Archiv autora: <span class="vcard">Natali Monroe</span>

Psychiatrie: Část první

Dřív nebo později jsem čekala, že to přijde. Definitivní konec. Teď s odstupem už vím, že tím dnem nic neskončilo. Naopak začalo několika týdenní peklo, alespoň tak jsem to vnímala a nemohla jsem s tím nic udělat, jen čekat. Okolnosti, které tomu předcházely, vynechám záměrně z čistě sobeckých důvodů, které vysvětlovat nemusim. Dostala jsem se na své vlastní pomyslné dno, kdy následoval týden úplného zhroucení. V tu chvíli, jsem byla smířená, že pro mě už není cesty zpět ani dál. Odřízla jsem od sebe vše, co mě tu ještě poutalo, ať už to ode mě bylo jakkoliv nefér, sobecké či slabé. Byla jsem slabá.

Ve chvíli, kdy mi byla nabídnuta pomoc, zdrtilo mě to ještě víc. Nemohla to být přece pravda, že jsem tak v prdeli, že má někdo potřebu mi pomáhat? Ačkoliv mě tohle vědomí uvnitř rvalo na kusy, byla to pravda minimálně dva roky. Teď mi přijde úsměvné, když mi někdo dneska řekne, že jsem mu v tý době přišla v pohodě, že by to do mě neřekli. Samozřejmě, že ne. Nemůžete očekávat, že lidi mají svoje nejtemnější démony napsaný na čele a že o nich budou vykládat na potkání. Takhle to prostě nefunguje, musíte naslouchat, vnímat a číst mezi řádky, abyste pak nebyli překvapení.

Pamatuju si, že jsem tři dny byla zavřená v pokoji, seděla na zemi opřená o skříň a jen plakala. Nezmohla jsem se už ani na přemýšlení, proč vůbec brečím, cítila jsem se už jen vyčerpaně. Už jsem nemohla.

Dne 8.6. 2016 ve večerních hodinách, jsem byla převezena ambulantně na psychiatrii, oddělení C s uzavřeným režimem. Nechtěla jsem tam být, ale psychiatrička mi jasně vysvětlila, že propuštěna být nemůžu, že tu zůstanu i když nepodepíšu souhlas, protože je na to zákon, který tohle umožňuje. Měla pravdu. V první zprávě mě popsala jako klidnou, tichou, plačtivou, spolupracující a emocionálně labilní, ale uvnitř jsem se cítila jako vybuchující bomba.

Den první (9. 6. 2016)

Monroe novej denní režim je rozvrhnutej do čtyř dávek. Přes den třikrát rivotril a na noc diazepam. To je život, sedim, potahuju dým do dutin a dívam se na random nápisy na zdech. „Trpělivost růže přináší“, „Život je dar“, „Miluj hlavně sám sebe“ a podobná klišé. O to větší to je klišé když je to psané na zdech kuřárny psychiatrické léčebny, oddělení C s uzavřeným režimem. Zajímalo by mě kolik lidí, z těch co psali ty sračky nebo tu vysedávali hodiny jako já s cigárem v ruce, si taky řikalo, že sem nepatřili.

V sedm přejí dobré ráno a lákají na snídani. V devět je komunita, kde se sejdeme všichni i s doktory a každej čtvrtek i s paní z církve. Tam jsem měla svou vteřinu slávy ve stylu „Ahoj, já jsem Natálie. – Ahoj Naty!“. Večerka je v devět, přesně. Každý musí být na lůžku a čekat, poslouchat popojíždějící vozík na chodbě, dokud nedojedou až k němu. Na vozíčku je tác s kelímky, pro každýho jeden. Dobrou noc si popřejem gestem, kdy jim nastavíme dlaň, do které nám vysypou dobroty z kelímku a po spolknutí hezky otevřeme ústa, vypláznout jazyk, jazyk nahoru, dobrý. Neni to jak ze zasranýho oscarovýho americkýho trháku? Dva měsíce zpátky jsem byla v backstagi jako zamilovaná papparazzi a teď hniju zavřená na tomhle hnusnym, prázdnym, chladnym, uzavřenym místě.

Nejtěžší je vydržet neříct, že já sem nepatřím, protože to je věc, která mě sem začlení nejvíce. To si asi říká každej magor, proto je to magor. Je vtipné, že se tu ostatní nových pacientů neptají proč tu seš, ale za co tu seš. Je to jak vězení, kde tě trestají za to, že se vymykáš normálu.

Úryvek z rozhovoru odposlechnutýho v kuřárně:

„Za co seš tu ty?“

„Chtěl jsem se zabít.“

„A zkusil si to?“

„Nestihl jsem se k tomu dostat…“

„A za co seš tu ty?“

„Chtěla jsem umřít.“

„A zkusila si to?“

„Zkusila jsem se předávkovat práškama, ale nedošlo mi, že když jsem sjetá tak neusnu.“

V půl 12 je oběd, výběr ze dvou jídel podle nastavené diety, já mám dokonce i polívku. Když pominu řetězy na oknech, to, že nemam ani svoje boty, abych se neoběsila asi na tkaničkách, ani nabíječku ze stejného důvodu, ani deodorant, řetízek, náramky, hodinky, pásek nebo šňůrku v teplácích nebo kapuci a že nemam vycházky, je to skoro jako tábor. Seznamuješ se s ostatními a klábosíš o životě nebo aspoň s těmi, co umí mluvit. Dělíš se o cigára, vyprávíš zkušenosti se smrtí a najednou se zdá, že to neni tak divný. Najednou si nepřijdeš úplně sama. Najednou jsem jen člověk. Nic víc, nic míň.

Je tu těhotná holka (nebo tak alespoň vypadá), která se zkusila zabít na piku. Prej fetovala pět let a i když je vykroucená a hnusná, sama za mnou přijde a nabídne mi cígo když žádný nemam nebo mi drží místo na snídaní když bojuju s posledními účinky diazepamu. Díky ní vim, že tady blázni i šukaj nebo kdo krade a kolik zrnek rýže snědla anorektička k obědu. Jednu podobnou smažku odsud vyhodili. Dostala vycházku a hned za dveřmi pavilonu se sjela, což se prokázalo ještě ten den na pravidelných testech na drogy, blbý.

Naproti mně sedí na posteli anorektička. Má krátký kaštanový vlasy, stejně jako oči, hustý řasy, plný rty, ale vypadá, že má tak deset kilo i s postelí, na který se v noci kroutí a nebejt utlumení z prášků, tak snad neusnu. Sotva mluví, k obědu do ni násilím nacpali čtyři hrášky, dvě kostičky mrkve a pět zrnek rýže. Když jí krmí, nikdo jiný v jídelně bejt nesmí, přesto je její bezmocné a zoufalé kvílení slyšet po celém oddělení. Kromě toho má ještě přes nos zavedenou sondu, skrz kterou pětkrát denně dostává tekutou stravu, ani to se jí nelíbí. Pořád volá s mámou, což mě lehce dojímá, ale ne na tolik, abych neměla chuť jí v noci zadusit polštářem, když se začne kroutit po dávce a hekat.

„To, že jsem v blázinci, ještě neznámená, že jsem blázen.“

Luboš 2016

Pak tu byla ještě Věra, ta dnes odešla. Jedinej člověk co mi hned přilehl k srdci, jako první na mě promluvila když jsem šla do kuřárny. Proč si tady? Neměla jsem slov a ona řekla: každej tu jsme z nějakýho důvodu. Ale jak mam popsat ten svůj, když kurva nevidim jedinej důvod tu být. Nicméně člověka s takovým kouzlem potkáš párkrát za život, jestli vůbec, jestli se dřív nepokusí zabít. Což byl její důvod.


Nový začátek se starým koncem

Nikdy jsem nebyla typ, co by se do někoho zakoukal na první pohled. Naopak se mi každej hnusil, obzvlášť když projevoval zájem zejména o můj vzhled. Nesnáším to do teď. Vadilo mi mít pocit, že nemam nic víc nabídnout, když jsem věděla, že mam. A to je důvod, proč se mi příčí povrchnost, za kterou se nejčastěji skrývá ta největší nadutost.

Od doby, co jsem dostala první a zatim poslední kopačky, jsem měla k opačnému pohlaví divnej postoj. Neměla jsem zájem o nikoho, o kom jsem věděla, že by mi ho opětoval. Vždycky jsem si vyhlídla cíl, kterej byl zdánlivě nedosažitelný a ve chvíli, kdy se namotal, byl čas jít dál. Ja vím, bylo to hnusný ode mě. Lámala jsem srdce jen pro svoje potěšení. Když jsem si toho u sebe začla všímat, pojmenovala sem tohle pokopačkový zhrzelý chování jako Monroe syndrom. Asi nemá smysl o tom víc rozprávět, jednoduše jsem si léčila komplexy na někom, kdo za ně nemohl a nechutně se v tom vyžívala.

Karma je jedna z mála věcí, na kterou věřim, a taky na sebe nenechala dlouho čekat. Může už tak poměrně labilního člověka s propukávající depresivní poruchou potkat něco horšího, než charismatickej hajzl, kterej není až tak nezadaný, jak tvrdí? Ne, nemůže. Ale asi se to stát mělo, tak se to stalo.

Naše seznámení bych asi přeskočila, byl to zvláštní úlet, kdy sme jako úplný cizinci prohovořili celou noc, zatímco mi jeho kamarád nabízel přespání, on mi pochválil hezký úsměv. Když jsem odjížděla, ani sme se nerozloučili. Stejně tak náhle jak přišel, tak zmizel a já čekala, že tak to už zůstane. Nicméně následovalo pár měsíců dopisování od probuzení do usnutí, které nikdy neztrácelo na poutavosti. No jo, ta dnešní doba internetu, ale i to mělo svoje kouzlo. První rande proběhlo pod záminkou výměny trička za Neuroly, hahaha, dneska bych na to neskočila. Ale bylo to skvělý. Ocitla jsem se sama v cizím městě, ale přesto jsem tam byla s někým, s kým jsem si při západu slunce na vyhlídce povídala o sebevraždě, a tak jsme si povídali až do jeho východu, aniž by se mě pokusil dotknout. Najednou byl Monroe syndrom pryč, něco se posralo. Poprvý v životě se někdo zajímal o to, kdo se schovává za přetvářkou rádoby Monroe a ne jen o barvu mýho spodního prádla. Byla jsem poblázněná jako za mlada a byla jsem v tom až po uši. Ale…

Důkaz místo slibu. Nenávist místo lásky. Žít ve lži máme v rodině. Pláč mě dusí v krku stejně jako víno, zatímco spíš a já ani nemám co říct, cítim jen zklamání. Jsem zklamaná ze sebe, že se necham takhle ničit. Pro nic. Vždyť nepotřebuju trápení, abych cítila, že žiju. Vždyť já žít nechci vůbec. První máj, lásky čas.

02.05.2016

Karma se rozhodla obrátit proti mně všechno moje ubližování jiným, zakoukala jsem se, aniž bych tušila do koho, ale od té chvíle jsem ho už nikdy nedokázala trvale odstranit ze svýho života. Dostala jsem se najednou do úplně nového, jiného světa, plnýho lží, nevěry a intrik. Do světa, kde pravda bolí víc, než je zdrávo a lež se tváří jako pravda. Do světa, který už nikdy nejde úplně opustit a jediné dveře, které jsem v něm měla otevřené, byly ty do léčebny.

Netuším, jak tohle vůbec bude znít někomu, kdo to bude číst, když to neprožil. Tu spoustu maličkostí, které nejde ani popsat nebo na které chci zapomenout. Ale myslím, že tenhle nový svět, byl svým způsobem i to nejlepší co mě potkalo, ačkoliv se za to někdy i teď proklínám, protože ať už byl jakkoliv krutý, byl pořád lepší než ten, jaký mě čekal doma, o samotě a v mé hlavě. A tak jsem do něj skočila po hlavě jako Alenka do říše divů. Domnívala jsem se, že odstěhováním začnu nový život, ale je jedno jak si daleko a jak žiješ, zlo si neseš v sobě. Zlo, který tě pomaličku požírá a ty s tím nic neuděláš. Ne proto, že by to nešlo, ale proto, že na to nemáš. Návaly paranoidních stavů, nenávisti a zoufalství se střídali jako na horský dráze bez vyhlídky na zlepšení a právě v této době, se zrodilo nejvíce poznámek, které se mi teď ani nechce číst. Chtěla jsem jen začít něco nového, ale ono to mělo starý konec.

Nechci bejt sick, čim víc mě to drtí v hlavě, tim víc je to skutečný. Může bejt paranoia vůbec skutečná? V mojí hlavě jo. Stydim se za to. Muj problém doktorka nacpala do diagnozy na jednu posranou stránku. Měla by chcípnout jako každej, kdo se tváří, že to chápe. Nevíš jaký to je zaživa umírat, nevíš jaký je být svůj největší nepřítel, nevíš jaký to je nežít svůj život, nevíš jaký to kurva je přežít svou smrt. Nevíš jaký to je hledat smysl života, když nic smysl nedává. Nemam důvod neumřít stejně jako ráno vstávat a proto už dva roky nevstávam. Nejhorší je stud před sebou samou, pocit ostudy, před kterym se neschováš, protože je to všechno v tobě. Všechno je to uvnitř, tam kde je prázdno. Jak můžu ventilovat něco, o čem nedokážu ani sama se sebou přemýšlet, jak to můžu říct nahlas. Nebude to pak zas o něco víc skutečný? Že sem na hlavu? Že nejsem normalní?

24.07.2016


První pilulka

Zlomená sama ze sebe, ze svých hromadících se neúspěchů a pocitu zbytečnosti, jsem se dlouho snažila najít cestu jak si od těch pocitů ulevit. Fetování nebylo nic pro mě, bylo mi vždycky jen hůř a jestli jsem někdy byla schopná se zabít, tak v morální kocovině na dojezdu. Pak jsem měla trávu, byla to spojka mezi mnou a posledním zbytkem lidí, se kterými jsem byla ochotná trávit čas, ale i ta byla jen dočasná. Netrvalo to vlastně ani moc dlouho, co jsem se na několik měsíců izolovala jen do svýho prázdnýho domova a vystačila si sama s bongem, hudbou a kreslením. Přesně tak nějak se podle mě dá vystihnout začátek cesty do prdele.

Nedistancovala jsem se jen od přátel a známých, ale postupně i od rodiny, až jsem najednou byla uvězněná sama v sobě proti svojí hlavě, kde mě neměl kdo ochránit. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale nějaký zbytky sebezáchovy mě donutily ze dne na den přestat se vším. Aniž bych si to uvědomovala, bylo už pozdě. To vidím až zpětně, protože i přes zastavení otravování si těla, mysl už otrávená byla. Nechci tím říct, že za to mohly čistě jen drogy, ale svůj podíl měly a malý nebyl. Moje abstinenční etapa začala na jaře 2015, rokem, který změnil všechno.

Na začátku roku jsem poznala jednoho z nejvýznamnějších lidí v mym světě Jarkinse. Jako dar z nebe mi byl seslán v době, kdy jsem nevěděla co se životem, tak alespoň na chvíli mi dal smysl skrz vymýšlení a realizování rádoby uměleckých fotek. Milovala jsem to a miluju to i dnes. Ještě toho roku proběhla naše první a poslední výstava. Než začalo léto a já už byla „čistá“, osud nějakou divnou souhrou náhod zařídil setkání s další osobou, na popsání její významnosti nenacházím slova ani v tento okamžik, kdy tohle píšu, zatímco sedí na druhý straně místnosti. V tu chvíli jsem to ještě netušila, ani nečekala, jak moc tenhle člověk zamíchá s celým vesmírem, který mě obklopuje. Vlastně jsem myslela, že to je jen jeden z těch, které potkáš a až se rozloučíte, už se nikdy neuvidíte. Ale nebudu předbíhat, v době, o který píšu, mě ještě nijak neovlivňoval, ačkoliv byl příjemným zpestřením.

No, a události toho léta byly hodně špatný. Řeknu jen to, že mě vyhodili z práce, kde jsem dělala než jsem si dálkově dodělala maturitu. Ostatní okolnosti si nejen ve svém vlastním zájmu nechám pro sebe, ale pro představu jsem zažila stav, kdy jsem pro změnu místo sebe byla schopná zabít někoho jinýho. Nevím, jestli tohle někdy budeš číst a jestli ti dojde, co se stalo, ale už do konce života ti přeju jen to nejhorší a mít možnost, ráda tomu pomůžu.

Abstinenční dobu nahradila doba ukradených máminých Neurolů a vín v akci. Je až úsměvný, že by mě ani ve snu nenapadlo, jak moc si o dva roky později budu přát existovat bez prášků. Další etapa byla odstartována první pilulkou.

Zajímavý, nemůžu skoro ani psát, ani přemýšlet. Ležim v chladný dece a jen vnímam ten příjemný chlad. Jaký luxus v těchto horkých dnech. Mam z toho unavené oči i tělo. Nechci se dívat ani hýbat, natož s někym komunikovat, nepřipadá v úvahu. Je mi všechno jedno. Vždycky když někdo přijde vedle do místnosti, zachvátí mě strach, že mě vytrhnou z téhle euforie. Baví se vedle v kuchyni, ale mě zvuk jejich slov bolí v mozku. Každá hláska se do něj zapichuje jako jehla. Jako by stáli vedle mě a křičeli. Samotný je mi nejlíp, jen mlčím, roztékám se. Vím, že existuje ten, co bude mlčet se mnou.

27.6. 2015


Perfetti sconosciuti

Jelikož jde o první recenzi na film, řekla jsem si, že by si to zasloužilo malou předmluvu, ať rovnou víte jestli to chcete nebo nechcete sledovat. Žádný akční, duchařský nebo scifi sračky ode mě rozhodně nečekejte a horory dost pravděpodobně taky ne. Jak u filmů, tak u seriálů mám v první řadě ráda dvě věci, uvěřitelnost a myšlenku. Jestli mam něčemu věnovat víc jak hodinu svýho času, tak chci, ať si z toho něco odnesu, minimálně nějaký pocit a zamyšlení. Pokud i nové vědomosti či názory, tím jen lépe. Nehledím na to, jestli je film českej, americkej, japonskej nebo kdo ví jakej, to pro mě není podstatný za předpokladu splnění předchozích dvou priorit. Mám docela ráda životopisný filmy, filmy natočený na základě reálných událostí, které mě něčím zajímají. Zásadně se koukam v originálním znění, protože s dabingem nikdy neuvidíš stoprocentní herecký výkon. Mimo to se snažím pěstovat si seznam filmů na čsfd.cz, kde mě najdete nečekaně jako natalimonroe. Pochopitelně tam neni všechno, ale snažim se mít tam to, co podle mě stojí za zmínku nebo mě to fakt nasralo.

Abych udržovala nějakou formu recenzí, vždycky kromě pár základních údajů jako je řežisér, atd. sem vždycky hodím i popis z čsfd.cz než se pustím do kritiky nebo chvály. Jelikož chci předejít jakýmukoliv spolieru, nebudou recence tak obsáhlé.

Perfetti sconosciuti / Naprostí cizinci (2016)Poster undefined 
								Naprostí cizinci

Skupina přátel se schází k pohodové večeři. Znají se důvěrně celé roky a také další setkání by se neslo v duchu lehkého škorpení a nostalgických vzpomínek na to, co bylo… kdyby se nezrodil zdánlivě nevinný nápad: dát mobilní telefony na stůl a sdílet každou SMS i každý příchozí hovor. Kolik toho o sobě nesmíme vědět, abychom mohli zůstat přáteli, milenci, manželi, rodiči…? Během jediného večera se ukáže, že až příliš mnoho. I ti, které známe, mohou totiž být naprostými cizinci.

zdroj: Česko-Slovenská filmová databáze

Poměrně nový italský snímek od režiséra Paola Genovese, který vyšel v roce 2016. V životě bych na tenhle film nenarazila, kdyby mi ho nikdo nedoporučil. Z počátku to vypadá jako začátek nějaký telenovely, což mě upřímně vyděsilo. Taky přivyknout italštině chvíli trvá. Jde o takovou povídačku, celý děj filmu se odehrává na jednom místě a během jedné události – večeře. Styl, ve kterém přicházejí stupňující se zvraty mi svým způsobem připomíná Španělské historky nebo Pulp fiction, což bylo to, co mě úplně nadchlo a vtáhlo do děje. Děj je záměrně vymyšlený tak, že vás nutí pozorovat každou maličkost a předpovídat, co se stane a když se náhodou trefíte, vzápětí jste šokováni něčím, co byste prostě nevymysleli. Na základě faktu, že tohle napětí se daří udržovat v neustálém vzrůstu až do konce, na kterém vrcholí tak geniálně, že někomu chvíli potrvá, než mu dojde, co se právě stalo, považuju tento film za mistrovské dílo. Po dokoukání jsem ještě druhej den nevěděla jestli být znechucená nebo dojatá, takže pokud jste vnímaví, empatičtí a alespoň průměrně inteligentní, jsem si jistá, že se budete cítit stejně. Tenhle film v sobě nese tak hlubokou myšlenku, že o ní nejspíš napíšu i úvahu.

Stejně jako na čsfd hodnotím 5/5.


Femme fatale error

Osobnost člověka tvoří maličkosti jako jsou zkušenosti a interakce s ostatními lidmi. Tyto maličkosti nás formují celej život a jelikož jsou lidi třeba i nechtěně zlí, někdy převažují ty špatné vzpomínky i přes to, že prej člověk má tendenci na to bolestivé zapomínat. Je pravda, že na ty špatné věci při běžném fungování nemyslím nebo nepociťuji, že by mě nějak trápily, ale nezapomněla jsem.

Nezapomněla jsem, jak jsem se první den ve školce počůrala, protože jsem se bála zeptat jestli můžu na záchod. Nezapomněla jsem, jak jsem ve čtvrté třídě od spolužáka s ADHD dostala pěstí a učitelka mě odbyla slovy „můžeš si za to sama“, jen jsem se zastala jiné spolužačky, kterou mlátil. Nezapomněla jsem na první návštěvu psychologa v šesté třídě, když jsem jako jediná dostávala každej den, každou přestávku i každou hodinu sodu od staršího kluka, kterej k nám propadl a stal se hned šéfem klučičí třídní bandy. Něco ve mně mi radši každý ráno vyvolávalo neskutečný migrény a já tím byla osvobozena od dalšího dne ponižování a frustrace. Nezapomněla jsem, že mi nejlepší kamarádka zakazovala nosit značkový věci jen proto, že ona je neměla. Ani jak mě ostatní kravky ze třídy o přestávkách fotily a pak moje fotky rádoby hrozně vtipně upravený dávaly na net. Nezapomněla jsem to, ale nevadí mi to. Tohle nejsou ty věci, co by mě dnes měly trápit a nikdy nebudou. Šikanovanej byl každej druhej a nejsem jedna z těch, co by kvůli tomu chtěli fňukat deset let po tom, co se to stalo. Zpetně za tím vším vidím jasná a logická vysvětlení a zároveň vidím, kde jsou mí mučitelé dnes. Co na to říct, dobře vám tak.

Nicméně to ve mně zanechalo něco, co mě od té doby pořád více přesvědčuje, že lidé jsou zlí, protože můžou být. Vždycky jsem byla někdo, kdo chtěl vyjít s každým a neměla jsem důvody nebo potřebu být na někoho svině, což se mi vymstilo na střední. Přejít z maloměstské základky do Plzně na střední byl pro mě velkej krok, dneska bych se z takové změny posrala, tenkrát jsem to brala jako nutnost a nebyla jiná možnost. Většina lidí ze základky šli někam, kde někoho znali nebo tam rovnou šli s někým. Já zůstala sama. Hned první den na mě zbylo jediný volný místo, úplně vepředu a ještě samotka. Skvělej začátek nový etapy, navíc v holčičí třídě. Zatímco se všude kolem začínaly tvořit partičky, já jako podivín s černými vlasy s modrou ofinou, jsem si to přišla odsedět, dostat jako jediná jedničku z matiky a hurá domů pařit na počítač. Samozřejmě jediná holka, se kterou jsme se na začátku seznámila brzy studium ukončila. Na tohle mam smůlu dodnes a tak už se radši nikoho k tělu nepouštím víc, než je společensky nutné.

Celá střední bylo divadlo, které mi do života nedalo nic kromě maturity. Chvíli mě mrzelo, že jsem se neučila líp nebo, že jsem si nevybrala jinou školu, jinej obor, kterej by mi dneska k něčemu byl. Ale dnes už vím, že jsem to stejně nepotřebovala k tomu, abych se dnes věnovala tomu, čemu se věnuju. Nejspíš to tak mělo být, abych našla směr, kterým pokračovat nechci a tak se vydala směrem jiným. Díky bohu za to.

Ta nejpodstatnější a nejcennější ponaučení, které jsem získala, jsem si odnesla právě z období, kdy jsem byla na střední. V tomhle nevyspělym věku je většina lidí prostě hloupých, nerozumných a nedomýšlivých. Postupem času jsem se taky stala členkou nějaký party. Každej rok se skládala z jiných lidí a každej na mě měl jinej vliv. Jako tupá středoškolačka jsem chtěla zapadnout a dělala jsem tupý věci, rozhodnutí, za které se stydím ještě teď.

Zanedbávání školy je to nejmenší, flákač jsem byla už na základce. Neuměla jsem si nastavit priority, respektivě moje priority by neměly být prioritní, ale to si člověk bez rozumu neuvědomí dokud si nerozbije hubu. S nezodpovědností přicházejí následky. Ještě nedávno jsem se ožralá omlouvala tátovi, za všechno, v čem jsem ho zklamala. Ať už šlo o všechny moje lži, propadnutí, nepřipuštění k maturitě, nevracení se domů, falšování vysvědčení nebo rozházený spoření za hadry, party a fet. A proč? Jen abych někam zapadala. Jak slabomyslný. Teď to vím. Po pořád těžším a těžším snášení následků za moje chyby, schovaná za garáží a brečící na zemi, jsem napsala první zápisek, který jsem ještě v tu chvíli nazvala Femme fatale error.

Sem koště, zkurvený koště, typka, co se tváří jako hvězda, kterou každej hrozně chce. Přitom se mnou i vlastní táta zametá jako s koštětem. Stačí jedna věta a běžim brečet za roh. Nikdy se mu nezavděčim, neumim říct, jak mě mrzí, co sem posrala, neumim říct už nic. Protože je to jedno, všechno co řeknu nikdy nebude dost dobrý na to, aby to někoho zajímalo. Sem sama. Nesnášim ho za to, jak ho mam ráda, ale víc ho nesnášim za to, že musim žít. Asi proto se už neumim zamilovat, jen každýho donutim se zamilovat do mě a pak ho necham si myslet, že jsem někdo, pro koho nikdy nebude dost dobrej. Tak jako já nejsem dost dobrá pro tátu a nikdy nebudu. Je to prokletost. Nebyla bych tu ani minutu už kdyby mi to nebylo líto. Nejsem jediná komu by bylo? To si posral tati, když si mámu nenechal radši potratit.

12.6. 2015


Panická porucha

Občas pocítit strach nebo úzkost je normální a dokonce v konkrétních situacích i nutné. V případě možného ohrožení díky těmto emocím dochází k vyostřování smyslů, mobilizaci energie a pomáhají organismu se případně bránit, utéct či se vyhnout potencionálnímu nebezpečí. Patří k přirozenému pudu sebezáchovy. Proto je v určité míře úzkost i strach pro člověka důležitou součástí a podle některých výzkumů zvyšují lidský výkon a motivaci. Proto se říká, že lide v bezprostředním ohrožení života někdy dokážou nadlidské věci, ať už jde o přemožení silnějšího útočníka nebo překonání vlastních fyzických možností. Napadá mě případ chlapa, kterému přístroj amputoval obě ruce a on sám došel domů a zvládl jazykem vytočit číslo a zavolat si záchranku.

Pokud ovšem přeroste určitou míru, kdy bude nadměrně častá, nadměrně intenzivní nebo se začne vyskytovat v nepřiměřených situacích, začíná negativně ovlivňovat běžné fungování. To pak vede k vnitřnímu pocitu nepohody, zmatku v sobě samém a vrcholí až panikou. Každý zdravý člověk může ojediněle zažívat panické záchvaty (např. Jednou za několik let).

Panická porucha je chronické psychiatrické onemocnění, které patří k celkem častým a zároveň poměrně vážným psychickým poruchám. Jde o velmi intenzivní návaly strachu a úzkosti, které nejsou reálně podmíněné. To znamená, že ve skutečnosti jedinci nehrozí žádné reálné bezpečí, ale jedinec si ho i třeba nechtěně vsugeruje. Dochází k tomu zejména pokud se ocitá v situaci, kdy už panický záchvat, nebo-li panickou ataku, zažil a podvědomě či vědomě očekává stejný prožitek – to se pak nazývá anticipační úzkost. Průběh ataky je velmi prudký, během chvíle se z pohodového stavu dokáže stát stav naprostého zoufalství a pocitu ohrožení, úzkosti, nevolnosti a graduje až k fyzickým projevům.

Během panického záchvatu dochází zejména k pocitu ztráty kontroly. Postižený má strach z omdlení, z pozvracení, ze ztráty sebeovládání, ze zešílení nebo ze smrti. Člověk může rozvinout strach, že je vážně duševně nebo tělesně nemocný, např. že je blázen nebo má infarkt. Obvykle průběh záchvatu trvá od 5 do 30 minut, ale ve zvláštních případech i déle.

Ataka odeznívá ve chvíli, kdy se jedinec dokáže sám uklidnit nebo se dostane od zdroje nebo-li spouštěče jeho ataky, což může být pro většinu lidí normální všední situací, ale pro jedince s touto poruchou třeba i jízda v MHD nebo nákup v obchodě. Po záchvatu někdy zůstává třes, napětí a vyčerpání nebo naopak dojde k uvolnění. Největším problémem této poruchy je, že ovlivňuje následné chování. Člověk se snaží ze situace utéci, později se vyhýbá místům, kde paniku prožil nebo má strach, že by se mohla znovu objevit. Tento začarovaný kruh vede k asocializaci a člověk pak preferuje izolovanost ve své komfortní zóně než společenským aktivitám, což vede k rozvinutí agorafobie, o které si povíme v dalším článku.

Většina lidí trpících panickou poruchou mají svou metodu, medikaci či člověka, díky kterým dokáží tyto záchvaty „zvládat“. Přestože se obávají tělesného postižení, mívají zkušenost, že po psychickém zklidnění dochází k odeznění paniky a tím i ke zmizení fyzických projevů. Typické uklidňující léky na panické ataky jsou diazepam, alprazolam nebo bromazepam. Obavy, starosti a úzkost vedou osoby trpící poruchou k hledání pomoci a ujišťování. Konkrétní pomoc ani ujištění však nepomohou, protože příznaky paniky jsou natolik silné, že postižený bývá přesvědčen, že mu všichni lžou nebo nejsou dostatečně empatičtí, aby jeho potížím dokázali porozumět. Tím paradoxně dochází k nárůstu úzkostí.

Panická porucha se objevuje dvakrát častěji u žen než u mužů. Nejčastěji se objeví mezi 15. a 25. rokem a 45. až 55. rokem. Závažnost panické poruchy spočívá právě v neočekávanosti záchvatů, které pacienta výrazně omezují v každodenním fungování. Pokud není panická porucha adekvátně léčena, přetrvává dlouhodobě asi u čtyřiceti procent pacientů. Riziko sebevraždy je vysoké – sedm procent (u deprese je pouze o půl procenta vyšší). Opakované záchvaty mají vliv také na náladu, která se zhoršuje. Pokud dotyčný trpí zároveň panickou poruchou a depresí, pak se míra sebevražednosti zvyšuje až na dvacet procent.

Pokud Tě tento článek zaujal a máš zájem nahlédnout více pod povrch, zde jsem připravila rozhovor s osobou trpící panickou poruchou a na konec přidávám svůj vlastní zápis, jaká je pro mě cesta tramvají.

Ještě nejsem ani u dveří z bytu a už jsem nervózní. Nevim co na sebe, všechno je nepohodlný, nelíbí se mi to a je to nepříjemný. Zvolim diskrétní outfit, všechno černý a přiměřeně teplý, aby mi nebyla zima, ale ani horko. Vycházim, ve dveřích ještě třikrát kontroluju jestli mam všechno, stejně si myslim, že jsem něco zapomněla. Nejedu výtahem, jdu po schodech. Na recepci je klient, tak ani nepozdravim recepční jako vždy, protože mě zaskočila jeho přítomnost. Od baráku jdu rovnou do trafiky pro lístek a cigára, vždy se ptá jestli modrý nebo zelený, nikdy nevim jaký, tak řikam, že je to jedno. Rychlym tempem vyrážim nesmyslně zadním východem na ulici, jako bych mířila na zastávku, která je dál a ze který jsem si neplánovala jet. Tak divně kličkuju mezi bytovkama abych se nasměrovala na tu správnou. Jedna tramvaj ujíždí když stojim na přechodu. Na zastávce si zapálim a sleduju horizont střídavě s časem na mobilu, každá minuta je věčná. Už jede a já nemam dokouřeno, nevim kam to típnout, aby mě nikdo nezjebal. Nastupuju, štípam lístek, kde je volný místo? Kurva, nemam vodu!!! Začíná mi být horko, bunda i mikina na mně těžknou a vzduch má nepříjemnou pachuť. Cítim jak se potim po celém těle, snažim se nenápadně zhluboka dýchat, hned po jedné zastávce přebíham úplně dozadu na lepší, schovanější místo. Stejně mam pocit, že se někdo dívá, že je vidět, že se něco děje. Horko je mi pořád větší, skoro hořim a najednou mrznu a cítim, že jsem stihla nastydnout na močák od tý chvíle, co jsem odešla z bytu. Nemůžu dýchat. Bože. Já nemůžu dýchat. Dělá se mi zle a motá hlava. Uklidni se, zvládneš to. Jedu asi pět minut, každá je věčná a čeká mě hodina. To nedam, chci domů. Po deseti minutách si vedle mě sedne pán, přijde mi mohutný. Je tak velký, že mam pocit jako by mě tu úplně zablokoval. Cítim tíseň. Potřebuju se napít vody a nadechnout. Je tu pořád víc lidí a jsou hluční, pořád se někdo dívá. Vzdávam vnitřní boj a chci si vzít prášek, ale nemůžu ho nahmatat, je někde na dně batohu pod všema věcma a mně je trapný hledat dlouho, že si toho někdo všimne a pozná, že se něco děje. Nechci přitahovat pozornost, tak přestávam hledat. Sedim, ani se nehnu, koukam z okna, vnitřně umíram a přeju si být neviditelná.

6.10. 2017


Venku

Všem sice často tvrdim, že věčně nemam na něco čas. Nemam čas jít na cígo, jít na jídlo, jít jen tak ven, jít na návštěvu, do kina, na akci, do klubu a občas i do školy. Ve skutečnosti spíš nemam důvod ten čas tomu věnovat, nebo sílu? V takových chvílích ráda sedám na parapetu, jen se koukám ven a kouřim jednu za druhou. Bez ohledu na to kolik je hodin nebo jaký je počasí, vždy pozoruju téměř totožný scénář, kde se jen mění herci. Občas jsem svědkem vyhrocených mileneckých situací, opileckých sporů i radovánek, ale většinou jde jen o procházející, kteří mou pozornost přitahují jako magnet.

Někdo jde se psem, starší pán sedí na lavičce a čte si noviny, pod okny se slezou svalovci bavící se o svých pro mě komických zážitcích s holkami a někdo jen tak projde. Zajímalo by mě odkud mají namířeno a kde je jejich cíl, proč tam jdou, proč jsou takhle oblečení a co se jim asi honí hlavou. Jestli o tom vůbec někdy přemýšlí, že jsou vlastně postradatelnou součástí společnosti, ale přesto někde je někdo, koho dokážou zaujmout jen svou denní rutinou, která je ojedinělá. Podle mě málokoho, každý si hledí své existence a svého důvodu, proč se zrovna vyskytl v dohledu z mého okna. Taky bych to chtěla umět.

Nikoho nesoudím, jen se dívám a přemýšlím nad tím, že to, co vidím je podle mě součást normálního života, kterou neznám. Neznám jí, protože jsem nahoře schovaná za oknem, schovaná před potencionálními sledovateli a hlavně, před životem. Někdy mě napadne jestli si mě někdo všimne a jak asi působím, jestli vypadam jen jako mladá holka, která tajně kouří z okna když nikdo není doma, nebo někoho napadne, že být tam dole pro mě znamená postavit se problému. To asi těžko. Když se rozhlídnu, okna jsou prázdná.

Od neškodného a fascinujícího pozastavení se nad světem pod okny, jsem se nechtěně dostala zase k sebelítosti. To mě však přivádí k poměrně čerstvě zapsané myšlence a zároveň k otázce, kolik lidí může mít podobné pocity i přes to, že v davu se stávají víceméně neviditelnými?

Proč nemůžu mít všechno, co mam v hlavě, napsaný na čele, abych pak nemusela nikomu nic vysvětlovat. Proč se tak tvářim, proč se tak chovam, proč nejdu na kafe nebo abych prostě nemusela bejt smutná, že nikdo nevidí, jak mi je, jak se doopravdy cítim?

18.09. 2017


Rozhovor o panické poruše


Na začátku se mi nejdřív trošku představ, nemusíš prozradit své jméno, řekni jen to co považuješ za podstatné a co tě charakterizuje.

Studuji střední školu, panická porucha mi hodně vzala, ale i dala a je to zkušenost do života, kterou jsem sice nenáviděla, ale naučila jsem se ji vnímat jako část sebe a nestydět se za to.

Ať už jako dítě nebo jako puberťák, považoval/a ses za šťastnýho člověka?

Ano, naprosto. Byly chvíle, kdy mě trápily banality jako třeba kluci, ale celkově, duševně jsem byla šťastná. A jsem.

Důvod, proč vedeme tenhle rozhovor je trápení se. Jasný, každej se trápí, což je do určité míry přirozené a dalo by se říct, že i prospěšné, ale to není Tvůj případ. Můžeš mi popsat průběh své poruchy? Co si myslíš, že byl prvotní podnět způsobující u Tebe jakékoli psychopatologické děje?

Domnívám se, že to začalo ve školce, nebo spíš tam si to pamatuju. Je možný, že základy vznikaly třeba v dětství, ale to si nevybavím. Děti se se mnou příliš nebavily a já začala vnímat, co jsou lidi vlastně zač. Na základce jsem pak byla psychicky terorizována vlastními přáteli, což asi spustilo to tu nejhorší část poruchy, kdy jsem začala ze stresu zvracet; stačilo mi vidět vetší hlouček lidí. Přestávala jsem chodit ven ze strachu atp.

Pamatuješ si moment, kdy sis uvědomil/a, že to už přesáhlo limit, který by se dal označit za „normální“? Jaký to byl/je pocit a jak dlouho to trvá?

Nejvíc mnou otřásla situace, kdy jsem asi po roce viděla kamaráda a přesto, že jsem nic nepila/nekouřila ani nepožila drogy nebo cokoli, co by to mohlo ovlivnit jsem ho pozvracela, na ulici, předevšema – dodnes nechápu proč. Byl to normálně kamarád, neměla jsem ani důvod být nervózní. No a ze strachu, že by se to mohlo opakovat jsem se na následující dva měsíce zavřela doma. Bylo to v prváku na střední, dva roky zpět. Bylo pro mě nepředstavitelný jít do metra, do školy.. nemohla jsem do situací, ze kterých nebylo zas tak snadné utéct, jít domů.

Na rozdíl od deprese, každé panické ataky či úzkosti mají své spouštěče, které jsou velmi subjektivní. Uvědomuješ si nebo tušíš, co je Tvým spouštěčem? Panická ataka je psychicky vyvolaný strach bez reálné příčiny, nejčastěji se uvádí, že lidé mají strach ze smrti aniž by byli bezprostředně ohroženi na životě. Velmi stručně řečeno jde o vsugerovaný pocit neodvratitelného nebezpečí, který pramení pouze z mysli. Co je Tvůj největší strach v úzkosti nebo panice?

U mě to bude asi stres určitě, spojený s obavou z trapné situace. Například to, že se pozvracím mezi lidmi, omdlím a nebo to, že se jen tak seberu a musím domů. Když mám panickou ataku jsem nejraději totiž sama nebo jen s jedním člověkem, ke kterému mám naprostou důvěru.

Máš svůj způsob jak těmto spouštěčům předcházet a jak se s nimi v dané situaci vypořádat?

Tak určitě mi pomohly prášky, ale psychicky se snažím všechno řešit malými krůčky. Když mi dřív vadily obchoďáky, prostě jsem to postupně zkoušela. Nemohla jsem třeba chodit do kina a už vůbec ne do těch, který byly v obchoďáku. Když mám jistotu, nebo nepředpokládám, že bych mohla panickou ataku mít se těmto místům a situacím pomaličku přibližuji a zjišťuji svoje hranice, snažím se to posouvat a věřit si.
Taky mi neuvěřitelně pomohla meditace, kam jsem chodila asi půl roku (úplně zdarma- centrum Sri Chinmoye v Kobylisích) a duševně mi to pomohlo uvědomit si, co je opravdu důležité.
Ve chvíli, kdy panickou ataku mám mi nejvíc pomáhá být s někým, komu o tom často povídám, kdo už ví jak to probíhá a dobře mě zná. Pokud jsem sama nebo s lidmi, kteří mě tak dobře neznají se prostě vypařím a jdu domů – většinou jsem dřív chodila pěšky přes celou prahu, protože v tu chvíli nebývám schopná ani nastoupit do tramvaje, natož si třeba zavolat taxíka nebo jet metrem.

Navštívil/a si někdy nebo navštěvuješ odborníka (psychiatr, psycholog, psychoterapeut, terapie)? Jestli ano, pravděpodobně Ti byly předepsány nějaké prášky, které taky působí individuálně, tak by mě zajímalo s jakými máš zkušenost a jaký pociťuješ efekt medikace.

Měla jsem psychologa a mám i psychiatra. Psycholog mě doslova nebavil, jako psychologa beru spíš svojí mámu, která umí slovy opravdu pomoci. Pan psychiatr mi předepisuje Sertralin, neboli Zoloft a v době, kdy to bylo horší jsem brala Neurol, který mě dost překvapil – pomohl.
Prášky pomáhají, ale kdybych neměla oporu od přátel, rodiny a přítele – nestačilo by to samo o sobě.

Jak na Tvůj problém reaguje Tvé okolí, ať už nejbližší či přátelé, vědí o tom?

Ví, protože chci, aby to věděli. V ten moment s to totiž pak dost špatně vysvětluje. Neříkám to sice každému, ale určitě těm, se kterými často trávím čas. Reagují na to většinou tak, že je to vlastně v pohodě, což mě trochu zaráží. Rozumím, že neví jaký to může být peklo, ale lidi by měli pochopit, že i když něco není vidět to může být vážné, nicméně když je nejhůř nebo si potřebuju s někým promluvit poslouchají a pomůžou. To je pro mě asi nejdůležitější.

Co bys chtěl/a říct lidem, kteří tyhle stavy nikdy nezažili?

Ani nechtějte.

Teď bych Ti ráda nechala prostor vyjádřit cokoliv, co máš na srdci a zároveň Ti poděkovat za spolupráci!

Tak zaprvý je skvělý, že tohle vůbec děláš, protože na to mám stejný názor. Ať už jde o lehčí psych. poruchy jako je tato a nebo vážnější jako třeba schizofrenie, myslím si, že by se o tom mělo vědět a hlavně MLUVIT. Lidská mysl je totiž neuvěřitelně složitá a když není něco v pořádku je důležité, aby okolí vědělo, že takový lidi nejsou třeba nutně blázni. I sami jedinci by měli dobře vědět, že v tom nejsou sami a věřit v sebe.
Za druhý taky lidem, co právě prochází tím nejhorším bych chtěla poradit aby si uvědomili, že to, co může pomoci nejvíc je uvědomění. Mít se rád, vážit si, že je naživu a tak nějak si dát do kupy, že je to všechno v jeho hlavě a studovat sám sebe. Protože i když je to trápení, mně to otevřelo spoustu nových světů, dalo spoustu vědomostí, který ne každý má a jen tak vyhledává.

Dítě číslo 44 (kniha)

Román od Toma Roba Smitha jsem si pořídila, neboť příběh je inspirován případem sériovýho vraha a kanibala Andreje Čikatila, který mě osobně velice zaujal. Úvodní kapitola mě nadchla přesností a barvitým líčením jednoho z nejzásadnějších zlomů z Čikatilova života. Začátek druhé kapitoly nadšení trochu oslabil, ale ne natolik, abych přestala číst, protože vyprávění a detailní popis děje mě rychle pohltil. Záměrně gradující konce kapitol udržely mojí pozornost po celou dobu čtení, ani přeskakování z jednoho dějiště do druhého nijak nenarušilo zaujetí, protože posloupnost děje je hezky přehledně zpracovaná.

K mému překvapení jsem se poprvé setkala s velmi otevřeným až šokujícím popisem komunistického režimu v Rusku, za vlády Stalina, včetně popisu neortodoxních metod ve vládních službách, které se až nechutně vyrovnávaly nacistickému Německu. Tuhle necenzurovanost jsem na celé knize shledala za nejzajímavější a nejpřínosnější. Ani zklamání z poměrně malého seznámení s Čikatilovými činy neubralo na poutavosti promyšleného příběhu plného nečekaných zvratů, intrik, zneužívání vlivu a moci a zároveň i velmi podrobnému a věrohodnému popisu všedního a chudého života obyčejných lidí, plného strachu a každodenního boje o přežití, kde i křivej pohled mohl znamenat konec pro celou rodinu.

Hlavní hrdina celého románu projde kompletním vývojem, při jehož sledování se mi nejednou zatajil dech, a nebudu lhát, slzička mi taky ukápla.

Jelikož se autorovi bravurně povedlo předejít i hluchým a nudným pasážím a celý děj byl pečlivě sepsán se souladem s historickými fakty, nemohu vytknout jedinou věc a román můžu jen doporučit. Zároveň jsem ocenila jednoduchost a smysluplnost vět bez zbytečné rádoby umělecké kýčovitosti. Jediné zklamání mám ohledně malého prostoru pro postavu ztvárňující Čikatila a některých odlišností se skutečným případem, ale to je čistě z mého osobního a hlavně mylného očekávání, že příběh bude primárně zaměřen na něj, čehož jsem se nedočkala.

Dítě číslo 44 hodnotím 7,5/10.


Spánková paralýza

Spánková paralýza je nepříliš známý jev, ačkoliv 1/3 lidstva postihne minimálně jednou za život. Pak jsou tu ale tací, kteří spánkovou paralýzu prožívají několikrát ročně. Nejhorší forma je chronická spánková paralýza, kdy jedince může postihovat téměř každou noc, tato forma se již neobejde bez odborné lékařské pomoci.

Co je to spánková paralýza?

Velmi stručně řečeno, jde o stav mezi bděním a spánkem. Spánek se rozděluje do několika fází, jednou z nich je REM fáze spánku, při které mozek doslova ochromí nebo-li paralyzuje pohybovou soustavu. Kdyby tomu tak nebylo, tak ve snu o pohybu bychom se začali opravdu pohybovat, chodit, běhat a mohli přijít k úrazu. Pokud se ovšem v této fázi probudíme, ale mozek bude nadále v REM fázi spánku, dochází tím ke spánkové paralýze. Tudíž jsme vzhůru, ale nejsme schopni pohybu a zároveň dál sníme, což má za následek nepříjemné vizuální i sluchové halucinace, pocity úzkosti a strachu. Opakem je náměsíčnost.

Co ji způsobuje?

Prohledala jsem spoustu diskuzí, odborné literatury a vyslechla si konkrétní případy. Po shrnutí, jedním z nejčastějších spouštěčů bývá stres dlouhodobějšího rázu a špatný spánkový režim jako spánkový deficit, nespavost a nepravidelný spánek. Velmi často lidé také uvádějí, že při usínání na zádech nebo u zapnuté televize, mají vyšší sklony upadnout do spánkové paralýzy.

Jak se zachovat při spánkové paralýze?

Většina lidí se ve stavu spánkové paralýzy dopouští velké chyby – panikaření. To intenzitu paralýzy může ještě zvýšit, což vede k nárůstu paniky a dostáváme se do bludného kruhu. V první řadě si člověk musí uvědomit sám sebe, uvědomit si, že je ve stavu spánkové paralýzy a mít neustále na paměti, že tento stav je pouze dočasnou nepříjemností. Je sice těžké obelhat svůj mozek, který dává podněty pro strach a úzkost, ale jestliže se to děje pouze v mozku, neexistuje reálné nebezpečí a stačí vytrvat. Je vhodné zkoušet narušit paralyzovanost těla, při které se opět spousta lidí dopouští velké chyby. Jestliže člověk panikaří, začne automaticky zkoušet pohnout rukou, nohou popřípadě zakřičet na partnera vedle sebe, což je téměř nemožné a tím opět upadají do většího zoufalství. Části těla, jako končetiny, jsou v REM fázi spánku znehybněny nejvíce, aby člověk ze spaní nezačal pobíhat po pokoji. Proto je nejlepší zkoušet rozpohybovat například mimické svaly, které jsou ochromeny slabě. Takže pokoušet se zamračit se, usmát se, mrknout, a pokud se to povede, je téměř jisté, že se v tu chvíli člověk probudí a je osvobozen ze spánkové paralýzy.

Jak ji předcházet?

Jelikož na spánkovou paralýzu neexistuje žádný lék ani léčebný postup, je celkem těžký určit univerzální návod, jak se téhle potvory zbavit nebo ji předejít. Rozhodně by se sem dal zahrnout opak všeho, co jí údajně způsobuje, ale ani to není všeobecně podmíněné. V dnešní době je těžké vyhnout se stresorům a už samotná zkušenost se spánkovou paralýzou může podněcovat její opakování. Ačkoliv někdo bude dodržovat zdravý spánkový režim, bude usínat v pravidelný čas za komfortních podmínek, pořád to není zaručená ochrana před spánkovou paralýzou. Pozitivum je, že tím může alespoň eliminovat frekventovanost těchto stavů. Osobně bych ještě doporučila, pokud je to možné, obeznámit partnera o tom, co se děje a pokusit se najít varovné signály, které mohou znamenat příchod či průběh spánkové paralýzy. Pak není nic lehčího než probuzení partnerem. Existuje i alternativní cesta, jako bylinkové čaje na lepší spánek i proti stresu. Vedle toho je zas medicínská cesta. Myslím, že v akutním případě neexistuje psychiatr, který by nad takovým klientem mávl rukou, a předepsal by minimálně nějaké zobání na spaní či proti neklidu. Záleží komu je jaká cesta milejší a taky která bude účinnější.

Pokud Tě tohle téma zajímá více, brzy zveřejním rozhovor s člověkem trpícím spánkovou paralýzou.