Archiv rubriky: ČLÁNKY

Světlo a Marilyn

Trvalo to už dlouhou dobu, aniž by o tom někdo věděl. Bylo to v září 2017, když jsem měla narozeniny a zůstala sama v Praze, protože H byl na pracovní cestě. Byli jsme čerstvě přestěhovaní do svého a prožívali jsme hezké období jako dva čerstvě zamilovaní milenci, kteří se po románku u moře musí rozloučit. V té době oddělení začínalo vznikat Světlo. Hned jak se H vrátil nahrál první sloku a refrén. Poprvé jsem to slyšela ve sluchátkách v autobuse a nebudu lhát, slzička ukápla. Zatímco si ostatní neodpustili jedovatý poznámky, já jsem věděla, že z toho bude něco dokonalého.

Ležela jsem na podlaze a popíjeli jsme do noci. Venku bylo ještě teplo a příjemný vánek skrz okno osvěžoval kreativní konverzaci. Jestli to někdy vyjde, musí k tomu být klip a budeš v něm ty. To je výzva a já na ní bez váhání přistupuji. Je to přes rok, co jsem na to přistoupila a po nějaké době to vypadalo, že to vzdám. Cítila jsem velkou tíhu zodpovědnosti, ačkoliv si někdo může říct, že jde o hovno. Já to brala jako možnost znovu ukázat a potvrdit své realizační schopnosti. Zvládla jsem to už u Freakshow, kdy jsem se ujala role produkční. Jenže to už je dávno a teď jsem byla pohlcená strachem a nemohla si dovolit zklamat.

Nakonec jsem se rozhodla nepřemýšlet a skočit do toho, jako jsem to dělávala dřív. A nakonec to vzniklo. Celé tři minuty a devatenáct vteřin, za kterými jsem nechala kousek sebe a věděla, že se za ně stydět nebudu. Vím, že to nikdo nedokáže ocenit tak, jak jsem to přehnaně prožívala já, ale na tom stejně nezáleží. Důležitý je, že i přes všechnu tmu kolem pořád k sobě dokážu pustit trochu světla.

 

Jak jsem slíbila na Instagramu, domluvila jsem výrobu triček podle vzoru toho mého – poctivě fixou nakresleného podle mého tetování, které jsem si jako první dělala sama. Kreslila jsem si ho vyloženě na natáčení, ale bohužel záběry z toho dne se kvůli technickým problémům nemohly použít. Muselo se to přetočit znovu, v době, kdy jsem byla nemocná a úzkostná. Celou dobu jsem ho měla na sobě, ale v té zimě si zapomněla rozepnout mikinu, aby bylo vidět. Jsem debil. Teď je pověšené na zdi nad postelí, má Marilyn se mi rozpila když jsem se polila vlastním drinkem při posledním koncertu a připomíná mi, že nejsem takovej uplakánek, jak si občas myslím.

V případě zájmu o tričko, klikněte zde.


Panická porucha

Občas pocítit strach nebo úzkost je normální a dokonce v konkrétních situacích i nutné. V případě možného ohrožení díky těmto emocím dochází k vyostřování smyslů, mobilizaci energie a pomáhají organismu se případně bránit, utéct či se vyhnout potencionálnímu nebezpečí. Patří k přirozenému pudu sebezáchovy. Proto je v určité míře úzkost i strach pro člověka důležitou součástí a podle některých výzkumů zvyšují lidský výkon a motivaci. Proto se říká, že lide v bezprostředním ohrožení života někdy dokážou nadlidské věci, ať už jde o přemožení silnějšího útočníka nebo překonání vlastních fyzických možností. Napadá mě případ chlapa, kterému přístroj amputoval obě ruce a on sám došel domů a zvládl jazykem vytočit číslo a zavolat si záchranku.

Pokud ovšem přeroste určitou míru, kdy bude nadměrně častá, nadměrně intenzivní nebo se začne vyskytovat v nepřiměřených situacích, začíná negativně ovlivňovat běžné fungování. To pak vede k vnitřnímu pocitu nepohody, zmatku v sobě samém a vrcholí až panikou. Každý zdravý člověk může ojediněle zažívat panické záchvaty (např. Jednou za několik let).

Panická porucha je chronické psychiatrické onemocnění, které patří k celkem častým a zároveň poměrně vážným psychickým poruchám. Jde o velmi intenzivní návaly strachu a úzkosti, které nejsou reálně podmíněné. To znamená, že ve skutečnosti jedinci nehrozí žádné reálné bezpečí, ale jedinec si ho i třeba nechtěně vsugeruje. Dochází k tomu zejména pokud se ocitá v situaci, kdy už panický záchvat, nebo-li panickou ataku, zažil a podvědomě či vědomě očekává stejný prožitek – to se pak nazývá anticipační úzkost. Průběh ataky je velmi prudký, během chvíle se z pohodového stavu dokáže stát stav naprostého zoufalství a pocitu ohrožení, úzkosti, nevolnosti a graduje až k fyzickým projevům.

Během panického záchvatu dochází zejména k pocitu ztráty kontroly. Postižený má strach z omdlení, z pozvracení, ze ztráty sebeovládání, ze zešílení nebo ze smrti. Člověk může rozvinout strach, že je vážně duševně nebo tělesně nemocný, např. že je blázen nebo má infarkt. Obvykle průběh záchvatu trvá od 5 do 30 minut, ale ve zvláštních případech i déle.

Ataka odeznívá ve chvíli, kdy se jedinec dokáže sám uklidnit nebo se dostane od zdroje nebo-li spouštěče jeho ataky, což může být pro většinu lidí normální všední situací, ale pro jedince s touto poruchou třeba i jízda v MHD nebo nákup v obchodě. Po záchvatu někdy zůstává třes, napětí a vyčerpání nebo naopak dojde k uvolnění. Největším problémem této poruchy je, že ovlivňuje následné chování. Člověk se snaží ze situace utéci, později se vyhýbá místům, kde paniku prožil nebo má strach, že by se mohla znovu objevit. Tento začarovaný kruh vede k asocializaci a člověk pak preferuje izolovanost ve své komfortní zóně než společenským aktivitám, což vede k rozvinutí agorafobie, o které si povíme v dalším článku.

Většina lidí trpících panickou poruchou mají svou metodu, medikaci či člověka, díky kterým dokáží tyto záchvaty „zvládat“. Přestože se obávají tělesného postižení, mívají zkušenost, že po psychickém zklidnění dochází k odeznění paniky a tím i ke zmizení fyzických projevů. Typické uklidňující léky na panické ataky jsou diazepam, alprazolam nebo bromazepam. Obavy, starosti a úzkost vedou osoby trpící poruchou k hledání pomoci a ujišťování. Konkrétní pomoc ani ujištění však nepomohou, protože příznaky paniky jsou natolik silné, že postižený bývá přesvědčen, že mu všichni lžou nebo nejsou dostatečně empatičtí, aby jeho potížím dokázali porozumět. Tím paradoxně dochází k nárůstu úzkostí.

Panická porucha se objevuje dvakrát častěji u žen než u mužů. Nejčastěji se objeví mezi 15. a 25. rokem a 45. až 55. rokem. Závažnost panické poruchy spočívá právě v neočekávanosti záchvatů, které pacienta výrazně omezují v každodenním fungování. Pokud není panická porucha adekvátně léčena, přetrvává dlouhodobě asi u čtyřiceti procent pacientů. Riziko sebevraždy je vysoké – sedm procent (u deprese je pouze o půl procenta vyšší). Opakované záchvaty mají vliv také na náladu, která se zhoršuje. Pokud dotyčný trpí zároveň panickou poruchou a depresí, pak se míra sebevražednosti zvyšuje až na dvacet procent.

Pokud Tě tento článek zaujal a máš zájem nahlédnout více pod povrch, zde jsem připravila rozhovor s osobou trpící panickou poruchou a na konec přidávám svůj vlastní zápis, jaká je pro mě cesta tramvají.

Ještě nejsem ani u dveří z bytu a už jsem nervózní. Nevím co na sebe, všechno je nepohodlný, nelíbí se mi to a je to nepříjemný. Zvolím diskrétní outfit, všechno černý a přiměřeně teplý, aby mi nebyla zima, ale ani horko. Vycházím, ve dveřích ještě třikrát kontroluju jestli mam všechno, stejně si myslím, že jsem něco zapomněla. Nejedu výtahem, jdu po schodech. Na recepci je klient, tak ani nepozdravím recepční jako vždy, protože mě zaskočila jeho přítomnost. Od baráku jdu rovnou do trafiky pro lístek a cigára, vždy se ptá jestli modrý nebo zelený, nikdy nevím jaký, tak řikam, že je to jedno. Rychlým tempem vyrážím nesmyslně zadním východem na ulici, jako bych mířila na zastávku, která je dál a ze který jsem si neplánovala jet. Tak divně kličkuju mezi bytovkami abych se nasměrovala na tu správnou. Jedna tramvaj ujíždí když stojím na přechodu. Na zastávce si zapálím a sleduju horizont střídavě s časem na mobilu, každá minuta je věčná. Už jede a já nemam dokouřeno, nevím kam to típnout, aby mě nikdo nezjebal. Nastupuju, štípám lístek, kde je volný místo? Kurva, nemam vodu!!! Začíná mi být horko, bunda i mikina na mně těžknou a vzduch má nepříjemnou pachuť. Cítím jak se potím po celém těle, snažím se nenápadně zhluboka dýchat, hned po jedné zastávce přebíhám úplně dozadu na lepší, schovanější místo. Stejně mam pocit, že se někdo dívá, že je vidět, že se něco děje. Horko je mi pořád větší, skoro hořím a najednou mrznu a cítím, že jsem stihla nastydnout na močák od té chvíle, co jsem odešla z bytu. Nemůžu dýchat. Bože. Já nemůžu dýchat. Dělá se mi zle a motá hlava. Uklidni se, zvládneš to. Jedu asi pět minut, každá je věčná a čeká mě hodina. To nedám, chci domů. Po deseti minutách si vedle mě sedne pán, přijde mi mohutný. Je tak velký, že mam pocit jako by mě tu úplně zablokoval. Cítim tíseň. Potřebuju se napít vody a nadechnout. Je tu pořád víc lidí a jsou hluční, pořád se někdo dívá. Vzdávám vnitřní boj a chci si vzít prášek, ale nemůžu ho nahmatat, je někde na dně batohu pod všemi věcmi a mně je trapný hledat dlouho, že si toho někdo všimne a pozná, že se něco děje. Nechci přitahovat pozornost, tak přestávám hledat. Sedím, ani se nehnu, koukám z okna, vnitřně umírám a přeju si být neviditelná.

6.10. 2017


Spánková paralýza

Spánková paralýza je nepříliš známý jev, ačkoliv 1/3 lidstva postihne minimálně jednou za život. Pak jsou tu ale tací, kteří spánkovou paralýzu prožívají několikrát ročně. Nejhorší forma je chronická spánková paralýza, kdy jedince může postihovat téměř každou noc, tato forma se již neobejde bez odborné lékařské pomoci.

Co je to spánková paralýza?

Velmi stručně řečeno, jde o stav mezi bděním a spánkem. Spánek se rozděluje do několika fází, jednou z nich je REM fáze spánku, při které mozek doslova ochromí nebo-li paralyzuje pohybovou soustavu. Kdyby tomu tak nebylo, tak ve snu o pohybu bychom se začali opravdu pohybovat, chodit, běhat a mohli přijít k úrazu. Pokud se ovšem v této fázi probudíme, ale mozek bude nadále v REM fázi spánku, dochází tím ke spánkové paralýze. Tudíž jsme vzhůru, ale nejsme schopni pohybu a zároveň dál sníme, což má za následek nepříjemné vizuální i sluchové halucinace, pocity úzkosti a strachu. Opakem je náměsíčnost.

Co ji způsobuje?

Prohledala jsem spoustu diskuzí, odborné literatury a vyslechla si konkrétní případy. Po shrnutí, jedním z nejčastějších spouštěčů bývá stres dlouhodobějšího rázu a špatný spánkový režim jako spánkový deficit, nespavost a nepravidelný spánek. Velmi často lidé také uvádějí, že při usínání na zádech nebo u zapnuté televize, mají vyšší sklony upadnout do spánkové paralýzy.

Jak se zachovat při spánkové paralýze?

Většina lidí se ve stavu spánkové paralýzy dopouští velké chyby – panikaření. To intenzitu paralýzy může ještě zvýšit, což vede k nárůstu paniky a dostáváme se do bludného kruhu. V první řadě si člověk musí uvědomit sám sebe, uvědomit si, že je ve stavu spánkové paralýzy a mít neustále na paměti, že tento stav je pouze dočasnou nepříjemností. Je sice těžké obelhat svůj mozek, který dává podněty pro strach a úzkost, ale jestliže se to děje pouze v mozku, neexistuje reálné nebezpečí a stačí vytrvat. Je vhodné zkoušet narušit paralyzovanost těla, při které se opět spousta lidí dopouští velké chyby. Jestliže člověk panikaří, začne automaticky zkoušet pohnout rukou, nohou popřípadě zakřičet na partnera vedle sebe, což je téměř nemožné a tím opět upadají do většího zoufalství. Části těla, jako končetiny, jsou v REM fázi spánku znehybněny nejvíce, aby člověk ze spaní nezačal pobíhat po pokoji. Proto je nejlepší zkoušet rozpohybovat například mimické svaly, které jsou ochromeny slabě. Takže pokoušet se zamračit se, usmát se, mrknout, a pokud se to povede, je téměř jisté, že se v tu chvíli člověk probudí a je osvobozen ze spánkové paralýzy.

Jak ji předcházet?

Jelikož na spánkovou paralýzu neexistuje žádný lék ani léčebný postup, je celkem těžký určit univerzální návod, jak se téhle potvory zbavit nebo ji předejít. Rozhodně by se sem dal zahrnout opak všeho, co jí údajně způsobuje, ale ani to není všeobecně podmíněné. V dnešní době je těžké vyhnout se stresorům a už samotná zkušenost se spánkovou paralýzou může podněcovat její opakování. Ačkoliv někdo bude dodržovat zdravý spánkový režim, bude usínat v pravidelný čas za komfortních podmínek, pořád to není zaručená ochrana před spánkovou paralýzou. Pozitivum je, že tím může alespoň eliminovat frekventovanost těchto stavů. Osobně bych ještě doporučila, pokud je to možné, obeznámit partnera o tom, co se děje a pokusit se najít varovné signály, které mohou znamenat příchod či průběh spánkové paralýzy. Pak není nic lehčího než probuzení partnerem. Existuje i alternativní cesta, jako bylinkové čaje na lepší spánek i proti stresu. Vedle toho je zas medicínská cesta. Myslím, že v akutním případě neexistuje psychiatr, který by nad takovým klientem mávl rukou, a předepsal by minimálně nějaké zobání na spaní či proti neklidu. Záleží komu je jaká cesta milejší a taky která bude účinnější.

Pokud Tě tohle téma zajímá více, brzy zveřejním rozhovor s člověkem trpícím spánkovou paralýzou.