Archiv autora: <span class="vcard">Natali Monroe</span>

Světlo a Marilyn

Trvalo to už dlouhou dobu, aniž by o tom někdo věděl. Bylo to v září 2017, když jsem měla narozeniny a zůstala sama v Praze, protože H byl na pracovní cestě. Byli jsme čerstvě přestěhovaní do svého a prožívali jsme hezké období jako dva čerstvě zamilovaní milenci, kteří se po románku u moře musí rozloučit. V té době oddělení začínalo vznikat Světlo. Hned jak se H vrátil nahrál první sloku a refrén. Poprvé jsem to slyšela ve sluchátkách v autobuse a nebudu lhát, slzička ukápla. Zatímco si ostatní neodpustili jedovatý poznámky, já jsem věděla, že z toho bude něco dokonalého.

Ležela jsem na podlaze a popíjeli jsme do noci. Venku bylo ještě teplo a příjemný vánek skrz okno osvěžoval kreativní konverzaci. Jestli to někdy vyjde, musí k tomu být klip a budeš v něm ty. To je výzva a já na ní bez váhání přistupuji. Je to přes rok, co jsem na to přistoupila a po nějaké době to vypadalo, že to vzdám. Cítila jsem velkou tíhu zodpovědnosti, ačkoliv si někdo může říct, že jde o hovno. Já to brala jako možnost znovu ukázat a potvrdit své realizační schopnosti. Zvládla jsem to už u Freakshow, kdy jsem se ujala role produkční. Jenže to už je dávno a teď jsem byla pohlcená strachem a nemohla si dovolit zklamat.

Nakonec jsem se rozhodla nepřemýšlet a skočit do toho, jako jsem to dělávala dřív. A nakonec to vzniklo. Celé tři minuty a devatenáct vteřin, za kterými jsem nechala kousek sebe a věděla, že se za ně stydět nebudu. Vím, že to nikdo nedokáže ocenit tak, jak jsem to přehnaně prožívala já, ale na tom stejně nezáleží. Důležitý je, že i přes všechnu tmu kolem pořád k sobě dokážu pustit trochu světla.

 

Jak jsem slíbila na Instagramu, domluvila jsem výrobu triček podle vzoru toho mého – poctivě fixou nakresleného podle mého tetování, které jsem si jako první dělala sama. Kreslila jsem si ho vyloženě na natáčení, ale bohužel záběry z toho dne se kvůli technickým problémům nemohly použít. Muselo se to přetočit znovu, v době, kdy jsem byla nemocná a úzkostná. Celou dobu jsem ho měla na sobě, ale v té zimě si zapomněla rozepnout mikinu, aby bylo vidět. Jsem debil. Teď je pověšené na zdi nad postelí, má Marilyn se mi rozpila když jsem se polila vlastním drinkem při posledním koncertu a připomíná mi, že nejsem takovej uplakánek, jak si občas myslím.

V případě zájmu o tričko, klikněte zde.


Za oponou (20.9.2018)

Pátek večer a já nesedím doma. Velmi neobvyklá situace, ale měla bych si začít zvykat. Šla jsem si jen na bar pro skleničku během chvíle za mnou přiběhl divnej spocenej týpek, jestli se se mnou může vyfotit. Ještě jsem ani neměla objednaný drink a měla jsem v zádech někoho dalšího. Byla to slečna, která se se mnou fotila už před klubem. Byla krásná a opilá. Vyprávěla mi svůj životní příběh a neustále opakovala, že setkání se mnou je pro ní splněným snem. Tohle dlouho nevydržím, beru drink a s první výmluvou, co mě napadne a zdrhám do backstage. Ne do té, kde jsou lidi, se kterýma tu jsem. Je tu ještě jedna, větší a lepší, s barem a židlemi, kde je majitel podniku a pár společných známých. Znáš je i ty, ale z úcty a ze zvyku si nedovolím jmenovat. Jsem tu jediná holka a cítím se tu dobře, protože jsem docela opilá. Vždycky se cítím dobře ve společnosti, která má takovou horu koksu. Moje Achillova pata. Nejsem opilá ale dost na to, abych nepřemýšlela, stranou se ptám H. jestli můžu. V žádným případě. Ok, beru na vědomí.

Jednoho z nich vidím osobně podruhé. Poprvé jsem ho viděla v backstagi v Praze, kde jsem nikdy předtím nebyla, ale tam jsem s nim nemluvila, bylo tam až moc lidí a já s panákem hledala holku, kterou jsem poznala na hajzlech a nechtěla si připustit, že se na mě vysrala. Tady není skoro nikdo. Těžce uzavřená společnost. Kombinace alkoholu a prášků na mě působí buď tlumivě nebo povzbudivě. Zrovna teď jsem fakt v pohodě a jsem schopna smysluplné konverzace. Řešíme všechno možný, ale žádný sračky. Všechna témata jsou výběrová a líbí se mi jak mi starší chlapi naslouchají, přikyvují a zajímají se. Jindy bych k nim vzhlížela, ale teď jsme si rovni.

Nemůžu se vymlouvat na okouzlení z mé společnosti ani na chlast, feťák feťákem zůstane a při první příležitosti, kdy H. odchází pryč, si nechávám rýsovat čáru. Nemohla jsem jednoduše říct ne když mi to nabízeli. Místo toho jsem říkala, já nemůžu, mám to zakázaný. Čímž jasně říkám, per to do mě, jen to neřeknu na rovinu, jen dělám zasranou hérečku, aby při kolektivním šňupání řeč nestála. Do toho mi začne psát nějakej kluk od té hezké slečny. Kde jsi, ona brečí a chce se zabít. Do prdele, to já taky. Tak jak po mně může někdo chtít, abych šla zachraňovat někoho cizího, když sama sebe pořád stahuju do hoven a zrovna teď na tom poctivě pracuju. Žeru denně pět druhů prášku a než abych je nechala působit tak, jak mají a šla tomu alespoň trochu naproti, tak jsem každý týden několikrát vožralá a sjedu první lajnu co vidím. Zahazuju mobil, tohle nemůžu řešit, nemám na to sílu ani kompetence.

Prostě nemůžu, je mi to líto. Musím se projít, tak zdrhám na záchod. Zaručená záminka jak kdykoliv a kdekoliv urvat kousek samoty pro sebe. Jdu přes celej klub, letím tak rychle, aby mě nikdo nemohl zastavit. Je to tu nechutný, všichni jsou mastný a všude na zemi je mokro. Na záchodě nespěchám, stejně teď nikdo nevnímá čas a tak mám chvíli na to, abych si přečetla všechny nápisy o lásce na dveřích hajzlu a zapomněla je hned, jak se za mnou zabouchnou.

Vracím se do backstage a H chvíli po mně, přisedává vedle mě. Zapojuje se do debaty o spojitosti mezi úzkostmi a nadpřirozenem. Domlouvám sjednání schůzky s ženskou, která údajně dokáže komunikovat s duchy. Prý jednomu z přítomných pomohla od úzkostí, kterými trpěl osm let. Věřím tomu, věřím už všemu, protože nemám co ztratit. Ale neozval se mi a žádná schůzka neproběhla. Nepřekvapilo mě to a ani se nemůžu hněvat, protože je to jako kdybych uzavřela dohodu sama se sebou. Třeba že nebudu pít, fetovat, lhát a chodit za školu. Mohla bych pokračovat, ale seru na to. Nevadí. Nastal čas vyrazit domů, před námi hodinová cesta a už je skoro ráno. Celá backstage čeká už jen na nás, až přestaneme kecat, ale dva sjetý lidi si vždycky mají co říct. Po cestě mezi klubem a autem se potácelo pořád zbytečně moc lidí, hlavně ať nikdo neotravuje, chci být co nejdřív v posteli.

Najednou mě H. chytne v pase, obejme mě, nadzvedne a zatočí se se mnou na místě. Směju se a přes obličej mi vlají vlasy. Dokázali jsme to, jako všechno spolu. Vyměníme si dlouhou pusu a rukou v ruce pokračujeme dál. Kdybys věděl, jak jsem tě zas zklamala. Zeptal se mě jestli jsem fetovala, řekla jsem, že ne a ještě se tvářila dotčeně. Seděla jsem vzadu, zabalila se do jeho mikiny, kterou jsem celý večer měla na sobě a zkoušela usnout. Jenže jsme neměli žádné

a chtělo se mi čůrat. Berem první benzínku, co na dálnici je a samozřejmě tu nefungují záchody, takže na doporučení paní za kasou běžím najít nejtemnější křoví mezi kamiony a budu doufat, že všichni spí. Ještě cígo a jedem. Konečně můžu spát a usínám docela rychle. Nikdy jsem v autě nespávala, ale tyhle víkendový akce mě strašně vyčerpávají, že i po koksu a jégrech s redbullem spím jako mimino, než mě H vzbudí na parkovišti u baráku. Natálko, probuď se, jsme doma. Je zima, každou chvíli bude svítat a lidi začnou dělat bordel. S přestávkami na jídlo a cíga prospím skoro celý den. Musím nabrat energii, protože večer mě to všechno čeká znova. pití


Hollywood (23.8.2018)

Nasazuji si černé brýle ještě než vyjdu z bytu. Nebojácně pozdravím na recepci, rozdám pár odměřených úsměvů a vyrážím. Už po cestě k autu si vychutnám několik pohledů lidí, které míjím a dělám, že já je nevidím. Tam, kde nejradši parkuju, se zrovna něco opravuje, tudíž mě čeká chůze po červeném koberci z asfaltu kolem dělníků na lešení. Jsou to hulváti a vnitřně se mě jejich  pokřikování dotkne, ale nevycházím z role hollywoodské hvězdy. Nasedám, startuju a ignorantsky vyjíždím. Řekla jsem kamarádce ze střední, že s ní zajdu na oběd jako už několikrát za poslední dobu, a že jí vyzvednu ať nemusí jet přes celou Prahu hromadnou. Vím, kde má byt, ale cestu znám jen přibližně, což mi dochází hned na první křižovatce. Nevadí, chci se prostě projet, nestresuj.

Stresuju, ale jen v takové míře, která je u mě normální, takže je to vlastně dobrý. Nikde jsem nemusela zmatkovat víc, než bych nebyla schopná ustát. Přijíždím k jejímu domu, zaparkuju někde dole, říkám si. Tam, kde jsme byly minulý týden v kavárně. Přesně takovou bych potřebovala mít taky pod barákem, je perfektní. Každý ráno bych sem zašla na snídani a kakao, poprosila o popelníček, otevřela notebook a psala. Podle mě se přesně v takových kavárnách píšou bestsellery a nikdy dřív jsem takovou nenavštívila. Minulý týden před ní bylo volných několik parkovacích míst, zatímco nahoře to bylo plný, proto jsem jela rovnou k ní a volná místa záměrně míjela. Tady můj scénář krachuje, všude je plno, nevím kde zastavit a za mnou jede auto. Na poslední chvíli zabočím do zákazu, jinak bych najela zpátky na spojku a jela zase na start scénáře. Modelová situace mýho života a způsobu rozhodování se. Jsem rozhozená, tak vylezu na cígo. Normálně kouřím v autě, ale Terka je nekuřačka a nechci jí znepříjemňovat cestu ze slušnosti. Jsem ráda, že jí zas vidím. Baví mě s ní trávit čas. Vzpomínat na starý píčoviny, které se zdály být tak nevinný a na okamžik i věřit tomu, že opravdu byly.

Vzala jsem ji do restaurace kousek ode mě, protože vím, že se jí tu bude líbit a taky vím, že už nebudu moci řídit. Objednaly jsme si pití, domácí šťávy, které nám přinesli v takových hezkých džbáncích. Jen tak prohodím, že bych je chtěla domů, ale nikdy si je nepořídím. Ještě jsem si dala koktejl a ona vino. Začala mě fotit, tak jsem nahodila opět černé brýle, které skoro nikdy nesundavám, když někam jdu. Cítila jsem se zase jako hollywoodská hvězda a i na fotkách jsem tak vypadala. Všechno bylo fajn a já byla v lehce v náladě.

Když jsme se rozloučily, šla jsem na otočku domů, kde už na mě čekala polovička. Máme totiž svůj další scénář, dojet na Smíchov vyzvednout klíče od jednoho kámoše a počkat tam na někoho jiného, koho ještě neznám. První změna ve scénáři byla, že ten první kámoš tam byl zároveň vyzvedávat nějakou buchtu z instagramu. Což mi bylo úplně jedno, ale nechci se představovat nějakým buchtám na píchání, které to ještě neví. Když jsme přijeli, nikdo tam ještě nebyl, tak jsem šla na benzínku pro cíga. Koupila jsem nějaký píčoviny, ale na cíga zapomněla. Taková klasika. Uvědomila jsem si to už po cestě k autu, ale vracet jsem se nechtěla, protože jsem viděla, že první kámoš dorazil. Přišla jsem k nim, pozdravila ho a letmo se ji představila. Ahoj, Natálie. Krátce potřásla rukou a otočila se k nim zády pod záminkou hledání něčeho v batůžku. Neměla jsem co hledat, tak jsem vylovila krabičku s posledním cigárem a zapálila si. Po chvíli odešli a pak dorazil ten druhej. Má polovička se zasmála nad mým gestem při seznamování a začal mě komicky předvádět. Po třetí za jeden den jsem byla hollywoodskou hvězdou.

Zbytek dne byl opět podle scénáře a bylo to v pohodě. Až do teď. Jsou dvě ráno a mně je zas na píču. Nemůžu spát, ale prášek na spaní si vzít nechci, protože bych spala až moc a ráno byla zmatená. Stejně jako to dnešní a zpětně se divím, že jsem pro ní vůbec dokázala dojet. Celkově celým dnem jsem prošla jak Hollywoodem, ale přitom jsem pořád nerozchodila morální kocovinu z neděle. Ze dne, kdy jsem se v afektu předávkovala. Včera, než jsem šla k psychiatričce, jsem celé ráno prozvracela a probrečela, opřená o záchodovou mísu. Když se mi konečně povedlo dostat do sebe Lexaurin a udržet ho tam, snažila jsem se před odchodem z bytu utřít rozmazanou řasenku co nejopatrněji, abych líčení co nejvíce zachovala. Zachovala masku, za kterou není vidět. Ano, právě tohle je ten pravej Hollywood.


Svítá (20.8.2018)

Svítá, 
už zase svítá.
Noc se proměnila v ráno
a já, s kruhy pod očima, zírám
na postel prázdnou.

Svítá, 
už zase svítá,
jen ne na lepší časy.
Jen slaná voda, co odtéká po tváři,
hladí mé rozcuchané vlasy.

Terapeutka mi řekla, neškrab místo, které nesvědí. Pak přišel on a zmlátil mě kopřivou.

Seběhlo se moc špatných věcí najednou. Stačila na to jedna noc. Dvanáct nekonečných hodin strachu, beznaděje, zoufalství a  absolutní bezmoci. Hodiny jsem ležela na gauči, kouřila a přála si, aby se tohle nikdy nestalo nebo alespoň neopakovalo. Nemůžu tohle už nikdy cítit. Nechci nikdy už nic cítit. Přes noc jsem ušla asi deset kilometrů, ale ani to nestačilo na vystřízlivění. Neudělala jsem jediný krok bez slz na tváři a bolestí v duši. V pět ráno, zatímco všichni na bytě už spali, jsem sáhla po prvním Lexaurinu. Pomohl mi, abych dokázala usnout alespoň na dvě hodiny, než mě to zas dohnalo, pak už nešlo znovu usnout. Vzala jsem si další, který mě už neuspal a já pořád nevystřízlivěla. Tak jsem sáhla po Lyrice. Oproti Lexaurinu je to fakt slabá sračka. Dávno bylo světlo a i ostatní se začali probouzet. Vím, že jsem je vzbudila, protože jsem nevydržela jen tak nečinně ležet. Ať to alespoň vypadá, že něco můžu dělat, i když jsem věděla, že nemůžu ve skutečnosti vůbec nic.

Kde jsi a co děláš je mi jedno, ale chci vědět, že jsi v pořádku. Mám zavolat na policii nebo všechny peníze utratit za taxi, který se mnou bude jezdit kolem dokola a hledat? Každá hodina se vlekla, ale zároveň utíkala jedna za druhou, stejně jako mizel prášek za práškem. Nemůžu tohle už zažít, ale dokud mi na někom bude záležet, stát se to může vždycky. Není z toho cesty ven, jen jedna, ale ta je konečná. Měla jsem chuť se něčeho zas napít, ať mi alespoň není tak zle, jenže se mi žaludek zvedal i z vody. Seděla jsem v okně,při zvuku motoru jsem okamžitě koukala do všech stran, jestli nepřejíždí černé auto s černými skly. Nevím kolikátej ani jakej prášek jsem v sobě už měla, ale nic se neměnilo kromě rozmazaného vidění. Tohle všechno musí už skončit, já to musím skončit. Je to slabý a ubohý, ale přece taková jsem, pamatuješ?

Pak se vše změnilo. Už jsem neměla důvod bát se, ale zároveň jsem už ani nedokázala být naštvaná, byla jsem nijaká. Všechno se to ve mně rozpustilo, vstřebalo a začalo proudit v oběhu. Ta nijakost byla tak příjemná. Stále jsem ležela na tom samém gauči, kde jsem předtím spala. Všichni už odešli, jen ty ses vrátil. Ležela jsem pod otevřeným oknem a viděla proletět letadlo. Připomnělo mi to včerejší odpoledne, kdy všechno bylo ještě krásný. Najdi to, co miluješ a nech, ať tě to zabije, řekl můj nejoblíbenější spisovatel. A já tě našla. Našla jsem tě už v pět ráno, ale nikomu to nepřiznala. Neměla jsem odvahu jít blíž a podívat se jak spíš na zadních sedačkách. Zůstala jsem stát ve stínu a dívala se skrz okna nějaký dodávky a plakala štěstím i zlobou zároveň. Opřela jsem se o ní zády a seděla na zemi, která byla pravděpodobně pochcaná od všech psů ze sídliště. Jenže to mi bylo jedno. Stejně jako teď, když ležím na gauči a vím, že je pozdě jít to vyzvracet, tak si vezmu ještě.

Chvíli dělám herečku, že vedle tebe ani nechci ležet v posteli, ale pak, když už na ničem nezáleží, se jdu vysprchovat a jdu si přilehnout. Měla jsem zvláštně rozšířené zorničky, což mě nepřekvapilo, když jsem si uvědomovala v jakém jsem stavu. Všechno bylo rozmazané a moje pohyby nekoordinované. Teď už ti nevadí vedle mě ležet? Mlčím. Ležím čelem ke zdi a do obličeje mám spadané vlhké vlasy, sotva držím oči otevřené. Pohladí mě zlehka a krátce po zádech. Proč to děláš? Protože si mi chyběla. Mlčím dál a přestávám se snažit mít otevřené oči. Přichází tma a mně nic nechybí. Na zlomek vteřiny se cítím svobodně než mě tma zcela pohltí a já ztrácím pojem o všem. Takový to je, když člověk umře?

Pravděpodobně to bylo lehký kóma. Najednou otevřu oči, je tma, jsem v šoku a rychle si sedám. Nevím, kde jsem, kolik je hodin nebo co je za den. Vidím tebe. Asi mi něco říkáš, nedokážu vnímat co. Možná něco jako, jak mi je nebo tak. Snažím se rozkoukat, ale zrak mě neposlouchá, vše je dvojité a rozmazané. Pořád ti někdo psal a volal. Někde mezi polštáři najdu mobil, těžce se snažím rozluštit, co se mi zobrazuje na displeji. Já nevidím, nemůžu zaostřit. Teď mlčí on. Po chvíli to už vidím. Zmeškaný hovor od mámy, zprávy od táty a ségry. Všem jdu odepsat, že jsem po včerejší kalbě dospávala, ale když jsem otevřela chat se ségrou, viděla jsem, že mi posílala fotku našeho psa. Stvoření, které miluju. Došlo mi, co jsem to skoro udělala. Přikryla jsem si hlavu dekou a začala hystericky brečet. Seděl u mě a nic neříkal, asi mě chtěl obejmout nebo pohladit. Co se děje? Já jsem tak blbá, jsem úplně blbá! Proč? Měla jsem strašně moc prášků. To jsem pochopil, když jsem se tě snažil vzbudit a tys nereagovala. Byla jsi jako mrtvola. Seděl jsem u tebe celou dobu a kontroloval, jestli dýcháš. Mám ti zavolat záchranku? Ne. Proč si to udělala. Protože jsem už nikdy nechtěla cítit nic takovýho, co jsem cítila celou noc…

Vzdaluje se ode mě, já zůstávám ležet, nejspíš bych nebyla schopná se postavit. Chceš vodu? Zeptá se a bez odpovědi mi jí podává. Pořád pláču, nedokážu vstřebat jak moc jsem klesla. Převaluju se na kraj postele, ze kterého se plazím na zem obýváku, chci si zapálit. Prej bych neměla teď kouřit. Je jedenáct v noci a je to snad poprvý, kdy nebudu potřebovat ani prášek na spaní, protože i po kafi, které přes rok nepiju, jsem stále ospalá. Slíbila jsem mu, že nikdy už neudělám takovou píčovinu. Slíbila… Nedá se mi věřit. Nevěřím už ani sama sobě, protože vím, jak krásný je umírat.


Mimorealita (16.8.2018)

Zvláštní den, který uplynul strašně rychle. Probudil mě telefonát od Adel, klasicky byl hodinovej, jako vždy. Byla jsem ve stavu, kdy jsem nebyla ničeho schopná. Rezignovala jsem na vše, co jsem musela zařídit nebo udělat. Po pár hodinách nic nedělání na mě přišel nával energie a řekla jsem si, že když už hniju ve svém bytě, tak ať to tu alespoň vypadá. Uklidila a vyčistila jsem skoro všechno, dokud nepřišel Honza a nevytáhnul mě ven. Všechno bylo super, smáli jsme se po cestě a já se cítila skvěle, než se začalo řešit, že s námi zpátky pojede Johny s věcmi. Nebylo mu blbý říct, že moje přítomnost je komplikací, přitom to tak vůbec nebylo. Vzala jsem si po cestě Lyricu. Ale zatím to pořád šlo, dokud jsme se nevrátili zpátky do Prahy. Jeli jsme do studia, který se teprv dělá. Byl tam už Samík s dvěma špinavýma podržtaškama, co tam tahali kartony. Honza s Johnym jim šli pomoct a tahali kartony s nimi, který jim z dodávky podával Sam. Zeptala jsem se jestli tam nemaj něco, co můžu vzít. Dostala jsem nějaký píčoviny na kolečkách a v tu chvíli to začalo.

Přes první schody jsem to vytáhla v pohodě, ale když jsem byla u druhých, které vedly dolu, svět se mi začal ztrácet. Z výšky jsem sledovala svoje nohy, jak nejistě schází jeden schod za druhým a já cítila závrať a slabost. Moje nohy šly dál, ale já je neovládala. Cítila jsem strach, že selžou a já spadnu. Nebyla jsem tam. Sem tam jsem něco prohodila, zasmála se nebo si zapálila, ale zároveň jsem to nedělala já. Byla jsem někde daleko a sledovala realitu jako videohru. Teď, o hodinu později, to vše vidím jako sen a cítím se tak pořád. Když jsme s Honzou odjížděli domu, po cestě poznal, že se něco děje. Vzal mě za ruku a řekl, že to bude dobrý, že jedeme domů a nic se neděje. Nevěřila jsem mu to, i když měl pravdu. Potřebujem ještě jít do krámu. Po vystoupení z auta jsme si o tom začali povídat. Snažila jsem se popsat, co se děje a když se zeptal jak mi je teď, řekla jsem, že dobry. Lhala jsem. V obchodě mi byla strašná zima a moje nohy zas samy chodily mezi regály a ruce sahaly po věcech a dávaly je do košíku. Vždy košík nosím já, teď se toho naštěstí ujal Honza, včetně vyndavání na pásu u pokladny. Řekl mi jestli je dám do tašky. Jo, dam. Obešla jsem ho a vzala igelitku. Když jsem viděla frontu u kasy, kde jsme… ani nevím jaký to bylo. Ta řada lidí, nikdo se na mě nedíval, ale stejně jsem měla pocit, že o mně každej ví a poznal, že mi něco je. Pamatuju si každý obličej, všechny byly tak daleko. Honza zaplatil, já vzala tašku a šla jsem pryč, po jeho boku. Před námi jde pár. Letmo jsem zahlídla obličej tý holky, byla nádherná. Když vyšla z obchodu, zvedla ruce a začala si poskakovat. Tancovala mezi lidmi, vlasy jí vlály a vypadala tak šťastně a svobodně. Dívala jsem se na ní celou cestu k našemu baráku. Uklidňovalo mě se na ní dívat. Chtěla bych jí znát, rozběhnout se za ní a v obejmutí jí dát pusu.

Matně si pamatuju cestu výtahem. Honza zkoušel někomu zavolat a na něco si stěžoval. Jen jsem stála a dívala se v zrcadle na svou postavu. Neviděla jsem sebe, ale trosku. Jsme doma, musím si zout boty. Ohýbám se k nim a jednou rukou, ve které nedržím tašku, tahám za tkaničky, nohy se vyzouvají. Svět se mi motá a pořád se nezhmotňuje, nemůžu se ho dotknout. Zrak mám rozostřený. Musím vyndat a uklidit nákup. Kurva, já to neudělala. Nechala jsem to na lince. Zapomněla jsem si sundat batůžek a s ním na zádech jsem začala vyndavat pytel na odpadky, abych tam naházela pár věcí na vyhození. Nemohla jsem najít místo, kde se to má utrhnout. Musím vypadat jako úplnej idiot, kterej neví co děla, ale pokračuje v tom, co děla. Ještě s batůžkem. Honza seděl už u počítače a několikrát se na mě ohlížel. Přišlo mi, že si myslí něco špatnýho a čekala jsem, kdy něco řekne, ale neřekl nic. Napadlo mě dát na gauče deky. To se mi povedlo dobře, mám radost.

Jsem utahaná, je devět hodin večer a já ještě nejedla. Postel mi najednou přijde strašně útulná, tam se natáhnu, přímo uprostřed, obličejem dolů. Čelo mám opřený o polštář a bradu o prostěradlo, tak, abych tam měla mezeru na dýchání. Mám otevřený oči, ale vidím jen tmu. Bude to dobrý. Ne, nebude. Jak mam otevřený oči, najednou mám dojem, že vidím někam strašně hluboko, skrz polštáře, skrz postel, skrz podlahy a zdi, ale všude je jen černo. Tak tohle ne. Zvednu se a sedím na kraji postele, Honza se na mě zas dívá a na chvíli i stopne hudbu, jako by už chtěl něco říct. Řekl něco? Nevím. Vidím batůžek pohozenej na gauči, nehodí se tam, musím ho dát jinam, na svoje místo. Jdu k němu a přendavám ho na kraj druhýho gauče, kam ho většinou odkládám. Honza mě sleduje. Pořad se to děje. Vzdávám to, na místě, si sedám na podlahu na úplně nelogický místo.

Beru mobil a všechno to musím napsat, a tak píšu a píšu. Mám divnej pocit na hlavě, jako kdybych mela hlavu rozpulenou a zadní půlka se pomalu odloupávala, projíždí mi to krkem až mezi lopatky. Ruce se mi klepou, celá se klepu, prsty píšou hrozně rychle a neustále se překlepávají a zas to pak opravují. Dostala jsem mravenčení do prstu na noze. Kolena mi zvláštně vrní. Co mám dělat… po čtyřech vylezu na gauč přede mnou a lehnu si zády ke světu. Pořád mě brní nohy, alespoň je cítím. Musím vypadat hrozně uboze. Začínám mít černý myšlenky, začínám podléhat a přiznávám si, že takhle žít nejde. Jsem z toho smutná a cítím první slzy.

Honza na mě promluví. Naty, jak ti je. Dobrý. Slibuješ? Ne. Slzy přibývají. Můžu ti nějak pomoct? Obejmi mě. Přichází ke mně a naklání se nade mnou. Mám zavřený oči, nedokážu se mu podívat do jeho očí, nechci vidět ten pohled, kterým mě teď vidí. Natahuju ruce kolem jeho krku a chytám se. Přitahuju i nohy k jeho tělu a celá se schoulím pod jeho rameny. Jen se držím a dotýkám jeho kůže. Přestávám držet pláč v krku a začnu vzlykat, nepřestává mě držet. Je to lepší, jsem v bezpečí, bude to dobrý. Zvedá se, ale pořád klečí vedle gauče a je nade mnou nakloněnej. Dívám se na jeho ruce a ramena, jsou mužný, ochrání mě. Ještě jsem se mu nepodívala do očí, hladím ho na hrudi, rameni, krku a pak po tváři. Poprvé jsem se mu podívala do tváře a on mi hledí přímo do očí. Na co asi myslí? Nedokážu se zeptat. Nic neříká a najednou se na mě usměje. S velkou sílou mu úsměv oplácím, i když sotva vidím přes oči zaplavené v slzách, které pálí. Pláč ztrácí na intenzitě, jen občas tak divně a nekontrolovatelně vzdychnu až heknu, ale začínám se uklidňovat. Zvedá se úplně a odchází, zastaví se na druhy straně obýváku a dívá se na mě. Já bych ti strašně chtěl pomoct, ale musíš mi říct jak. To já nevím…

Když odešel zpátky k počítači, posadila jsem se. Před sebou byl můj batůžek, na svém místě. Otevřela jsem malou kapsičku a mezi všemi platíčky našla Lexaurin. Poslední z prvního balení, takže mi těch třicet pilulek vydrželo měsíc a půl asi. Po chvíli jsem se zvedla. Šla jsem připravit večeři a uklidit ten nákup z linky. Nedá se říct, že to byla vůbec nějaká večeře, protože jsme koupili mraženou pizzu. Nechtěla jsem vařit, abych si hned zasrala tu perfektně vydrhnutou kuchyň. Mražená pizza už nebyla mražená, stejně jsem jí šoupla do trouby. Sama jsem si vzala kuskus s humusem, aniž bych na něj měla chuť, vlastně jsem neměla chuť vůbec na nic, ale Honza věděl, že jsem nejedla, takže jsem do sebe musela něco dostat, alespoň kvůli němu. Seděla jsem na tom samém gauči, zírala před sebe a pomalu jedla sousto za soustem. Ještě to nebylo úplně ono. Šla jsem si natočit studenou vodu z kohoutku a z lednice si vzala sojový mlíčko. Sedla si zpátky na svoje místo a zapálila si. Pořád jsem byla divně mánická, pořád jsem se dívala na troubu a kontrolovala čas, abych nepřipálila pizzu. Vůbec jsem neměla orientaci v čase, přišlo mi, že letí strašně rychle, ale podle hodin na troubě to tak nebylo. Občas jsem se zvedla a šla se podívat blíž, pak zpátky na pohovku. Takhle jsem to udělala několikrát až jsem se jednou zarazila napůl cesty a dívala se kolem. Naty, co to děláš? Zeptal se mě. Přemýšlím. O čem přemýšlíš? Co budu dělat. A co bys chtěla dělat? To právě nevím. Sedla jsem si zpátky na sedačku. Zeptala jsem se jestli chce tu pizzu nakrájet nebo si jí dá celou. Zasmáli jsme se tý představě, že by jí jedl jako chleba. Byla už hotová. Nabídla jsem se, že mu jí nakrájím. Zeptala jsem se jestli jí chce na čtyři nebo osm čtverečků. Řekl, že na čtyři, protože osm by jich nesnědl. Zase jsme se zasmáli, protože jsem se zeptala schválně a oba jsme věděli, že tak odpoví. Když byla nakrájená, kečupem jsem na ní namalovala srdíčko, jako vždy, když mu připravuju nějaké jídlo, které kečup úplně nezkurví.

Řekla jsem si, že si zahraju na playstationu, ale ta hra, kterou jsem už jednou dohrála, mi najednou přišla moc děsivá a bylo mi nepříjemný to hrát. O hodinu později byl čas jít do postele. Honza už tam byl a já chtěla být u něj. Šla jsem do sprchy, vzala si jeho starý tričko na spaní, vzala si jedno Trittico na spaní a šla si lehnout. Chvíli jsme si povídali, debata se schylovala k mému stavu. Ty už jsi měla všechny duševní problémy, co jsou. Je to strašný, odpověděla jsem. Pak začal říkat, že vůbec neví, co se se mnou poslední dobou děje. Je to s tebou pořád horší a horší a já mám starost. Nikdy nevím kdy přijdu z práce a ty tu budeš ležet podřezaná. Podívej na sebe jak se tváříš a odpovídáš, vypadáš jako kdybys snědla všechny prášky, co tu máš. Otočil se ke mně zády, řekl ještě, že ho to vyčerpává. Spustil na mě vlnu výčitek, kolik rad mi kdy dával a já nikdy nic z toho nezkusila. Kdybys to alespoň zkusila a nezabralo to, mohla bys mi alespoň říct, že je kretén, řekl. A třeba máš opravdu těžkou depresi, kdy nejsi schopna se zvednout z postele a já to jen nevidím a pletu se. V jeho hlase byla slyšet zoufalost. Zvedl se z postele a šel si ještě zapálit. Zůstala jsem ležet a jen se koukala někam. Ještě něco říkal, už nevím co, ale pak řekl – a ty jen ležíš a nic neříkáš. Neměla jsem sílu něco říct a ani nevěděla co, tak jsem se zvedla, zabalená do deky a šla si sednout k němu. Chtěla jsem ho uklidnit, že mám jen další špatný období, ale že jsem v péči dvou skvělých odborníků a věřím, ze mi pomůžou se dát dohromady. Přísahala jsem, že se nemusí bát, že bych udělala něco, co by mu ublížilo. A jak to mám vědět? Protože já nic takovýho udělat nechci. Podáš mi taky cígo? Ne, ty neděláš nic jinýho, než že jenom kouříš. To mě trochu zarazilo, zůstala jsem sedět beze slov. Vypadal vážně nešťastně a ustaraně. Po chvíli mi podal krabičku a zapalovač. Přesedla jsem si na druhý, můj, gauč. Zapálila si a zeptala se jestli si chce o něčem popovídat. Prej není o čem. Já si myslela, že my dva si máme vždy o čem povídat. Ale ne v tuhle chvíli. A nemáš třeba nějaké otázky, na které bych ti měla odpovědět? Žádný mě nenapadaj, tak jestli je něco, co bys mi měla říct, tak mluv. Měl pravdu, není co.

 

 


Poprvé

Svoje poprvé si budu pamatovat vždycky. Bylo to na kempu, kam jsem jela se sestrou, jejím klukem a pár kamarády. Vzala jsem tam svou první lásku. Bylo mi šestnáct a byla jsem čerstvě zamilovaná do o devět let staršího kluka. Věkový rozdíl nic neznamenal, protože jsme si rozuměli a on byl zamilovaný do mě úplně stejně. Měli jsme spolu spát na horní palandě v chatce společně s někým dalším, už si nepamatuju s kým. Šli jsme si lehnout dřív než ostatní, protože se pilo a my už asi měli dost nebo jsme prostě jen chtěli chvilku pro sebe. Prej, že se podíváme na film, jaká klasika. Ale on nebyl jako ostatní, nespěchal na mě a při filmu si klidně usnul. Dokoukala jsem ho sama a začala ho nenápadně budit. Několikrát jsem ho oslovila a pokaždé, když se zeptal, co se děje, jsem odpověděla, že nic. Styděla jsem se. Když jsem ho oslovila už po několikáté, prostě jsem řekla, že bych to chtěla zkusit. Zeptal se mě, jestli si jsem jistá a já přikývla. Líbal mě a pomalu přelejzal nade mě a sundaval mi kalhotky. Zavřela jsem oči a už jsem je neotevřela. Jen vím, že mě to strašně bolelo. Moc dlouho jsem to nevydržela a řekla mu, ať přestane, že tu bolest nevydržím. Oblíkla jsem si zas kalhotky a byla na sebe pyšná, že jsem překonala ten obrovský strach a alespoň to zkusila. Druhý den ráno jsem se šla vysprchovat a když jsem si sundavala ty samé kalhotky, které jsem měla v noci, viděla jsem na nich krev. Měla jsem z ní radost a po sprše jsem za ním běžela mu to pošeptat do ucha, aby věděl, že je ze mě žena. Mrzí mě, že jsem s tím nepočkala ještě pár let, protože pro mě předchozí sexuální zkušenosti nebyly nijak přínosné, jak jsem si v tu dobu možná myslela.

Pamatuju si většinu poprvé. První průšvihy na policii, první kouření trávy, první extázi, první LSD, první čáru koksu, první falšování vysvědčení, první útěk z domova, první opití ve třinácti, první krádež v obchodě, první neúspěšné kupování piva ve druhý třídě, první ukradenou krabičku cigaret Peter mámě. Tyhle poprvé jsou ty, na které hrdá nejsem.

Když jsem si myslela, že jsem z toho všeho už vyrostla, přišel první pořádnej pokus o věčný spánek. Nevím, co se mi honilo hlavou nebo to nevím alespoň teď. Napsala jsem si o tom velkou otevřenou zpověď, kde je vše zachycené čerstvý a ryzí. Zatím jsem nedokázala to nějak vstřebat, alespoň trošku. Je to sice jen něco málo přes týden, ale pořád se nedokážu pochopit. Chtěla jsem tmu a tak jsem užila několikanásobně víc světla, než bych měla. Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy jsem po probrání viděla dvojitě zprávy a zmeškané hovory od rodiny. Na co jsem mohla myslet, když ne na to, že už jsem jim nikdy nemusela odepsat? Co bylo vůbec to poslední, co jsem jim řekla, než jsem zkusila navždy usnout. Byla jsem sobecká a bez ohledu na odpovědi na tyhle otázky jsem do sebe házela pilulku za pilulkou. Je mi mizerně. Mé okolí si nezaslouží mě mít ve svém životě. Jsem přítěž.

Včera jsem měla mít sezení s psychiatričkou. Věděla jsem, že nebudu moci dorazit, protože nejsem v Praze, ale zapomněla jsem se jí alespoň omluvit, aby mě nečekala. Jsem v malém, rozkošném baráčku mamky mého přítele. Odjela na dovolenou a poprosila mě, zda se jí tu postarám o psa a kytky. Pes mě pěkně vytáčí, nejsem zvyklá na něco tak živýho a energickýho. Každý ráno v půl sedmé mi už skáče po hlavě, že chce ven a najíst se. Kdyby nebyla tak roztomilá, asi bych jí dala pěstí, ale pak ke mně přijde zpátky do postele, dá mi pusinku a sladce se přitulí. Díky ní tady tu samotu nesnáším tak těžce, i když jí nesnáším ani vůbec dobře.

Přitom jsem se sem těšila, brala jsem to jako svou soukromou dovolenou od všeho. Představovala jsem si, jak budu chodit běhat, jak se budu opalovat, jíst zdravě, hrát si se psem a po večerech sedět v altánku a při západu slunce psát. Nic z toho se neděje. Celý dny jen střídavě ležím na gauči u televize, aniž bych se na ní dívala a chodím ven si zapálit alespoň čtyři cigára po sobě, abych zabila čas, se kterým neumím naložit.

Mám spoustu možností, jak ten čas využít a všechny by byly přínosné. Dneska za mnou měla přijet holka, kterou jsem ještě nikdy neviděla a slyšela jsem o ní jen to nejhorší, ale svým způsobem mě fascinuje a chci jít poznat. Jenže jsem se na to nějak necítila a doufala, že se třeba vožere a v neskutečný kocovině se mi ani neozve a druhej den se bude omlouvat, že to nezvládla. Hlavně abych já nebyla za sráče. Jenže ona mi napsala hned ráno, jestli to platí. Musela jsem si zachovat ksicht a všechno odkejvala, našla jí spoj a rovnou i navrhla, že ještě skočíme nakoupit, protože tu nic nemám. Nemám tu nic proto, že jsem za ten týden, co jsem tady, nebyla schopná si dojít nakoupit a tak vyžírám všechny možný zbytky, co se nějak dají pozřít dohromady.

Zachvátila mě strašná úzkost. Podělala jsem se z představy, že za mnou přijede cizí člověk a v tu chvíli nebudu mít možnost nikam utéct, protože bude odkázanej na mě a na mé pohostinství. Ke snídani jsem měla Lexaurin. Cítila jsem se, jako kdybych sama na sebe nastražila past a šla se do ní vesele chytit, ale kurva, vždyť o nic nejde. Chci jí poznat? Chci. Tak proč se hned hroutím když to má přijít? Proč se před ostatníma snažím zachovat nějakej ksicht, když se stejně v zrcadle dávno sama nepoznávám.

Nakonec nepřijela, doopravdy jí dohnala kocovina a mně spadl kámen ze srdce, ale spustilo to u mě nekonečnou spirálu úvah, jak budu někdy fungovat a navazovat s lidmi vztahy, se kterýma nebudu chtít, ale budu muset, když se poseru z někoho, koho bych poznat chtěla. Do toho přišla další rána.

Rok a půl, tedy většinu času, co jsem na škole, sním o možnosti podívat se do věznice. Prozkoumat místa, kam se běžný smrtelník těžko dokáže dostat. Má oblíbena profesorka tam pracovala většinu svého života a z jejího vyprávění se u mě vytvořila naprostá fascinace vězeňským prostředím. Najednou mi přišel email. Zmíněná profesorka mi nabídla jedno z pěti míst na exkurzi do věznice v Kuřimi, kde je i specializované oddělení pro sexuální delikventy. Do prdele, o tom se mi ani nesnilo! V čem je problém? V tom, že to má být už za týden. Z pátku na sobotu, dvoudenní výlet hrazený školou, ale v termínu, kdy H. má první koncert z prvního turné a ještě křtí svou první desku, na které jsem svým způsobem zanechala velkou stopu mého vlivu. Byla jsem u její tvorby od začátku do konce a podílela se na spoustě věcech. Stála jsem mu po boku a prošla s ním nepříjemný zážitky, které pak mohl proměnit v hudbu. Krom toho, je to naplánované tři měsíce dopředu a H. i já s tím počítáme. Co teď…

Být zase sobec a ject do Kuřimi nebo zůstat a stát dál po boku mého vyvoleného, zažít kouzelné opojení a hrdost, která se možná v takové intenzitě už opakovat nebude. Jsem v koncích. Nevím, co se sebou natož jak se rozhodovat v tak pro mě zásadních krocích. Proto tu teď sedím a píšu.

Mám v sobě už půl flašky vína, jedno Trittico a dvě Lyricy. Docela slušný na to, že nepiju. Dojet si koupit víno jsem se rozhodla okamžitě, když jsem si přečetla ten email a okamžitě si uvědomila, že mě čeká těžké rozhodování. Chtělo se mi brečet a potřebovala jsem posilnit. Nejhorší záminka proč pít alkohol. Sama doma, rozhozená a přecitlivělá, se rozhodnu ject pro víno. Poetický a přitom úplně typický pro budoucí vznik alkoholismu.

Přijela jsem tam, stála tam nějaká partička mladých lidí. Nechtěla jsem se s nimi vidět a tak jsem projela benzínkou a zaparkovala za rohem, kde se parkovat nesmí. No a co. Uvnitř naštěstí nikdo nebyl, vzala jsem si nějaký ledový kafe a tuňákový sendvič, kterej miluju a tady je dokonce levnější než u nás v Albertu pod barákem. Přišla jsem ke kase, položila věci na pult a ptám se paní prodavačky, jestli by mi mohla doporučit nějaký levný víno, které mě dobře opije. Pobavila jsem jí a tak naše interakce pokračovala v takovém komicky naladěném dialogu. Dala mi flašku něčeho červenýho, údajně sladkýho za šedesát sedm korun. Ještě jsem jí poprosila o cigára a rozloučily jsme se ve stejném naladění, v jakém jsme celou dobu byly. Popřála mi hezký večer a ať mi zítra není moc špatně, já jí na oplátku popřála, ať má hezčí večer než jakej čeká mě. Pořád jsem ji bavila, aniž by tušila, že to myslím kurva vážně. Mohla bych mít v plánu teď tím vínem zapít všechny prášky, co tu mám a věř tomu, že po tomhle bych se už neprobrala, ale paní prodavačka by se jen bavila. A proč ne, koho by to napadlo, že bych to myslela vážně nebo, že to opravdu vážný je. Vidíš hezkou vtipnou blondýnu a děláš si o ní zaujatej obrázek, ale nevidíš dovnitř. Nevidíš slzy a bolest schované za zářivým úsměvem, protože není důvod to neskrývat.

Možná na to jsem mohla myslet minulý týden po šestém Lexaurinu. Možná jsem jen vyčerpaná z tváření se, že je mi pořád lépe a že to jednou bude opravdu dobrý, ale upřímně, kdo tomu věří?

Opět sedím sama, kouřím jedno za druhým a společnost mi dělá elegantní sklenička s vínem. Není to poprvý a ani naposled, tak to alespoň mám skoro s každým poprvé. V mém světě asi neexistuje poprvé a naposled.

Je zajímavý, že poprvé si pamatuji vždycky, ale když už něco bylo opravdu naposled, alespoň prozatím, to si nepamatuji. Teď jsem chtěla napsat, že už nevím, kdy naposled jsem byla třeba sjetá, ale než jsem stihla dopsat větu, vzpomněla jsem si. Není to tak dávno, bylo to letos na jaře. Za tohle naposled se docela stydím, protože jsem našla ve studiu sáček něčeho bílého, co jsem vyhodnotila jako koks. Vyhodnotila jsem to dobře, ale i tak, nejsem přece žádnej expert a klidně to mohlo být cokoliv jiného, po čem bych se zbláznila a radši skočila z okna. Když jsem měla zkouškový a byla doma sama, několikrát jsem se tím zkusila povzbudit, probudit v sobě múzu nebo zahnat chmury. Nikomu jsem to neřekla. Pytlík jsem si schovala ve své knihovničce, symbolicky jsem ho založila do knížky, která se jmenuje „Já, bývalý narkoman“. Jasně, můžeme si podat ruce, tohle o sobě tvrdím taky. Stejně tak, jako že jsem abstinent, že nepiju kafe, že jím zdravě, že zvracím míň.

Víno mi zrovna nesedlo, vlastně bylo dost hnusný, ale účel splnilo. Nejdřív jsem měla radost sama ze sebe, že jsem se rozepsala, ale když jsem si šla lehnout, proběhlo mi před očima, co všechno jsem vypila, kolik jsem toho vykouřila, co jsem ještě snědla. Tohle je tradiční scénář v mojí hlavě, než se mi udělá špatně. Vždy, když si uvědomím, co všechno mám v sobě, začne se mi chtít zvracet a není to lepší do té doby, dokud se nepozvracím. Zvedla jsem se, šla jsem na záchod a vzala si s sebou vodu a mobil. Jsem už dost zkušená, vím, co všechno potřebuju. Voda je vždy základ a na mobil se budu natáčet, jak mi to jde. Nevím, proč to dělám, ale natáčím se vždy. Zpětně se na ty videa dívám, pozoruju jak jsem ošklivá a jak se mi mění obličej. Přesně si pamatuju, co jsem v tu chvíli cítila.

Zvracím už rok a půl, z toho rok docela v krátkých intervalech a poslední půl rok už tak často, že je to na mně dost vidět. Někdy nedokážu jíst celý den a vůbec mi to nedělá problém, protože myslím na to, jak si zas všechno to jídlo představím v sobě a už jen z toho je mi blbě. V takových chvílích je lepší nejíst, protože to ani nemá cenu. Další věc, která nikdy není naposled, ale poprvé mám pořád v živé paměti.

Bylo to na H. koncertě, respektive před ním. Jeli jsme do Karlových Varů a já byla docela v pohodě, do té doby, než jsem zjistila, že nemáme oddělenou backstage. Jen jsem tam seděla na gauči vedle mé spřízněné duše a chtěla mu být oporou, jenže jsem ztrácela kontrolu nad sebou. Pak přišla blesková rekapitulace všeho, co jsem vypila a snědla. Ani jsem nepila alkohol, měla jsem džus a cítila, jak je mi z něj těžko. Nechtěla jsem H. zatěžovat před show a snažila se tvářit, že se nic neděje. Pak přišel první nával. Vyletěla sem, po cestě poklepala na Jarkinse, kterej jel s námi fotit a utíkala z klubu ven. Dveře jsem doslova prorazila bez ohledu na to, kde kdo stál, musela jsem pryč a co nejdál. Venku jsem zahlédla, že Jarkins běží za mnou, tak jsem nezastavovala. Když mě dohnal, poprosila jsem ho, jestli dojde do večerky, u které jsem se zastavila, pro vodu a kapesníky. Zdržel se tam snad jen vteřinu a už mi nesl základní výbavu. Přišel druhej nával, pořád jsme byli moc blízko klubu a byli tam lidi. Šla jsem pryč, on se mnou. Nedošli jsem daleko, hned za rohem byl takový temný kout, kde mě to koplo naposledy a bylo vymalováno. Jarkins litoval, že nechal foťák v klubu, že mi mohl udělat alespoň zkurveně realistickou památku, jak zvládám situace. Měl pravdu, je to škoda, takovou památku bych si nechala vyvolat a nalepila si jí na hajzl, ať mi připomíná, jaká jsem pořád sračka, protože je to něco málo přes rok a půl. Netušila jsem, kolikrát mě to ještě bude čekat a netuším to ani teď, ale jsem si jistá, že dneska to nebylo naposled.


Rivotril a Láska

Najednou seš mi cizí a já?
Nechci tě znát znova.
Nevím na co myslíš, jsem to já?
Nejsem, je to vona.
04.01.2017

Začátek novýho roku byl úplně na hovno. Neunášela jsem stres z prvního zkouškovýho, můj táta neunášel odchod mámy a já do toho neunášela jeho žal, kterým mě v opilosti zahlcoval. Aby toho nebylo málo, tak H., se kterým jsem chodila v té době už rok, se opilej potkal s opilou bejvalkou, což nikdy nekončí dobře, alespoň ne pro toho, kdo je střízlivej a čeká doma na svou lásku. Všechno bylo najednou tak vyhrocený a já nejvíc ze všech. Nesnášela jsem všechno a všechny jako nikdy, měla jsem pocit, že jsou všichni proti mně a já jsem ten největší chudák, kterej to odnáší.

Všechny okolnosti nafukovaly mou paranoiu a ze mě se stala zhrzelá stíhačka závislá na stalkování každýho lajku, kterej H. dal na instagramu nějaký buchtě, protože kde jinde si vylejt všechnu tíhu vesmíru než doma na tom, kdo je jako první na ráně. Tím pádem pokračovalo naše bouřlivé období a já si už myslela, že to nikdy neskončí. Každej, kdo by vedle sebe měl tak vyhrocenýho ubožáka, jako jsem já, musí bejt zákonitě taky vyhrocenej. Naši spolubydlící si už tak nějak zvykli, že jsme tak trošku italská domácnost, ale já ne a denní popíjení jen podporovalo intenzitu našich sporů. Tak jsme jednou přišli o dveře, ale já je nerozbila, jen jsem seděla v slzách a sbírala střepy, styděla se a bylo mi jedno, že od nich mám pořezané ruce. On je sbíral taky, ale z druhé strany dveří. Nikdo nic neříkal. Nebylo co říct.

Bojim se ho.

12.01.2017

Asi jako už tisíckrát jsem zas seděla v autobuse směrem na Zličín se sbalenými věcmi a zanechala po sobě jen tisíc zpráv psaných v afektu, plný nenávisti a vulgarismů, jaký by holka nikdy použít neměla. Utíkala jsem, aniž bych měla kam. Nikde to nebylo lepší, všechny možnosti se zdály být jen a jen horší, takže nebylo kam utéct, ani kam se vrátit. Nesnášela jsem tyhle cesty, ale na druhou stranu jsem alespoň na pár hodin mohla být někde na půl cesty, takže nikde, což bylo skutečně ulevující a brečet na veřejnosti jsem se dávno nestyděla. Brala jsem to jako takovou svou tradici. Nesnášela jsem je proto, že tomu muselo vždy předcházet něco bolestivého a proto, že každá linka vede do konečné stanice.

Když není reálné řešení, chceš z reality utéct a já měla něco navíc, něco vždy v batůžku. Věděla jsem, že se nic nezmění, ale věděla jsem, že mi to bude alespoň jedno. Snažší cesta, než to opravdu zkusit změnit. Začátkem roku jsem začala zneužívat toho, že mám na předpis spoustu Rivotrilu. A hele, to vůbec není špatný! Když si dam tak tři až čtyři po pár skleničkách, najednou se mi usíná krásně. A když je teprv odpoledne a nechci spát, hudba zní najednou nějak jinak, nějak líp. A když jsem ve škole, tak ani nemyslím moc na to, co mě zas bude čekat doma a bylo jedno jakej domov myslím, jestli ten dočasnej v Praze nebo ten opravdovej.

Po každé bouři zas vysvitne slunce, stejně jako po našich žabomyších válkách nešlo neposlechnout srdce a rozum mohl křičet jak se mu chtělo, nebylo to k ničemu platný. I po každém probuzení přišlo vystřízlivění z kombinace alkoholu s prášky, což bylo okamžitým důvodem, proč do sebe nacpat další.

Zvracím. Jsem opilá, ale není mi blbě z chlastu, zvracim ze života. Najednou mi došlo, proč tě tak moc potřebuju. Mám strašnej strach. Mám nepopsatelně hroznej strach. Bojím se budoucnosti, toho co mě čeká za deset let, za rok, za měsíc, zítra. Nejsem na to připravená a mám strach, že nikdy nebudu. Bojím se tak moc, že si přeju nežít. Nesmíš mě opustit. Ty jsi jedinej človek na světě, s kterým dokážu nemyslet na to, jak moc se bojím života.

31.01.2017

 

Po hodině, co na sebe čumím do zrcadla jsem došla k závěru, že jsem něco nešťástnýho, co se nikdy nemělo narodit. Jsem chodící potrat, cítím se tak. Prázdná a rozbitá.

Chcípnout nechci jen když šukam nebo spím.

07.02.2017

 

Hlava jako továrna na strašný věci. Nesnáším tě až do chvíle, kdy se chci tulit. Jsem unavená bejt furt smutná. Chci na chvíli cítit něco jinýho.

08.02.2017

 

Nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě nesnáším tě

09.02.2017

 

Když se z největší autority stane troska, je těžký nacházet pak v něčem smysl.

28.02.2017

 

Zas jsem vybouchla, jako by mě někdo přepnul. Dva dny v kuse šílím vztekem a nenávistí, přeju si neomluvitelný věci. Musela jsem brečet jak jsem byla bezmocná proti takovýmu návalu zlosti, abych nezačala rozbíjet všechno, co mi bylo zrovna na dosah ruky. A najednou je v mojí hlavě ticho. Jako kdyby někdo přišel rozsvítit a já jen s nevěřícným výrazem sleduju tu spoušť, kterou někdo natropil mou rukou a mně nezbývá nic jiného, než se stydět.

07.04.2017

Sice každý apeloval na to, jak druhý semestr uteče rychle, protože je opravdu kratší, ale proč mi to nikdo neřekl tak, abych tomu věnovala pozornost? Možná celý první měsíc jsem se ve škole neukázala. Vždycky jsem měla v záloze milion výmluv, proč zrovna dnes nemůžu, i když jsem včera večer psala, že určitě dorazím. Nešlo to, nešlo vstát z postele, nešlo dojít k psycholožce, nešlo to přiznat nikomu, hlavně ne sobě. Ty prášky už jsou taky k hovnu, dejte mi jich víc a ono to půjde. A přesně takhle to nechodí. Za to návrat do reality dřív nebo později přijde vždy a kurva nepříjemnej. Jako kdybych měla málo problémů, co mě každej večer nenechají spát, tak si nadělám další i ve škole. V tom jediném, co mě tak baví a nějak drží pohromadě. Kdybych se mohla živit jako profesionální kazič životů, jsem světová jednička na trhu.

A díky Karmě, že mě vždy nějakým zázrakem ze všeho dostane, který zpětně nejsem schopná pochopit. I náš vztah s H. se začínal pomalu stávat takovým tím plnohodnotným, který má většina lidí. Tak jsme se shodli, že jsme připraveni na další rok, na bydlení jen ve dvou. Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou stranu bála. První měsíc byl sice hrozný, protože jsme si oba nemohli zvyknout, což on projevuje podrážděností a já odměřeností. V našem případě nebezpečný kombo, tak Itálie chvíli pokračovala, jako za starejch časů. A pak se něco změnilo.

Nikdy jsem ti neřekla, jak tě obdivuju. Si svůj a vychází ti to. Vždycky jsem si tě za to vážila. Občas na to zapomínám a nechovám se jak bych měla nebo jak bych chtěla, ale nikdy to nemyslím zle. Tak mi to odpouštěj, lásko.

01.05.2017

 

Sedím v okně, kouřím, sleduju ulici a zas mám pocit, že pro mě na světě není místo.

06.05.2017

Po druhém, úspěšně zakončeném zkouškovém a po přestěhování, jsem přestala ze dne na den brát antidepresiva. Rivotrily jsem nevysadila, ale když během pár týdnů ze mě vyprchala ta roční otupělost z antidepresiv, najednou jsem byla novej člověk. Zářila jsem jako diamant a sršila energií, našla si práci na léto, kde jsem měla strávit i celou další zimu, denně měla dokonale vyšperkovanou domácnost a byla jsem důvodem, proč se můj partner mohl každý den vracet domů s úsměvem. Jasně, pořád to mělo svoje mouchy, nic není absolutně dokonalý, ale nikdy předtím to takový nebylo. Po dvou letech jsme se do sebe znovu zamilovali a instantně se zamilovávali každým dnem víc. Odjeli jsme na první společnou dovolenou, což pro mě byla ta nejkrásnější dovolená, jakou jsem zatím zažila a byla jsem opravdu šťastná.

Byla jsem tak zaslepená tím zdánlivým štěstím, které bylo způsobené chvilkovou mánií po vysazení antidepresiv, že jsem ani nevěnovala větší pozornost takový drobnosti. Ano, pořád jsem měla úzkosti, když jsem měla jít někam, kde bylo víc lidí a podobně, ale najednou každý tenhle záchvat úzkosti vrcholil pozvracením se a mně to nepřišlo divný. Proč by to bylo divný, už se mi to párkrát stalo, teď to nemůže bejt jiný. Už bych to asi nebyla já, aby se mi něco nevymklo kontrole. S koncem léta a začátkem nového ročníku skončila i má chvilková mánická fáze a vše se zas opakovalo. Faktura za vysazení antidepresiv nebyla uhrazena a exekuce klepala na dveře.

Domov je místo, kde se ti nejlíp sere. V tom případě už doma nejsem doma, ale to není důvod v tomto šťastném období si neudělat radost. Po roce jsem si zašla ke kadeřnici, po dvou jsem se krásně opálila, denně jsem si zaběhala nebo udělala krásnou procházku přírodou, kterou znám od narození a přesto mě vždy stejně okouzlí, znova a znova. Poslední dobou jsem zažívala pocit, který jsem už téměř zapomněla nebo bych ho už neočekávala, byla jsem šťastná. Byl to měsíc, kdy jsem došla k závěru, že lék na depresi je štěstí a láska, měsíc, co jsem vysadila prášky. Každej chytrolín mi cpal, že se musí vysazovat postupně a až po konzultaci a pod dozorem psychiatra. Vážně si mysleli, že můžou rozumět mému životu líp než já? Těžko říct, ale měli pravdu.

Chtěla jsem ho jen doprovodit, být jeho ozdobou, jakou by se chtěl pyšnit každej chlap ve společnosti a vážně jsem se těšila, ale pak to přišlo.

Pocit, že i sebevětší místnost je strašně stísňující, cítila jsem, jak mi její stěny tlačí na plíce a nemohla jsem dýchat. Cítila jsem každej nádech každýho člověka v místnosti, kterým kradl můj potřebný kyslík k neudušení se. Cítila jsem závrať, ačkoliv jsem se od minule ponaučila a dva dny jedla poctivě, zdravě a nepřehnaně, zas jsem cítila závrať jako bych na místě měla všechny pozvracet a vyzvracet i to, co jsem nesnědla. Cítila jsem i tu ostudu, kterou bych tím způsobila a co hůř, nejen sobě, ale i tomu, koho jsem chtěla svou společností tak vyzdvihnout nad ostatní. Cítila jsem jak se mi po celém těle rodí kapičky studeného potu, ačkoliv mi bylo horko, jak mě každý další mililitr dehydratuje a ani pití chlazené vody nestíhalo tekutiny v těle doplňovat, abych neomdlela. Cítila jsem, že je to moje vina, protože se mi to už stalo a byla jsem až směšně naivní, když jsem očekávala, že najednou budu normální a bavit se jako všichni okolo. Cítila jsem, že jsem v tom sama.

Nezvládla jsem to, zase. Neustála jsem svou hlavu, zase. Nemusela jsem si ani strčit prsty do krku a blila jsem jak mi bylo zle. „Jestli si psychicky dokážeš vyvolat zvracení, tak máš fakt problém“ je asi ta nejhorší věc, co ti může říct ten nejbližší.

Roste to.

23.06.2017


Perspektiva

Aniž by v tom byl úmysl, napsala jsem si dva zápisky o stejném časovém úseku. Poprvé jsem to psala opilá v určitém rozpoložení jako úvahu. Zapomněla jsem, o čem všem jsem to psala a nevědomky jsem asi o dva týdny později, někdy kolem oběda, bez ovlivnění alkoholem a po nástupu úplného účinku nových léků, napsala téměř o tom samém takovou zpověď pro sebe samotnou. Když jsem objevila, že se opakuji, ale výsledek je úplně jiný, řekla jsem si, že to spojím dohromady a zveřejním. Jak málo stačí, abych celý svůj svět vnímala z úplně jiné perspektivy. Tímto vám dávám možnost nahlédnout do proměny svého myšlení během tak krátké doby.  Myslím, že je na tom krásně vidět působení především vlastní vůle snažit se v kombinaci s podporou okolí, správnou medikací a terapií.

 V koutě (19.6.2018)

Sedím na židli, na které sedím celý den. Od osmi od rána, teď je něco po desátý večer. Je tolik věcí, co jsem mohla dělat, co můžu dělat, ale já dál sedím a přemýšlím. Fantazíruju a sním. Chvíli smutná, chvíli dojatá a pak zas nijaká. Odjela mi láska, zůstala jsem sama v našem bytě. Opuštěná v nekonečném milionu lidí. Bez něj je tu prázdno víc než jindy. Prázdno, které bolí. Na chvíli jsem se tou prázdnotou nechala naplnit a začala si představovat, jaké by to asi bylo tu zemřít. Sama, uprostřed místnosti při poslechu milované hudby. Představuju si to jako něco krásného, osvobozujícího, ale moc dobře vím, že je to špatná představa. Nesmím takhle uvažovat. Ale dokážu si představit vůbec žít bez těchto uvolňujících představ? Paradoxní, že ještě před půl hodinou jsem se v duši natřásala jak je to úžasné, že máme tak hezkej byt, kde tvoříme, budujeme něco společného. Kolísá to ve mně jako loď v bouři. To je ono, tak se vnitřně cítím. Chvíli je to lepší, je mi fajn a pak to zas přijde. Zažila jsem to už milionkrát, takže vlastně ani už nedokážu posoudit, zda je to opravdu lepší nebo se jen tak nějak udržuju na nějaký přežívající hladině, při které se dokážu tvářit, že to jednou půjde. Další paradoxní úvaha, před pár dny jsem rozkvétala u terapeutky, že mě přítel pochválil, jak je na mně vidět, že mi je líp (jak jí vždy sama tvrdím). Tak proč tenhle splín.

Dva měsíce zpátky jsem si sáhla asi na zatím nejhlubší dno, na které se mi podařilo propadnout. Nepředstavovala jsem si jen jaké je to umřít. Každý den jsem si přála, aby to přišlo. Každý den byl nesnesitelným peklem, které se pomalu nedalo vydržet. Přes zimu jsem si myslela, že je mi líp, ale bylo to placebo každodenního pití, které po pár měsících vyprchalo. Ve chvíli, kdy jsem se zhroutila před přítelem a odkývala mu v slzách a neustupující úzkosti odvezení do Bohnic, jsem se rozhodla, že takhle to nejde. Chtěla jsem být silnější a vyhledala novou psycholožku, která mě odkázala k nové psychiatričce a byla jsem přidělená k psychoterapeutce. Od té doby chodím každý týden na hodinový sezení. Je to vážně skvělý. Nečekala jsem od toho nic, abych se nezklamala a zafungovalo to. Byla jsem nadšená a jsem pořád. Nedokážu si představit následující měsíce bez své terapeutky. Hned na prvním sezení mi nedělalo problém odkrýt jednu z největších bolístek a rozbrečet se. Snažím se mluvit otevřeně, i když občas něco raději vynechám, protože za to stále cítím stud nebo vinu. Psychiatrička mi vysadila Rivotril, který mi už stejně nezabíral ani ve velkém množství a moje stavy se dál zhoršovaly a častěji opakovaly. Když jsem začala s novou léčbou, byla jsem v permanentní úzkosti, přes měsíc v kuse. Každý den, hned po probuzení mi bylo zle. Místo Rivotrilu, kterej jsem brala po třech až čtyřech prášcích 4mg, jsem dostala Lexaurin 3mg. K tomu jsem dostala nový antidepresiva. První dva týdny byly příšerný, všechno se zhoršilo. Problém s jídlem, kterej jsem v té době měla už docela velkej, se ještě prohloubil. Snědla jsem sotva jedno „jídlo“ denně a mohla jsem oslavovat každé, které jsem nevyzvracela. Pak přišla nepříjemná událost, kdy jsem měla nastoupit na praxi v Bohnicích, na dětském oddělení. Těšila jsem se tam půl roku, ale ve chvíli, kdy jsem prošla dveřmi, jsem věděla, že to nezvládnu.

To bylo poprvé, co jsem se dokázala pozvracet i přes Lexaurin a bez předchozího požití jídla. Takové zklamání a bezmoc jsem dlouho necítila. Selhala jsem. Hned, jak jsem z léčebny utekla, jsem jela za svou terapeutkou a doktorkou. Antidepresiva mi byla zdvojnásobená a připsaná další na večer. Můj starý známý Mirtazapin, tentokrát ale jen (naštěstí) v nejmenším množství. Beru ho chvíli přes týden, dva měsíce jsem abstinovala a pořád to není ono. Každé ráno se cítím jako kdybych prokalila celou noc. Nezbývá mi nic jinýho než čekat, až si prášky spolu sednou a spoléhat, že mi do té doby bude stačit hodina týdně terapie. Proč jsem napsala, že jsem abstinovala? Protože to teď porušuju. Zas dělám něco, o čem vím, že bych neměla. Skoro  by to vypadalo, jako kdybych si škodit chtěla.

Chtěla jsem to zakončit větou, že jsem asi taková, ale po hodině mi došlo, že je to přece blbost. Nebyla jsem vždy taková, ale i přesto je ze mě kotě, které sedí v koutě.  Před rokem jsem napsala Seznamte se, blázen. Teď mám pocit, že píšu jinak, že jinak formuluju věty a celkově, mam z toho jiný pocit, než jsem měla tenkrát. Chtěla bych dokázat zhodnotit, zda je to subjektivní dojem či nikoliv. Terapeutka mi řekla, že svou postavu a váhu nemám posuzovat podle toho, co vidím v zrcadle, protože se vždy uvidím svým pohledem. Ať se hodnotím podle oblečení. Měla pravdu. Ve chvíli, kdy jsem si přišla oplácanější, mi moje oblečení bylo pořád volnější. Co když je to tak se vším? Opravdu si dokážu vytvářet o sobě tak silné iluze, že jsou mou realitou?

Zpověď (4.7.2018)

Začalo to depresí, která mi i přes jednu hospitalizaci a roční léčbu přinesla do života úzkosti a paniky. Tyhle věci sebou nesou řadu dalších život negativně ovlivňujících sraček. Asi proto jsem první léčbu vzdala. Viděla jsem, že i přes „snahu“ se pořád brodím ve větších sračkách. Všechno ovlivňuje všechno a na to chci navázat v následujícím svěření. Deprese u mě spustila úzkosti, které u mě spustily paniky. Kvůli úzkostem a panikám jsem začala být asociální a tím ještě víc depresivní. V důsledku toho se zhoršovaly i úzkosti a pomalu jakákoliv situace byla pro mě zátěžová. Když je člověk dlouhou dobu v takové psychické vytíženosti, začne se to projevovat i somaticky. Kromě nespavosti a věčné únavy, to u mě bylo v krajních případech zvracení.

Zvracení se časem stalo rutinou, která se stupňovala. Poprvé jsem z úzkosti a panik začala zvracet od začátku minulého roku, ale v poměrně dlouhých intervalech, kdy jsem byla vytržena ze své komfortní zóny a sešly se mi snad všechny spouštěče v jedné chvíli a na jednom místě. Ale od léta to začalo být častější a častější. Od začátku roku to bylo už každý měsíc, někdy i víckrát. Během necelého půl roku jsem mohla slavit týden, kdy jsem se nepozvracela, pokud takový vůbec byl. Vědomí, že mi stačí opravdu málo a začnu zvracet, mě úplně izolovalo. Jenže pak si mě tenhle stín našel i v mém bytě. Postupně spouštěčem bylo jen to, že jsem se probudila. Bylo mi zle, nemohla jsem skoro vstát z postele. Najíst se nepřipadalo v úvahu jestliže jsem někam musela jít. Tím začal začarovaný kruh hladovění, strachu z jídla a z pozvracení.

Věděla jsem, že to není dobrý, takže jsem se tím nijak netajila. Ale když mě pak náhodou viděla moje babička poprvé od zimy, rozbrečela se, že vypadám strašně a co se to se mnou děje. Měla strach. Nečekala jsem, že to bude až tak vidět, ale pozoroval to na mě snad každý. Pokaždé, když jsem volala s někým z rodiny, se mě ptali, co jsem ten den vše měla k jídlu. Ptají se do dnes. Když jsem se zvážila, zjistila jsem, že zas vážím tolik jako v deváté třídě. Jenže teď mi je 23 a to není dobrý. Přišly i dny, kdy jsem nebyla schopná do sebe dostat jediný sousto. Když už jsem se něčeho najedla, hodiny jsem musela odpočívat dokud jsem se nezbavila pocitu přežranosti a těžkosti, ze kterého se mi dělalo špatně. Úplně jsem přestala mít menstruaci, kterou jsem už do té doby měla při troše štěstí jednou za dva měsíce. Svěřila jsem se s tím své terapeutce a na její doporučení i psychiatričce.

Zítra to bude měsíc, co jsem naposled zvracela.

Byl to den, kdy jsem nastoupila na stáž v Bohnicích na dětském oddělení. V tu dobu jsem byla teprve dva týdny na nových antidepresivech. Když jsem se tam koncem zimy přihlásila, myslela jsem si, že jsem připravená vrátit se do psychiatrického prostředí jako pracovník. Že jsem se mýlila jsem věděla už před dveřmi. Věděla jsem, že z této perspektivy sem ještě nepatřím, že jsem pořád pacient a přesně tak jsem se tam cítila. Personál byl skvělý, milý, uvítal mě hezky. Hned z jedničky jsem byla poslaná na ranní poradu, kde byla hlavní staniční sestra, sociální pracovnice, primář oddělení a dva psychologové. Probírali jméno po jménu, dítě po dítěti. Jsem vázána mlčenlivostí na celý život, tudíž nic podrobnějšího říct nemůžu, ale ani to není podstatné. Podstatné bylo to, že stejně mohli probírat i mě a já nebyla schopná myslet na nic jiného. Bylo mi z toho strašně. Ani po dvou Lexaurinech jsem se nedokázala vzchopit a vzdala jsem to. Poprvé jsem se pozvracela nalačno a v tu chvíli jsem prohrála boj se sebou i se svým stigmatem. Ještě ten den jsem to oznámila své koordinátorce praxe, jela ke své psychiatričce a následující den vypověděla smlouvu na stáž. Kromě neschopenky mi zdvojnásobila antidepresiva. Od toho dne beru dvoje antidepresiva denně. Jedny na úzkosti ráno a odpoledne, druhé na nespavost a nechutenství večer. Z počátku jsem z toho byla nesvá, přišlo mi to až příliš. S tímto pocitem jsem se šla svěřit na jednu internetovou komunitu pro lidi s depresí, panickou poruchou, apod. K mému překvapení jsem zjistila, že to není nic neobvyklého a zdaleka nejsem jediná, kdo bere kombinace antidepresiv. Někomu dokonce pomohla až kombinace více než dvou druhů antidepresiv.

První měsíc léčení bylo peklo. Jestli existuje posmrtný život a půjdu do pekla, tak se navždy vrátím do tohohle období. Přála jsem si umřít každý den, aniž bych se s tím někomu svěřila. Věděla jsem sama, že takhle přemýšlet nesmím, ale neměla jsem sílu si vzdorovat. Téměř dva měsíce jsem byla v permanentní úzkosti, která nikdy nebyla tak silná. Přijde mi šílený, že jsem to vydržela, ale pak se věci tak nějak začaly urovnávat. Chvíli jsem měla obavy, že přiberu víc, než bych chtěla, protože i přes všechna negativa, musím přiznat, že se mi moje postava snad poprvé v životě líbila. I to jsem probrala se svou terapeutkou. Vyvedla mě z mylného vnímaná sama sebe. Řekla mi, jestli hubnutí nebo přibírání soudím podle svého oblečení nebo podle toho, co vidím v zrcadle. Došlo mi, že se vidím hodně zkresleně. Když jsem pomalu začínala víc jíst, najednou jsem se sobě přestávala zase líbit, ale ve skutečnosti mi oblečení bylo pořád stejně velký.

Najednou není tak těžký usínat. Jim od rána do večera, cpu se sladkým jako prase a je mi to jedno. Chutná mi to. Teď už ani neřeším jestli přibírám nebo ne, protože je mi líp. Možná se mám i dobře a strašně se mi to líbí. Vrací se mi chuť chodit ven, být v kontaktu s lidmi a trávit s někým čas, řešit píčoviny a užívat si sluníčka. Poprvé věřím, že může být líp.

(Pozn. škoda, že mi to moc dlouho nevydrželo.)


Poker a Praha

Rivotrily u postele,
miligramy v nahém těle.
Prej to se mnou myslí vážně,
na chvíli mou duši sváže.
Co se ve tvé hlavě děje?
Chci to vědět...
A proč se moje tělo chvěje?
Touha, vášeň, trochu studu.
Budeš sám, já sama budu,
stejně chcípnem sami spolu.
14.07.2016

Říká se, že zkouška dospělosti je maturita, ale podle mě je to odstěhování se. Dobrovolné opuštění místa, kde ti máma nosí kakao až do postele. Tak to alespoň bylo dřív, než odešla. Přišlo to tak nějak přirozeně samo nebo to tak alespoň vypadalo. Vlastně to bylo akorát dobré načasování a tak trochu vychcanosti. Přestěhování se k H. mělo být dočasným řešením, ale já věděla, že se od něj už nehnu. Dvě osobnosti jako my dva pohromadě. Dvě sebedestruktivní ztracené duše v jedné místnosti. Asi to nejhorší, co jsme si mohli vybrat, ale jsem si jistá, že jsme si to oba užili v plný parádě. A tak to začalo. Období drinků u pokeru, které si nepamatuju. Začátek denního pití, křiku, pláče, rozmlácených skleniček a dveří, házení věcí z okna, vyhrožování, nevěr, rozchodů, vášnivých návratů a sladkého probouzení se společně den co den vedle sebe. Kdybych si nic nepsala, zapomenu úplně všechno. Antidepresiva z léčebny byla až moc silná a kombinace s alkoholem zvyšovala jejich utlumující účinek, ale potlačovala nahrazování serotoninu. Místo zlepšování se jsem jen každej večer měla uměle vyvolaný kóma. Vymazalo mě to a proto nemůžu skoro nic vyprávět, ale můžu se o to alespoň pokusit. Měla jsem jediný a snadný úkol po propuštění. Najít si psychiatra. Vysrala jsem se na to a řešila shánění léků přes známosti, jenže to taky mělo být jen dočasné řešení. Jednou jsem se hecla a našla si psychiatričku asi pět minut pešky od baráku. Trvalo mi možná týden než jsem našla odvahu jí zavolat. Byla hrozná. Když jsem za ní poprvý přišla, snad ani jednou se mi nepodívala do tváře. Automaticky mě pozdravila, přečetla si moje papíry a něco si naťukala do počítače. Zeptala se mě na pojišťovnu, jak se mi spí a jí. Nemohla jsem jí skoro odpovědět, byla pro mě tak daleko a jí to bylo jedno. Po pěti minutách jsem odešla s receptem na tři lahvičky Rivotrilu a antidepresiva na tři měsíce. Přišla jsem k ní už jen dvakrát když jsem už skoro neměla přášky. Odradila mě zkoušet si najít ještě někoho jiného. Tak jsem to nechávala být.

Nesnášim chlast, přesto každej den mu podléhám. Každý ráno je pak těžší vstát a večer usínat. Unavuje mě to, přesto dál podléhám. Přijde mi, že zas nežiju svůj život. Prokletí, před kterým ať už uteču do baráku na samotě nebo centra Prahy, mě vždy dožene. Zasraný úzkosti. Je to jako mít svázaný ruce, nohy i plíce a naopak povolenej žaludek. Nejhorší je, že je jedno jak se snažíš žít, protože se vždycky vrátí a její přepadení je vždy stejně intenzivní jako před léčbou. Společně se smějem, pijem a tváříme se, že jsme v pořádku. Víme, že nejsme, ale přece nebudem obtěžovat okolí. Celej život žiju pro ostatní, tak alespoň umírat budu pro sebe.

23.10.2016

Říkala jsem si, že pokud na to mám, tak v Praze budu něco znamenat. Něco, co jsem postrádala a nevěděla kde hledat. Měsíce plynuly, žila jsem svou šílenou love story, ale ono to nepřicházelo. Nic se neměnilo. Měla jsem záminku proč být v Praze. Našla jsem si něco, co je do teď a bude asi ještě dlouho důstojnou záplatou. Stala jsem se opět studentem. Od prvního dne jsem se do studia zamilovala. Po pěti letech trápení se v ekonomice, na kterou jsem šla, abych potěšila rodiče, jsem objevila, že i vzdělávání se může být skvělý. Budu v něm pokračovat dokud to bude možné, protože jsem našla způsob jak studovat sama sebe a zároveň se učit pomáhat i druhým. Nicméně mi pořád chybělo to něco, díky čemu večer v klidu usnu a nebude prostor pro úzkostné pocity. Ale co když tenhle pocit byl jen stínem mé poruchy? Často mi bývalo smutno, steskem jsem probrečela spoustu nocí. Jak směšné, když jsem sama utekla. Bylo z čeho utíkat. Máma byla přes půl roku pryč a u nás zůstala velká bolavá a prázdná díra. Nikdo nechápal proč to tak je a nikdo se netajil emocemi, které to v něm zanechalo. Nikdo to nechápal, protože nikdo neznal důvod a ve vzduchu zůstala navždy viset spousta otázek, na které nejsou odpovědi. To bylo to nejtěžší a mělo to trvat ještě dlouho. Bylo zbabělé zkoušet se tomu vyhýbat, protože jsme v tom měli být společně, jako rodina, alespoň jednou. Nedokázala jsem rozpoznat jestli blázním já nebo všichni okolo.

Umře máma, umře táta a oba umřou nešťastní a bez sebe.

02.11.2016

Hned na začátku školního roku jsem dostala tetovací sadu. Byl to můj sen. Chtěla jsem tetovat. Malování mi šlo vždy, v šestý třídě jsem měla obrazy poprvé na výstavě a hned i zájemce, kteří je byli ochotní za ně nemálo zaplatit. Má úplně první olejomalba mohla být prodána za několik tisíc. Neprodala jsem jí, na to pro mě znamenala až moc. Dala jsem jí rodičům. Chtěla jsem pak na uměleckou školu, ale kvůli touze vydobýt si hrdost rodičů vedle starší sestry, premiantky na gymnáziu, jsem šla nakonec na ekonomii. Vždy jsem si říkala, že je lepší začít později, než vůbec, a tak po pár letech snění jsem měla svůj tetovací strojek. Hned první den, kdy mi přišel, jsem H. potetovala prsty. Byla jsem z něj nadšená, ale postupně jsem se začala smiřovat s tím, že tatérkou být nemůžu. Ne kvůli tomu, že bych neuměla kreslit, ale neumím být s lidmi. Moc mě to nemrzí, stačí mi tetovat sebe a pár svých známých. Jak už jsem řekla, našla jsem kompenzaci ve studiu. Blížil se konec prvního semestru. Uteklo to strašně rychle a se svým životním stylem jsem měla na konci co dělat, abych dohnala vše, co jsem zaspala kvůli silným antidepresivům, kocovinám nebo vlastní neschopnosti. Později jsem zjistila, že se moje rodina sázela, že první zkouškový nedám. Díky, milý. První společné Vánoce a první společný Silvestr. Jak jinak jsme to mohli využít než pitím. Do poslední minuty toho roku, jsme byli v našem pokoji, popíjeli, on hrál na konzoli a já si tetovala nohu. Smáli jsme se sami sobě, jací jsme učebnicoví asociálové.

Pro mě je hrozně těžký něco vyjádřit, ale k tobě budu mít vždy něco na srdci. Stala se spousta věcí, špatných i krásných, ale pak nastane situace kdy si uvědomím, že ty špatný věci stojí za ty krásný. Jsi první a jedinej na světě, kdo mě dostane do kolen a zároveň vynese do nebes. Občas mám pocit, že to špatný převažuje, i přes to v hloubi svýho zlomenýho srdce cítím, že jsi jediná záplata, která ho udrží pohromadě.

04.11.2016


Nebudu lhát

Chtěla jsem bejt produktivní, naladila starý neznámý country a otevřela notebook na posteli. Plná myšlenek, které musím zaznamenat. V tu chvíli na mě vyskočila aktualizace. Je to pryč a už se to nikdy nevrátí. Stejně jako doba kdy mi stačila krabička cigaret na týden. Teď mi nestačí jedna na den. Kouření je nechutný a chtěla bych přestat, ale zatím ne dost na to, abych přestala. Přeci jen je to jediná neřest, kterou jsem si ponechala, a to jsem vždy byla velká hříšnice. Za poslední týden jsem pocítila zatím největší odezvu na mé psaní, až mě to trochu děsí. Prej by bylo hezký držet mou knížku v ruce. Taky by se mi to líbilo, ale asi to nefunguje tak, že si řeknu – teď napíšu knihu. Na základce jsem za slohy měla vždy jedničky a cítila jsem se vážně pyšně, když je pak učitelka četla celé třídě s intonací hladící po duši. Nemyslím si, že to někoho jinýho kromě učitelky zaujalo. Chtěla jsem tenkrát napsat knížku o kouzelné říši a neexistujících tvorech. Napsala jsem možná jeden odstavec než mě to přešlo. Podruhé jsem jí chtěla napsat na střední o politice. Chystala jsem se poprvé k volbám a začala sledovat naší politickou historii a aktuální dění. To jsem napsala už několik stránek, ale nakonec jsem zůstala zamotaná ve vlastních myšlenkách. Jaká ironie, že přesně na tom dnes stavím celý svůj spisovatelský pokus. Nemyslela jsem si ani, že jednou budu psát a budu mít tolik čtenářů. Je to hezký.

Ležím ve svém dětském pokojíčku. Cítím se tu jako kdyby mi byl těsný, ale já přece dávno už nerostu. Je dost prázdný. Měla jsem všude spousty věcí. Památky a vzpomínky na kdejakou kravinu, po odstěhování jsem si něco odvezla a zbytek vyházela. Ztratilo to pro mě hodnotu a teď je z mého pokojíčku jen místnost na přespání. Na můj vkus dost holá a chladná místnost bez ohledu na pokojovou teplotu. Je mi z toho trochu smutno. Vracím se sem ráda, ale jsem tu nerada. Tohle je poprvé, co se tu něco snažím napsat a od prvního slova v tom vidím tu nucenost. Nemám co říct a co jsem říct měla, to jsem zapomněla. Teď jsem po aktualizaci a nová verze nemá co nabídnout.

Tak se cítím i v jiných situacích. Sem tam se mi ozve někdo, komu jsem dřív říkala kamarád. Chtějí mě vidět a já nevidím důvod proč. Je to taková doba. Dost dlouhá na to, aby se z nás stali naprostí cizinci. Nestojím o navazování starých kontaktů. Možná ze zvědavosti se k tomu někdy dokopu, ale vím, že mi nemají už co dát. Co mohli, to jsem si dávno vzala. Tohle mi šlo vždycky a tak nějak samo od sebe. Jsem zvyklá dostávat to, co chci a ani se nemusím moc snažit. V takových chvílích si přijdu jako někdo jedinečný, komu je dáno něco vzácného. Ale je to nebezpečné, protože na tak snadný zisk se lehce zvykne a těžce abstinuje. Abstinuji snad už ve všem, ale tohle a cigarety bych si ráda ponechala. Chci žít s jednou krabičkou na den a s jedním velkým úspěchem za život. V čem uspět, toť otázka.

Nechci si nic plánovat, alespoň ne dlouhodobě. Nemá to smysl. Naučila jsem se žít s přibližnou představou kam mít namířeno na další rok, maximálně dva dopředu a to stačí. Co bude dál je jen plán B, kdybych přežila. A tím je zbytečné se zatěžovat, pak člověk nemá být na antidepresivech nebo drogách v tak rychlý a až příliš svobodný době. Pořád se plácám ve sračkách, protože si nemůžu vzpomenout, o čem jsem to chtěla psát. Zaznamenávám zbytečnej myšlenkovej potok. Jsem teď asi až moc spokojená se svým vlastním vývojem v terapii a navíc pořád víc zamilovaná, ale to nikoho nezajímá a mně se o tom taky nechce mluvit.

Budu ti vyprávět o tom, jaký jsem měla den. Dneska měla moje babi sedmdesáté narozeniny. Když sedmdesát slavil děda, tak za měsíc umřel. Bylo to poprvé, kdy jsem ztratila někoho z blízké rodiny. Poprvé jsem viděla tátu plakat. Strašně to bolelo. Občas na něj myslím a říkám si, jak mě asi vnímal. Pamatuji si, jak se zlobil když mě měl ráno odvézt na vlak do školy a já se vymlouvala, že mi není dobře, abych nikam nemusela. Byla jsem nejhorší typ pubertálního fakana. Když babi slavila padesát, na louce pod barákem jí sekačkou vysekal nápis 50 a uspořádal obrovskou oslavu. Skoro si to nepamatuji, byla jsem moc malá, ale dnes jsem se dívala na fotky z toho dne. Stejně tak jsem se dívala na babi a viděla, jak jí chybí. Radši by nic neslavila. Podle mě tu oslavu udělala jen ze slušnosti k lidem, které pozvala. Protože tak to tady lidi mají. Hledí víc na mínění druhých než na sebe. Vyloženě se těším na den, kdy na mě někdo naběhne s výčitkami za nějakou píčovinu, protože mám připravenej proslov o tom, jak moc mam u prdele, co si kdo myslí a tisíc nerozbitných argumentů, proč tomu tak je a je to v pořádku. Chtěla bych aby to tak měl každý. Pak by naše rodina nebyla roztrhaná na kousky, lidi by řešili věci přímo s dotyčnými a nedělala by se žádná trapná divadýlka a zbytečný obcházení pravdy. Hlavně se na fotce usmívat. Je mi blbě ze všech. Nechci už nic psát.

O tři dny později.

Vrátila se mi kamarádka z Ameriky. Ano, taky mám kamarádku. Ale ona je spíš sestra, znám se s ní celý život, každá jsme úplně jiná a přesto si budeme vždy rozumět. Ráda s ní trávím čas. Baví mě jak je jiná, jak neřeší ty věci, které řeším já. Pro mě je to vždy takové odreagování. Užívám si být na pár hodin pitomou pipinkou. Proseděly jsme spolu celou noc. Zas jsem porušila abstinování a pila. Nezlobím se na sebe, už jsem si dokázala, že dokážu situace zvládat bez pití a nepřijde mi nic špatného na tom, se napít ze společenských důvodů. Nebo ne?

Nechápu, že mě nikdy dřív nenapadlo si venku na zahradě pustit nahlas vážnou hudbu. Na světě pro mě existuje pár pomyslných Bohů. Jsou skuteční, znám je. Jedním z nich je Jarkins. Delší dobu nejsme v kontaktu ani se nevídáme. Kdyby umřel nebo odjel do ciziny, nejspíš se to nikdy nedozvím. Přesto ho považuju za své božstvo a patří do mého života, je mou součástí. Dnes se mi z ničeho nic ozval. Vlastně to nebylo z ničeho nic, četl můj poslední článek, který mu připomněl, že i já jsem jeho součástí. Udělalo mi to radost. Hned jsem mu volala a ujistila jsem se, že je to jeden z těch lidí, se kterými si nemusíš denně psát co je novýho a jaký si dneska vysral hovno. I tak si s ním vždy budu mít co říct a budeme naladěni na stejné vlně, aniž by to bylo nucený.

Právě tak to mám s většinou lidí, musím se nutit a nebaví mě to. Většina lidí mě nezajímá. Jste mi u prdele. Jarkins se mě ptal, jak to dělám, že dokážu napsat o H., že je jak fotr když je ve stejné místnosti. Jak se dokážu ponořit jen do psaní a nevnímat okolní svět. Je to tím, že jsem se naučila mít svůj vlastní svět a ten si nenechám nikým narušovat. Je jedno, kdo by se mnou byl v místnosti, jsem ve své dimenzi a když nechci, tak do ní nikdo nepronikne. Sama rozhoduju kdo do mého života patří a tak je to správně. Je mi líto lidí, kteří to tak nemají, ačkoliv věřím, že jsou mnohem šťastnější než já. Pro mě není život o tom, aby byl šťastný. Zavzpomínala jsem si jak jsme se poznali. Oslovil mě. Zaujala jsem ho a chtěl se mnou tvořit, protože ve mně spatřil potenciál i když mě nikdy neviděl. Mohl by být spisovatel. Napsal mi tenkrát obrovskou zprávu, asi jednu z nejdelších, co jsem kdy dostala. Podobně dlouhou jako tu dnešní. Znala jsem ho už dřív, věděla jsem o něm a o jeho tvorbě. Líbila se mi a obdivovala jsem ho. Na tohle mám vážně kliku. Lidé, které obdivuji, mě sami vyhledávají a nakonec mě vždy najdou. Ani se nemusím snažit. Jako kdyby to tak být mělo a já to věděla už s předstihem. Nebudu lhát, i H. jsem znala dávno předtím, než jsme se potkali. I jeho jsem obdivovala a byla jsem jeho fanynka. Nijak jsem tomu nešla naproti, nechala jsem, ať se to stane samo. Je víc lidí, který by mohli říct, že jsem jejich fanynka. Ale já nejsem ten typ, co to o sobě svému favoritovi musí hned říct. Naopak, jsem taková tajná fanynka a nemám potřebu svůj obdiv jen tak prvoplánově vyjadřovat. Proč bych měla.

Všechny tyhle propletené osudy do sebe perfektně zapadají a dláždí mi cestu dál, i když je trnitá, pořád je to součást plánu. Všechno, čím jsem si prošla a co mě ničilo. Tak to mělo být. Věděla jsem to i v tu chvíli a vím to stále. Alespoň něco mi v životě dává smysl. Akorát poslední dobou mám pocit, že zas potřebuji něco víc, něco nového. Dlouhou dobu stojím na stejném místě a i když to pro mě znamená, že mi začíná být dobře, paradoxně to mě tíží nejvíc. Jsem tu sama už přes týden a i když mám právě hezkou chvilku, kdy sedím v trávě a poslouchám vážnou hudbu, stejně mi není hezky. Ponořila jsem se do úvah plných rozepří a nevím jak se z nich vymotat. Nebudu lhát, jednoduše se rozhoduju, zda pokračovat v léčbě a zakládat blog na svém posunu a podpoře ostatních lidí za cenu, že to pro mě samotnou bude stát za hovno, nebo zda se na všechno vysrat, poslat se zpátky do pekla a kurevsky si to užít. Jsem strašně nevděčná vůči sobě i svému okolí. Život se mnou musí být hroznej, to vím. Kolikrát jsem litovala H., že to se mnou všechno musí snášet. A teď když nám hrozí, že se budeme mít jen krásně, jsem z toho vyděšená a nenápadně i před sebou samotnou začínám vyhledávat způsoby, jak to obejít. Proč nejde ubližovat sobě tak, aniž by to ubližovalo ostatním. I přes ten relativně šťastný život, co mám a co mě čeká, mi nejde se zbavit pocitu, že jsem stvořená pro utrpení a skvělej sex.