Najednou seš mi cizí a já?
Nechci tě znát znova.
Nevím na co myslíš, jsem to já?
Nejsem, je to vona.
04.01.2017

Začátek novýho roku byl úplně na hovno. Neunášela jsem stres z prvního zkouškovýho, můj táta neunášel odchod mámy a já do toho neunášela jeho žal, kterým mě v opilosti zahlcoval. Aby toho nebylo málo, tak H., se kterým jsem chodila v té době už rok, se opilej potkal s opilou bejvalkou, což nikdy nekončí dobře, alespoň ne pro toho, kdo je střízlivej a čeká doma na svou lásku. Všechno bylo najednou tak vyhrocený a já nejvíc ze všech. Nesnášela jsem všechno a všechny jako nikdy, měla jsem pocit, že jsou všichni proti mně a já jsem ten největší chudák, kterej to odnáší.

Všechny okolnosti nafukovaly mou paranoiu a ze mě se stala zhrzelá stíhačka závislá na stalkování každýho lajku, kterej H. dal na instagramu nějaký buchtě, protože kde jinde si vylejt všechnu tíhu vesmíru než doma na tom, kdo je jako první na ráně. Tím pádem pokračovalo naše bouřlivé období a já si už myslela, že to nikdy neskončí. Každej, kdo by vedle sebe měl tak vyhrocenýho ubožáka, jako jsem já, musí bejt zákonitě taky vyhrocenej. Naši spolubydlící si už tak nějak zvykli, že jsme tak trošku italská domácnost, ale já ne a denní popíjení jen podporovalo intenzitu našich sporů. Tak jsme jednou přišli o dveře, ale já je nerozbila, jen jsem seděla v slzách a sbírala střepy, styděla se a bylo mi jedno, že od nich mám pořezané ruce. On je sbíral taky, ale z druhé strany dveří. Nikdo nic neříkal. Nebylo co říct.

Bojim se ho.

12.01.2017

Asi jako už tisíckrát jsem zas seděla v autobuse směrem na Zličín se sbalenými věcmi a zanechala po sobě jen tisíc zpráv psaných v afektu, plný nenávisti a vulgarismů, jaký by holka nikdy použít neměla. Utíkala jsem, aniž bych měla kam. Nikde to nebylo lepší, všechny možnosti se zdály být jen a jen horší, takže nebylo kam utéct, ani kam se vrátit. Nesnášela jsem tyhle cesty, ale na druhou stranu jsem alespoň na pár hodin mohla být někde na půl cesty, takže nikde, což bylo skutečně ulevující a brečet na veřejnosti jsem se dávno nestyděla. Brala jsem to jako takovou svou tradici. Nesnášela jsem je proto, že tomu muselo vždy předcházet něco bolestivého a proto, že každá linka vede do konečné stanice.

Když není reálné řešení, chceš z reality utéct a já měla něco navíc, něco vždy v batůžku. Věděla jsem, že se nic nezmění, ale věděla jsem, že mi to bude alespoň jedno. Snažší cesta, než to opravdu zkusit změnit. Začátkem roku jsem začala zneužívat toho, že mám na předpis spoustu Rivotrilu. A hele, to vůbec není špatný! Když si dam tak tři až čtyři po pár skleničkách, najednou se mi usíná krásně. A když je teprv odpoledne a nechci spát, hudba zní najednou nějak jinak, nějak líp. A když jsem ve škole, tak ani nemyslím moc na to, co mě zas bude čekat doma a bylo jedno jakej domov myslím, jestli ten dočasnej v Praze nebo ten opravdovej.

Po každé bouři zas vysvitne slunce, stejně jako po našich žabomyších válkách nešlo neposlechnout srdce a rozum mohl křičet jak se mu chtělo, nebylo to k ničemu platný. I po každém probuzení přišlo vystřízlivění z kombinace alkoholu s prášky, což bylo okamžitým důvodem, proč do sebe nacpat další.

Zvracím. Jsem opilá, ale není mi blbě z chlastu, zvracim ze života. Najednou mi došlo, proč tě tak moc potřebuju. Mám strašnej strach. Mám nepopsatelně hroznej strach. Bojím se budoucnosti, toho co mě čeká za deset let, za rok, za měsíc, zítra. Nejsem na to připravená a mám strach, že nikdy nebudu. Bojím se tak moc, že si přeju nežít. Nesmíš mě opustit. Ty jsi jedinej človek na světě, s kterým dokážu nemyslet na to, jak moc se bojím života.

31.01.2017

 

Po hodině, co na sebe čumím do zrcadla jsem došla k závěru, že jsem něco nešťástnýho, co se nikdy nemělo narodit. Jsem chodící potrat, cítím se tak. Prázdná a rozbitá.

Chcípnout nechci jen když šukam nebo spím.

07.02.2017

 

Hlava jako továrna na strašný věci. Nesnáším tě až do chvíle, kdy se chci tulit. Jsem unavená bejt furt smutná. Chci na chvíli cítit něco jinýho.

08.02.2017

 

Nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě

09.02.2017

 

Když se z největší autority stane troska, je těžký nacházet pak v něčem smysl.

28.02.2017

 

Zas jsem vybouchla, jako by mě někdo přepnul. Dva dny v kuse šílím vztekem a nenávistí, přeju si neomluvitelný věci. Musela jsem brečet jak jsem byla bezmocná proti takovýmu návalu zlosti, abych nezačala rozbíjet všechno, co mi bylo zrovna na dosah ruky. A najednou je v mojí hlavě ticho. Jako kdyby někdo přišel rozsvítit a já jen s nevěřícným výrazem sleduju tu spoušť, kterou někdo natropil mou rukou a mně nezbývá nic jiného, než se stydět.

07.04.2017

Sice každý apeloval na to, jak druhý semestr uteče rychle, protože je opravdu kratší, ale proč mi to nikdo neřekl tak, abych tomu věnovala pozornost? Možná celý první měsíc jsem se ve škole neukázala. Vždycky jsem měla v záloze milion výmluv, proč zrovna dnes nemůžu, i když jsem včera večer psala, že určitě dorazím. Nešlo to, nešlo vstát z postele, nešlo dojít k psycholožce, nešlo to přiznat nikomu, hlavně ne sobě. Ty prášky už jsou taky k hovnu, dejte mi jich víc a ono to půjde. A přesně takhle to nechodí. Za to návrat do reality dřív nebo později přijde vždy a kurva nepříjemnej. Jako kdybych měla málo problémů, co mě každej večer nenechají spát, tak si nadělám další i ve škole. V tom jediném, co mě tak baví a nějak drží pohromadě. Kdybych se mohla živit jako profesionální kazič životů, jsem světová jednička na trhu.

A díky Karmě, že mě vždy nějakým zázrakem ze všeho dostane, který zpětně nejsem schopná pochopit. I náš vztah s H. se začínal pomalu stávat takovým tím plnohodnotným, který má většina lidí. Tak jsme se shodli, že jsme připraveni na další rok, na bydlení jen ve dvou. Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou stranu bála. První měsíc byl sice hrozný, protože jsme si oba nemohli zvyknout, což on projevuje podrážděností a já odměřeností. V našem případě nebezpečný kombo, tak Itálie chvíli pokračovala, jako za starejch časů. A pak se něco změnilo.

Nikdy jsem ti neřekla, jak tě obdivuju. Si svůj a vychází ti to. Vždycky jsem si tě za to vážila. Občas na to zapomínám a nechovám se jak bych měla nebo jak bych chtěla, ale nikdy to nemyslím zle. Tak mi to odpouštěj, lásko.

01.05.2017

 

Sedím v okně, kouřím, sleduju ulici a zas mám pocit, že pro mě na světě není místo.

06.05.2017

Po druhém, úspěšně zakončeném zkouškovém a po přestěhování, jsem přestala ze dne na den brát antidepresiva. Rivotrily jsem nevysadila, ale když během pár týdnů ze mě vyprchala ta roční otupělost z antidepresiv, najednou jsem byla novej člověk. Zářila jsem jako diamant a sršila energií, našla si práci na léto, kde jsem měla strávit i celou další zimu, denně měla dokonale vyšperkovanou domácnost a byla jsem důvodem, proč se můj partner mohl každý den vracet domů s úsměvem. Jasně, pořád to mělo svoje mouchy, nic není absolutně dokonalý, ale nikdy předtím to takový nebylo. Po dvou letech jsme se do sebe znovu zamilovali a instantně se zamilovávali každým dnem víc. Odjeli jsme na první společnou dovolenou, což pro mě byla ta nejkrásnější dovolená, jakou jsem zatím zažila a byla jsem opravdu šťastná.

Byla jsem tak zaslepená tím zdánlivým štěstím, které bylo způsobené chvilkovou mánií po vysazení antidepresiv, že jsem ani nevěnovala větší pozornost takový drobnosti. Ano, pořád jsem měla úzkosti, když jsem měla jít někam, kde bylo víc lidí a podobně, ale najednou každý tenhle záchvat úzkosti vrcholil pozvracením se a mně to nepřišlo divný. Proč by to bylo divný, už se mi to párkrát stalo, teď to nemůže bejt jiný. Už bych to asi nebyla já, aby se mi něco nevymklo kontrole. S koncem léta a začátkem nového ročníku skončila i má chvilková mánická fáze a vše se zas opakovalo. Faktura za vysazení antidepresiv nebyla uhrazena a exekuce klepala na dveře.

Domov je místo, kde se ti nejlíp sere. V tom případě už doma nejsem doma, ale to není důvod v tomto šťastném období si neudělat radost. Po roce jsem si zašla ke kadeřnici, po dvou jsem se krásně opálila, denně jsem si zaběhala nebo udělala krásnou procházku přírodou, kterou znám od narození a přesto mě vždy stejně okouzlí, znova a znova. Poslední dobou jsem zažívala pocit, který jsem už téměř zapomněla nebo bych ho už neočekávala, byla jsem šťastná. Byl to měsíc, kdy jsem došla k závěru, že lék na depresi je štěstí a láska, měsíc, co jsem vysadila prášky. Každej chytrolín mi cpal, že se musí vysazovat postupně a až po konzultaci a pod dozorem psychiatra. Vážně si mysleli, že můžou rozumět mému životu líp než já? Těžko říct, ale měli pravdu.

Chtěla jsem ho jen doprovodit, být jeho ozdobou, jakou by se chtěl pyšnit každej chlap ve společnosti a vážně jsem se těšila, ale pak to přišlo.

Pocit, že i sebevětší místnost je strašně stísňující, cítila jsem, jak mi její stěny tlačí na plíce a nemohla jsem dýchat. Cítila jsem každej nádech každýho člověka v místnosti, kterým kradl můj potřebný kyslík k neudušení se. Cítila jsem závrať, ačkoliv jsem se od minule ponaučila a dva dny jedla poctivě, zdravě a nepřehnaně, zas jsem cítila závrať jako bych na místě měla všechny pozvracet a vyzvracet i to, co jsem nesnědla. Cítila jsem i tu ostudu, kterou bych tím způsobila a co hůř, nejen sobě, ale i tomu, koho jsem chtěla svou společností tak vyzdvihnout nad ostatní. Cítila jsem jak se mi po celém těle rodí kapičky studeného potu, ačkoliv mi bylo horko, jak mě každý další mililitr dehydratuje a ani pití chlazené vody nestíhalo tekutiny v těle doplňovat, abych neomdlela. Cítila jsem, že je to moje vina, protože se mi to už stalo a byla jsem až směšně naivní, když jsem očekávala, že najednou budu normální a bavit se jako všichni okolo. Cítila jsem, že jsem v tom sama.

Nezvládla jsem to, zase. Neustála jsem svou hlavu, zase. Nemusela jsem si ani strčit prsty do krku a blila jsem jak mi bylo zle. „Jestli si psychicky dokážeš vyvolat zvracení, tak máš fakt problém“ je asi ta nejhorší věc, co ti může říct ten nejbližší.

Roste to.

23.06.2017