Když slyším definici „duševní zdraví“, představím si dobrý stav celé naší osobnosti. Duševně zdraví člověk je podle mě schopen řešit běžné problémy, pracovat, logicky uvažovat, přemýšlet nad věcmi, které chce za celý den stihnout, vše si naplánovat, aniž by ho cokoliv v jeho myšlenkách rušilo a tahalo do jiného světa, jednoduše se těší do života, ráno otevře oči, podívá se na budík, cítí se odpočatý po dobrém, nerušeném spánku, dokáže se vykopat z postele a fungovat, aniž by se bál, že ho může něco ohrozit, že mu jeho den může něco narušit, že ho jeho myšlenky a jeho hlavička na cestě do nového dne nějakým způsobem zradí.  Nebojí se, že nějaká jeho psychická porucha, kterou má v sobě ho začne ovládat. Co, když mě někdo vystresuje a já to nezvládnu? Co, když se něco stane a všichni to zjistí? Co, když mě někdo sleduje? A dalších tisíce otázek, které si lidé duševně zdraví nemusí klást.

Ne všichni, ale takový život mají. Někteří šlapou těžší cestu než ostatní, jejich život je hektický, zmatený, provázený třeba úzkosti, strachem, někteří se cítí neustále vyčerpaní, nebo si nevěří, nevidí na životě to hezké a vše vidí černě, nakonec je nic nebaví a v ničem nevidí smysl žití, trpí, jak oni samotní, tak lidé, kteří je milují. Někdy se k nim dostanou pohledy, slova a činy, které jim ubližují. Můj pohled je, že duševní nemoc je nemoc, jako každá jiná. Jak říká můj velmi blízký člověk v mém životě;,,Někdo má nemocné srdce, někdo má cukrovku a někdo má nemocnou ´duši.“ Nikdo nikdy nemá právo někoho odsuzovat , jen pro jeho nemoc.

Nejvíce mě mrzí, že někdy se na sebe zlé dívají i sami nemocní. Proč já? Tato otázka se jim určitě často honí hlavou, dívají se do zrcadla s odporem, litují se a co je hlavní, nechtějí si nechat pomoct. A přitom jsou kolem nich lidé, kteří jim chtějí pomoct, chytnout za ruku a ze země postavit na nohy, vykouzlit jim opět úsměv na rtech a v očích vidět aspoň malý záblesk radosti. Je to rodina, matka, sestra, přítel, kamarádka a když mají pocit, že kolem nikdo není, vždy tu je psychiatr, který si je vezme pod svá křídla a pomalými krůčky najde tu správnou cestu. Ale vyhledáni této pomoci, jak psychiatrické, tak psychologické je často vnímané, jako projev slabosti, znakem selhání. Pokuste se, jako já nikdy tyto myšlenky nepustit do své hlavy, ať už se jedná o vaše okolí, nebo o vás samotného. Návštěva a konzultace s odbornou pomocí může pomoci překonat vaši těžkou životní situaci, najít cestu, i když vy si už myslíte, že všechny vyhořely. Protože vždy je někde schovaná nějaká naděje, jen musíte najít sílu ji polapit do svých rukou.

Autor: Snow