Trvalo to už dlouhou dobu, aniž by o tom někdo věděl. Bylo to v září 2017, když jsem měla narozeniny a zůstala sama v Praze, protože H byl na pracovní cestě. Byli jsme čerstvě přestěhovaní do svého a prožívali jsme hezké období jako dva čerstvě zamilovaní milenci, kteří se po románku u moře musí rozloučit. V té době oddělení začínalo vznikat Světlo. Hned jak se H vrátil nahrál první sloku a refrén. Poprvé jsem to slyšela ve sluchátkách v autobuse a nebudu lhát, slzička ukápla. Zatímco si ostatní neodpustili jedovatý poznámky, já jsem věděla, že z toho bude něco dokonalého.

Ležela jsem na podlaze a popíjeli jsme do noci. Venku bylo ještě teplo a příjemný vánek skrz okno osvěžoval kreativní konverzaci. Jestli to někdy vyjde, musí k tomu být klip a budeš v něm ty. To je výzva a já na ní bez váhání přistupuji. Je to přes rok, co jsem na to přistoupila a po nějaké době to vypadalo, že to vzdám. Cítila jsem velkou tíhu zodpovědnosti, ačkoliv si někdo může říct, že jde o hovno. Já to brala jako možnost znovu ukázat a potvrdit své realizační schopnosti. Zvládla jsem to už u Freakshow, kdy jsem se ujala role produkční. Jenže to už je dávno a teď jsem byla pohlcená strachem a nemohla si dovolit zklamat.

Nakonec jsem se rozhodla nepřemýšlet a skočit do toho, jako jsem to dělávala dřív. A nakonec to vzniklo. Celé tři minuty a devatenáct vteřin, za kterými jsem nechala kousek sebe a věděla, že se za ně stydět nebudu. Vím, že to nikdo nedokáže ocenit tak, jak jsem to přehnaně prožívala já, ale na tom stejně nezáleží. Důležitý je, že i přes všechnu tmu kolem pořád k sobě dokážu pustit trochu světla.

 

Jak jsem slíbila na Instagramu, domluvila jsem výrobu triček podle vzoru toho mého – poctivě fixou nakresleného podle mého tetování, které jsem si jako první dělala sama. Kreslila jsem si ho vyloženě na natáčení, ale bohužel záběry z toho dne se kvůli technickým problémům nemohly použít. Muselo se to přetočit znovu, v době, kdy jsem byla nemocná a úzkostná. Celou dobu jsem ho měla na sobě, ale v té zimě si zapomněla rozepnout mikinu, aby bylo vidět. Jsem debil. Teď je pověšené na zdi nad postelí, má Marilyn se mi rozpila když jsem se polila vlastním drinkem při posledním koncertu a připomíná mi, že nejsem takovej uplakánek, jak si občas myslím.

V případě zájmu o tričko, klikněte zde.