Svítá, 
už zase svítá.
Noc se proměnila v ráno
a já, s kruhy pod očima, zírám
na postel prázdnou.

Svítá, 
už zase svítá,
jen ne na lepší časy.
Jen slaná voda, co odtéká po tváři,
hladí mé rozcuchané vlasy.

Terapeutka mi řekla, neškrab místo, které nesvědí. Pak přišel on a zmlátil mě kopřivou.

Seběhlo se moc špatných věcí najednou. Stačila na to jedna noc. Dvanáct nekonečných hodin strachu, beznaděje, zoufalství a  absolutní bezmoci. Hodiny jsem ležela na gauči, kouřila a přála si, aby se tohle nikdy nestalo nebo alespoň neopakovalo. Nemůžu tohle už nikdy cítit. Nechci nikdy už nic cítit. Přes noc jsem ušla asi deset kilometrů, ale ani to nestačilo na vystřízlivění. Neudělala jsem jediný krok bez slz na tváři a bolestí v duši. V pět ráno, zatímco všichni na bytě už spali, jsem sáhla po prvním Lexaurinu. Pomohl mi, abych dokázala usnout alespoň na dvě hodiny, než mě to zas dohnalo, pak už nešlo znovu usnout. Vzala jsem si další, který mě už neuspal a já pořád nevystřízlivěla. Tak jsem sáhla po Lyrice. Oproti Lexaurinu je to fakt slabá sračka. Dávno bylo světlo a i ostatní se začali probouzet. Vím, že jsem je vzbudila, protože jsem nevydržela jen tak nečinně ležet. Ať to alespoň vypadá, že něco můžu dělat, i když jsem věděla, že nemůžu ve skutečnosti vůbec nic.

Kde jsi a co děláš je mi jedno, ale chci vědět, že jsi v pořádku. Mám zavolat na policii nebo všechny peníze utratit za taxi, který se mnou bude jezdit kolem dokola a hledat? Každá hodina se vlekla, ale zároveň utíkala jedna za druhou, stejně jako mizel prášek za práškem. Nemůžu tohle už zažít, ale dokud mi na někom bude záležet, stát se to může vždycky. Není z toho cesty ven, jen jedna, ale ta je konečná. Měla jsem chuť se něčeho zas napít, ať mi alespoň není tak zle, jenže se mi žaludek zvedal i z vody. Seděla jsem v okně,při zvuku motoru jsem okamžitě koukala do všech stran, jestli nepřejíždí černé auto s černými skly. Nevím kolikátej ani jakej prášek jsem v sobě už měla, ale nic se neměnilo kromě rozmazaného vidění. Tohle všechno musí už skončit, já to musím skončit. Je to slabý a ubohý, ale přece taková jsem, pamatuješ?

Pak se vše změnilo. Už jsem neměla důvod bát se, ale zároveň jsem už ani nedokázala být naštvaná, byla jsem nijaká. Všechno se to ve mně rozpustilo, vstřebalo a začalo proudit v oběhu. Ta nijakost byla tak příjemná. Stále jsem ležela na tom samém gauči, kde jsem předtím spala. Všichni už odešli, jen ty ses vrátil. Ležela jsem pod otevřeným oknem a viděla proletět letadlo. Připomnělo mi to včerejší odpoledne, kdy všechno bylo ještě krásný. Najdi to, co miluješ a nech, ať tě to zabije, řekl můj nejoblíbenější spisovatel. A já tě našla. Našla jsem tě už v pět ráno, ale nikomu to nepřiznala. Neměla jsem odvahu jít blíž a podívat se jak spíš na zadních sedačkách. Zůstala jsem stát ve stínu a dívala se skrz okna nějaký dodávky a plakala štěstím i zlobou zároveň. Opřela jsem se o ní zády a seděla na zemi, která byla pravděpodobně pochcaná od všech psů ze sídliště. Jenže to mi bylo jedno. Stejně jako teď, když ležím na gauči a vím, že je pozdě jít to vyzvracet, tak si vezmu ještě.

Chvíli dělám herečku, že vedle tebe ani nechci ležet v posteli, ale pak, když už na ničem nezáleží, se jdu vysprchovat a jdu si přilehnout. Měla jsem zvláštně rozšířené zorničky, což mě nepřekvapilo, když jsem si uvědomovala v jakém jsem stavu. Všechno bylo rozmazané a moje pohyby nekoordinované. Teď už ti nevadí vedle mě ležet? Mlčím. Ležím čelem ke zdi a do obličeje mám spadané vlhké vlasy, sotva držím oči otevřené. Pohladí mě zlehka a krátce po zádech. Proč to děláš? Protože si mi chyběla. Mlčím dál a přestávám se snažit mít otevřené oči. Přichází tma a mně nic nechybí. Na zlomek vteřiny se cítím svobodně než mě tma zcela pohltí a já ztrácím pojem o všem. Takový to je, když člověk umře?

Pravděpodobně to bylo lehký kóma. Najednou otevřu oči, je tma, jsem v šoku a rychle si sedám. Nevím, kde jsem, kolik je hodin nebo co je za den. Vidím tebe. Asi mi něco říkáš, nedokážu vnímat co. Možná něco jako, jak mi je nebo tak. Snažím se rozkoukat, ale zrak mě neposlouchá, vše je dvojité a rozmazané. Pořád ti někdo psal a volal. Někde mezi polštáři najdu mobil, těžce se snažím rozluštit, co se mi zobrazuje na displeji. Já nevidím, nemůžu zaostřit. Teď mlčí on. Po chvíli to už vidím. Zmeškaný hovor od mámy, zprávy od táty a ségry. Všem jdu odepsat, že jsem po včerejší kalbě dospávala, ale když jsem otevřela chat se ségrou, viděla jsem, že mi posílala fotku našeho psa. Stvoření, které miluju. Došlo mi, co jsem to skoro udělala. Přikryla jsem si hlavu dekou a začala hystericky brečet. Seděl u mě a nic neříkal, asi mě chtěl obejmout nebo pohladit. Co se děje? Já jsem tak blbá, jsem úplně blbá! Proč? Měla jsem strašně moc prášků. To jsem pochopil, když jsem se tě snažil vzbudit a tys nereagovala. Byla jsi jako mrtvola. Seděl jsem u tebe celou dobu a kontroloval, jestli dýcháš. Mám ti zavolat záchranku? Ne. Proč si to udělala. Protože jsem už nikdy nechtěla cítit nic takovýho, co jsem cítila celou noc…

Vzdaluje se ode mě, já zůstávám ležet, nejspíš bych nebyla schopná se postavit. Chceš vodu? Zeptá se a bez odpovědi mi jí podává. Pořád pláču, nedokážu vstřebat jak moc jsem klesla. Převaluju se na kraj postele, ze kterého se plazím na zem obýváku, chci si zapálit. Prej bych neměla teď kouřit. Je jedenáct v noci a je to snad poprvý, kdy nebudu potřebovat ani prášek na spaní, protože i po kafi, které přes rok nepiju, jsem stále ospalá. Slíbila jsem mu, že nikdy už neudělám takovou píčovinu. Slíbila… Nedá se mi věřit. Nevěřím už ani sama sobě, protože vím, jak krásný je umírat.