Svoje poprvé si budu pamatovat vždycky. Bylo to na kempu, kam jsem jela se sestrou, jejím klukem a pár kamarády. Vzala jsem tam svou první lásku. Bylo mi šestnáct a byla jsem čerstvě zamilovaná do o devět let staršího kluka. Věkový rozdíl nic neznamenal, protože jsme si rozuměli a on byl zamilovaný do mě úplně stejně. Měli jsme spolu spát na horní palandě v chatce společně s někým dalším, už si nepamatuju s kým. Šli jsme si lehnout dřív než ostatní, protože se pilo a my už asi měli dost nebo jsme prostě jen chtěli chvilku pro sebe. Prej, že se podíváme na film, jaká klasika. Ale on nebyl jako ostatní, nespěchal na mě a při filmu si klidně usnul. Dokoukala jsem ho sama a začala ho nenápadně budit. Několikrát jsem ho oslovila a pokaždé, když se zeptal, co se děje, jsem odpověděla, že nic. Styděla jsem se. Když jsem ho oslovila už po několikáté, prostě jsem řekla, že bych to chtěla zkusit. Zeptal se mě, jestli si jsem jistá a já přikývla. Líbal mě a pomalu přelejzal nade mě a sundaval mi kalhotky. Zavřela jsem oči a už jsem je neotevřela. Jen vím, že mě to strašně bolelo. Moc dlouho jsem to nevydržela a řekla mu, ať přestane, že tu bolest nevydržím. Oblíkla jsem si zas kalhotky a byla na sebe pyšná, že jsem překonala ten obrovský strach a alespoň to zkusila. Druhý den ráno jsem se šla vysprchovat a když jsem si sundavala ty samé kalhotky, které jsem měla v noci, viděla jsem na nich krev. Měla jsem z ní radost a po sprše jsem za ním běžela mu to pošeptat do ucha, aby věděl, že je ze mě žena. Mrzí mě, že jsem s tím nepočkala ještě pár let, protože pro mě předchozí sexuální zkušenosti nebyly nijak přínosné, jak jsem si v tu dobu možná myslela.

Pamatuju si většinu poprvé. První průšvihy na policii, první kouření trávy, první extázi, první LSD, první čáru koksu, první falšování vysvědčení, první útěk z domova, první opití ve třinácti, první krádež v obchodě, první neúspěšné kupování piva ve druhý třídě, první ukradenou krabičku cigaret Peter mámě. Tyhle poprvé jsou ty, na které hrdá nejsem.

Když jsem si myslela, že jsem z toho všeho už vyrostla, přišel první pořádnej pokus o věčný spánek. Nevím, co se mi honilo hlavou nebo to nevím alespoň teď. Napsala jsem si o tom velkou otevřenou zpověď, kde je vše zachycené čerstvý a ryzí. Zatím jsem nedokázala to nějak vstřebat, alespoň trošku. Je to sice jen něco málo přes týden, ale pořád se nedokážu pochopit. Chtěla jsem tmu a tak jsem užila několikanásobně víc světla, než bych měla. Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy jsem po probrání viděla dvojitě zprávy a zmeškané hovory od rodiny. Na co jsem mohla myslet, když ne na to, že už jsem jim nikdy nemusela odepsat? Co bylo vůbec to poslední, co jsem jim řekla, než jsem zkusila navždy usnout. Byla jsem sobecká a bez ohledu na odpovědi na tyhle otázky jsem do sebe házela pilulku za pilulkou. Je mi mizerně. Mé okolí si nezaslouží mě mít ve svém životě. Jsem přítěž.

Včera jsem měla mít sezení s psychiatričkou. Věděla jsem, že nebudu moci dorazit, protože nejsem v Praze, ale zapomněla jsem se jí alespoň omluvit, aby mě nečekala. Jsem v malém, rozkošném baráčku mamky mého přítele. Odjela na dovolenou a poprosila mě, zda se jí tu postarám o psa a kytky. Pes mě pěkně vytáčí, nejsem zvyklá na něco tak živýho a energickýho. Každý ráno v půl sedmé mi už skáče po hlavě, že chce ven a najíst se. Kdyby nebyla tak roztomilá, asi bych jí dala pěstí, ale pak ke mně přijde zpátky do postele, dá mi pusinku a sladce se přitulí. Díky ní tady tu samotu nesnáším tak těžce, i když jí nesnáším ani vůbec dobře.

Přitom jsem se sem těšila, brala jsem to jako svou soukromou dovolenou od všeho. Představovala jsem si, jak budu chodit běhat, jak se budu opalovat, jíst zdravě, hrát si se psem a po večerech sedět v altánku a při západu slunce psát. Nic z toho se neděje. Celý dny jen střídavě ležím na gauči u televize, aniž bych se na ní dívala a chodím ven si zapálit alespoň čtyři cigára po sobě, abych zabila čas, se kterým neumím naložit.

Mám spoustu možností, jak ten čas využít a všechny by byly přínosné. Dneska za mnou měla přijet holka, kterou jsem ještě nikdy neviděla a slyšela jsem o ní jen to nejhorší, ale svým způsobem mě fascinuje a chci jít poznat. Jenže jsem se na to nějak necítila a doufala, že se třeba vožere a v neskutečný kocovině se mi ani neozve a druhej den se bude omlouvat, že to nezvládla. Hlavně abych já nebyla za sráče. Jenže ona mi napsala hned ráno, jestli to platí. Musela jsem si zachovat ksicht a všechno odkejvala, našla jí spoj a rovnou i navrhla, že ještě skočíme nakoupit, protože tu nic nemám. Nemám tu nic proto, že jsem za ten týden, co jsem tady, nebyla schopná si dojít nakoupit a tak vyžírám všechny možný zbytky, co se nějak dají pozřít dohromady.

Zachvátila mě strašná úzkost. Podělala jsem se z představy, že za mnou přijede cizí člověk a v tu chvíli nebudu mít možnost nikam utéct, protože bude odkázanej na mě a na mé pohostinství. Ke snídani jsem měla Lexaurin. Cítila jsem se, jako kdybych sama na sebe nastražila past a šla se do ní vesele chytit, ale kurva, vždyť o nic nejde. Chci jí poznat? Chci. Tak proč se hned hroutím když to má přijít? Proč se před ostatníma snažím zachovat nějakej ksicht, když se stejně v zrcadle dávno sama nepoznávám.

Nakonec nepřijela, doopravdy jí dohnala kocovina a mně spadl kámen ze srdce, ale spustilo to u mě nekonečnou spirálu úvah, jak budu někdy fungovat a navazovat s lidmi vztahy, se kterýma nebudu chtít, ale budu muset, když se poseru z někoho, koho bych poznat chtěla. Do toho přišla další rána.

Rok a půl, tedy většinu času, co jsem na škole, sním o možnosti podívat se do věznice. Prozkoumat místa, kam se běžný smrtelník těžko dokáže dostat. Má oblíbena profesorka tam pracovala většinu svého života a z jejího vyprávění se u mě vytvořila naprostá fascinace vězeňským prostředím. Najednou mi přišel email. Zmíněná profesorka mi nabídla jedno z pěti míst na exkurzi do věznice v Kuřimi, kde je i specializované oddělení pro sexuální delikventy. Do prdele, o tom se mi ani nesnilo! V čem je problém? V tom, že to má být už za týden. Z pátku na sobotu, dvoudenní výlet hrazený školou, ale v termínu, kdy H. má první koncert z prvního turné a ještě křtí svou první desku, na které jsem svým způsobem zanechala velkou stopu mého vlivu. Byla jsem u její tvorby od začátku do konce a podílela se na spoustě věcech. Stála jsem mu po boku a prošla s ním nepříjemný zážitky, které pak mohl proměnit v hudbu. Krom toho, je to naplánované tři měsíce dopředu a H. i já s tím počítáme. Co teď…

Být zase sobec a ject do Kuřimi nebo zůstat a stát dál po boku mého vyvoleného, zažít kouzelné opojení a hrdost, která se možná v takové intenzitě už opakovat nebude. Jsem v koncích. Nevím, co se sebou natož jak se rozhodovat v tak pro mě zásadních krocích. Proto tu teď sedím a píšu.

Mám v sobě už půl flašky vína, jedno Trittico a dvě Lyricy. Docela slušný na to, že nepiju. Dojet si koupit víno jsem se rozhodla okamžitě, když jsem si přečetla ten email a okamžitě si uvědomila, že mě čeká těžké rozhodování. Chtělo se mi brečet a potřebovala jsem posilnit. Nejhorší záminka proč pít alkohol. Sama doma, rozhozená a přecitlivělá, se rozhodnu ject pro víno. Poetický a přitom úplně typický pro budoucí vznik alkoholismu.

Přijela jsem tam, stála tam nějaká partička mladých lidí. Nechtěla jsem se s nimi vidět a tak jsem projela benzínkou a zaparkovala za rohem, kde se parkovat nesmí. No a co. Uvnitř naštěstí nikdo nebyl, vzala jsem si nějaký ledový kafe a tuňákový sendvič, kterej miluju a tady je dokonce levnější než u nás v Albertu pod barákem. Přišla jsem ke kase, položila věci na pult a ptám se paní prodavačky, jestli by mi mohla doporučit nějaký levný víno, které mě dobře opije. Pobavila jsem jí a tak naše interakce pokračovala v takovém komicky naladěném dialogu. Dala mi flašku něčeho červenýho, údajně sladkýho za šedesát sedm korun. Ještě jsem jí poprosila o cigára a rozloučily jsme se ve stejném naladění, v jakém jsme celou dobu byly. Popřála mi hezký večer a ať mi zítra není moc špatně, já jí na oplátku popřála, ať má hezčí večer než jakej čeká mě. Pořád jsem ji bavila, aniž by tušila, že to myslím kurva vážně. Mohla bych mít v plánu teď tím vínem zapít všechny prášky, co tu mám a věř tomu, že po tomhle bych se už neprobrala, ale paní prodavačka by se jen bavila. A proč ne, koho by to napadlo, že bych to myslela vážně nebo, že to opravdu vážný je. Vidíš hezkou vtipnou blondýnu a děláš si o ní zaujatej obrázek, ale nevidíš dovnitř. Nevidíš slzy a bolest schované za zářivým úsměvem, protože není důvod to neskrývat.

Možná na to jsem mohla myslet minulý týden po šestém Lexaurinu. Možná jsem jen vyčerpaná z tváření se, že je mi pořád lépe a že to jednou bude opravdu dobrý, ale upřímně, kdo tomu věří?

Opět sedím sama, kouřím jedno za druhým a společnost mi dělá elegantní sklenička s vínem. Není to poprvý a ani naposled, tak to alespoň mám skoro s každým poprvé. V mém světě asi neexistuje poprvé a naposled.

Je zajímavý, že poprvé si pamatuji vždycky, ale když už něco bylo opravdu naposled, alespoň prozatím, to si nepamatuji. Teď jsem chtěla napsat, že už nevím, kdy naposled jsem byla třeba sjetá, ale než jsem stihla dopsat větu, vzpomněla jsem si. Není to tak dávno, bylo to letos na jaře. Za tohle naposled se docela stydím, protože jsem našla ve studiu sáček něčeho bílého, co jsem vyhodnotila jako koks. Vyhodnotila jsem to dobře, ale i tak, nejsem přece žádnej expert a klidně to mohlo být cokoliv jiného, po čem bych se zbláznila a radši skočila z okna. Když jsem měla zkouškový a byla doma sama, několikrát jsem se tím zkusila povzbudit, probudit v sobě múzu nebo zahnat chmury. Nikomu jsem to neřekla. Pytlík jsem si schovala ve své knihovničce, symbolicky jsem ho založila do knížky, která se jmenuje „Já, bývalý narkoman“. Jasně, můžeme si podat ruce, tohle o sobě tvrdím taky. Stejně tak, jako že jsem abstinent, že nepiju kafe, že jím zdravě, že zvracím míň.

Víno mi zrovna nesedlo, vlastně bylo dost hnusný, ale účel splnilo. Nejdřív jsem měla radost sama ze sebe, že jsem se rozepsala, ale když jsem si šla lehnout, proběhlo mi před očima, co všechno jsem vypila, kolik jsem toho vykouřila, co jsem ještě snědla. Tohle je tradiční scénář v mojí hlavě, než se mi udělá špatně. Vždy, když si uvědomím, co všechno mám v sobě, začne se mi chtít zvracet a není to lepší do té doby, dokud se nepozvracím. Zvedla jsem se, šla jsem na záchod a vzala si s sebou vodu a mobil. Jsem už dost zkušená, vím, co všechno potřebuju. Voda je vždy základ a na mobil se budu natáčet, jak mi to jde. Nevím, proč to dělám, ale natáčím se vždy. Zpětně se na ty videa dívám, pozoruju jak jsem ošklivá a jak se mi mění obličej. Přesně si pamatuju, co jsem v tu chvíli cítila.

Zvracím už rok a půl, z toho rok docela v krátkých intervalech a poslední půl rok už tak často, že je to na mně dost vidět. Někdy nedokážu jíst celý den a vůbec mi to nedělá problém, protože myslím na to, jak si zas všechno to jídlo představím v sobě a už jen z toho je mi blbě. V takových chvílích je lepší nejíst, protože to ani nemá cenu. Další věc, která nikdy není naposled, ale poprvé mám pořád v živé paměti.

Bylo to na H. koncertě, respektive před ním. Jeli jsme do Karlových Varů a já byla docela v pohodě, do té doby, než jsem zjistila, že nemáme oddělenou backstage. Jen jsem tam seděla na gauči vedle mé spřízněné duše a chtěla mu být oporou, jenže jsem ztrácela kontrolu nad sebou. Pak přišla blesková rekapitulace všeho, co jsem vypila a snědla. Ani jsem nepila alkohol, měla jsem džus a cítila, jak je mi z něj těžko. Nechtěla jsem H. zatěžovat před show a snažila se tvářit, že se nic neděje. Pak přišel první nával. Vyletěla sem, po cestě poklepala na Jarkinse, kterej jel s námi fotit a utíkala z klubu ven. Dveře jsem doslova prorazila bez ohledu na to, kde kdo stál, musela jsem pryč a co nejdál. Venku jsem zahlédla, že Jarkins běží za mnou, tak jsem nezastavovala. Když mě dohnal, poprosila jsem ho, jestli dojde do večerky, u které jsem se zastavila, pro vodu a kapesníky. Zdržel se tam snad jen vteřinu a už mi nesl základní výbavu. Přišel druhej nával, pořád jsme byli moc blízko klubu a byli tam lidi. Šla jsem pryč, on se mnou. Nedošli jsem daleko, hned za rohem byl takový temný kout, kde mě to koplo naposledy a bylo vymalováno. Jarkins litoval, že nechal foťák v klubu, že mi mohl udělat alespoň zkurveně realistickou památku, jak zvládám situace. Měl pravdu, je to škoda, takovou památku bych si nechala vyvolat a nalepila si jí na hajzl, ať mi připomíná, jaká jsem pořád sračka, protože je to něco málo přes rok a půl. Netušila jsem, kolikrát mě to ještě bude čekat a netuším to ani teď, ale jsem si jistá, že dneska to nebylo naposled.