bylo to placebo každodenního pití, které po pár měsících vyprchalo. Ve chvíli, kdy jsem se zhroutila před přítelem a odkývala mu v slzách a neustupující úzkosti odvezení do Bohnic, jsem se rozhodla, že takhle to nejde. Chtěla jsem být silnější a vyhledala novou psycholožku, která mě odkázala k nové psychiatričce a byla jsem přidělená k psychoterapeutce. Od té doby chodím každý týden na hodinový sezení. Je to vážně skvělý. Nečekala jsem od toho nic, abych se nezklamala a zafungovalo to. Byla jsem nadšená a jsem pořád. Nedokážu si představit následující měsíce bez své terapeutky. Hned na prvním sezení mi nedělalo problém odkrýt jednu z největších bolístek a rozbrečet se. Snažím se mluvit otevřeně, i když občas něco raději vynechám, protože za to stále cítím stud nebo vinu. Psychiatrička mi vysadila Rivotril, který mi už stejně nezabíral ani ve velkém množství a moje stavy se dál zhoršovaly a častěji opakovaly. Když jsem začala s novou léčbou, byla jsem v permanentní úzkosti, přes měsíc v kuse. Každý den, hned po probuzení mi bylo zle. Místo Rivotrilu, kterej jsem brala po třech až čtyřech prášcích 4mg, jsem dostala Lexaurin 3mg. K tomu jsem dostala nový antidepresiva. První dva týdny byly příšerný, všechno se zhoršilo. Problém s jídlem, kterej jsem v té době měla už docela velkej, se ještě prohloubil. Snědla jsem sotva jedno „jídlo“ denně a mohla jsem oslavovat každé, které jsem nevyzvracela. Pak přišla nepříjemná událost, kdy jsem měla nastoupit na praxi v Bohnicích, na dětském oddělení. Těšila jsem se tam půl roku, ale ve chvíli, kdy jsem prošla dveřmi, jsem věděla, že to nezvládnu.

To bylo poprvé, co jsem se dokázala pozvracet i přes Lexaurin a bez předchozího požití jídla. Takové zklamání a bezmoc jsem dlouho necítila. Selhala jsem. Hned, jak jsem z léčebny utekla, jsem jela za svou terapeutkou a doktorkou. Antidepresiva mi byla zdvojnásobená a připsaná další na večer. Můj starý známý Mirtazapin, tentokrát ale jen (naštěstí) v nejmenším množství. Beru ho chvíli přes týden, dva měsíce jsem abstinovala a pořád to není ono. Každé ráno se cítím jako kdybych prokalila celou noc. Nezbývá mi nic jinýho než čekat, až si prášky spolu sednou a spoléhat, že mi do té doby bude stačit hodina týdně terapie. Proč jsem napsala, že jsem abstinovala? Protože to teď porušuju. Zas dělám něco, o čem vím, že bych neměla. Skoro  by to vypadalo, jako kdybych si škodit chtěla.

Chtěla jsem to zakončit větou, že jsem asi taková, ale po hodině mi došlo, že je to přece blbost. Nebyla jsem vždy taková, ale i přesto je ze mě kotě, které sedí v koutě.  Před rokem jsem napsala Seznamte se, blázen. Teď mám pocit, že píšu jinak, že jinak formuluju věty a celkově, mam z toho jiný pocit, než jsem měla tenkrát. Chtěla bych dokázat zhodnotit, zda je to subjektivní dojem či nikoliv. Terapeutka mi řekla, že svou postavu a váhu nemám posuzovat podle toho, co vidím v zrcadle, protože se vždy uvidím svým pohledem. Ať se hodnotím podle oblečení. Měla pravdu. Ve chvíli, kdy jsem si přišla oplácanější, mi moje oblečení bylo pořád volnější. Co když je to tak se vším? Opravdu si dokážu vytvářet o sobě tak silné iluze, že jsou mou realitou?

Zpověď (4.7.2018)

Začalo to depresí, která mi i přes jednu hospitalizaci a roční léčbu přinesla do života úzkosti a paniky. Tyhle věci sebou nesou řadu dalších život negativně ovlivňujících sraček. Asi proto jsem první léčbu vzdala. Viděla jsem, že i přes „snahu“ se pořád brodím ve větších sračkách. Všechno ovlivňuje všechno a na to chci navázat v následujícím svěření. Deprese u mě spustila úzkosti, které u mě spustily paniky. Kvůli úzkostem a panikám jsem začala být asociální a tím ještě víc depresivní. V důsledku toho se zhoršovaly i úzkosti a pomalu jakákoliv situace byla pro mě zátěžová. Když je člověk dlouhou dobu v takové psychické vytíženosti, začne se to projevovat i somaticky. Kromě nespavosti a věčné únavy, to u mě bylo v krajních případech zvracení.

Zvracení se časem stalo rutinou, která se stupňovala. Poprvé jsem z úzkosti a panik začala zvracet od začátku minulého roku, ale v poměrně dlouhých intervalech, kdy jsem byla vytržena ze své komfortní zóny a sešly se mi snad všechny spouštěče v jedné chvíli a na jednom místě. Ale od léta to začalo být častější a častější. Od začátku roku to bylo už každý měsíc, někdy i víckrát. Během necelého půl roku jsem mohla slavit týden, kdy jsem se nepozvracela, pokud takový vůbec byl. Vědomí, že mi stačí opravdu málo a začnu zvracet, mě úplně izolovalo. Jenže pak si mě tenhle stín našel i v mém bytě. Postupně spouštěčem bylo jen to, že jsem se probudila. Bylo mi zle, nemohla jsem skoro vstát z postele. Najíst se nepřipadalo v úvahu jestliže jsem někam musela jít. Tím začal začarovaný kruh hladovění, strachu z jídla a z pozvracení.

Věděla jsem, že to není dobrý, takže jsem se tím nijak netajila. Ale když mě pak náhodou viděla moje babička poprvé od zimy, rozbrečela se, že vypadám strašně a co se to se mnou děje. Měla strach. Nečekala jsem, že to bude až tak vidět, ale pozoroval to na mě snad každý. Pokaždé, když jsem volala s někým z rodiny, se mě ptali, co jsem ten den vše měla k jídlu. Ptají se do dnes. Když jsem se zvážila, zjistila jsem, že zas vážím tolik jako v deváté třídě. Jenže teď mi je 23 a to není dobrý. Přišly i dny, kdy jsem nebyla schopná do sebe dostat jediný sousto. Když už jsem se něčeho najedla, hodiny jsem musela odpočívat dokud jsem se nezbavila pocitu přežranosti a těžkosti, ze kterého se mi dělalo špatně. Úplně jsem přestala mít menstruaci, kterou jsem už do té doby měla při troše štěstí jednou za dva měsíce. Svěřila jsem se s tím své terapeutce a na její doporučení i psychiatričce.

Zítra to bude měsíc, co jsem naposled zvracela.

Byl to den, kdy jsem nastoupila na stáž v Bohnicích na dětském oddělení. V tu dobu jsem byla teprve dva týdny na nových antidepresivech. Když jsem se tam koncem zimy přihlásila, myslela jsem si, že jsem připravená vrátit se do psychiatrického prostředí jako pracovník. Že jsem se mýlila jsem věděla už před dveřmi. Věděla jsem, že z této perspektivy sem ještě nepatřím, že jsem pořád pacient a přesně tak jsem se tam cítila. Personál byl skvělý, milý, uvítal mě hezky. Hned z jedničky jsem byla poslaná na ranní poradu, kde byla hlavní staniční sestra, sociální pracovnice, primář oddělení a dva psychologové. Probírali jméno po jménu, dítě po dítěti. Jsem vázána mlčenlivostí na celý život, tudíž nic podrobnějšího říct nemůžu, ale ani to není podstatné. Podstatné bylo to, že stejně mohli probírat i mě a já nebyla schopná myslet na nic jiného. Bylo mi z toho strašně. Ani po dvou Lexaurinech jsem se nedokázala vzchopit a vzdala jsem to. Poprvé jsem se pozvracela nalačno a v tu chvíli jsem prohrála boj se sebou i se svým stigmatem. Ještě ten den jsem to oznámila své koordinátorce praxe, jela ke své psychiatričce a následující den vypověděla smlouvu na stáž. Kromě neschopenky mi zdvojnásobila antidepresiva. Od toho dne beru dvoje antidepresiva denně. Jedny na úzkosti ráno a odpoledne, druhé na nespavost a nechutenství večer. Z počátku jsem z toho byla nesvá, přišlo mi to až příliš. S tímto pocitem jsem se šla svěřit na jednu internetovou komunitu pro lidi s depresí, panickou poruchou, apod. K mému překvapení jsem zjistila, že to není nic neobvyklého a zdaleka nejsem jediná, kdo bere kombinace antidepresiv. Někomu dokonce pomohla až kombinace více než dvou druhů antidepresiv.

První měsíc léčení bylo peklo. Jestli existuje posmrtný život a půjdu do pekla, tak se navždy vrátím do tohohle období. Přála jsem si umřít každý den, aniž bych se s tím někomu svěřila. Věděla jsem sama, že takhle přemýšlet nesmím, ale neměla jsem sílu si vzdorovat. Téměř dva měsíce jsem byla v permanentní úzkosti, která nikdy nebyla tak silná. Přijde mi šílený, že jsem to vydržela, ale pak se věci tak nějak začaly urovnávat. Chvíli jsem měla obavy, že přiberu víc, než bych chtěla, protože i přes všechna negativa, musím přiznat, že se mi moje postava snad poprvé v životě líbila. I to jsem probrala se svou terapeutkou. Vyvedla mě z mylného vnímaná sama sebe. Řekla mi, jestli hubnutí nebo přibírání soudím podle svého oblečení nebo podle toho, co vidím v zrcadle. Došlo mi, že se vidím hodně zkresleně. Když jsem pomalu začínala víc jíst, najednou jsem se sobě přestávala zase líbit, ale ve skutečnosti mi oblečení bylo pořád stejně velký.

Najednou není tak těžký usínat. Jim od rána do večera, cpu se sladkým jako prase a je mi to jedno. Chutná mi to. Teď už ani neřeším jestli přibírám nebo ne, protože je mi líp. Možná se mám i dobře a strašně se mi to líbí. Vrací se mi chuť chodit ven, být v kontaktu s lidmi a trávit s někým čas, řešit píčoviny a užívat si sluníčka. Poprvé věřím, že může být líp.

(Pozn. škoda, že mi to moc dlouho nevydrželo.)