Zvláštní den, který uplynul strašně rychle. Probudil mě telefonát od Adel, klasicky byl hodinovej, jako vždy. Byla jsem ve stavu, kdy jsem nebyla ničeho schopná. Rezignovala jsem na vše, co jsem musela zařídit nebo udělat. Po pár hodinách nic nedělání na mě přišel nával energie a řekla jsem si, že když už hniju ve svém bytě, tak ať to tu alespoň vypadá. Uklidila a vyčistila jsem skoro všechno, dokud nepřišel Honza a nevytáhnul mě ven. Všechno bylo super, smáli jsme se po cestě a já se cítila skvěle, než se začalo řešit, že s námi zpátky pojede Johny s věcmi. Nebylo mu blbý říct, že moje přítomnost je komplikací, přitom to tak vůbec nebylo. Vzala jsem si po cestě Lyricu. Ale zatím to pořád šlo, dokud jsme se nevrátili zpátky do Prahy. Jeli jsme do studia, který se teprv dělá. Byl tam už Samík s dvěma špinavýma podržtaškama, co tam tahali kartony. Honza s Johnym jim šli pomoct a tahali kartony s nimi, který jim z dodávky podával Sam. Zeptala jsem se jestli tam nemaj něco, co můžu vzít. Dostala jsem nějaký píčoviny na kolečkách a v tu chvíli to začalo.

Přes první schody jsem to vytáhla v pohodě, ale když jsem byla u druhých, které vedly dolu, svět se mi začal ztrácet. Z výšky jsem sledovala svoje nohy, jak nejistě schází jeden schod za druhým a já cítila závrať a slabost. Moje nohy šly dál, ale já je neovládala. Cítila jsem strach, že selžou a já spadnu. Nebyla jsem tam. Sem tam jsem něco prohodila, zasmála se nebo si zapálila, ale zároveň jsem to nedělala já. Byla jsem někde daleko a sledovala realitu jako videohru. Teď, o hodinu později, to vše vidím jako sen a cítím se tak pořád. Když jsme s Honzou odjížděli domu, po cestě poznal, že se něco děje. Vzal mě za ruku a řekl, že to bude dobrý, že jedeme domů a nic se neděje. Nevěřila jsem mu to, i když měl pravdu. Potřebujem ještě jít do krámu. Po vystoupení z auta jsme si o tom začali povídat. Snažila jsem se popsat, co se děje a když se zeptal jak mi je teď, řekla jsem, že dobry. Lhala jsem. V obchodě mi byla strašná zima a moje nohy zas samy chodily mezi regály a ruce sahaly po věcech a dávaly je do košíku. Vždy košík nosím já, teď se toho naštěstí ujal Honza, včetně vyndavání na pásu u pokladny. Řekl mi jestli je dám do tašky. Jo, dam. Obešla jsem ho a vzala igelitku. Když jsem viděla frontu u kasy, kde jsme… ani nevím jaký to bylo. Ta řada lidí, nikdo se na mě nedíval, ale stejně jsem měla pocit, že o mně každej ví a poznal, že mi něco je. Pamatuju si každý obličej, všechny byly tak daleko. Honza zaplatil, já vzala tašku a šla jsem pryč, po jeho boku. Před námi jde pár. Letmo jsem zahlídla obličej tý holky, byla nádherná. Když vyšla z obchodu, zvedla ruce a začala si poskakovat. Tancovala mezi lidmi, vlasy jí vlály a vypadala tak šťastně a svobodně. Dívala jsem se na ní celou cestu k našemu baráku. Uklidňovalo mě se na ní dívat. Chtěla bych jí znát, rozběhnout se za ní a v obejmutí jí dát pusu.

Matně si pamatuju cestu výtahem. Honza zkoušel někomu zavolat a na něco si stěžoval. Jen jsem stála a dívala se v zrcadle na svou postavu. Neviděla jsem sebe, ale trosku. Jsme doma, musím si zout boty. Ohýbám se k nim a jednou rukou, ve které nedržím tašku, tahám za tkaničky, nohy se vyzouvají. Svět se mi motá a pořád se nezhmotňuje, nemůžu se ho dotknout. Zrak mám rozostřený. Musím vyndat a uklidit nákup. Kurva, já to neudělala. Nechala jsem to na lince. Zapomněla jsem si sundat batůžek a s ním na zádech jsem začala vyndavat pytel na odpadky, abych tam naházela pár věcí na vyhození. Nemohla jsem najít místo, kde se to má utrhnout. Musím vypadat jako úplnej idiot, kterej neví co děla, ale pokračuje v tom, co děla. Ještě s batůžkem. Honza seděl už u počítače a několikrát se na mě ohlížel. Přišlo mi, že si myslí něco špatnýho a čekala jsem, kdy něco řekne, ale neřekl nic. Napadlo mě dát na gauče deky. To se mi povedlo dobře, mám radost.

Jsem utahaná, je devět hodin večer a já ještě nejedla. Postel mi najednou přijde strašně útulná, tam se natáhnu, přímo uprostřed, obličejem dolů. Čelo mám opřený o polštář a bradu o prostěradlo, tak, abych tam měla mezeru na dýchání. Mám otevřený oči, ale vidím jen tmu. Bude to dobrý. Ne, nebude. Jak mam otevřený oči, najednou mám dojem, že vidím někam strašně hluboko, skrz polštáře, skrz postel, skrz podlahy a zdi, ale všude je jen černo. Tak tohle ne. Zvednu se a sedím na kraji postele, Honza se na mě zas dívá a na chvíli i stopne hudbu, jako by už chtěl něco říct. Řekl něco? Nevím. Vidím batůžek pohozenej na gauči, nehodí se tam, musím ho dát jinam, na svoje místo. Jdu k němu a přendavám ho na kraj druhýho gauče, kam ho většinou odkládám. Honza mě sleduje. Pořad se to děje. Vzdávám to, na místě, si sedám na podlahu na úplně nelogický místo.

Beru mobil a všechno to musím napsat, a tak píšu a píšu. Mám divnej pocit na hlavě, jako kdybych mela hlavu rozpulenou a zadní půlka se pomalu odloupávala, projíždí mi to krkem až mezi lopatky. Ruce se mi klepou, celá se klepu, prsty píšou hrozně rychle a neustále se překlepávají a zas to pak opravují. Dostala jsem mravenčení do prstu na noze. Kolena mi zvláštně vrní. Co mám dělat… po čtyřech vylezu na gauč přede mnou a lehnu si zády ke světu. Pořád mě brní nohy, alespoň je cítím. Musím vypadat hrozně uboze. Začínám mít černý myšlenky, začínám podléhat a přiznávám si, že takhle žít nejde. Jsem z toho smutná a cítím první slzy.

Honza na mě promluví. Naty, jak ti je. Dobrý. Slibuješ? Ne. Slzy přibývají. Můžu ti nějak pomoct? Obejmi mě. Přichází ke mně a naklání se nade mnou. Mám zavřený oči, nedokážu se mu podívat do jeho očí, nechci vidět ten pohled, kterým mě teď vidí. Natahuju ruce kolem jeho krku a chytám se. Přitahuju i nohy k jeho tělu a celá se schoulím pod jeho rameny. Jen se držím a dotýkám jeho kůže. Přestávám držet pláč v krku a začnu vzlykat, nepřestává mě držet. Je to lepší, jsem v bezpečí, bude to dobrý. Zvedá se, ale pořád klečí vedle gauče a je nade mnou nakloněnej. Dívám se na jeho ruce a ramena, jsou mužný, ochrání mě. Ještě jsem se mu nepodívala do očí, hladím ho na hrudi, rameni, krku a pak po tváři. Poprvé jsem se mu podívala do tváře a on mi hledí přímo do očí. Na co asi myslí? Nedokážu se zeptat. Nic neříká a najednou se na mě usměje. S velkou sílou mu úsměv oplácím, i když sotva vidím přes oči zaplavené v slzách, které pálí. Pláč ztrácí na intenzitě, jen občas tak divně a nekontrolovatelně vzdychnu až heknu, ale začínám se uklidňovat. Zvedá se úplně a odchází, zastaví se na druhy straně obýváku a dívá se na mě. Já bych ti strašně chtěl pomoct, ale musíš mi říct jak. To já nevím…

Když odešel zpátky k počítači, posadila jsem se. Před sebou byl můj batůžek, na svém místě. Otevřela jsem malou kapsičku a mezi všemi platíčky našla Lexaurin. Poslední z prvního balení, takže mi těch třicet pilulek vydrželo měsíc a půl asi. Po chvíli jsem se zvedla. Šla jsem připravit večeři a uklidit ten nákup z linky. Nedá se říct, že to byla vůbec nějaká večeře, protože jsme koupili mraženou pizzu. Nechtěla jsem vařit, abych si hned zasrala tu perfektně vydrhnutou kuchyň. Mražená pizza už nebyla mražená, stejně jsem jí šoupla do trouby. Sama jsem si vzala kuskus s humusem, aniž bych na něj měla chuť, vlastně jsem neměla chuť vůbec na nic, ale Honza věděl, že jsem nejedla, takže jsem do sebe musela něco dostat, alespoň kvůli němu. Seděla jsem na tom samém gauči, zírala před sebe a pomalu jedla sousto za soustem. Ještě to nebylo úplně ono. Šla jsem si natočit studenou vodu z kohoutku a z lednice si vzala sojový mlíčko. Sedla si zpátky na svoje místo a zapálila si. Pořád jsem byla divně mánická, pořád jsem se dívala na troubu a kontrolovala čas, abych nepřipálila pizzu. Vůbec jsem neměla orientaci v čase, přišlo mi, že letí strašně rychle, ale podle hodin na troubě to tak nebylo. Občas jsem se zvedla a šla se podívat blíž, pak zpátky na pohovku. Takhle jsem to udělala několikrát až jsem se jednou zarazila napůl cesty a dívala se kolem. Naty, co to děláš? Zeptal se mě. Přemýšlím. O čem přemýšlíš? Co budu dělat. A co bys chtěla dělat? To právě nevím. Sedla jsem si zpátky na sedačku. Zeptala jsem se jestli chce tu pizzu nakrájet nebo si jí dá celou. Zasmáli jsme se tý představě, že by jí jedl jako chleba. Byla už hotová. Nabídla jsem se, že mu jí nakrájím. Zeptala jsem se jestli jí chce na čtyři nebo osm čtverečků. Řekl, že na čtyři, protože osm by jich nesnědl. Zase jsme se zasmáli, protože jsem se zeptala schválně a oba jsme věděli, že tak odpoví. Když byla nakrájená, kečupem jsem na ní namalovala srdíčko, jako vždy, když mu připravuju nějaké jídlo, které kečup úplně nezkurví.

Řekla jsem si, že si zahraju na playstationu, ale ta hra, kterou jsem už jednou dohrála, mi najednou přišla moc děsivá a bylo mi nepříjemný to hrát. O hodinu později byl čas jít do postele. Honza už tam byl a já chtěla být u něj. Šla jsem do sprchy, vzala si jeho starý tričko na spaní, vzala si jedno Trittico na spaní a šla si lehnout. Chvíli jsme si povídali, debata se schylovala k mému stavu. Ty už jsi měla všechny duševní problémy, co jsou. Je to strašný, odpověděla jsem. Pak začal říkat, že vůbec neví, co se se mnou poslední dobou děje. Je to s tebou pořád horší a horší a já mám starost. Nikdy nevím kdy přijdu z práce a ty tu budeš ležet podřezaná. Podívej na sebe jak se tváříš a odpovídáš, vypadáš jako kdybys snědla všechny prášky, co tu máš. Otočil se ke mně zády, řekl ještě, že ho to vyčerpává. Spustil na mě vlnu výčitek, kolik rad mi kdy dával a já nikdy nic z toho nezkusila. Kdybys to alespoň zkusila a nezabralo to, mohla bys mi alespoň říct, že je kretén, řekl. A třeba máš opravdu těžkou depresi, kdy nejsi schopna se zvednout z postele a já to jen nevidím a pletu se. V jeho hlase byla slyšet zoufalost. Zvedl se z postele a šel si ještě zapálit. Zůstala jsem ležet a jen se koukala někam. Ještě něco říkal, už nevím co, ale pak řekl – a ty jen ležíš a nic neříkáš. Neměla jsem sílu něco říct a ani nevěděla co, tak jsem se zvedla, zabalená do deky a šla si sednout k němu. Chtěla jsem ho uklidnit, že mám jen další špatný období, ale že jsem v péči dvou skvělých odborníků a věřím, ze mi pomůžou se dát dohromady. Přísahala jsem, že se nemusí bát, že bych udělala něco, co by mu ublížilo. A jak to mám vědět? Protože já nic takovýho udělat nechci. Podáš mi taky cígo? Ne, ty neděláš nic jinýho, než že jenom kouříš. To mě trochu zarazilo, zůstala jsem sedět beze slov. Vypadal vážně nešťastně a ustaraně. Po chvíli mi podal krabičku a zapalovač. Přesedla jsem si na druhý, můj, gauč. Zapálila si a zeptala se jestli si chce o něčem popovídat. Prej není o čem. Já si myslela, že my dva si máme vždy o čem povídat. Ale ne v tuhle chvíli. A nemáš třeba nějaké otázky, na které bych ti měla odpovědět? Žádný mě nenapadaj, tak jestli je něco, co bys mi měla říct, tak mluv. Měl pravdu, není co.