Jsem posedlá jistotou, když se v něčem cítím nejistě, jsem z toho vyděšená. Blbý je, že jediná skutečná jistota, co existuje, je nevratnost a nezastavitelnost času. Času, kterým tak ráda mrhám neustálým ujišťováním se. Jestli jsem opravdu zamkla auto, jestli jsem si nezapomněla prášky, jestli mě má pořád rád a jestli mu chutná káva kterou jsem udělala ke snídani, jestli v tom velkým sepraným tričku nevypadám trapně a jestli nezklamu tátu, když neudělám státnice na první pokus. Ujišťování stojí spoustu energie a stresu. Auto se stejně zamyká samo, protože má rozbitej zámek, kafe dělám pořád stejně přeslazený a vždy si stěžuje jen jediná kamarádka, která chodí do fitka a drží diety. I státnice jsem na první pokus udělala. Místo úlevy a radosti mě rychle zalila vlna nejisté budoucnosti. Skvělý, mám diplom a co teď? Jasně, vím to už rok dopředu, že půjdu ještě dál studovat, ať mám na starý kolena zarámovaných víc důkazů o vzdělanosti, ale je to opravdu to, co chci? Jak to mám vědět? A když ne já, tak kdo vlastně? Nepokládala jsem si takovou otázku už někdy? A co když mi příští týden psycholožka sdělí, že moje středně těžká depresivní porucha, panická porucha a agorafobie vlastně nejsou moje diagnózy, ale že mám poruchu osobnosti? Takže můžu přestat snít o zázračném ránu, kdy se probudím a za dotyku ranních paprsků nepocítím ani náznak úzkosti, protože navždy zmizí?

Před dvěma týdny poprvé prošla dveřmi ordinace nové psycholožky a v ruce jsem žmoulala žádanku o vyšetření osobnosti, kterou mi dala nová psychiatrička. Byla jsem nucena, jak se říká, vyměnit lokál, jelikož moje bývalá psychiatrička přestala působit v Praze a terapeutka mi, shodou okolností během nejhorších okamžiků mého života, dala na srdcervoucí a zoufalou zprávu Zobrazeno. Zůstala jsem odkázaná na Linku bezpečí a krizové centrum Riaps. A jsem zase tam, kde bejt nechci. Chtěla jsem se rozepsat o nejistotě a dostala jsem se ke vzpomínkám, o kterých jen s jistotou mohu říct, že je nikdy z hlavy nevymažu. Zajímalo by mě, na co myslíš, než uděláš něco, na co zapomenout nejde. Můžeš s jistotou říct, že to bude za tu nezapomenutelnost stát? A když ne, proč se tak stejně rozhodneš? Tisíc takových otázek si pokládám pokaždé, když stojím ve tři ráno na parapetu a s očima plných slz čekám, jestli mi někdo dokáže odpovědět.

Hlavně už nechci poslouchat žádný výmluvy. Každý má vždy zásadní moc rozhodnout se, následky skutků jsou jen zkyslé plody špatný volby. Někdy není chybovat lidský, ale zmrdský.

Mezi zapomenutím a odpuštěním je jeden podstatný rozdíl. Když ti odpustím, přestaneš se stydět ty, ale dokud nezapomenu já, nepřestanu se před sebou stydět za rozhodnutí odpustit. Jednou z mála věcí, kterou si jsem jistá je, že tohle jsou tvoje shnilý plody. Mé tělo i duše jsou infikovány, plesniví a pomalu se rozkládají orgán po orgánu, cit po citu. Třeba i moje diagnózy jsou jen cizí minulá rozhodnutí v pokročilém stádiu následků. Nechutné zbytky hniloby můžeš okusit v každém polibku před spaním, po kterých stejně bdím do ranních hodin a přemítám si pravděpodobné scénáře, verze, důvody, podněty, teorie a představy, které by mi pomohli alespoň přiblížit se pochopení. Najít něco, na základě, čeho bych mohla vyvodit možnou příčinu a odhalit skutečného viníka, pachatele všech zrad. Jsem to já? Za co ale? Opravdu se právě přistihuji u toho, že se obviňuji za rozhodnutí, které jsem neučinila, rozhodnutí mi ublížit, ponížit, bodnout špinavou tyčí do zad a ještě mě při tom hladit po hlavě jak týranýho psa? Kolik nocí musím nespat, než se smířím s nezměnitelností minulosti a uvědomím si, že nejsem příčinou tvého rozhodnutí. Kolik dnů budu muset přežít, než se smířím. Kolik nepochopení musím zažít, abych konečně pochopila nepochopitelnost.

Nemám mozek génia a nedokážu pochopit spoustu věcí, s tím se jistě nikdy nesmířím. Můj mozek je roky konzervován v lihu a tabletkách, udržován při pokojové teplotě a nevystavován přímému slunci, aby datum expirace byl co nejvíce oddálen. Jednoho dne, v určitou hodinu, minutu i vteřinu, na určitém místě a za určitých okolností vyprší lhůta a v tu chvíli bude pozdě myslet na to, že běží teprve zkušební verze. Žádná taková verze není, je jen teď a tady, a pokud tenhle okamžik neuchopím sama a nepřetvořím v něco, na co by zítra mohlo být už pozdě, nikdo jiný to neudělá a ani nikdo jiný nebude litovat dalšího mrhání mým časem. Nikdo jiný za mě neucítí bolest a zklamání, nikdo jiný za mě ani naposledy nevydechne. Tím si můžu být jistá.