Nasazuji si černé brýle ještě než vyjdu z bytu. Nebojácně pozdravím na recepci, rozdám pár odměřených úsměvů a vyrážím. Už po cestě k autu si vychutnám několik pohledů lidí, které míjím a dělám, že já je nevidím. Tam, kde nejradši parkuju, se zrovna něco opravuje, tudíž mě čeká chůze po červeném koberci z asfaltu kolem dělníků na lešení. Jsou to hulváti a vnitřně se mě jejich  pokřikování dotkne, ale nevycházím z role hollywoodské hvězdy. Nasedám, startuju a ignorantsky vyjíždím. Řekla jsem kamarádce ze střední, že s ní zajdu na oběd jako už několikrát za poslední dobu, a že jí vyzvednu ať nemusí jet přes celou Prahu hromadnou. Vím, kde má byt, ale cestu znám jen přibližně, což mi dochází hned na první křižovatce. Nevadí, chci se prostě projet, nestresuj.

Stresuju, ale jen v takové míře, která je u mě normální, takže je to vlastně dobrý. Nikde jsem nemusela zmatkovat víc, než bych nebyla schopná ustát. Přijíždím k jejímu domu, zaparkuju někde dole, říkám si. Tam, kde jsme byly minulý týden v kavárně. Přesně takovou bych potřebovala mít taky pod barákem, je perfektní. Každý ráno bych sem zašla na snídani a kakao, poprosila o popelníček, otevřela notebook a psala. Podle mě se přesně v takových kavárnách píšou bestsellery a nikdy dřív jsem takovou nenavštívila. Minulý týden před ní bylo volných několik parkovacích míst, zatímco nahoře to bylo plný, proto jsem jela rovnou k ní a volná místa záměrně míjela. Tady můj scénář krachuje, všude je plno, nevím kde zastavit a za mnou jede auto. Na poslední chvíli zabočím do zákazu, jinak bych najela zpátky na spojku a jela zase na start scénáře. Modelová situace mýho života a způsobu rozhodování se. Jsem rozhozená, tak vylezu na cígo. Normálně kouřím v autě, ale Terka je nekuřačka a nechci jí znepříjemňovat cestu ze slušnosti. Jsem ráda, že jí zas vidím. Baví mě s ní trávit čas. Vzpomínat na starý píčoviny, které se zdály být tak nevinný a na okamžik i věřit tomu, že opravdu byly.

Vzala jsem ji do restaurace kousek ode mě, protože vím, že se jí tu bude líbit a taky vím, že už nebudu moci řídit. Objednaly jsme si pití, domácí šťávy, které nám přinesli v takových hezkých džbáncích. Jen tak prohodím, že bych je chtěla domů, ale nikdy si je nepořídím. Ještě jsem si dala koktejl a ona vino. Začala mě fotit, tak jsem nahodila opět černé brýle, které skoro nikdy nesundavám, když někam jdu. Cítila jsem se zase jako hollywoodská hvězda a i na fotkách jsem tak vypadala. Všechno bylo fajn a já byla v lehce v náladě.

Když jsme se rozloučily, šla jsem na otočku domů, kde už na mě čekala polovička. Máme totiž svůj další scénář, dojet na Smíchov vyzvednout klíče od jednoho kámoše a počkat tam na někoho jiného, koho ještě neznám. První změna ve scénáři byla, že ten první kámoš tam byl zároveň vyzvedávat nějakou buchtu z instagramu. Což mi bylo úplně jedno, ale nechci se představovat nějakým buchtám na píchání, které to ještě neví. Když jsme přijeli, nikdo tam ještě nebyl, tak jsem šla na benzínku pro cíga. Koupila jsem nějaký píčoviny, ale na cíga zapomněla. Taková klasika. Uvědomila jsem si to už po cestě k autu, ale vracet jsem se nechtěla, protože jsem viděla, že první kámoš dorazil. Přišla jsem k nim, pozdravila ho a letmo se ji představila. Ahoj, Natálie. Krátce potřásla rukou a otočila se k nim zády pod záminkou hledání něčeho v batůžku. Neměla jsem co hledat, tak jsem vylovila krabičku s posledním cigárem a zapálila si. Po chvíli odešli a pak dorazil ten druhej. Má polovička se zasmála nad mým gestem při seznamování a začal mě komicky předvádět. Po třetí za jeden den jsem byla hollywoodskou hvězdou.

Zbytek dne byl opět podle scénáře a bylo to v pohodě. Až do teď. Jsou dvě ráno a mně je zas na píču. Nemůžu spát, ale prášek na spaní si vzít nechci, protože bych spala až moc a ráno byla zmatená. Stejně jako to dnešní a zpětně se divím, že jsem pro ní vůbec dokázala dojet. Celkově celým dnem jsem prošla jak Hollywoodem, ale přitom jsem pořád nerozchodila morální kocovinu z neděle. Ze dne, kdy jsem se v afektu předávkovala. Včera, než jsem šla k psychiatričce, jsem celé ráno prozvracela a probrečela, opřená o záchodovou mísu. Když se mi konečně povedlo dostat do sebe Lexaurin a udržet ho tam, snažila jsem se před odchodem z bytu utřít rozmazanou řasenku co nejopatrněji, abych líčení co nejvíce zachovala. Zachovala masku, za kterou není vidět. Ano, právě tohle je ten pravej Hollywood.