Své pocity bych shrnula tak, že se cítím jako hmota v prostoru. Bez pravidel, bez citů, bez činidel, co by mě měly nějak omezovat. Dělá mi problém napsat, co mě vlastně trápí, když nemám z čeho čerpat. Moje hlava je někde vysoko nade mnou a sleduje vše z té strašlivé výšky, z které můžu kdykoliv spadnout. Vnímám to jako nějaký zasraný seriál, kde jsou předem určeny role, osobnosti kolem mě jsou jen postavy, které mají předem určený charakter a to, co vypouštějí z úst nebo to, co dělají, je jen sepsaný scénář. Pocity taky nejsou moje, je to vše řízené něčím mocnějším.

I přes to je můj život skvělý. Mám skvělé přátele, vysadila jsem prášky, objevuji novou literaturu, snažím se tvořit a všemu negativnímu se vyhýbám. Vyhýbám se tomu tak, že si řeknu „přece to není opravdový, jako si to myslíš o všem, stejně jako si to myslíš o sobě, je to jen ta hmota v prostoru, která nemá význam, můžeš si sní dělat cokoliv se ti zachce“.

A tímhle způsobem uvažování se dostávám do dalšího kruhu, kdy si ve své podstatě dělám, co chci. Pravidla, jak už jsem řekla, pro mě neexistují. To, že neexistují pro mě, neznamená, že neexistují i pro lidi kolem mě. A ti mě za to trestají. Jak ve škole, tak doma, tak na veřejnosti. Nedělám to naschvál, nejsou to ani problémy, co by byly nějak závažné (aspoň ne pro okolí), jen je dělám a lidi mě pak nemají moc rádi. Což je mi vlastně jedno, jelikož to necítím, protože to nejsou lidi, jsou to postavy a hrají svoje role stejně jako já.

Nevím, kde je počátek tohoto všeho. Možná experimentování s drogami, možná nemoc, z které nejsem tak úplně vyléčená, jak jsem si myslela, když jsem ukončila pravidelné návštěvy své psychiatričky a vysadila nesmyslně vysokou medikaci, do kterých mě nutila i máma, ale v tu dobu jsem si přišla už bez problémů, bez hlasů, bez něčeho navíc, co je v mojí hlavě a narušuje to normální, empatický cit. Možná jsem v tu dobu byla normální, ale teď se mi zase nezadají věci v pořádku. Nezdají se mi lidi v pořádku. Všichni jsou strašně hloupí, strašně soustředění na správný chod, všichni zahledění do svých majetků, všichni svázáni do jednoho stáda, který se řídí rozkazy někoho, komu dali právo být jejich Pánem. A ten Pán je nějaký velice špatný režisér, jinak by to nenechal zajít do takového stádia.

Často se kvůli tomu loučím se světem a zaměřuji se na svou hlavu, kde se snažím na tohle vše přijít, ale nevím jak, když ani nevím kdo jsem a kdo řídí moji hlavu. Je to kruh.

Autor: Markéta