Archiv autora: <span class="vcard">Natali Monroe</span>

Vytrženo z kontextu (4.8.2019)

Ležela jsem na gauči se zavřenýma očima. Těžko jsem v sobě hledala alespoň špetku odvahy je otevřít a vidět hrůznou situaci, která se skutečně odehrává. Nejspíš na  zlomek vteřiny jsem si vzpomněla na jednu ze svých stáží, kdy jsem šla pomoci pečovatelce v hospicové službě umýt paní, která už jen ležela. Byla naprosto bezmocná a ubohá, odkázaná na lidi kolem sebe. Teď se cítím stejně a není tomu tak vlastně ani poprvý. Trochu ironie osudu, co?

Ležím, každá část těla se mi třese hanbou, ruce mám uboze pokřivená na hrudi, sem tam otřu nekontrolovatelné proudy slz z tváří. Obličej mám celý mokrý, musím vypadat jako ufňukaný mimino, kterého přestala bavit i jeho poslední hračka, ale zoufalá matka mu ji ve stresu a vyčerpanosti stejně cpe za každou cenu, ať už hlavně drží hubu.

Letmo vidím siluetu sestry ohýbající se nade mnou. Působí pohotově. “Nadzvedni trochu nohu”. Opatrně, ale hbitě zároveň ze mě stahuje tepláky, které jsem třetí den záměrně nesundala. Nejdřív pravá nohavice. Cítím jak mi s podporou ruky pokládá nohu zpátky na pohovku, poté druhá nohavice. Nohy mam stydlivě stažené u sebe, jako při první návštěvě gynekologie i přes to, že nejsem zcela odhalená. Občas pootevřu oči a když zahlédnu její tvář, záchvat pláče se násobí a násobí. V tu chvíli se zdá, že to nikdy neskonči, je to až nereálné, že se to vážně děje. Odmítám a zároveň si nedokážu připustit, že se do naší paměti zapisuje tak bolestivá vzpomínka.

S opatrností mi sundavá prosáklé, amatérsky přilepené obvazy, které se pomalu začínají skladovat na stole. Na tom samém stole, kam si vždycky dává táta nohy nahoru, když po jídle sleduje Dva a půl chlapa a směje se u toho každý kravině. Za okamžik je na stole celá hromada lékařské lepenky a a obvazů, která tu zůstali po mámě. Působí na mě chvíli jako profesionál, který si za každé situace zachová klidný a vážný obličej, ale výraz očí zfalšovat nedokáže.

Nedokážu si představit, jak jí to bolí a nedokážu popsat, jak tyhle záblesky v paměti bolí mě. Okamžitě se snaží vyhodnotit vážnost řezných ran a označuje konkrétní místa, která by se měla zašít, s každým dalším přejetím pohledem po nohou jich přibývá. Její krásné modré oči, které má po tátovi, jí kmitají sem a tam, z jedné nohy na druhou, z rány k ráně. Ztrácí slova, narovnává se, pak si sedne do protějšího křesla čelem ke mně. Začíná peklo, když se z jejích úst rázem vytratí veškerá pohotova profesionalita a padne první otázka, začínající “Proč…”

 


Derealizace

Moje myšlenky a vnímání okolního světa se přeneslo do reálného(?) vnímání, kdy při pohledu do zrcadla nepoznávám ani sebe, ani věci kolem mě. Nic není opravdový a vše je jen hmota v prostoru řízená něčím nad námi. Tohle mi hraje v hlavě už několik měsíců a dnes jako by se mi to promítlo celé v hlavě. Celá myšlenka byla zrealizována a ve mně to zanechává velký pocit nejistoty a absolutního zmatení.

Čistím si zuby a dívám se na sebe. Po chvíli se sama sobě podívám co nejhlouběji do očí a vše jako by ztratilo význam a hodnotu. Jako bych já ztratila hodnotu a nevím kdo jsem, opravdu se nepoznávám. Do očí se mi tlačí slzy, ale zároveň se snažím uklidnit a nerozbrečet se. Snažím se dostat několika cestami z tohoto stavu. Hledám pár věcí, na které se mohu podívat, ale vše je najednou pryč. Neznám ty věci. Hledám něco, čeho se mohu dotknout, co mohu cítit, ale necítím nic. Hledám něco, co mohu slyšet, ale neslyším nic, vše přestalo vydávat zvuky. Hledám něco, co mohu ochutnat, ale vše ztratilo chuť. Vše prostě ztratilo svůj význam během pár sekund a já jen sedím na kraji vany a snažím se aspoň uklidnit, vydýchat, znovu se postavit a normálně fungovat. Ale jak mám normálně fungovat, když nic kolem mě normálně nefunguje? V hlavě mi začnou kolovat otázky, na které hledám odpovědi, abych si byla aspoň jistá tím, že vůbec něco vím. Odpověď nepřichází a já samotná ji také nenacházím.

Jako lusknutím prstu se z tohoto stavu dostanu a cítím absolutní prázdno, nejsem ani smutná, ani šťastná, najednou nejsem ani zmatená, je mi to jedno, nevnímám to. Nevnímám opět nic a myslím jen na to, až si lehnu a potopím se do hlubokého spánku.

Neustále hledám cesty, jak od tohoto utéct, jelikož mě nenapadá způsob, jak se tomu postavit. Jelikož ani nevím, čemu mám čelit, protože realita není.

Autor: Markéta


Hmota

Své pocity bych shrnula tak, že se cítím jako hmota v prostoru. Bez pravidel, bez citů, bez činidel, co by mě měly nějak omezovat. Dělá mi problém napsat, co mě vlastně trápí, když nemám z čeho čerpat. Moje hlava je někde vysoko nade mnou a sleduje vše z té strašlivé výšky, z které můžu kdykoliv spadnout. Vnímám to jako nějaký zasraný seriál, kde jsou předem určeny role, osobnosti kolem mě jsou jen postavy, které mají předem určený charakter a to, co vypouštějí z úst nebo to, co dělají, je jen sepsaný scénář. Pocity taky nejsou moje, je to vše řízené něčím mocnějším.

I přes to je můj život skvělý. Mám skvělé přátele, vysadila jsem prášky, objevuji novou literaturu, snažím se tvořit a všemu negativnímu se vyhýbám. Vyhýbám se tomu tak, že si řeknu „přece to není opravdový, jako si to myslíš o všem, stejně jako si to myslíš o sobě, je to jen ta hmota v prostoru, která nemá význam, můžeš si sní dělat cokoliv se ti zachce“.

A tímhle způsobem uvažování se dostávám do dalšího kruhu, kdy si ve své podstatě dělám, co chci. Pravidla, jak už jsem řekla, pro mě neexistují. To, že neexistují pro mě, neznamená, že neexistují i pro lidi kolem mě. A ti mě za to trestají. Jak ve škole, tak doma, tak na veřejnosti. Nedělám to naschvál, nejsou to ani problémy, co by byly nějak závažné (aspoň ne pro okolí), jen je dělám a lidi mě pak nemají moc rádi. Což je mi vlastně jedno, jelikož to necítím, protože to nejsou lidi, jsou to postavy a hrají svoje role stejně jako já.

Nevím, kde je počátek tohoto všeho. Možná experimentování s drogami, možná nemoc, z které nejsem tak úplně vyléčená, jak jsem si myslela, když jsem ukončila pravidelné návštěvy své psychiatričky a vysadila nesmyslně vysokou medikaci, do kterých mě nutila i máma, ale v tu dobu jsem si přišla už bez problémů, bez hlasů, bez něčeho navíc, co je v mojí hlavě a narušuje to normální, empatický cit. Možná jsem v tu dobu byla normální, ale teď se mi zase nezadají věci v pořádku. Nezdají se mi lidi v pořádku. Všichni jsou strašně hloupí, strašně soustředění na správný chod, všichni zahledění do svých majetků, všichni svázáni do jednoho stáda, který se řídí rozkazy někoho, komu dali právo být jejich Pánem. A ten Pán je nějaký velice špatný režisér, jinak by to nenechal zajít do takového stádia.

Často se kvůli tomu loučím se světem a zaměřuji se na svou hlavu, kde se snažím na tohle vše přijít, ale nevím jak, když ani nevím kdo jsem a kdo řídí moji hlavu. Je to kruh.

Autor: Markéta


Rána

Rozhlížela jsem se okolo, nepoznávala jsem to tam. Po odhaleným břichu mi bloudily ruce, možná že jsem ještě pořád byla dost zmatená z předchozí noci, z lidí a z toho co se všechno stalo. Z toho co všechno se posralo. Zavřela jsem oči, chtěla jsem ať to zmizí. Zpívám si v hlavě pomalou písničku, kterou jsem si právě vymyslela. Chtěla bych se přenést na úplně jiné místo, být teď sama ve svém pokoji a zapsat si slova, která mi bloudí po rozumu. Možná to je kocovina a možná dojezd, ale připadají mi neobyčejně krásný. To jak spolu ta slova zní. Snažím se to zapamatovat, zapamatovat si slova, která skládám do vět. Snažila jsem se to opakovat v hlavě tolikrát, abych se to naučila zpaměti. Ale pamatuju si ten pocit. Pokaždé, když jsem to zopakovala jako by zmizel střípek z té krásné části a zůstalo mi zase jen to, od čeho jsem se snažila utéct. Moje hlava vůbec nebyla na mojí straně. Dávala mi náležitě sežrat, že jsem to zase udělala. Snažila jsem si opakovat, že je to v pohodě. Že já jsem v pohodě. Nalhávala jsem si, že o nic nejde. Jako by o nic nešlo. Jako by se vlastně nic nestalo. Jako bych se vlastně nevzbudila v cizím bytě. Přešla jsem pár rozhovorů v mojí hlavě s hlasy, které jsem ještě neznala. Očividně jsou v mojí hlavě jen chvilku, jsou tu kratší dobu než já. Proč jsem je poslouchala? Otevřela jsem oči znovu, a tentokrát jsem je chtěla nechat otevřený o něco dýl. Ulevilo se mi při zjištění, že ty ruce, které po mně přejížděly patřily dívce. Pobaveně se na mě dívala a nepřestávala mě hladit. Chtěla jsem na ní zařvat aby mě nechala být. Tak strašně jsem chtěla odejít. Potřebovala jsem se zavřít na záchodě a projet si telefon. Fotky a zprávy.Možná se rozbrečet a začít vyčítat svým kamarádům, že mě nikdy nedokážou pohlídat.  Jenomže to jsem nemohla. Nemohla jsem  udělat absolutně nic z toho co jsem chtěla. Můj cíl bylo zjistit, jestli sem jí brečela na rameni nebo rozbila půlku bytu. Necítila jsem žádnou bolest, ani na polštáři nebyly krvavé fleky, tak se to možná obešlo bez vyčítání. Konečně dala pryč ruku z mého břicha, ale pořád nevypadala, že by o něčem chtěla mluvit. Napadlo mě, že je to jedna z těch, co se snaží ulehčit tyhle trapný rána a omylem je dělá ještě trapnější. Po stěně jsem viděla  vylepené nápisy o zákazu kouření a na nočním stolku plný popelník. Vedle něj cigarety. Byly to práskací elemka, ale tohle ráno už samo o sobě bylo těžký. Kdyby tam leželi camelky bylo by to ještě divnější. Podívala jsem se na ní a pohledem se dovolila.  Nevypadala, že by souhlasila ale ani nevypadala naštvaně, když jsem si zasunula cigaretu mezi rty. Její pohled šel pozpátku. Vlastně to tu celý bylo naruby. Celá tahle ranní situace mi připadala jen jako další výmysl mojí hlavy, takže jsem to ani nemohla brát zas tak vážně. Začala jsem se rozhlížet po místnosti. Naproti posteli byla polička s knížkami. Spočítala jsem je. Zleva a potom i zprava. Bylo jich šestnáct z levé strany a patnáct z pravé. Vážně jsem jí to tenkrát chtěla říct, ale měla pořád ten svůj upřenej pohled a mně bylo jasný, že jsem se přepočítala. Jenomže mi to tak vycházelo dokud jsem nedokouřila cigaretu, a já umírala chutí vědět, který číslo je to pravý. Překonala jsem stud, a poprosila jsem jí aby to spočítala taky. Její pohled se konečně změnil a já vypadala v jejích očích strašně. Malá čubka, vychrtlá, vzbudila jsem se v cizí posteli jen v podprsence a kalhotkách a nedokážu napočítat do dvaceti. Zapálila jsem další cigaretu a začala jsem shánět svoje oblečení. Bylo jich čtrnáct. Je to moje tradice, můj každodenní rituál. Počítám věci, když se vzbudím. Může mi vyjít jen jedno číslo. To číslo potom ovládá celý můj den. Mohla jsem jí říct o tom co mám v hlavě? Nevypadá jako někdo kdo by to zrovna pochopil, ale možná bude chytřejší než já. Smála se, smála se když jsem mluvila i po tom co jsem domluvila. Prosila mě, abych o tom napsala. Když jsem došla ke svojí teorii s číslami, zamračila se. Čekala jsem, až mě konečně vyrazí a já budu moct odejít, ale jen mi zaraženě řekla, že do centra se dostanu tramvají číslo 14. Nepřekvapilo mě to. Utvrdilo mě to v tom, že ten pocit, že to jde všechno opačně je správnej. Bylo to naruby, ta holka byla celá špatně a ten byt se ještě pořád vlnil. V tu chvíli jsem zase zavřela oči. Všechno se to začalo točit. Musela sem se obléct a vypadnout na zastávku, ale byl to špatnej směr. Špatnej týden a nebo rok. Tramvaj číslo 14. nejezdila kvůli výlukám.

Autor: Adéla

https://srackyvhlave.webnode.cz/blog/


Soutěž a novinka

Je to asi půl roku, co jsem si řekla, že zkusím na Instagramu udělat soutěž. Vím, že se dělají docela běžně, ale soutěž ve stylu „lajkni příspěvek, sdílej, sleduj“ mě nijak neoslovilo, chtěla jsem přijít s něčím osobitějším. Když jsem to zkusila poprvé, chtěla jsem prostřednictvím soutěže zjistit trošku zpětné vazby. Zajímalo mě, jestli mám na blogu příspěvky nebo části příspěvků, které by lidem mohly zůstat v hlavě. Do výherních balíčků jsem dala knížku, zarámované obrázky ode mě, kryt na mobil s mým logem a další drobnůstky. Užila jsem si vymýšlení, jak výhry zabalím. Obětovala jsem jeden časopis Krimi Revue a roztrhané stránky použila jako výplň krabic. Jako bonusové překvapení jsem do každého balíčku přidala ještě lahvičky od Rivotrilů a do každé schovala jiný vzkaz.

Podruhé jsem chtěla zjistit zpětnou vazbu na mou osobu a zapojila jsem do toho i mou milovanou Marilyn. Prvním místem bylo tričko z mojí první kolekce, další místa byly opět balíčky podle domluvy s výherci. Tentokrát jsem místo časopisu do balíčků nasypala černé lístky růží z klipu ke Světlu a připsala malá psaníčka s věnováním.

V neděli 17.2. jsem na svém Instagramu vyhlásila již 3. soutěž. Tentokrát jsem chtěla vidět kreativitu ostatních. Nápad jsem převzala z letošního Festivalu Na hlavu, který se konal nedávno v Praze. Soutěžilo se o nejlepší úvahu, zadané téma bylo Duševní zdraví, žádná další kritéria. Nemohla jsem se dočkat prvních výtvorů. Sice jsem původně chtěla vybrat jen jednoho výherce, ale nezvládla jsem to a nakonec vybrala 3 výherní příspěvky, které mě nejvíce oslovily a jeden bonusový, který podle mě stojí za zveřejnění.  

Poslední soutěž mě trochu donutila se zamyslet. Výhrou bylo mimo jiné i zveřejnění příspěvku na blogu a když jsem viděla, že je víc myšlenek a víc příběhů, které by měl svět vidět, napadlo mě otevřít další rubriku. Vyvolalo to ve mně vzpomínkou na „známého z Twitteru“, vystupujícího pod jménem Cvrliky, který násminulý rok opustil. Byl to pán, který se ve volném čase staral o toleranceplno.blogspot.com, na který jsem i já přispěla jednou úvahou.

Chtěla bych tedy prostřednictvím nové rubriky „Od Vás“ pokračovat v myšlence jeho blogu, na kterém se už žádný nový příspěvek neobjeví.

Takže si v nové rubrice můžete přečíst výherní příspěvky a pokud by měl někdo zájem se skrz novou rubriku o cokoliv písemně podělit, můžete mě kontaktovat na e-mail natali.deathroe@gmail.com nebo přes sociální sítě a domluvíme se.


Cesty

Když slyším definici „duševní zdraví“, představím si dobrý stav celé naší osobnosti. Duševně zdraví člověk je podle mě schopen řešit běžné problémy, pracovat, logicky uvažovat, přemýšlet nad věcmi, které chce za celý den stihnout, vše si naplánovat, aniž by ho cokoliv v jeho myšlenkách rušilo a tahalo do jiného světa, jednoduše se těší do života, ráno otevře oči, podívá se na budík, cítí se odpočatý po dobrém, nerušeném spánku, dokáže se vykopat z postele a fungovat, aniž by se bál, že ho může něco ohrozit, že mu jeho den může něco narušit, že ho jeho myšlenky a jeho hlavička na cestě do nového dne nějakým způsobem zradí.  Nebojí se, že nějaká jeho psychická porucha, kterou má v sobě ho začne ovládat. Co, když mě někdo vystresuje a já to nezvládnu? Co, když se něco stane a všichni to zjistí? Co, když mě někdo sleduje? A dalších tisíce otázek, které si lidé duševně zdraví nemusí klást.

Ne všichni, ale takový život mají. Někteří šlapou těžší cestu než ostatní, jejich život je hektický, zmatený, provázený třeba úzkosti, strachem, někteří se cítí neustále vyčerpaní, nebo si nevěří, nevidí na životě to hezké a vše vidí černě, nakonec je nic nebaví a v ničem nevidí smysl žití, trpí, jak oni samotní, tak lidé, kteří je milují. Někdy se k nim dostanou pohledy, slova a činy, které jim ubližují. Můj pohled je, že duševní nemoc je nemoc, jako každá jiná. Jak říká můj velmi blízký člověk v mém životě;,,Někdo má nemocné srdce, někdo má cukrovku a někdo má nemocnou ´duši.“ Nikdo nikdy nemá právo někoho odsuzovat , jen pro jeho nemoc.

Nejvíce mě mrzí, že někdy se na sebe zlé dívají i sami nemocní. Proč já? Tato otázka se jim určitě často honí hlavou, dívají se do zrcadla s odporem, litují se a co je hlavní, nechtějí si nechat pomoct. A přitom jsou kolem nich lidé, kteří jim chtějí pomoct, chytnout za ruku a ze země postavit na nohy, vykouzlit jim opět úsměv na rtech a v očích vidět aspoň malý záblesk radosti. Je to rodina, matka, sestra, přítel, kamarádka a když mají pocit, že kolem nikdo není, vždy tu je psychiatr, který si je vezme pod svá křídla a pomalými krůčky najde tu správnou cestu. Ale vyhledáni této pomoci, jak psychiatrické, tak psychologické je často vnímané, jako projev slabosti, znakem selhání. Pokuste se, jako já nikdy tyto myšlenky nepustit do své hlavy, ať už se jedná o vaše okolí, nebo o vás samotného. Návštěva a konzultace s odbornou pomocí může pomoci překonat vaši těžkou životní situaci, najít cestu, i když vy si už myslíte, že všechny vyhořely. Protože vždy je někde schovaná nějaká naděje, jen musíte najít sílu ji polapit do svých rukou.

Autor: Snow


Pár hodin

Psala jsem, že je mi divně. Jak? Chci si strhat kůži z těla, vyrvat všechny vlasy. Ve vteřině. Rychle. A bolestně. Chci něco cítit.

Něco, co potlačí nebo možná umlčí na chvíli tyhle odporný pocity.

To nedělej.

No jasně, že si nestrhám kůži z těla, debile.

V tu chvíli jsem si zase uvědomila, jak jsem sama. Sama proti všem. Sama proti sobě. Nevím jak si pomoct a nevím, kdo by pomohl mně.

Co je špatně? Není to tak dávno, co jsem milovala každé místečko svého těla, každejďolík, každou nedokonalost, každou negativní vlastnost.

Co si tu sakra namlouvám. Není to ani pár hodin, co jsem se tak cítila. Bylo to ještě tohle odpoledne. Každičký sluneční paprsek mi vykouzlil úsměv na rtech.

Slunce, jak moc jsi mi chybělo. Chci se o tu veškerou lásku tak moc podělit, že ji možná pak sama tolik postrádám.

A teď je to tu zase. Hlava se mi topí v proudu myšlenek. Statisíce, dosud stále nepoznaných, pocitů.

Slzy. Vztek. Dno. Dno. Dno.

Neschopnost něco dělat. Jen ležím. Mohla bych si klidně vybrečet duši z těla. Chci se zničit. Zatínám pěsti tak silně, div si nezaryju nehty do krve.

Nechci si připustit, že by se mnou bylo něco špatně. Je to jen zlej den. Neustále si namlouvám, jak je všechno v pořádku. Neustále poslouchám, že tohle k mému věku patří.

Patří? Patří to ke každýmu věku už čtvrtým rokem?

Mám úzkosti. Mám deprese. Mám. A není to jen špatnej den. Vím to. Vím to hluboko v sobě, jen to nechci pustit na povrch.

„Je to těžký, aby mohlo být zase dobře“. NE.

Tohle se děje. Každým dnem. Dokážu milovat a v další minutě nesnášet.

Ptáš se proč.

Nevím. Nevím proč mi tak zase je. Nevím, co mi přelítlo přes nos. Už dávno jsem se sama v sobě ztratila. Nechci, abys na mě teď mluvil, i když jsem před chvílí byla úsměv od ucha k uchu.
Při pohledu na tebe se ve mně začínají mísit nepopsatelně šílený pocity. Svírá se mi tělo. Nedokážu poslouchat ten tvůj ironickej tón. Nedokážu s tebou už nic, jinak se mi hlava rozletí na milion střípků. A věř mi, že už by to nešlo vrátit zpátky.

Jsem tu. Pořád dýchám. Pořád přežívám. Mám po krk být zaseklá na jednom bodě, roky se nikam neposouvat a jen si tajně snít o kouzelným světě a božím životě, od kterýho mě dělí vlastně asi úplně všechno.
Ptáš se, proč ti nic neříkám, proč ti neříkám, co se mi honí v hlavě. Ale z jakého důvodu to vlastně chceš vědět? Nejsi opora. Nikdy jsi jí nebyl. Kdykoliv si mě viděl na dně, vysmál ses mi jako „Co ZASE je.“

Nic, do háje. Nic není. Jen tu prostě ležím jak troska a všechno co teď potřebuju, je slyšet tvoje chabý, rádoby utěšující, slova, který pro mě nemají žádný význam.
Pozoruju svoje jizvy, každá říkajíc svůj příběh. Proudy krve mi stékají po rukou. Až na zem. Sleduju to zaujatě. Líbí se mi to. Jaký by to asi bylo vidět sama sebe umírat?
Všimneš si toho. Možná na vteřinu začnu toužit po tom, aby ses zajímal. Abys pochopil, že se vážně něco děje. Jediného čeho jsem se dočkala, bylo zakroucení hlavou s výrazem, jak marná doopravdy jsem. Zase jsem se dočkala jen tvýho nezájmu.
„Chci tady tu veselou Terku. Ne tu, co má pořád jen depky.“
Přijmi to. Tohle jsem já. Takový jsou dny se mnou. Nemůžeš po mně chtít něco, co já neovlivním, ačkoliv bych tak strašně moc chtěla. Chtěla bych to tak moc, že bych se pro to i obětovala. Obětovala bych svůj vlastní život.

A tak si říkám… Co se stane, až jednou přijde ten den, kdy budu já sama sobě úplně jedno? Začneš mě brát vážně?

 

Autor: AbNormal


Stíny dětské duše

Dušení zdraví?

 

Pro holčičku ze šťastné, úplné a bohaté rodiny bylo duševní zdraví samozřejmostí. Vlastně nechápala, jak jsou všichni ubozí a musí řešit své problémy léky, alkoholem, sexem, krádeží nebo i smrtí.

Nedokázala si představit, že by mysl lidí mohla mít takovou váhu, že by dokázala dostat na kolena i nejsilnější osobnost. O tom to právě vše je.

Teprve po 28 letech svého života zjistila, že nemusí být samozřejmost jít nakoupit do obchodu, sejít se v hospodě s partou nebo dojet busem za rodinou. V tu chvíli přišla otázka – Copak to nemám v hlavě v pořádku – proč mě hlava neposlouchá – jak se dostat z bytu ven – kolik alkoholu je k tomu potřeba? Pocity na zvracení se stali denní rutinou. Představa, že by měla překročit práh svého bytu jí doháněl k šílenství. Jedině pár lahví vína a léků na spaní jí dokázali vrátit pocit, že v sobě má ještě kus života.Zaplatila by milion za to, kdyby mohla jít s partou na pivo, aniž by před tím musela vypít lahev vína.

Ocitla se přesně v místech, které nikdy nedokázala pochopit. Jak se to může stát, že lidské vědomí dokáže ovlivnit celé tělo?

Důvod jí je do dnes velkou otázkou. Možná to byla závislost na lidech kolem sebe, kteří ji nepochopitelně opustili a nechali tak v tomto světě prát se o život samotnou.

Dnes je té holčičce 30 let – má za sebou úspěšné, roční sezení s psycholožkou, které bylo náročné, ale patří mezi nejšťastnější rozhodnutí jejího života. Zachránila svou duši, která si díky svému temnému vědomí užívá každý den, každé ráno, každý nákup a každé radosti, které kde kdo bere jako nadbytečné starosti.

Denně vidíme lidi, kteří se prezentují ve společnosti sebevědomě, ale může to být jen maska zlomeného člověka. Agresivní chování od lidí, kteří byli do té doby poctiví a zodpovědní. Nejčastěji pak člověk na drogách a alkoholu. To je totiž ta nejjednodušší cesta pro uzdravení nemocné duše. –  Je to hloupost! Dnes už to ví, je to jen odkládání blížícího se konce. Zábavná forma, jak si zlepšit den, být zábavný, sebevědomý a bezstarostný.

Opak je ale pravdou, čistá a zdravá duše si život dokáže užívat nejvíce právě s čistou hlavou.

Vnímat vůni deště, vnímat sluneční paprsky, vnímat přírodu a lidi kolem sebe, ale především vnímat sebe jako skvělou osobu, která si zaslouží žít život.

Nejdůležitější je, se nebát říct o pomoc. Zajít za přáteli, za rodinou a najít zpět sám sebe a svůj vnitřní klid.

Duševní zdraví? Je to nejdůležitější, co každý z nás má. Nikdo by to neměl brát jako samozřejmost.

 

Autor: Eva


Věty (16.1.2019)

Proč mě hladíš po tváři,
když na ní pak pliveš...

Proč mě líbáš, objímáš
a vzápětí mě zbiješ...

Na chvíli jsem se odmlčela i sama před sebou. Začala jsem se přistihovat jak nechávám zmizet skvěle formulované myšlenky v prázdnu, bez zaznamenání. Skoro jsem se nechala umlčet. Není to totiž tak dávno, kdy mi zástupkyně ukázala email, ve kterém jí byl anonymně poslán můj blog. Taky to není tak dávno, kdy jsem seděla s pár novými známými na obědě po úspěšném ateliérovém focení jejich nové kolekce a já neslušně zvedla příchozí hovor. Dostala jsem regulérně zjebáno na tři doby, že z někoho dělám čůráka, že jsem feťák a jsem hrozbou pro své okolí. Au.

Teď se marně snažím vzpomenout, jak jen mohla znít alespoň jedna věta, kterou jsem kvůli tomu spolkla, zadupala do země a zalila jí tunou betonu. Nevzpomenu si, ale i to je přece moje vina, jako vždy když něco zkurvíš, že? Jak by mi teď někdo vyhrožoval, kdybych si vzpomněla na věty popisující pocit, který jsem měla když jsem byla zády přitisknutá ke kuchyňské lince, zatímco mi tvoje ruka svírala krk. Věty popisující pocity, když se kolem mě skleničky rozlétávaly na stovky střepů a mě by v tu chvíli nemrzelo, kdyby mě jeden trefil do tepny, jen aby ta chvíle plná křiku a výhružek o ublížení byla pryč. Věty popisující pocity, jaké mám jen z představy, že bych se někomu svěřila, aby mi bylo řečeno, to co už tisíckrát. Věty popisující pocit, když se potom ve sprše snažím z obličeje smýt slzy které nepřestávají téct. Pocit, když je mi pak vštipováno, že jsem to zkurvila, že je to moje vina a jestli jsem na sebe pyšná. Za to ne, ani za nic jinýho.

Ale nelituju se, protože jediný, co je moje chyba je, že jsem si nechala vzít veškerou sebeúctu a zítra si po ránu dáme pusu na rozloučenou jako vždy. Zítra si nevzpomenu ani na tyhle věty, které píšu v naší posteli a ani na ty pocity, které mě prosí o úlevu. Ale jen jednou a už nikdy víc, jako vždy, když potají dělám něco špatného. Je to tak paradoxní až je to úsměvné, že člověk, kterému je ubližováno, vidí úlevu v ublížení sobě samému. Au.

Možná mám dávno zahojené další jizvy, když tohle čteš, možná jsem do sebe nasypala další plato jako dřív, možná jsem neudělala vůbec nic. Možná mi včas zabral Lexaurin, který jsem si vzala téměř po měsíci. Smutný je, že naposled, kdy jsem si ho brala, to mělo podobný scénář, ovšem s jiným koncem. Já mlátila do tebe a litovala, že tě nikdy nedokážu uhodit ta, abys cítil alespoň zlomek bolesti, jakou způsobíš pokaždý, kdy se probudíš vedle  jiný.

Oba děláme píčoviny, jen na tebe se pak nezlobí nikdo kromě mě.

A i v takový chvíli jsem schopná hledat chybu v sobě. Tak moc už to mam vsugerovaný. Ve výsledku to vypadá, že když špatné věci dělají ostatní, udržuje to svět v jakési pomyslné rovnováze, ale když něco udělám já, je to neodpustitelné a všechno to ničí. Vážně to tak je, že jen já jsem ta špatná, které není povoleno chybovat? I když udělám něco špatně, přes to, že záměr měl být dobrý? Nebo když podlehnu své slabosti a chci mít alespoň na okamžik pocit, že jsem opravdu vlastníkem svého osudu? A proč mám pocit, že se za tohle mám stydět? Jestli to tak doopravdy je, tak mě omluvte, až se ve společnosti napiju pro mě zakázanýho alkoholu, až si zahulím slabou trávu ze skleníku od kamaráda k Southparku a dobrýmu jídlu nebo až si dám Lexaurin na diagnostikovaný úzkosti, ve kterých jsem schopná si uříznout prst a pak s ním po zdi kreslit srdíčka. Jestli je volba pro mě menšího zla pořád tou špatnou, za kterou budu linčovaná, tak se ani nechci snažit rozhodovat a činit dobře. Jestli já sama jsem tak špatná, že podle měřítka ostatních skončím v pekle, tak mi udělejte rezervaci ve VIP zóně, z cesty tam udělám nezapomenutelnou jízdu a vy můžete být buď v první řadě nebo odejít.  Čau.

 


Světlo a Marilyn

Trvalo to už dlouhou dobu, aniž by o tom někdo věděl. Bylo to v září 2017, když jsem měla narozeniny a zůstala sama v Praze, protože H byl na pracovní cestě. Byli jsme čerstvě přestěhovaní do svého a prožívali jsme hezké období jako dva čerstvě zamilovaní milenci, kteří se po románku u moře musí rozloučit. V té době oddělení začínalo vznikat Světlo. Hned jak se H vrátil nahrál první sloku a refrén. Poprvé jsem to slyšela ve sluchátkách v autobuse a nebudu lhát, slzička ukápla. Zatímco si ostatní neodpustili jedovatý poznámky, já jsem věděla, že z toho bude něco dokonalého.

Ležela jsem na podlaze a popíjeli jsme do noci. Venku bylo ještě teplo a příjemný vánek skrz okno osvěžoval kreativní konverzaci. Jestli to někdy vyjde, musí k tomu být klip a budeš v něm ty. To je výzva a já na ní bez váhání přistupuji. Je to přes rok, co jsem na to přistoupila a po nějaké době to vypadalo, že to vzdám. Cítila jsem velkou tíhu zodpovědnosti, ačkoliv si někdo může říct, že jde o hovno. Já to brala jako možnost znovu ukázat a potvrdit své realizační schopnosti. Zvládla jsem to už u Freakshow, kdy jsem se ujala role produkční. Jenže to už je dávno a teď jsem byla pohlcená strachem a nemohla si dovolit zklamat.

Nakonec jsem se rozhodla nepřemýšlet a skočit do toho, jako jsem to dělávala dřív. A nakonec to vzniklo. Celé tři minuty a devatenáct vteřin, za kterými jsem nechala kousek sebe a věděla, že se za ně stydět nebudu. Vím, že to nikdo nedokáže ocenit tak, jak jsem to přehnaně prožívala já, ale na tom stejně nezáleží. Důležitý je, že i přes všechnu tmu kolem pořád k sobě dokážu pustit trochu světla.

 

Jak jsem slíbila na Instagramu, domluvila jsem výrobu triček podle vzoru toho mého – poctivě fixou nakresleného podle mého tetování, které jsem si jako první dělala sama. Kreslila jsem si ho vyloženě na natáčení, ale bohužel záběry z toho dne se kvůli technickým problémům nemohly použít. Muselo se to přetočit znovu, v době, kdy jsem byla nemocná a úzkostná. Celou dobu jsem ho měla na sobě, ale v té zimě si zapomněla rozepnout mikinu, aby bylo vidět. Jsem debil. Teď je pověšené na zdi nad postelí, má Marilyn se mi rozpila když jsem se polila vlastním drinkem při posledním koncertu a připomíná mi, že nejsem takovej uplakánek, jak si občas myslím.

V případě zájmu o tričko, klikněte zde.