Kdybych si nezasloužila cítit bolest, proč by bylo tak snadný rozebrat žiletku. Kdybych si nezasloužila neupřímnost, proč by bylo tak snadný mi lhát. Kdybych si nezasloužila cítit se jako přítěž, proč by bylo tak snadný nechat mě stát na cizím chodníku a odjet bez jediného pohledu. Moje věrné staré známé. Známé slzy a pocity na hovno. Sedám na cizí chodník a široko daleko nikdo známý, kdo by ty slzy přišel otřít. Nebo aspoň říct, přestaň bejt už taková ufňukaná píča, si skvělá a nádherná, proč si tak smutná, máš v hlavě brouky?

Brouci v mé hlavě nejsou obyčejní, nevyskytují se běžně a když se objeví, nikoho to netěší a už vůbec se tím nikdo nechlubí. V hlavě mám šváby a deratizaci může provést jen zkušený odborník s dlouholetou praxí a se speciálními prostředky, které zrovna nemám po kapsách, i když je mám plné jiných prostředků. Taky jsou specializovaný, jenže má kolonie švábů se na ně už adaptovala a vesele dál expanduje. Zkurvený paraziti, prožraní skrz na skrz každou stěnou mého mozku. Od stropu až po podlahu rozežírají mou duši. Chemicky vymýtit nejdou. Fyzicky jsem to taky už zkoušela a zůstává po nich jizva, do který ta havěť jen klade další vajíčka. Kdybych se necítila jako výstavní hostitel cizopasníků, třeba bych si nezasloužila bolest. Samý úvahy o ničem. Úvahy, který ani nemůžu říct nahlas, protože mám strach, že by zvuk mého hlasu rozechvěl nakladená vajíčka v mých uších a já pak nemohla slyšet už ani slovo. Každá druhá věta mi zní jako lež, jsem paranoidní a nevěřím důvodům proč věřit. Nezní to už moc komplikovaně? Já nevím, protože radši neposlouchám. Když poslouchám, protože bych vážně měla, tak si to zas nepamatuju.

Do teď si nepamatuju její jméno a jestli říkala Ne, když jsem řekla, ať si svlékne tričko, nevím o tom, stejně ho svlékla. Nevím ani o tom, že jsem ji odtáhla od jejího přítele na záchod. Nevím o tom, že jsem mezi dlouhými opilými polibky stíhala opěvovat její krásu, kterou si taky nepamatuju. Pamatuju si jen její kratký zrzavý vlasy, zbytek znám z vyprávění přihlížejících. Ani nevím, jak dlouho jsme tam byly a jestli jsem se s ní potom rozloučila. Ve skrytu duše doufám, že ano. Doufám, že nějak hezky a mile, protože se už nikdy neuvidíme a nechci aby zapomínala ve zlém. Proč mě to trápí, když jsem to zapomněla hned další ráno po probuzení v cizím bytě. Je tak snadný zmizet někomu ze života, mohla bych na to pořádat akreditované kurzy. Potřebuješ nebo se ti jen chce někoho okouzlit, dát mu naději, že tvé světlo rozzáří jeho cestu a beze slov jej nechat ve tmě? Zavolej mi.

Další záminka zlobit se na sebe? Možná. Uplynul týden a zdá se, že záminkou může bejt cokoliv, jenže mě to nějak už nevadí. Vadí mi, když se na mě zlobí někdo jiný. Ještě víc mi vadí, když se tváří, že se nezlobí a nechá mě v nutkavé potřebě promyslet a realizovat nějaké gesto, které bude důvodem, aby se opravdu už na mě nikdo nezlobil. Šílím nenávistí, když se o to gesto snažím, ale plány nejdou, jak jsem si vysnila a já se cítím zneužitě a zbytečně. Jedinej kdo mě zneužívá jsem já sama a mí paraziti. Dostávám se do stavu, kdy se jimi nechávám užírat a ještě si do ran nasypu trochu soli a pepře, zapálím jim k tomu pár cigaretových svíček a průběžně se podlévám červeným vínem, aby si řádně pochutnali. Tak prosím, užerte se k smrti.

Nebo

užerte mě k smrti?