Proč mě hladíš po tváři,
když na ní pak pliveš...

Proč mě líbáš, objímáš
a vzápětí mě zbiješ...

Na chvíli jsem se odmlčela i sama před sebou. Začala jsem se přistihovat jak nechávám zmizet skvěle formulované myšlenky v prázdnu, bez zaznamenání. Skoro jsem se nechala umlčet. Není to totiž tak dávno, kdy mi zástupkyně ukázala email, ve kterém jí byl anonymně poslán můj blog. Taky to není tak dávno, kdy jsem seděla s pár novými známými na obědě po úspěšném ateliérovém focení jejich nové kolekce a já neslušně zvedla příchozí hovor. Dostala jsem regulérně zjebáno na tři doby, že z někoho dělám čůráka, že jsem feťák a jsem hrozbou pro své okolí. Au.

Teď se marně snažím vzpomenout, jak jen mohla znít alespoň jedna věta, kterou jsem kvůli tomu spolkla, zadupala do země a zalila jí tunou betonu. Nevzpomenu si, ale i to je přece moje vina, jako vždy když něco zkurvíš, že? Jak by mi teď někdo vyhrožoval, kdybych si vzpomněla na věty popisující pocit, který jsem měla když jsem byla zády přitisknutá ke kuchyňské lince, zatímco mi tvoje ruka svírala krk. Věty popisující pocity, když se kolem mě skleničky rozlétávaly na stovky střepů a mě by v tu chvíli nemrzelo, kdyby mě jeden trefil do tepny, jen aby ta chvíle plná křiku a výhružek o ublížení byla pryč. Věty popisující pocity, jaké mám jen z představy, že bych se někomu svěřila, aby mi bylo řečeno, to co už tisíckrát. Věty popisující pocit, když se potom ve sprše snažím z obličeje smýt slzy které nepřestávají téct. Pocit, když je mi pak vštipováno, že jsem to zkurvila, že je to moje vina a jestli jsem na sebe pyšná. Za to ne, ani za nic jinýho.

Ale nelituju se, protože jediný, co je moje chyba je, že jsem si nechala vzít veškerou sebeúctu a zítra si po ránu dáme pusu na rozloučenou jako vždy. Zítra si nevzpomenu ani na tyhle věty, které píšu v naší posteli a ani na ty pocity, které mě prosí o úlevu. Ale jen jednou a už nikdy víc, jako vždy, když potají dělám něco špatného. Je to tak paradoxní až je to úsměvné, že člověk, kterému je ubližováno, vidí úlevu v ublížení sobě samému. Au.

Možná mám dávno zahojené další jizvy, když tohle čteš, možná jsem do sebe nasypala další plato jako dřív, možná jsem neudělala vůbec nic. Možná mi včas zabral Lexaurin, který jsem si vzala téměř po měsíci. Smutný je, že naposled, kdy jsem si ho brala, to mělo podobný scénář, ovšem s jiným koncem. Já mlátila do tebe a litovala, že tě nikdy nedokážu uhodit ta, abys cítil alespoň zlomek bolesti, jakou způsobíš pokaždý, kdy se probudíš vedle  jiný.

Oba děláme píčoviny, jen na tebe se pak nezlobí nikdo kromě mě.

A i v takový chvíli jsem schopná hledat chybu v sobě. Tak moc už to mam vsugerovaný. Ve výsledku to vypadá, že když špatné věci dělají ostatní, udržuje to svět v jakési pomyslné rovnováze, ale když něco udělám já, je to neodpustitelné a všechno to ničí. Vážně to tak je, že jen já jsem ta špatná, které není povoleno chybovat? I když udělám něco špatně, přes to, že záměr měl být dobrý? Nebo když podlehnu své slabosti a chci mít alespoň na okamžik pocit, že jsem opravdu vlastníkem svého osudu? A proč mám pocit, že se za tohle mám stydět? Jestli to tak doopravdy je, tak mě omluvte, až se ve společnosti napiju pro mě zakázanýho alkoholu, až si zahulím slabou trávu ze skleníku od kamaráda k Southparku a dobrýmu jídlu nebo až si dám Lexaurin na diagnostikovaný úzkosti, ve kterých jsem schopná si uříznout prst a pak s ním po zdi kreslit srdíčka. Jestli je volba pro mě menšího zla pořád tou špatnou, za kterou budu linčovaná, tak se ani nechci snažit rozhodovat a činit dobře. Jestli já sama jsem tak špatná, že podle měřítka ostatních skončím v pekle, tak mi udělejte rezervaci ve VIP zóně, z cesty tam udělám nezapomenutelnou jízdu a vy můžete být buď v první řadě nebo odejít.  Čau.