Psala jsem, že je mi divně. Jak? Chci si strhat kůži z těla, vyrvat všechny vlasy. Ve vteřině. Rychle. A bolestně. Chci něco cítit.

Něco, co potlačí nebo možná umlčí na chvíli tyhle odporný pocity.

To nedělej.

No jasně, že si nestrhám kůži z těla, debile.

V tu chvíli jsem si zase uvědomila, jak jsem sama. Sama proti všem. Sama proti sobě. Nevím jak si pomoct a nevím, kdo by pomohl mně.

Co je špatně? Není to tak dávno, co jsem milovala každé místečko svého těla, každejďolík, každou nedokonalost, každou negativní vlastnost.

Co si tu sakra namlouvám. Není to ani pár hodin, co jsem se tak cítila. Bylo to ještě tohle odpoledne. Každičký sluneční paprsek mi vykouzlil úsměv na rtech.

Slunce, jak moc jsi mi chybělo. Chci se o tu veškerou lásku tak moc podělit, že ji možná pak sama tolik postrádám.

A teď je to tu zase. Hlava se mi topí v proudu myšlenek. Statisíce, dosud stále nepoznaných, pocitů.

Slzy. Vztek. Dno. Dno. Dno.

Neschopnost něco dělat. Jen ležím. Mohla bych si klidně vybrečet duši z těla. Chci se zničit. Zatínám pěsti tak silně, div si nezaryju nehty do krve.

Nechci si připustit, že by se mnou bylo něco špatně. Je to jen zlej den. Neustále si namlouvám, jak je všechno v pořádku. Neustále poslouchám, že tohle k mému věku patří.

Patří? Patří to ke každýmu věku už čtvrtým rokem?

Mám úzkosti. Mám deprese. Mám. A není to jen špatnej den. Vím to. Vím to hluboko v sobě, jen to nechci pustit na povrch.

„Je to těžký, aby mohlo být zase dobře“. NE.

Tohle se děje. Každým dnem. Dokážu milovat a v další minutě nesnášet.

Ptáš se proč.

Nevím. Nevím proč mi tak zase je. Nevím, co mi přelítlo přes nos. Už dávno jsem se sama v sobě ztratila. Nechci, abys na mě teď mluvil, i když jsem před chvílí byla úsměv od ucha k uchu.
Při pohledu na tebe se ve mně začínají mísit nepopsatelně šílený pocity. Svírá se mi tělo. Nedokážu poslouchat ten tvůj ironickej tón. Nedokážu s tebou už nic, jinak se mi hlava rozletí na milion střípků. A věř mi, že už by to nešlo vrátit zpátky.

Jsem tu. Pořád dýchám. Pořád přežívám. Mám po krk být zaseklá na jednom bodě, roky se nikam neposouvat a jen si tajně snít o kouzelným světě a božím životě, od kterýho mě dělí vlastně asi úplně všechno.
Ptáš se, proč ti nic neříkám, proč ti neříkám, co se mi honí v hlavě. Ale z jakého důvodu to vlastně chceš vědět? Nejsi opora. Nikdy jsi jí nebyl. Kdykoliv si mě viděl na dně, vysmál ses mi jako „Co ZASE je.“

Nic, do háje. Nic není. Jen tu prostě ležím jak troska a všechno co teď potřebuju, je slyšet tvoje chabý, rádoby utěšující, slova, který pro mě nemají žádný význam.
Pozoruju svoje jizvy, každá říkajíc svůj příběh. Proudy krve mi stékají po rukou. Až na zem. Sleduju to zaujatě. Líbí se mi to. Jaký by to asi bylo vidět sama sebe umírat?
Všimneš si toho. Možná na vteřinu začnu toužit po tom, aby ses zajímal. Abys pochopil, že se vážně něco děje. Jediného čeho jsem se dočkala, bylo zakroucení hlavou s výrazem, jak marná doopravdy jsem. Zase jsem se dočkala jen tvýho nezájmu.
„Chci tady tu veselou Terku. Ne tu, co má pořád jen depky.“
Přijmi to. Tohle jsem já. Takový jsou dny se mnou. Nemůžeš po mně chtít něco, co já neovlivním, ačkoliv bych tak strašně moc chtěla. Chtěla bych to tak moc, že bych se pro to i obětovala. Obětovala bych svůj vlastní život.

A tak si říkám… Co se stane, až jednou přijde ten den, kdy budu já sama sobě úplně jedno? Začneš mě brát vážně?

 

Autor: AbNormal