Moje myšlenky a vnímání okolního světa se přeneslo do reálného(?) vnímání, kdy při pohledu do zrcadla nepoznávám ani sebe, ani věci kolem mě. Nic není opravdový a vše je jen hmota v prostoru řízená něčím nad námi. Tohle mi hraje v hlavě už několik měsíců a dnes jako by se mi to promítlo celé v hlavě. Celá myšlenka byla zrealizována a ve mně to zanechává velký pocit nejistoty a absolutního zmatení.

Čistím si zuby a dívám se na sebe. Po chvíli se sama sobě podívám co nejhlouběji do očí a vše jako by ztratilo význam a hodnotu. Jako bych já ztratila hodnotu a nevím kdo jsem, opravdu se nepoznávám. Do očí se mi tlačí slzy, ale zároveň se snažím uklidnit a nerozbrečet se. Snažím se dostat několika cestami z tohoto stavu. Hledám pár věcí, na které se mohu podívat, ale vše je najednou pryč. Neznám ty věci. Hledám něco, čeho se mohu dotknout, co mohu cítit, ale necítím nic. Hledám něco, co mohu slyšet, ale neslyším nic, vše přestalo vydávat zvuky. Hledám něco, co mohu ochutnat, ale vše ztratilo chuť. Vše prostě ztratilo svůj význam během pár sekund a já jen sedím na kraji vany a snažím se aspoň uklidnit, vydýchat, znovu se postavit a normálně fungovat. Ale jak mám normálně fungovat, když nic kolem mě normálně nefunguje? V hlavě mi začnou kolovat otázky, na které hledám odpovědi, abych si byla aspoň jistá tím, že vůbec něco vím. Odpověď nepřichází a já samotná ji také nenacházím.

Jako lusknutím prstu se z tohoto stavu dostanu a cítím absolutní prázdno, nejsem ani smutná, ani šťastná, najednou nejsem ani zmatená, je mi to jedno, nevnímám to. Nevnímám opět nic a myslím jen na to, až si lehnu a potopím se do hlubokého spánku.

Neustále hledám cesty, jak od tohoto utéct, jelikož mě nenapadá způsob, jak se tomu postavit. Jelikož ani nevím, čemu mám čelit, protože realita není.

Autor: Markéta