Ležela jsem na gauči se zavřenýma očima. Těžko jsem v sobě hledala alespoň špetku odvahy je otevřít a vidět hrůznou situaci, která se skutečně odehrává. Nejspíš na  zlomek vteřiny jsem si vzpomněla na jednu ze svých stáží, kdy jsem šla pomoci pečovatelce v hospicové službě umýt paní, která už jen ležela. Byla naprosto bezmocná a ubohá, odkázaná na lidi kolem sebe. Teď se cítím stejně a není tomu tak vlastně ani poprvý. Trochu ironie osudu, co?

Ležím, každá část těla se mi třese hanbou, ruce mám uboze pokřivená na hrudi, sem tam otřu nekontrolovatelné proudy slz z tváří. Obličej mám celý mokrý, musím vypadat jako ufňukaný mimino, kterého přestala bavit i jeho poslední hračka, ale zoufalá matka mu ji ve stresu a vyčerpanosti stejně cpe za každou cenu, ať už hlavně drží hubu.

Letmo vidím siluetu sestry ohýbající se nade mnou. Působí pohotově. “Nadzvedni trochu nohu”. Opatrně, ale hbitě zároveň ze mě stahuje tepláky, které jsem třetí den záměrně nesundala. Nejdřív pravá nohavice. Cítím jak mi s podporou ruky pokládá nohu zpátky na pohovku, poté druhá nohavice. Nohy mam stydlivě stažené u sebe, jako při první návštěvě gynekologie i přes to, že nejsem zcela odhalená. Občas pootevřu oči a když zahlédnu její tvář, záchvat pláče se násobí a násobí. V tu chvíli se zdá, že to nikdy neskonči, je to až nereálné, že se to vážně děje. Odmítám a zároveň si nedokážu připustit, že se do naší paměti zapisuje tak bolestivá vzpomínka.

S opatrností mi sundavá prosáklé, amatérsky přilepené obvazy, které se pomalu začínají skladovat na stole. Na tom samém stole, kam si vždycky dává táta nohy nahoru, když po jídle sleduje Dva a půl chlapa a směje se u toho každý kravině. Za okamžik je na stole celá hromada lékařské lepenky a a obvazů, která tu zůstali po mámě. Působí na mě chvíli jako profesionál, který si za každé situace zachová klidný a vážný obličej, ale výraz očí zfalšovat nedokáže.

Nedokážu si představit, jak jí to bolí a nedokážu popsat, jak tyhle záblesky v paměti bolí mě. Okamžitě se snaží vyhodnotit vážnost řezných ran a označuje konkrétní místa, která by se měla zašít, s každým dalším přejetím pohledem po nohou jich přibývá. Její krásné modré oči, které má po tátovi, jí kmitají sem a tam, z jedné nohy na druhou, z rány k ráně. Ztrácí slova, narovnává se, pak si sedne do protějšího křesla čelem ke mně. Začíná peklo, když se z jejích úst rázem vytratí veškerá pohotova profesionalita a padne první otázka, začínající “Proč…”