Archiv rubriky: ČLÁNKY

Poker a Praha

Rivotrily u postele,
miligramy v nahém těle.
Prej to se mnou myslí vážně,
na chvíli mou duši sváže.
Co se ve tvé hlavě děje?
Chci to vědět...
A proč se moje tělo chvěje?
Touha, vášeň, trochu studu.
Budeš sám, já sama budu,
stejně chcípnem sami spolu.
14.07.2016

Říká se, že zkouška dospělosti je maturita, ale podle mě je to odstěhování se. Dobrovolné opuštění místa, kde ti máma nosí kakao až do postele. Tak to alespoň bylo dřív, než odešla. Přišlo to tak nějak přirozeně samo nebo to tak alespoň vypadalo. Vlastně to bylo akorát dobré načasování a tak trochu vychcanosti. Přestěhování se k H. mělo být dočasným řešením, ale já věděla, že se od něj už nehnu. Dvě osobnosti jako my dva pohromadě. Dvě sebedestruktivní ztracené duše v jedné místnosti. Asi to nejhorší, co jsme si mohli vybrat, ale jsem si jistá, že jsme si to oba užili v plný parádě. A tak to začalo. Období drinků u pokeru, které si nepamatuju. Začátek denního pití, křiku, pláče, rozmlácených skleniček a dveří, házení věcí z okna, vyhrožování, nevěr, rozchodů, vášnivých návratů a sladkého probouzení se společně den co den vedle sebe. Kdybych si nic nepsala, zapomenu úplně všechno. Antidepresiva z léčebny byla až moc silná a kombinace s alkoholem zvyšovala jejich utlumující účinek, ale potlačovala nahrazování serotoninu. Místo zlepšování se jsem jen každej večer měla uměle vyvolaný kóma. Vymazalo mě to a proto nemůžu skoro nic vyprávět., ale můžu se o to alespoň pokusit. Měla jsem jediný a snadný úkol po propuštění. Najít si psychiatra. Vysrala jsem se na to a řešila shánění léků přes známosti, jenže to taky mělo být jen dočasné řešení. Jednou jsem se hecla a našla si psychiatričku asi pět minut pešky od baráku. Trvalo mi možná týden než jsem našla odvahu jí zavolat. Byla hrozná. Když jsem za ní poprvý přišla, snad ani jednou se mi nepodívala do tváře. Automaticky mě pozdravila, přečetla si moje papíry a něco si naťukala do počítače. Zeptala se mě na pojišťovnu, jak se mi spí a jí. Nemohla jsem jí skoro odpovědět, byla pro mě tak daleko a jí to bylo jedno. Po pěti minutách jsem odešla s receptem na tři lahvičky Rivotrilu a antidepresiva na tři měsíce. Přišla jsem k ní už jen dvakrát když jsem už skoro neměla přášky. Odradila mě zkoušet si najít ještě někoho jiného. Tak jsem to nechávala být.

Nesnášim chlast, přesto každej den mu podléhám. Každý ráno je pak těžší vstát a večer usínat. Unavuje mě to, přesto dál podléhám. Přijde mi, že zas nežiju svůj život. Prokletí, před kterým ať už uteču do baráku na samotě nebo centra Prahy, mě vždy dožene. Zasraný úzkosti. Je to jako mít svázaný ruce, nohy i plíce a naopak povolenej žaludek. Nejhorší je, že je jedno jak se snažíš žít, protože se vždycky vrátí a její přepadení je vždy stejně intenzivní jako před léčbou. Společně se smějem, pijem a tváříme se, že jsme v pořádku. Víme, že nejsme, ale přece nebudem obtěžovat okolí. Celej život žiju pro ostatní, tak alespoň umírat budu pro sebe.

23.10.2016

Říkala jsem si, že pokud na to mám, tak v Praze budu něco znamenat. Něco, co jsem postrádala a nevěděla kde hledat. Měsíce plynuly, žila jsem svou šílenou love story, ale ono to nepřicházelo. Nic se neměnilo. Měla jsem záminku proč být v Praze. Našla jsem si něco, co je do teď a bude asi ještě dlouho důstojnou záplatou. Stala jsem se opět studentem. Od prvního dne jsem se do studia zamilovala. Po pěti letech trápení se v ekonomice, na kterou jsem šla, abych potěšila rodiče, jsem objevila, že i vzdělávání se může být skvělý. Budu v něm pokračovat dokud to bude možné, protože jsem našla způsob jak studovat sama sebe a zároveň se učit pomáhat i druhým. Nicméně mi pořád chybělo to něco, díky čemu večer v klidu usnu a nebude prostor pro úzkostné pocity. Ale co když tenhle pocit byl jen stínem mé poruchy? Často mi bývalo smutno, steskem jsem probrečela spoustu nocí. Jak směšné, když jsem sama utekla. Bylo z čeho utíkat. Máma byla přes půl roku pryč a u nás zůstala velká bolavá a prázdná díra. Nikdo nechápal proč to tak je a nikdo se netajil emocemi, které to v něm zanechalo. Nikdo to nechápal, protože nikdo neznal důvod a ve vzduchu zůstala navždy viset spousta otázek, na které nejsou odpovědi. To bylo to nejtěžší a mělo to trvat ještě dlouho. Bylo zbabělé zkoušet se tomu vyhýbat, protože jsme v tom měli být společně, jako rodina, alespoň jednou. Nedokázala jsem rozpoznat jestli blázním já nebo všichni okolo.

Umře máma, umře táta a oba umřou nešťastní a bez sebe.

02.11.2016

Hned na začátku školního roku jsem dostala tetovací sadu. Byl to můj sen. Chtěla jsem tetovat. Malování mi šlo vždy, v šestý třídě jsem měla obrazy poprvé na výstavě a hned i zájemce o kupce. Má úplně první olejomalba mohla být prodána za několik tisíc. Neprodala jsem jí, na to pro mě znamenala až moc. Dala jsem jí rodičům. Chtěla jsem pak na uměleckou školu, ale touha vydobýt si hrdost rodičů vedle starší sestry, premiantky na gymnáziu, jsem šla nakonec na ekonomii. Vždy jsem si říkala, že je lepší začít později, než vůbec, a tak po pár letech snění jsem měla svůj tetovací strojek. Hned první den, kdy mi přišel, jsem H. potetovala prsty. Byla jsem z něj nadšená, ale postupně jsem se začala smiřovat s tím, že tatérkou být nemůžu. Ne kvůli tomu, že bych neuměla kreslit, ale neumím být s lidmi. Moc mě to nemrzí, stačí mi tetovat sebe a pár svých známých. Jak už jsem řekla, našla jsem kompenzaci ve studiu. Blížil se konec prvního semestru. Uteklo to strašně rychle a se svým životním stylem jsem měla na konci co dělat, abych dohnala vše, co jsem zaspala kvůli silným antidepresivům, kocovinám nebo vlastní neschopnosti. Později jsem zjistila, že se moje rodina sázela, že první zkouškový nedám. Díky, milý. První společné Vánoce a první společný Silvestr. Jak jinak jsme to mohli využít než pitím. Do poslední minuty toho roku, jsme byli v našem pokoji, popíjeli, on hrál na konzoli a já si tetovala nohu. Smáli jsme se sami sobě, jak jsme učebnicoví asociálové.

Pro mě je hrozně těžký něco vyjádřit, ale k tobě budu mít vždy něco na srdci. Stala se spousta věcí, špatných i krásných, ale pak nastane situace kdy si uvědomím, že ty špatný věci stojí za ty krásný. Jsi první a jedinej na světě, kdo mě dostane do kolen a zároveň vynese do nebes. Občas mám pocit, že to špatný převažuje, i přes to v hloubi svýho zlomenýho srdce cítím, že jsi jediná záplata, která ho udrží pohromadě.

04.11.2016


Panická porucha

Občas pocítit strach nebo úzkost je normální a dokonce v konkrétních situacích i nutné. V případě možného ohrožení díky těmto emocím dochází k vyostřování smyslů, mobilizaci energie a pomáhají organismu se případně bránit, utéct či se vyhnout potencionálnímu nebezpečí. Patří k přirozenému pudu sebezáchovy. Proto je v určité míře úzkost i strach pro člověka důležitou součástí a podle některých výzkumů zvyšují lidský výkon a motivaci. Proto se říká, že lide v bezprostředním ohrožení života někdy dokážou nadlidské věci, ať už jde o přemožení silnějšího útočníka nebo překonání vlastních fyzických možností. Napadá mě případ chlapa, kterému přístroj amputoval obě ruce a on sám došel domů a zvládl jazykem vytočit číslo a zavolat si záchranku.

Pokud ovšem přeroste určitou míru, kdy bude nadměrně častá, nadměrně intenzivní nebo se začne vyskytovat v nepřiměřených situacích, začíná negativně ovlivňovat běžné fungování. To pak vede k vnitřnímu pocitu nepohody, zmatku v sobě samém a vrcholí až panikou. Každý zdravý člověk může ojediněle zažívat panické záchvaty (např. Jednou za několik let).

Panická porucha je chronické psychiatrické onemocnění, které patří k celkem častým a zároveň poměrně vážným psychickým poruchám. Jde o velmi intenzivní návaly strachu a úzkosti, které nejsou reálně podmíněné. To znamená, že ve skutečnosti jedinci nehrozí žádné reálné bezpečí, ale jedinec si ho i třeba nechtěně vsugeruje. Dochází k tomu zejména pokud se ocitá v situaci, kdy už panický záchvat, nebo-li panickou ataku, zažil a podvědomě či vědomě očekává stejný prožitek – to se pak nazývá anticipační úzkost. Průběh ataky je velmi prudký, během chvíle se z pohodového stavu dokáže stát stav naprostého zoufalství a pocitu ohrožení, úzkosti, nevolnosti a graduje až k fyzickým projevům.

Během panického záchvatu dochází zejména k pocitu ztráty kontroly. Postižený má strach z omdlení, z pozvracení, ze ztráty sebeovládání, ze zešílení nebo ze smrti. Člověk může rozvinout strach, že je vážně duševně nebo tělesně nemocný, např. že je blázen nebo má infarkt. Obvykle průběh záchvatu trvá od 5 do 30 minut, ale ve zvláštních případech i déle.

Ataka odeznívá ve chvíli, kdy se jedinec dokáže sám uklidnit nebo se dostane od zdroje nebo-li spouštěče jeho ataky, což může být pro většinu lidí normální všední situací, ale pro jedince s touto poruchou třeba i jízda v MHD nebo nákup v obchodě. Po záchvatu někdy zůstává třes, napětí a vyčerpání nebo naopak dojde k uvolnění. Největším problémem této poruchy je, že ovlivňuje následné chování. Člověk se snaží ze situace utéci, později se vyhýbá místům, kde paniku prožil nebo má strach, že by se mohla znovu objevit. Tento začarovaný kruh vede k asocializaci a člověk pak preferuje izolovanost ve své komfortní zóně než společenským aktivitám, což vede k rozvinutí agorafobie, o které si povíme v dalším článku.

Většina lidí trpících panickou poruchou mají svou metodu, medikaci či člověka, díky kterým dokáží tyto záchvaty „zvládat“. Přestože se obávají tělesného postižení, mívají zkušenost, že po psychickém zklidnění dochází k odeznění paniky a tím i ke zmizení fyzických projevů. Typické uklidňující léky na panické ataky jsou diazepam, alprazolam nebo bromazepam. Obavy, starosti a úzkost vedou osoby trpící poruchou k hledání pomoci a ujišťování. Konkrétní pomoc ani ujištění však nepomohou, protože příznaky paniky jsou natolik silné, že postižený bývá přesvědčen, že mu všichni lžou nebo nejsou dostatečně empatičtí, aby jeho potížím dokázali porozumět. Tím paradoxně dochází k nárůstu úzkostí.

Panická porucha se objevuje dvakrát častěji u žen než u mužů. Nejčastěji se objeví mezi 15. a 25. rokem a 45. až 55. rokem. Závažnost panické poruchy spočívá právě v neočekávanosti záchvatů, které pacienta výrazně omezují v každodenním fungování. Pokud není panická porucha adekvátně léčena, přetrvává dlouhodobě asi u čtyřiceti procent pacientů. Riziko sebevraždy je vysoké – sedm procent (u deprese je pouze o půl procenta vyšší). Opakované záchvaty mají vliv také na náladu, která se zhoršuje. Pokud dotyčný trpí zároveň panickou poruchou a depresí, pak se míra sebevražednosti zvyšuje až na dvacet procent.

Pokud Tě tento článek zaujal a máš zájem nahlédnout více pod povrch, zde jsem připravila rozhovor s osobou trpící panickou poruchou a na konec přidávám svůj vlastní zápis, jaká je pro mě cesta tramvají.

Ještě nejsem ani u dveří z bytu a už jsem nervózní. Nevim co na sebe, všechno je nepohodlný, nelíbí se mi to a je to nepříjemný. Zvolim diskrétní outfit, všechno černý a přiměřeně teplý, aby mi nebyla zima, ale ani horko. Vycházim, ve dveřích ještě třikrát kontroluju jestli mam všechno, stejně si myslim, že jsem něco zapomněla. Nejedu výtahem, jdu po schodech. Na recepci je klient, tak ani nepozdravim recepční jako vždy, protože mě zaskočila jeho přítomnost. Od baráku jdu rovnou do trafiky pro lístek a cigára, vždy se ptá jestli modrý nebo zelený, nikdy nevim jaký, tak řikam, že je to jedno. Rychlym tempem vyrážim nesmyslně zadním východem na ulici, jako bych mířila na zastávku, která je dál a ze který jsem si neplánovala jet. Tak divně kličkuju mezi bytovkama abych se nasměrovala na tu správnou. Jedna tramvaj ujíždí když stojim na přechodu. Na zastávce si zapálim a sleduju horizont střídavě s časem na mobilu, každá minuta je věčná. Už jede a já nemam dokouřeno, nevim kam to típnout, aby mě nikdo nezjebal. Nastupuju, štípam lístek, kde je volný místo? Kurva, nemam vodu!!! Začíná mi být horko, bunda i mikina na mně těžknou a vzduch má nepříjemnou pachuť. Cítim jak se potim po celém těle, snažim se nenápadně zhluboka dýchat, hned po jedné zastávce přebíham úplně dozadu na lepší, schovanější místo. Stejně mam pocit, že se někdo dívá, že je vidět, že se něco děje. Horko je mi pořád větší, skoro hořim a najednou mrznu a cítim, že jsem stihla nastydnout na močák od tý chvíle, co jsem odešla z bytu. Nemůžu dýchat. Bože. Já nemůžu dýchat. Dělá se mi zle a motá hlava. Uklidni se, zvládneš to. Jedu asi pět minut, každá je věčná a čeká mě hodina. To nedam, chci domů. Po deseti minutách si vedle mě sedne pán, přijde mi mohutný. Je tak velký, že mam pocit jako by mě tu úplně zablokoval. Cítim tíseň. Potřebuju se napít vody a nadechnout. Je tu pořád víc lidí a jsou hluční, pořád se někdo dívá. Vzdávam vnitřní boj a chci si vzít prášek, ale nemůžu ho nahmatat, je někde na dně batohu pod všema věcma a mně je trapný hledat dlouho, že si toho někdo všimne a pozná, že se něco děje. Nechci přitahovat pozornost, tak přestávam hledat. Sedim, ani se nehnu, koukam z okna, vnitřně umíram a přeju si být neviditelná.

6.10. 2017


Spánková paralýza

Spánková paralýza je nepříliš známý jev, ačkoliv 1/3 lidstva postihne minimálně jednou za život. Pak jsou tu ale tací, kteří spánkovou paralýzu prožívají několikrát ročně. Nejhorší forma je chronická spánková paralýza, kdy jedince může postihovat téměř každou noc, tato forma se již neobejde bez odborné lékařské pomoci.

Co je to spánková paralýza?

Velmi stručně řečeno, jde o stav mezi bděním a spánkem. Spánek se rozděluje do několika fází, jednou z nich je REM fáze spánku, při které mozek doslova ochromí nebo-li paralyzuje pohybovou soustavu. Kdyby tomu tak nebylo, tak ve snu o pohybu bychom se začali opravdu pohybovat, chodit, běhat a mohli přijít k úrazu. Pokud se ovšem v této fázi probudíme, ale mozek bude nadále v REM fázi spánku, dochází tím ke spánkové paralýze. Tudíž jsme vzhůru, ale nejsme schopni pohybu a zároveň dál sníme, což má za následek nepříjemné vizuální i sluchové halucinace, pocity úzkosti a strachu. Opakem je náměsíčnost.

Co ji způsobuje?

Prohledala jsem spoustu diskuzí, odborné literatury a vyslechla si konkrétní případy. Po shrnutí, jedním z nejčastějších spouštěčů bývá stres dlouhodobějšího rázu a špatný spánkový režim jako spánkový deficit, nespavost a nepravidelný spánek. Velmi často lidé také uvádějí, že při usínání na zádech nebo u zapnuté televize, mají vyšší sklony upadnout do spánkové paralýzy.

Jak se zachovat při spánkové paralýze?

Většina lidí se ve stavu spánkové paralýzy dopouští velké chyby – panikaření. To intenzitu paralýzy může ještě zvýšit, což vede k nárůstu paniky a dostáváme se do bludného kruhu. V první řadě si člověk musí uvědomit sám sebe, uvědomit si, že je ve stavu spánkové paralýzy a mít neustále na paměti, že tento stav je pouze dočasnou nepříjemností. Je sice těžké obelhat svůj mozek, který dává podněty pro strach a úzkost, ale jestliže se to děje pouze v mozku, neexistuje reálné nebezpečí a stačí vytrvat. Je vhodné zkoušet narušit paralyzovanost těla, při které se opět spousta lidí dopouští velké chyby. Jestliže člověk panikaří, začne automaticky zkoušet pohnout rukou, nohou popřípadě zakřičet na partnera vedle sebe, což je téměř nemožné a tím opět upadají do většího zoufalství. Části těla, jako končetiny, jsou v REM fázi spánku znehybněny nejvíce, aby člověk ze spaní nezačal pobíhat po pokoji. Proto je nejlepší zkoušet rozpohybovat například mimické svaly, které jsou ochromeny slabě. Takže pokoušet se zamračit se, usmát se, mrknout, a pokud se to povede, je téměř jisté, že se v tu chvíli člověk probudí a je osvobozen ze spánkové paralýzy.

Jak ji předcházet?

Jelikož na spánkovou paralýzu neexistuje žádný lék ani léčebný postup, je celkem těžký určit univerzální návod, jak se téhle potvory zbavit nebo ji předejít. Rozhodně by se sem dal zahrnout opak všeho, co jí údajně způsobuje, ale ani to není všeobecně podmíněné. V dnešní době je těžké vyhnout se stresorům a už samotná zkušenost se spánkovou paralýzou může podněcovat její opakování. Ačkoliv někdo bude dodržovat zdravý spánkový režim, bude usínat v pravidelný čas za komfortních podmínek, pořád to není zaručená ochrana před spánkovou paralýzou. Pozitivum je, že tím může alespoň eliminovat frekventovanost těchto stavů. Osobně bych ještě doporučila, pokud je to možné, obeznámit partnera o tom, co se děje a pokusit se najít varovné signály, které mohou znamenat příchod či průběh spánkové paralýzy. Pak není nic lehčího než probuzení partnerem. Existuje i alternativní cesta, jako bylinkové čaje na lepší spánek i proti stresu. Vedle toho je zas medicínská cesta. Myslím, že v akutním případě neexistuje psychiatr, který by nad takovým klientem mávl rukou, a předepsal by minimálně nějaké zobání na spaní či proti neklidu. Záleží komu je jaká cesta milejší a taky která bude účinnější.

Pokud Tě tohle téma zajímá více, brzy zveřejním rozhovor s člověkem trpícím spánkovou paralýzou.