Archiv rubriky: DENÍK

Jednou

Jednou jsem si nevzala prášek a hned jsem jednou nespala celou noc. Ale proč se teď cítím jako na dojezdu, to nevím. Probdít tolik hodin a být jen se svými střízlivými myšlenkami na mě působí stejně jako profetovaná noc za mlada. Říkám za mlada, ale není to zas tak dávno. Možná proto se mi pořád vrací chuť si ulítnout. Šlápnout vedle a v tu chvíli nelitovat.

Měla jsem dneska vstávat do práce s H a věděla, že nevstanu když neusnu co nejdřív. Stejně jsem se nijak významně nesnažila usnout. Přišlo to až chvíli před jeho budíkem, možná kolem šestý ráno. Věděla jsem, že mě budit nebude když uvidí, že jsem úplně tuhá. Jenže mě vzbudí vždycky když vstává. Málokdy se stane, aby odešel z bytu a já o tom nevěděla. Dělám, že spím a nevnímám to. Nehraju to před ním, ale před sebou. Probudila jsem se pořádně až po obědě. Napsala jsem mu, že si dám kafe a dorazím. Kafe nepiju a i tak mi to trvalo přes dvě hodiny. Mezitím se mě zeptal, jestli s ním večer půjdu se podívat na jednu akci na Náplavce. Hned jsem to odkejvala aniž by se mi tam chtělo. Musím už zvednout prdel a jít do sprchy, ať se trochu proberu. Jsem ve sprše aniž by se mi chtělo sprchovat. Dělám věci, co nechci dělat a zakazuju si to, po čem toužím, abych pak nelitovala. Pak po nocích jako byla tahle lituju, že ty věci nedělám a sním o lidech, kteří je dělají místo mě. Fascinují mě.

Třetí den poslouchám dokola jednu písničku. Představuju si jak při ní tancuju u tyče a dělám striptýz. Jak H. sedí na pohovce a já se k němu po čtyřech ladně plížím. Chci se hýbat do rytmu té písničky. Probouzí ve mně lolitu a mně se to líbí. Šílím z toho. Chci být lolita. A tak jsem dnešní noc strávila převážně sledováním holek, co tyhle věcí dělají. Představovala jsem se na jejich místě a záviděla. Chtěla bych je mít alespoň ve svém životě, abych to z nich mohla nasávat. Jsem skromná a to by mi stačilo.

V hlavě mi plula série představ, ale něco mě z nich opakovaně vytrhlo. Byla tma a ticho, slyšela jsem zvuky, ale neviděla pohyb. Nevěděla jsem co to je. Nejdřív jsem slyšela padat flašku, pak šustění papíru, zvuk hýbajících se žaluzií. Napadlo mě, že by to mohl být vítr, i když skoro nefoukal, tak jsem šla tiše zavřít všechna okna a připadala si jako magor. Jenže ty zvuky slyším dál. Jsem magor. Jednou si nevezmu prášek a mám slyšiny. Nevadí, chtěla jsem jen dál snít s otevřenýma očima. A tak jsem snila a zvuky ignorovala.

Píše mi H. jestli už jedu za ním a ať si neberu kalhotky. Včera mě seřval, že nechodím do práce. Jestli si představuju celý prázdniny doma kreslením mandal, tak se pletu. V tu chvíli jsem byla nasraná, přijde mi jako fotr. Nechci aby mi někdo říkal, co mám dělat. Obzvlášť když to chci dělat sama, pak se mi chtít přestává. Chci chtít sama od sebe. Nechci si s nim povídat, čekám až usne a dívám se na pohádku od Tima Burtona. Ta mě obměkkčí a chci se tulit. Dívám se jak spí, jak dýchá. Každej vypadá nevinně, když spí.

Vzpomínala jsem na naše začátky. Tyhle vzpomínky mám ráda. První rande jsme si povídali o sebevraždě na vyhlídce a pak propili a propovídali celou noc. Na druhým jsme se šli projít na Nuselák. Chtěla jsem vidět most sebevrahů. Po cestě tam mě poprvý vzal za ruku jako svojí holku a mně nevadilo, že už jednu holku měl. Jednou jsme pili v autě a já ho natáčela za jízdy jak střílí z okna. Jednou nechal střílet i mě. Bylo to skvělý. Než jsme šli dneska do postele, dívali jsme se na dokument o Columbine, kterej jsme viděli už stokrát. Je pořád stejně fascinující a nutí mě přemýšlet. Povídali jsme si o tom přes hodinu, než začal bejt fotr.

Už hodinu sedím u kafe, který nepiju. Hovno slyšiny. U okna leze zasraný saranče. Tahle svině tu dělala bordel a schízovala mě. Nejdřív jsem se ho lekla a chtěla zabít. Vzala jsem sklenici od okurek a zavřela ho do ní. Připomnělo mi to jak jsem jako malá chytala pavouky, chvíli je krmila a pak zabila. Dělala jsem to tak dlouho, dokud jsem neměla tolik sklenic plných mrtvých obrovských pavouků, až mě to vyděsilo na tolik, abych z nich začala mít strach. Od tý doby mam strašný strach z pavouků.

Jednou jsem jela s H. autem. Upozornila jsem ho, že je v autě malej pavouček, aby se ho okamžitě zbavil. Podcenil můj strach a ze srandy ho po mně hodil. Bez menšího zaváhání jsem vyskočila z auta.

Nechci se bát už ničeho dalšího, tak jsem mu do sklenice položila borůvku a list od ředkvičky, že se společně nasnídáme. Ať alespoň někdo má hezkou snídaní, když já snídám dehet z cigaret a zapíjím to kafem, který nepiju. Nechci ho zabít, chci si ho nechat. Mam zvláštní pocit, když mám možnost se o něco starat. Okamžitě jsem ho začala mít ráda. Mám tendenci přilnout k věcem a bejt na někom nebo na něčem závislá. Na H, na snění, na závislostech. Jednou bych chtěla bejt tak bohatá, abych mohla bejt závislá na kokainu.

Jdu ze sprchy a najednou všechno dělám strašně rychle. Sice se mi pořád nikam nechce, ale musím se vrátit zpátky nohama na zem, vzít si prášek, zas jednou plnit svou roli.

(Večer jsem saranče vyhodila z okna.)


Prach a růže

Jak chutná svoboda? Jako hřejivý letní den u vody, bezstarostný úsměv na tváři milované osoby, vítr z otevřeného okénka česající vlasy, jako sladký víno vlevající se do krevního oběhu nahého těla v prázdné posteli… Nevím. Tenhle pocit jsem buď nezažila nebo si ho nepamatuju. Necítila jsem se tak ani první dny doma a ani jsem se tak nesnažila tvářit. Ale nějaké pozitivum by se našlo – prázdniny a volnej barák, kterej jsme pro sebe měly se ségrou zrovna v době, kdy si procházela divokým obdobím, a to se mi líbilo. Nikdy jsme si nebyly bližší než od téhle doby. Najednou jsme měly něco společného, i když to nebylo dobré.

Bylo to hodně krátce po propuštění, co se rozhodla udělat party na počest svých narozenin. Měla jsem z toho strach, původně jsem měla v plánu zdrhnout do Prahy a vyhnout se tomu jasnýmu průseru, ale okolnosti se postaraly o to, aby mi to nevyšlo. Seděla jsem na schodech a kouřila, zatímco ona s pár kamarády připravovala nějaký jídlo a pití na večer. Každou chvíli to mělo vypuknout a pak to přišlo. Začala přijíždět auta, motorky, nějací kluci přivezli obří svítící bedny a zapojili je u bazénu. Najednou u mě doma byli lidi, který jsem v životě neviděla nebo s nimi nikdy nemluvila. Nebylo mi z toho fajn, i přes silnou medikaci jsem se rozhodla, že se potřebuju uvolnit a začala pít. Nejspíš to fungovalo a najednou mě tolik nezajímalo, že naše vana je úplně plná flašek od piva, lednice plná tvrdýho chlastu, že nám psali lidi, že slyší hudbu od nás několik kilometrů daleko, ani že po baráku se mi promenáduje bůh ví kolik lidí.

Přišel moment otestovat svou sílu nad sebou, když se se mnou kamarádka zavřela v koupelně, vytáhla pytlíček s koksem a nabídla mi. Ani si nepamatuju, jestli jsem alespoň na vteřinu zaváhala a radši si budu namlouvat, že ano. Pak se věci děly tak nějak už samy. Z oken skákali lidi, po domě byly sundané obrazy od bílého prášku a různě jsem potkávala svoje doklady, kterýma někdo maloval čárky z kokainu. Ztratila jsem kontrolu, opět. Jak nad sebou, tak i nad počtem lidí, který se u nás pohyboval. Najednou bylo sedm ráno, všude venku byly střepy, v bazénu syrový maso a všechno bylo vzhůru nohama. Taxi k nám vozilo pořád další lidi, aniž by byli pozvaní a údajně od nás někdo odjel úplně nahej. Šla jsem k sobě do pokoje, kam byl pro všechny zákaz vstupu. V mojí posteli spaly dvě kamarádky a na zemi jeden kluk. Padla jsem mezi ně, matně si pamatuju, že jsem si vzala ještě nějakej prášek a měla zatmění. Asi o dvanáct hodin později jsem se probudila, do ksichtu mi svítilo prudký polední slunce a ty lidi, co tu spali, byli pryč. Podívala jsem se vedle sebe a tam ležela moje máma. Ano, čteš dobře, máma! Jenže jsem byla pořád moc mimo na to, abych mohla alespoň vypadat v šoku. Nemohla jsem se ani postavit, ale když jsem viděla svůj řidičák na skříni se zrcátkem, donutila jsem se, abych rychle zahladila stopy. Ne, že by to mělo nějaký význam, ale aby se neřeklo.

Ráda bych řekla, že jsem si to vyžrala v morální kocovině, ale nebyla to jednodenní party. Nestihla jsem se pořádně probrat a už jsem ležela v bazénu s koktejlem a nebylo mi blbý přijmout podanýho špeka, i když jsem přes rok nehulila a byla na to pyšná.

První pořádný vystřízlivění přišlo, když tátovi přišlo předvolání od úřadu.

Sousedy si nevybereš. Jenže já jsem přece holka puštěná z blázince, ode mě se stejně nečeká nic dobrýho, že? Nic jsem si z toho nedělala a pokračovala v tomhle nespoutaném tempu v Praze. Přítel šel do spolubydlení a to byla přece velká změna. Máme místo, kde můžeme pít tak, jak jsme dřív pili po nocích v autě a je to mnohem pohodlnější. Seznámil mě s pár kámošema a brzy se ukázalo, že vůbec nejsme špatná parta. Najednou jsem u něj byla nakýblovaná i týden v kuse a každej den došla pro flašku něčeho dobrýho, co si dáme večer po té výborné večeři, co jsem uvařila zatímco byl v práci. Kalilo se každej víkend, někdy i v týdnu. Nedělalo nám problém se sebrat v jednu ráno a jít pěšky do nonstop hospody. Navíc bylo léto, bylo krásně a já se opakovaně zamilovávala stále do toho samého člověka. Doma to sice bylo pořád víc na hovno, ale snažila jsem se pochopit, že rodiče jsou taky jen lidé a nic s tím neudělám. Lidí, kterým jsem dřív říkala kamarádi pořád ubývalo, ale mně to až tak nevadilo. Měla jsem jeho a v tu chvíli pro mě byl celým světem i přes věci, jakýma mě zraňoval. Toho léta mi dal poprvé růže. Ráda bych vyprávěla víc bláznivých opileckých historek, ale moc si toho nepamatuju. Z chlastání se stal stereotyp. Moje nezřízenost nabrala maxima jedné noci po čtyrech flaškách vína ze slevy, které jsem měla litovat hned druhý den. To ráno jsem se neprobudila jen do kocoviny, ale poprvé od propuštění i do zasraně hnusný přítomnosti.

Druhý vystřízlivění, nad kterým nešlo mávnout rukou, ani ho zas zapít. Najednou jsem byla nejen puštěná z blázince, ale i zpátky v realitě z toho nekonečnýho mejdanu. Nepoučila jsem se a sankce za pokaženou druhou šanci byla vysoká.

Vím, že nesmím, přesto jsem opilá. Vím, že bych neměla, přesto zapíjím pilulky vínem. Vím, že bych neměla, přesto mam v sobe čtyřnásobnou dávku Rivotrilu. Protože vím, že teď to potřebuju. Trávu jsem odmítla, přesto se dožaduju vysněného komatu. Musím, i když jen na chvíli, zastavit čas. Zastavit realitu – vypnout. Nic jiného mě neoddělí od faktu, že v mém nitru se tvoří život. Těžko říct, zda je to plod čisté lásky. Těžko říct, že ano, protože je to plod čtyř flašek vína ve slevě a nezměřitelného množství spalující vášně. Možná i tak vypadá láska. Plakala jsem, moc jsem plakala, aniž by to v téhle situaci bylo divný. Ale je tu se mnou, je tu pro mě a ukázal, co je to síla. Ukázal mi, že mě dokáže obdivovat ve chvíli, kdy se vidím jako největší slaboch. Jestli tohle není ta láska, pak už nic. Možná z toho důvodu se to stalo. Možná proto všechny ostatní píčoviny zůstaly píčovinama. Přesto nejsem připravená nechat to ve mně. Možná je to jen zpestření mého příběhu, možná je to ponaučení, možná nic z toho. Každopádně už teď vím, že to dokážu milovat stejně jako nenávidět. O to horší je skutečnost, že už teď vím, že jsem schopná a odhodlaná to zabít. Láska, vína, vášeň. Nic nezmění vraha ve mně. V hloubi duše jsem o něm věděla, cítila jsem ho a ani to nevinný to, co se ve mně rodí, to nedokáže potlačit. Jsem to já.

– 10.08.2016

 

Chci ti něco říct. Nevím jak začít. Od začátku jsem pro tebe chtěla bejt to nejlepší, snažila jsem se ať už dobře nebo špatně, ale chtěla jsem se snažit. Vím, že jsem to kolikrát dokázala posrat a kolikrát zbytečně, stejně tak jak si to posrával ty, ale nevzdali jsme to. Vím, že jsem se nedokázala přenést přes věci, které mi ublížily a i když jsem ti odpustila všechno, tak jsem to nezapomněla. Kvuli tomu to krásný mezi náma se někdy nezdá tak krásný. Jestli jsem si někdy říkala, že jsem do tebe zamilovaná, tak nevím jak popsat to, co k tobě cítím teď, protože jsem v životě řekla dvěma klukům, že je miluju a myslela si, že vím, co je láska. Tobě jsem to sice neřekla, ale chci ti říct, že teď už to vím.

Je krásný mít po boku někoho, kdo tě provede rájem, ale krásnější být po boku někoho, kdo s tebou projde peklem.

– 18.08.2016

 

Ležím na matraci, kterou mi H. ustlal na podlaze, protože nemůžu moc chodit. Je mi smutno, cítím se zas prázdně a když řeknu, že ve mně něco zemřelo, už to není jen metafora. Prej je to normální fáze, ale co když to není jen fáze. Vždyť to budu mít na vědomí celej život. A třeba chci jen pozornost a soucit, kterých se mi nedostává. Život mě fackuje a já v sobě přestávam nacházet sílu se bránit. Jsem sama, ty to víš, jde to cítit…

– 19.08.2016


Psychiatrie: Propuštění

Den poslední

Bylo to tak divný, sedět na svojí posteli, která vlastně neni moje, s dvěma igelitkama pod nohama, kde byly všechny moje věci. Oblíkla jsem si džíny, žádný pyžamo nebo tepláky na doma, ale džíny, jako když jdeš do školy nebo ven s kamarády. Každá minuta byla nekonečná. Ten den jsem se šla vysprchovat hned ráno, abych po obědě byla plně připravená a z nějakýho důvodu chtěla vypadat co nejlíp, vyloženě jsem se na to těšila. Když jsem po několikáté zkontrolovala stolek, jestli jsem tam nic nenechala, střídavě jsem od postele chodila vykukovat na chodbu, kdy uslyším bzučák, který se vždycky rozlehne po celém oddělení, když někdo z venčí zvoní.

Slýchala jsem ho často, protože každý den měl někdo návštěvy, ale nevnímala ho. Jenže teď jsem věděla, že bude znít pro mne. Jen a jen pro mne, jako by ten zvonek byl ztělesněním bulvárních fotografů a jásajícího davu, zatímco jsem za oponou čekala na svou chvíli až vstoupím do záře reflektorů. To byl jeden úhel pohledu, ale jiný mě zatím nezajímal.

Konečně. Přijel táta, přijel sám.

Neskrýval radost a já taky ne, opět se mnou všechno zkontroloval a pobral mi tašky. Pak jsem ještě musela čekat asi půl hodiny na propouštěcí zprávu a podepisovat nějaké papíry o věcech, které mi byly na začátku, toho hnusnýho večera, zabaveny při příjmu. Nabíječka, boty, řetízek a oblečení, které obsahovalo šňůrky, takže mikina a bunda, celej batoh. Došlo mi, že mi vlastně sebrali úplně všechno, co jsem u sebe měla. Na první noc jsem byla odkázaná na erární pyžamo a čekání, že mi někdo druhý den, co nejdřív něco přiveze. Kartáček, oblečení, něco na zabavení, knížku nebo křížovky, něco k jídlu. Sakra, jak mě to teď ale bylo všechno u prdele, dyť já odsud padam a už mě tu neuvidíte!

Nebyla to pravda. Hned za týden jsem byla zpátky, ale tentokrát jako návštěva. Zas tam byly nové tváře a já se přišla ukázat v celé své kráse, abychom si naivně ukázali, že doopravdy zůstaneme přáteli a ještě se někdy, jak jsme říkali „tam venku“, budeme vídat. Ani to nebyla pravda.

Po hodině papírování konečně přišel Valentýn odemknout ty velký, tlustý dveře zajištěný alarmem. Chtělo se mi trochu brečet při loučení s ostatními, každý mi přál jen to nejkrásnější, hlavně ať se tu už nepotkáme. Úplně poslední slova, s ruským přízvukem, co jsem slyšela než se za mnou dveře zase zabouchly, byla od Valentýna.

„A slečno Natálie, nezapomeňte, dobrý holub se vždycky vrátí!“

Asi to byl pokus o vtípek, ale sotva jsme vyšli na parkoviště, už mi bylo divně. Povědomý pocit tíhy na hrudi a obava, že se něco stane, nejistota, tíseň. Dostala jsem strach. Táta byl nadšený, tak hned nabízel kde se po cestě domů zastavíme na jídlo. Nikam jsem nechtěla, možná ani domů. Nepamatuju o čem a jak moc jsme si v autě povídali, ale byl krásnej letní den, prázdniny, jenže něco ve mně se nedokázalo soustředit na nic jinýho než na gumovej identifikační náramek, kterej jsem ještě nesundala.

Zatímco jsem se koukala z okna nebo se ptala táty, jak se jmenuje ta písnička, která zrovna hraje, nenápadně jsem několikrát náramek z ruky sundala, znejistila a zas si ho natáhla zpátky na zápěstí. To se opakovalo i doma, když jsem si vybalila všechny věci, nevěděla jsem najednou co mam dělat. Jediný co jsem měla byla obálka s medikamenty na pět dní s instrukcemi, ať vyhledám svýho psychiatra, který mi je bude dál předepisovat a ten debilní náramek. Mohla jsem ho vyhodit hned na oddělení, mohla jsem ho vyhodit z okna auta za jízdy, mohla jsem s ním udělat cokoliv, ale já si ho schovala do nočního stolku a mám ho schovaný do dnes, vždy tam, kde žiju.

Není to žádná památka, je to můj tajný symbol stigmatu, který jsem si z tohohle dobrodružství odnesla. Připomínal mi jak jsem se styděla, když za mnou přijela kamarádka nebo kámoš na návštěvu, že mají ve svém okolí někoho, za kým musí jet do blázince. Jak jsem nevěděla, co odepisovat lidem, kteří mě sháněli, když jsem byla hospitalizovaná a nevěděla proč v pátek nebo odpoledne nikam nejdu. Nevěděla jsem jak se tvářit když jsem po takový době viděla babičku a co jí vyprávět, co jsem tak dlouho dělala v Praze u přítele, že ani nepřijedu domů. Vzpomínala jsem na první hovor s tátou, když mu ségra řekla, že jsem v nemocnici a on se ustaraně vyptával, co se děje. Neměla jsem sílu mu říct, kde přesně jsem, jen jsem uboze vzlykala a statečně ho ujišťovala, že mi nic není. Taky na jeho první návštěvu, jeho nechápavý a vytřeštěný oči, když poprvý procházel těmi dveřmi, na které se z druhé strany musí zvonit, na kterých je obrovská cedule s nápisem Psychiatrie, lůžkové oddělení C s uzavřeným režimem. Jak se díval po ostatních pacientech, s kterými tam jsem a nedokázal najít spojitost mezi nima a mnou, a já věděla, že to nikdy nepochopí. Bylo mi tak trapně. Bála jsem se takových reakcí. Bála jsem se odsouzení a nepochopení.

Tak by to být nemělo.

Zatímco táta nadšeně připravoval maso na grilovačku, já zas seděla ve svym pokoji, na stejným místě, kde jsem před měsícem seděla úplně stejně před svým prvním zhroucením a zase o tom nikdo neměl ani tušení. Takhle by to taky být nemělo. Kdybych tušila, co mě má ještě potkat, raději bych si tam odbyla původní tři měsíce.

Místo šťastnýho konce, o osvobození, o nové šanci, o světě, který pro mě má otevřenou náruč dokořán a o novém životě, je to jen další střípek v mém příběhu.


Psychiatrie: Část pátá

Už nevim kdy to bylo, ale byla jsem z prvního pokoje přesunutá až na poslední. Kvůli novým příjmům, už tam nebylo místo a já už nebyla akutní případ. Byla jsem přestěhovaná na pokoj ke starší paní, připomínala mi mojí babičku a nikdy jsem nezjistila, co jí je, proč tam byla, ale byla tam tři měsíce. Byla zvláštní, roztěkaná, neposeděla, neustále nervózní. Myslím, že měla OCD.

Mojí bývalou postel na příjmovém pokoji ještě tu noc osídlila jiná holka, Lucka. Byla přivezená v noci a byla na kapačce. Docela jsem se s ní spřátelila, zjistila jsem, že je o víc starší než já, bylo jí přes třicet. Když byla přijatá, rozhodla jsem se postavit do role její prvotní opory, ale pak se ukázalo, že je v tomhle už dost zkušená. Vyprávěla mi o všech svých hospitalizacích, že na chlastu je závislá dlouhá léta a byla v několika léčebnách. Při posledním pokusu byla v Praze na několik měsíců. Po propuštění šla na autobus a jela domů, než dojela z jednoho autobusového nádraží na druhé, byla na sračky. 

Jelikož jsme se sešly jako dvě poměrně stejně staré holky, oproti ostatním věkovým kategoriím, často jsme řešily i vztahy. Já jí vyprávěla svá trápení a ona mně taky. Byla vzdělaná, vystudovala magisterskej obor z oblasti laboratorních studií, moc jsem tomu nerozuměla, ale posoudila jsem, že to muselo bejt těžký. Vůbec mi to nešlo dohromady s jejím zdravotním stavem. Do anorexie spadla už někdy v pubertě kvůli klukovi a už se ji nezbavila, do alkoholu o něco málo později na počátku dospělého života kvůli dalším chlapům a anorexii. Z téhle kombinace se u ní poté rozvinula epilepsie. Popisovala mi jaké to je, mít epileptický záchvat, představovala jsem si to v hlavě jako film. Taky mi popisovala jak vypadá její běžnej den. Ráno vstane, dá si frisco nebo pivko, někdy snídani, jde do práce kde si k obědu dá další drink. Z práce jde na další, po cestě koupí vodku, přijde domů a dá si trochu u televize, udělá večeři svýmu příteli a doklepne se posledním panákem na dobrou noc, to je už na mol. A ráno znova. 

A co se jejího přítele týče? Vypadal jako feťák, byl mi hrozně nesympatickej a podle všeho, co mi řikala, to byl kretén. V průběhu pobytu se s ním rozešla. Jelikož jsem měla už vycházky a ona ne, tak mi dávala peníze abych jí venku kupovala cigára a kafe. Docela rychle si zvykla, že jsem na ní hodná. Finančně na tom byla špatně, měla z části invalidní důchod a možná i nějaké dluhy. Po jejich rozchodu chtěla pomoct i sehnat nový bydlení, chtěla moje číslo a chtěla se po propuštění vídat. Když zjistila, že jí s bydlením nepomůžu, už se neozvala.

Den desátý (18.6. 2016)

Paní, která si říká teta je sice milá, ale na muj vkus až moc svolná k žebrání o cigára. I když šest let na Xanaxu asi udělá svoje, což je taky důvod její přítomnosti.

Moje milá anorektička Míša se trošku rozjedla, ale obávam se, že kvůli své autistické stránce zas brzo přestane. K ní na pokoji přibyla nová holka, něco starší než já, krásný oči a mahagonový vlasy. Hned se mi představila v kuřárně jako Lucka a kam se hrabe Míša na její epilepsii, alkoholismus a nechutných 34 kilo. Většího kostlivce jsem neviděla ani ve filmu od Burtona. Škoda těch očí pro takovou trosku, ale na rozdíl od Míši si svůj problém plně uvědomuje.

A co vůbec já? Včera jsem byla poprvé venku při hromadné vycházce s dozorem. Takový vyvenčení. Při prvním kroku z budovy jsem cítila náznak paniky. Byl to strach z okolního světa, ze života. Ale motivace se tomu postavit je najednou silnější.

Den patnáctý (23.6. 2016)

Zjevil se tu zvláštní chlap. Vypadal jako dobře udržovaný třicátník, opálenej, oholená hlava, sportovní postava. Často si sedá na křeslo na konci chodby, které je u okna vedle dveří mýho pokoje a telefonuje. Je celý zmlácený. Pod očima monokly, modřiny a odřeniny na končetinách, ukazoval mi i obrovskej černofialovej flek na žebrech. Prej je měl přeražený a do teď ležel na jipce, když usoudili, že je v pohodě, byl přesunutej o par budov dál, mezi nás do uzavřenýho režimu. Vyprávěl mi, že je tu kvůli postraumatickýmu syndromu, kterej si přivezl po třech měsících ve Thajským vězení. Jel tam na dovolenou s přáteli jako každej rok a na letišti, když si kupovali svačiny, slečna za kasou mu namarkovala o jednu položku méně. Při kontrole byl obviněn z krádeže a okamžitě zadržen. Detailně mi vyprávěl o téměř nemožném navázání spojení mezi věznicí a ambasádou. Popisoval mi moment, kdy mu dozorce roztrhl dokument o povolení k hovoru na českou ambasádu před obličejem. Když ho konečně dostali zpátky, neunesl svoje zážitky a zhroutil se. Jenže kdo ví, co je na tom pravdy. Upřímně si ani nepamatuju jeho jméno.

Závislačka na Xanaxu mě vysírá každej den s jejím falešně stařeckým humorem čím dál víc. Anorektička Míša, se kterou dávno nejsem na pokoji a zas má sondu v nose, za mnou chodí několikrát denně si povídat. Má většinou podobné otázky a mluvu jak děťátko, takže s ní mluvím na přiměřené úrovni. Nevadí mi to, občas se mi povede ji úspěšně nabídnout kousek čokolády nebo mandarinky. Doktoři to sice nevidí, ale alespoň já z ní mám radost.

Mou malou Míšu za pár dní vyzvedli rodiče, podepsali revers a odvezli si jí domů. Lékaři byli proti a já se jim nedivím. Od prvního dne se toho dost změnilo, především můj přístup k okolí. Pamatujete, jak jsem jí chtěla první noci udusit ve spánku? Postupem času jsem si jí oblíbila, snažila jí pozitivně ovlivňovat. Bylo mi jí líto, ale nejednala jsem s ní jako s ubožátkem. Bylo mi líto jaký měla rodiče. Anorexie se u ní rozvinula, protože to byl její způsob jak si získávat jejich pozornost. Soupeřila se sestrou, která byla od přírody hubenější a ve chvíli, kdy její mamka otěhotněla, se propadla až na život ohrožující váhu. Proto tu byla. Když jsem s ní byla ještě na pokoji a přijel za ní táta, místo toho, aby se jí věnoval a podporoval jí, věnoval se mně. Aniž bych o to stála. Stěžoval si na přístup doktorů, jako by on měl snad lepší. Popisoval mi jak byla její mamka těhotná a Míša ji dvakrát fyzicky napadla, útočila na břicho. Představa, že se její rodiče budou muset věnovat miminu a ne jí, pro ní byla zničující. Když už začínala pomalu normálně jíst, rodiče za ní nepřijeli a v tu chvíli zas přestala. Proto jí doktoři museli zavést sondu, aby do ní alespoň něco dostali. Stěžovala si, že jí to bolí, že je to nepříjemné a doktory vnímala jako zlé, že jí ubližují. Nekonečně jsem ji vysvětlovala, proč to musí dělat a motivovala jí, aby jedla. Zavolala rodičům a stěžovala si jim stejně jako mně, proto se rozhodli její léčbu předčasně ukončit.  

Den dvacátý sedmý (4.7. 2016)

Téměř měsíc tady uplynul jako voda, jsem tu jako doma a možná se mi domů ani nechce. Necítím se jako já, jako bych tu byla někým jiným. Dny začínají splývat a už ani nevim, kdy co bylo k obědu, ani si nepamatuju, kdy se mi naposledy něco zdálo. Podle doktorky si to jen nepamatuju, ale podle mě mi nasadila tak silný prášky, že mé podvědomí je úplně vyplý, vygumovaný. Každodenní skupinové terapie, před obědem hromadné vyvenčení v parku, na kterej se i tak denně dívam z okna, ale i tak je to nejlepší část dne. Čerstvý vzduch, vítr, dotyk slunce na pokožce. Proč tady mi to stačí, ale doma to nic neznamenalo. Nerozumím tomu a sere mě to. Dávno jsme tu všichni spřátelení, ale dneska bude něco jinak. Protože dneska jsem se rozhodla, že už nechci.

 

 


Psychiatrie: Část čtvrtá

Můj děda, o kterém jsem si vždycky myslela, že si nejsme moc blízcí, mi jednou koupil řetízek. Byl celý ze zlata a s přívěskem drobného klíče, který tvarově připomínající čtyřlístek pro štěstí. Měl to být dárek, odměna za maturitu. Kdybych nebyla taková jaká jsem byla, asi by mi ho dal. Maturitu jsem sice udělala o rok později, ale už nebylo možné mi ho dát osobně. Dala mi ho místo něj babička, byl nádherný a já cítila strašné zklamání, že jsem mu už za něj nemohla poděkovat. Dnes by měl narozeniny a já nemám možnost udělat nic víc, než vylejt panáka na zem, zapálit svíčku a cítit stejné zklamáni jako ve chvíli, kdy jsem ten řetízek poprvé zapínala na krku. Svět není hnusný, život ale umí být. Tyhle bolestné zkušenosti se časem hromadí a hromadí, nic víc.

A tak to má v životě každý, ale způsoby jak se s těmi zkušenostmi vyrovnávat se liší. Někdo se tváří silně a vyrovnaně, rozdává úsměvy a pevně si to drží v sobě. Někdo nemá zapotřebí se tvářit silně a projde si nutným výlevem nepříjemných emocí. Jenže někdy i to je málo, někdy to nestačí a nezbývá tápat po jiných způsobech. Jenže to může zabrat měsíce, roky a najednou si uvědomíš (nebo taky ne), že máš najednou úplně jiný, další problém. Kdo tvrdí, že nikdy nezapíjel smutek nebo neměl ty nejčernější myšlenky, lže. Bohužel existuje i další varianta, která se někomu může jevit jako řešení svých problémů, což chápu, taky jsem ji zkusila, ale…

V ten den jsem o tom přemýšlela víc než jindy a ne jen tak bezdůvodně. Poprvé jsem zažila příjem feťáka. Nebudu o tom zbytečně plácat, nechám za sebe mluvit své vzpomínky, ale co říct mohu je, že šlo o můj nejsilnější zážitek za celou dobu v blázinci.

Den osmý (16.6. 2016)

Když přijímali Petra, řval. Ale to, co se tu odehrálo dneska to překonalo. Ani jsem novýho pacienta nestihla zahlédnout, neznam jméno, nic. Hráli jsme po obědě karty v jídelně, anorektička o pár stolů vedle zkoušela jíst, když najednou spustil alarm. Všichni strnuli, nikdo nevěděl, co se děje dokud se doktoři, asistenti, sanitáři a další posily i z jiných oddělení nezačli sbíhat na pokoj číslo jedna. Novej příjem se téměř úspěšně pokusil oběsit. Ještě teď mam před očima jeho nelidsky zelenej obličej a vzpurné křiky volající o pomoc, zatímco se před celou tou hroznou komedií kmitaly sestřičky ve spěchu pro nějaký utlumováky a nůžky na látku, kterou se zaškrtil. Nemohla jsem v sobě najít správnej pocit pro takovou chvíli. Každopádně vím, že mě to fascinovalo.

Mimo to přibyla stará paní ráno, ukázalo se, že má větší problém, než se zdálo. Po třech dnech pátrání našli jejího muže mrtvého v lese, nešťastná náhoda, uklouzl na stráni když šel na houby a po pádu do potůčka se utopil. Bohužel, hlava staré paní to nechce přijmout a pokládá to za jedno velké nedorozumění. Manžela, se kterým byla přes 50 let, chtěla jít hledat sama. Nepřipouští si fakt, že je mrtvej. Její chování potvrzuje princip, že čím víc člověk tvrdí, že sem nepatří a odmítá spolupracovat, tím více tu je právem.

Jak jsem již naznačila v úvodu, život je pomíjivý a hnusný, ale tak to prostě chodí. Bolí nás to všechny stejně a každý, kdo si už bohužel takovou zkušeností prošel ví, že tahle bolest nás už nikdy neopustí, a s tím se musí jít dál. Nemá smysl zabývat se tím, proč to tak je, když to všichni předem víme. Ale nad čím se stále pozastavuju, protože se to nezměnilo, je ta fascinace, kterou jsem poprvé pocítila jako potencionální svědek sebevraždy. Je to přirozený, děsivý nebo o něčem vypovídající?


Psychiatrie: Část třetí

Jako každej večer si i teď sedám na pohovku, mám nalitou whiskey, ke které si jdu vychutnat pár cigaret. Jediný rozdíl mezi ostatními večery a tímhle je ten, že dnes si k tomu otevírám notebook a po přečtení dalšího zápisku z deníčku jdu zavzpomínat na svůj pobyt. Dnes nevzpomínám ve zlém, nemám smíšené pocity a možná, že se mi po někom i zasteskne.

Víte, musí bejt zvláštní umět si představit jak snadno si k někomu vytvoříte pouto, i když jde o úplně cizího člověka, se kterým vás spojuje jen sdílený prostor, pokud to nezažijete. Asi jsem tam nenarazila na nikoho, kdo by mi vyloženě překážel. Naopak si dokážu tvrdit, že jsme se sešli jako dobrá parta. Ne všichni, ale my, kteří jsme tam spolu trávili čas. Abyste si dokázali představit jak jsme ten čas kromě sezení v kuřárně mohli trávit, tak tu byla společenská místnost, kde byla telka s DVD přehrávačem a obrovská zásoba vypálených filmů. Pamatuju si, jak jsem jednou ty čtyřicátníky překecala, že si pustíme Kdo hulí, ten umí. Jejich komentáře si asi umíte domyslet, takže to byla fakt sranda. Nebo jsem jednou přiběhla do kuřárny oznámit, že dneska večer dávají Kokain a kuřáckej parťák s padesátkou na krku, se mě zeptal, jestli jako fakt a jestli zadarmo. Když jsem po záchvatu smíchu objasnila, že se bavím o filmu, nadšenej nebyl.

Tenhle padesátník, strašně mě mrzí, že si nemůžu vzpomenout na jméno, tu byl kvůli hypochondrii. Před nějakým časem měl infarkt, ze kterého se zvládl skvěle zotavit a byl zdravej jako rybička, ale to si on nemyslel. Neustále chodil po různých doktorech, aby mu dělali nejrůznější vyšetření a konečně se přišlo na to, že tak zdravý neni. Nakonec se to ukázalo, ale se srdíčkem to nemělo nic společného. Což říkám já, když mi tohle vyprávěl jednou při vycházce, byl stále přesvědčený, že se nemýlí.

Kromě telky tu byla v rohu taková malá knihovnička, snažila jsem se tam najít nějakou dobrou knížku abych si mohla číst, ale žádná mě nenadchla natolik, abych u ní vydržela, takže mi pak táta přivezl vlastní z domova. To byl asi nejlíp využitý čas jakej jsem tu strávila a utíkal opravdu rychle. Musím se teda přiznat, že jednu z knížek, kterou jsem tam pak našla a vypadala slibně, jsem si propašovala domů, ale už jsem jí nedočetla.

Být zalezlá celej den lůžku a jen si číst stejně nešlo, protože pokoj byl pro čtyři a jelikož jsem zatím byla pořád v prvním pokoji, byl plně obsazenej a většinou tu nebyl dostatečný klid na čtení. Naštěstí tu bylo něco, u čeho jsme mohli prosedět několik hodin denně a pořád nás to bavilo, karty. Prší sme pařili každej den a když hospodskou hru hrajete s chlápkama, kteří jsou učebnicovými hospodskými typy, je to fakt prdel. Smáli jsme se, vyprávěli si, rozčilovali se a zase smáli. Hlavně jsme se sbližovali a vzájemně si ulehčovali pobyt. Nejčastěji jsme hráli v jídelně, protože tam byly židle a hlavně stoly, ty ve společenský místnosti nebyly a na pokoje ostatních se nesmělo. Jídelna nebyla samostatná místnost, byla hned vchodu na oddělení a nebyla nijak oddělená od chodby, která se větvila na pokoje, zakončena malým prostorem na kuřárnu. To taky nebyla místnost, jen jsme měli odemčené dveře do prostoru, kde bylo únikové schodiště, před schodama byla od zemi až ke stropu mříž, takže to byl vážně malej prostor, kde byly asi tři nebo čtyři židle a popelník.

Někdy s náma chodil kouřit a hrát karty i dozor, Valentýn. Nevím jestli to byl nějakej zdravotní bratr nebo sanitář, ale my mu řikali dozorce. Vzrostlej, trochu při těle s ruskym přízvukem. Byl v pohodě, ale na muj soupeřivej vkus až moc vyhrával. Na hraní karet v jídelně bylo nejlepší, že když přibyl někdo novej, byli jsme hned u toho.

Den pátý (13.6. 2016)

Další novej se jmenuje Petr, je to alkoholik. Milej chlápek, ale drží se stranou, což se nedivím. Jeho příjem zněl jako z nějakýho psychohororu, když na sračky řval na celý oddělení, křik plnej promilí a zoufalství. Stejně ho zítra převáží na odvykačku do Brna, kde bude tři měsíce (již jeho třetí pokus).

Mimo to jsem se až dnes po pěti dnech dozvěděla, že můj náhradník Pavla si podřezal žíly. Jmenuje se Luboš, je mu 43 let a má 3 děti, věrnej parťák na posvačinkový cigaretky a rival při hraní karet. Říkám mu strejdo. Proč to udělal? Kvůli ženský. Jak pošetilý důvod pokusit se vzít si to jediný, co doopravdy máš, život a hrdost. Přitom tak skvělej a pěknej chlap. Potkat ho v baru a ne na psychiatrii, jsem z jeho charisma lehce v rozpacích.

 

Nikdo jinej už mi tu nebyl tak blízký jako Luboš, s nikým jiným jsem netrávila čas radši než s ním. Jednou jsme na chodbě vzali vozíčkářský křeslo a já s ním jezdila rychle tam a zpátky, zatímco mával nohama a rukama a vykřikoval „Pozoooor, máme tu neklid!“ až do chvíle, kdy sme skoro nabourali do psychiatričky vycházející ze dveří. Měli jsme po prdeli. Když jsme se sešli v kuřárně, vykouřili jsme tam x cigaret a pořád o něčem kecali. Vyprávěl mi vtipný historky, které vždycky začínaly tím, že někde s někým kalil. Druhý nejčastější téma bylo jídlo, o tom jak by si dal propečenou kachýnku nebo žebírka mohl vést klidně půlhodinovej monolog. Kromě toho jsme si mohli vzájemně vylejvat i srdíčka, sice jsme tu od toho měli doktory, ale tohle bylo příjemnější, upřímnější, lidštější. Popisoval mi jak to udělal. Byl opilý, vzal si kuchyňskej nůž, šel do vany a řízl. Pak tma a probral se až tady se zavázaným zápěstím. Až po delší době, když jsme sami hráli karty, jsem se odhodlala se ho zeptat, jestli mi to ukáže. Byl to zvláštní moment, alespoň pro mě. Jako by mi měl říct nějaký tajemství nebo ukázat něco zvláštního, jsme k sobě naklonili hlavy a on beze slova nepatrně odhrnul obvaz. Ještě to nebylo pořádně zahojené a už se tam dělala jizva, z nějakýho důvodu jsem byla fascinovaná. Pak obvaz natáhl zpátky, vzal do ruky karty a už jsme se o tom nikdy nebavili. 


Psychiatrie: Část druhá

Dalo by se říct, že na nové prostředí jsem se aklimatizovala rychle. Pokud si pamatuju dobře, neměla jsem ze začátku hospitalizace žádný větší panický záchvat. Úzkosti ano, a to každej večer než jsem byla uspaná, našla jsem si pár minut na přemýšlení a stesk. Přemýšlela jsem, jestli tu doopravdy jsem, jak je to možné, že tu jsem, kde jsem udělala chybu a jak dlouho tu ještě budu muset být a chci tu vůbec nebýt? Po čem se mi vlastně stýská? Mám se tu špatně? A co zítra po komunitě řeknu psychiatričce na pravidelné denní návštěvě a jaké testy dostanu tentokrát? Mám v nich lhát? Můžu si dovolit být úplně upřímná? A pak temno.

Hned druhý den mi psycholožka s psychiatričkou určily jaké antidepresivum budu brát. Musím uznat, že ho vybraly správně, odpovídalo věcem, které jsem jim dovolila o mně vědět. Tak si tak řikám, funguje to takhle správně? Dlouhé roky těžce studují, aby stanovily medikace na základě nereálně ověřitelných informací? Dnes po první noci strávené tady jsem se po nesnesitelných letech vyspala přímo božsky, bez jediného probuzení. Už z prvních zápisků je zjevné, že jsem se rozhodla deník psát formou inspirovanou knížkou Přítelkyně z domu smutku. Konečně jsem místo soustředění se na sebe začala dávat prostor i koncentraci na lidi kolem. Minimálně průměrnému čtenáři dojde, že zápisky jsou hodně subjektivně ovlivněné, ale alespoň v něčem se odráží vývoj mého stavu po dobu pobytu na lůžkovém oddělení. 

Den druhý (10.6. 2016)

Moje anorektická spolubydlící se mi začíná trošičku otevírat, přijde mi závislá na pozornosti. Psala jsem si poznámky a ona jestli si píšu deníček, jak dlouho si ho píšu a začala si taky něco psát. Pak mi šeptala, že se bojí doktorů, protože jsou na ní přísní a budou se zlobit, když toho málo sní. Dneska při snídani kvílela jako nikdy. Zrovna jsem si čistila zuby v umyvadle na chodbě a dělala, že to neslyšim. Přišla za mnou, že potřebuje převlíct kalhotky, takže víc než jako pacient se začínám cítit jako sestřička a vůbec se mi to nelíbí. Bylo to divný, ale svym způsobem i úplně normální. V noci se jí povedlo mě vzbudit i přes prášky, to mě fakt nasralo, když jsem úplně otupělá lezla po židli k oknu, protože jí byla ziminka. No ještě aby ne, když si kost a kůže a těm peřinám, co nám tu dali, se nedají řikat peřiny. 

Druhá pacientka na pokoji je stará paní. Po deváté, když jezdí sestry s vozíkem plným kelímků s léky, se stařenka rozhodla, že si chce povídat. Umřeli jí doma oba rodiče, dva manželé, syna srazil vlak. Našli ho až pochůzkáři po třech dnech v trávě. Teď měla devět let přítele, až do úterý, kdy se probudila vedle jeho mrtvého těla. Ještě ten den to s ní seklo. Traumatický šok způsobil ochrnutí nohy, takže tu jen od rána do rána leží. Po jejím příběhu jsem se začala cítit malicherně, což mi i zbytečně dala najevo, ale chápu její potřebu si ulevit. Ze slušnosti jsem si s ní povídat chtěla, bohužel si vybrala čas, kdy mě léky začínají otupovat a kvůli boji s jejich účinky a oddalování spánku jsem teď úplně přejetá.

Nikdy neodolám hraní karet a kouřovým dýchánkům se staršími chlapi, co jsou se mnou na oddělení. Fascinuje mě vyzrálej humor a pozornost, kterou mi věnují. Zvolili si mě svou Miss psychiatrie 2016, což je svým způsobem sen každé dívky. Haha. V kuřárně mám vždy svojí židličku, své čestné místo mezi muži, abych mohla načerpávat jejich životní příběhy z doby, kdy jsem ještě nebyla na světě. I přes věkový rozdíl a neexistující titul Miss, jsme si všichni rovni. Trošku mě mrzí, že naše nezávazná kamarádství končí za věčně zamčenými dveřmi oddělení, ale už teď vím, že na ně nezapomenu.

Oproti prvnímu večeru, kdy jsem byla přivezena a jen s hysterickým pláčem seděla na přiděleném lůžku, jsem si poměrně rychle začínala dělat obrázky o ostatních pacientech. Přišlo mi strašně zvláštní, jak různorodou komunitu zde tvoříme. Druhým šokem byla sprcha. Sice tu byly dvě, ale byly společné a zamknout se tam? Největší píčovina. Jelikož jsem zvyklá se sprchovat každej den, čekal mě tak každodenní boj odhodlat se k vysprchování a doufat, že nikdo nepřijde. Největší obavu mi dělal kluk, mladší než já, kterému se povedlo během pár krátkých let profetovat celé svoje stavební spoření. Místo mozku měl v hlavě jen kaši. Neudržel mít zavřená ústa a mluvil jen v opakujících se smyčkách. „Hezká Natálka, hodná natálka. Můžu pohladit? Hezká Natálka, Hodná… Máš přítele? A je na tebe hodná? Hezká Natálka, hodná Natálka. Můžu pohladit?“

Naštěstí, pro mě, byl většinu času zavřenej v kleci a jen za vzorné chování se s ním jeden z dozorců šel procházet po chodbě. Jeho největší slabina bylo jídlo a cigára, i když nikdy neměl svoje. Chodíval do kuřárny somrovat cíga a když tam nikdo nebyl, spokojil se s nedopalky, který vykouřil i s filtrem. Snažila jsem se mu vyhýbat, ale v prostoru, který se skládá jen z jedné chodby, to vždy moc nešlo a i přes zákaz chození k ostatním na pokoj, se rozhodl mě několikrát navštívit dokud někdo neupozornil dozor, aby mě ho zbavil. Takovej podobnej později přibyl ještě jeden. Ten byl pod menším dozorem a mentálně na úrovni asi 10 letýho dítěte. Nebylo mu rozumět když se snažil mluvit a nejhorší bylo, když začal plakat. Volala jsem sestry ať ho uklidní nebo alespoň mu dají vysmrkat. V takových okamžicích mi ho bylo strašně líto. Byl jako bezbranný, zraněný zvíře v cirkuse. Dozor Valentýn mi později svěřil při cigáru, že mu jsou podávány léky mimo jiných i na snížení libida. Což mě v některých chvílích hodně uklidňovalo. Ale ta, když jsem se po obědovém šlofíku probudila a on mi seděl na posteli, to zrovna nebyla.

Den třetí (11.6. 2016)

Tak pozor, anorektička umí najednou mluvit, když tu má rodiče a píčuje na ně, že nejí, protože jí nepřinesli jídlo. To, že si nemocná, tě neomlouvá za to, že si kráva. Jinak dnešek je celkem ztrátovej den. Pavel, můj věrnej parťák v kuřárně, šel do světa. Měl problémy s alkoholem, ale podle svých slov to jen jednou přepískl a začal trošku vyvážet, proto byl policií odvezen sem. Budu ho strašně postrádat, protože hned po Verče byl nejpozitivnější člověk v tomhle ústavu.

Po hlubší terapii s mně přidělenou psychiatričkou jsem byla odhodlaná postavit se jednomu z démonů, který mě delší dobu tížil a já vlastně neměla co ztratit. Byla tu máma, když jsem si s ní chtěla promluvit o rozvodu s tátou, začala bejt úplně klasicky uražená a dotčená. Na mé otázky odpovídala způsoby, kterými nic neřekla. Svou návštěvu brzo ukončila bez rozloučení, protože jsem ji nechala vyhodit. Čekala jsem, že když už jsem tady, bude schopna mi říct pravdu, kterou stejně dávno každej ví.

„Přece jen jsem nebyl takový idiot, jak se zprvu zdálo. :-)“

– Pavel, bývalý pacient (11.6. 2016)

Stařenka ráno zmizela a už jsme jí nikdy neviděla, místo ní tu máme od večera novou spolupacientku. Právě chtěla skočit z komína, deprese od porodu svých dětí, poprvé uvězněná už před pěti lety a propuštěna na revers. Vše se jí právě vrátilo i s úroky. Svůj případ vypráví s takovým výrazem, jaký jsem neviděla. Výraz nemocné duše. Jako svou jedinou chybu popisuje, že nechala dopis na rozloučenou. Když popisovala pocit štěstí jaký cítila poprvý v životě, pocítila jsem svůj strach. Ta žena si přála, ona potřebovala, být teď mrtvá.


Psychiatrie: Část první

Dřív nebo později jsem čekala, že to přijde. Definitivní konec. Teď s odstupem už vím, že tím dnem nic neskončilo. Naopak začalo několika týdenní peklo, alespoň tak jsem to vnímala a nemohla jsem s tím nic udělat, jen čekat. Okolnosti, které tomu předcházely, vynechám záměrně z čistě sobeckých důvodů, které vysvětlovat nemusim. Dostala jsem se na své vlastní pomyslné dno, kdy následoval týden úplného zhroucení. V tu chvíli, jsem byla smířená, že pro mě už není cesty zpět ani dál. Odřízla jsem od sebe vše, co mě tu ještě poutalo, ať už to ode mě bylo jakkoliv nefér, sobecké či slabé. Byla jsem slabá.

Ve chvíli, kdy mi byla nabídnuta pomoc, zdrtilo mě to ještě víc. Nemohla to být přece pravda, že jsem tak v prdeli, že má někdo potřebu mi pomáhat? Ačkoliv mě tohle vědomí uvnitř rvalo na kusy, byla to pravda minimálně dva roky. Teď mi přijde úsměvné, když mi někdo dneska řekne, že jsem mu v tý době přišla v pohodě, že by to do mě neřekli. Samozřejmě, že ne. Nemůžete očekávat, že lidi mají svoje nejtemnější démony napsaný na čele a že o nich budou vykládat na potkání. Takhle to prostě nefunguje, musíte naslouchat, vnímat a číst mezi řádky, abyste pak nebyli překvapení.

Pamatuju si, že jsem tři dny byla zavřená v pokoji, seděla na zemi opřená o skříň a jen plakala. Nezmohla jsem se už ani na přemýšlení, proč vůbec brečím, cítila jsem se už jen vyčerpaně. Už jsem nemohla.

Dne 8.6. 2016 ve večerních hodinách, jsem byla převezena ambulantně na psychiatrii, oddělení C s uzavřeným režimem. Nechtěla jsem tam být, ale psychiatrička mi jasně vysvětlila, že propuštěna být nemůžu, že tu zůstanu i když nepodepíšu souhlas, protože je na to zákon, který tohle umožňuje. Měla pravdu. V první zprávě mě popsala jako klidnou, tichou, plačtivou, spolupracující a emocionálně labilní, ale uvnitř jsem se cítila jako vybuchující bomba.

Den první (9. 6. 2016)

Monroe novej denní režim je rozvrhnutej do čtyř dávek. Přes den třikrát rivotril a na noc diazepam. To je život, sedim, potahuju dým do dutin a dívam se na random nápisy na zdech. „Trpělivost růže přináší“, „Život je dar“, „Miluj hlavně sám sebe“ a podobná klišé. O to větší to je klišé když je to psané na zdech kuřárny psychiatrické léčebny, oddělení C s uzavřeným režimem. Zajímalo by mě kolik lidí, z těch co psali ty sračky nebo tu vysedávali hodiny jako já s cigárem v ruce, si taky řikalo, že sem nepatřili.

V sedm přejí dobré ráno a lákají na snídani. V devět je komunita, kde se sejdeme všichni i s doktory a každej čtvrtek i s paní z církve. Tam jsem měla svou vteřinu slávy ve stylu „Ahoj, já jsem Natálie. – Ahoj Naty!“. Večerka je v devět, přesně. Každý musí být na lůžku a čekat, poslouchat popojíždějící vozík na chodbě, dokud nedojedou až k němu. Na vozíčku je tác s kelímky, pro každýho jeden. Dobrou noc si popřejem gestem, kdy jim nastavíme dlaň, do které nám vysypou dobroty z kelímku a po spolknutí hezky otevřeme ústa, vypláznout jazyk, jazyk nahoru, dobrý. Neni to jak ze zasranýho oscarovýho americkýho trháku? Dva měsíce zpátky jsem byla v backstagi jako zamilovaná papparazzi a teď hniju zavřená na tomhle hnusnym, prázdnym, chladnym, uzavřenym místě.

Nejtěžší je vydržet neříct, že já sem nepatřím, protože to je věc, která mě sem začlení nejvíce. To si asi říká každej magor, proto je to magor. Je vtipné, že se tu ostatní nových pacientů neptají proč tu seš, ale za co tu seš. Je to jak vězení, kde tě trestají za to, že se vymykáš normálu.

Úryvek z rozhovoru odposlechnutýho v kuřárně:

„Za co seš tu ty?“

„Chtěl jsem se zabít.“

„A zkusil si to?“

„Nestihl jsem se k tomu dostat…“

„A za co seš tu ty?“

„Chtěla jsem umřít.“

„A zkusila si to?“

„Zkusila jsem se předávkovat práškama, ale nedošlo mi, že když jsem sjetá tak neusnu.“

V půl 12 je oběd, výběr ze dvou jídel podle nastavené diety, já mám dokonce i polívku. Když pominu řetězy na oknech, to, že nemam ani svoje boty, abych se neoběsila asi na tkaničkách, ani nabíječku ze stejného důvodu, ani deodorant, řetízek, náramky, hodinky, pásek nebo šňůrku v teplácích nebo kapuci a že nemam vycházky, je to skoro jako tábor. Seznamuješ se s ostatními a klábosíš o životě nebo aspoň s těmi, co umí mluvit. Dělíš se o cigára, vyprávíš zkušenosti se smrtí a najednou se zdá, že to neni tak divný. Najednou si nepřijdeš úplně sama. Najednou jsem jen člověk. Nic víc, nic míň.

Je tu těhotná holka (nebo tak alespoň vypadá), která se zkusila zabít na piku. Prej fetovala pět let a i když je vykroucená a hnusná, sama za mnou přijde a nabídne mi cígo když žádný nemam nebo mi drží místo na snídaní když bojuju s posledními účinky diazepamu. Díky ní vim, že tady blázni i šukaj nebo kdo krade a kolik zrnek rýže snědla anorektička k obědu. Jednu podobnou smažku odsud vyhodili. Dostala vycházku a hned za dveřmi pavilonu se sjela, což se prokázalo ještě ten den na pravidelných testech na drogy, blbý.

Naproti mně sedí na posteli anorektička. Má krátký kaštanový vlasy, stejně jako oči, hustý řasy, plný rty, ale vypadá, že má tak deset kilo i s postelí, na který se v noci kroutí a nebejt utlumení z prášků, tak snad neusnu. Sotva mluví, k obědu do ni násilím nacpali čtyři hrášky, dvě kostičky mrkve a pět zrnek rýže. Když jí krmí, nikdo jiný v jídelně bejt nesmí, přesto je její bezmocné a zoufalé kvílení slyšet po celém oddělení. Kromě toho má ještě přes nos zavedenou sondu, skrz kterou pětkrát denně dostává tekutou stravu, ani to se jí nelíbí. Pořád volá s mámou, což mě lehce dojímá, ale ne na tolik, abych neměla chuť jí v noci zadusit polštářem, když se začne kroutit po dávce a hekat.

„To, že jsem v blázinci, ještě neznámená, že jsem blázen.“

Luboš 2016

Pak tu byla ještě Věra, ta dnes odešla. Jedinej člověk co mi hned přilehl k srdci, jako první na mě promluvila když jsem šla do kuřárny. Proč si tady? Neměla jsem slov a ona řekla: každej tu jsme z nějakýho důvodu. Ale jak mam popsat ten svůj, když kurva nevidim jedinej důvod tu být. Nicméně člověka s takovým kouzlem potkáš párkrát za život, jestli vůbec, jestli se dřív nepokusí zabít. Což byl její důvod.


Nový začátek se starým koncem

Nikdy jsem nebyla typ, co by se do někoho zakoukal na první pohled. Naopak se mi každej hnusil, obzvlášť když projevoval zájem zejména o můj vzhled. Nesnáším to do teď. Vadilo mi mít pocit, že nemam nic víc nabídnout, když jsem věděla, že mam. A to je důvod, proč se mi příčí povrchnost, za kterou se nejčastěji skrývá ta největší nadutost.

Od doby, co jsem dostala první a zatim poslední kopačky, jsem měla k opačnému pohlaví divnej postoj. Neměla jsem zájem o nikoho, o kom jsem věděla, že by mi ho opětoval. Vždycky jsem si vyhlídla cíl, kterej byl zdánlivě nedosažitelný a ve chvíli, kdy se namotal, byl čas jít dál. Ja vím, bylo to hnusný ode mě. Lámala jsem srdce jen pro svoje potěšení. Když jsem si toho u sebe začla všímat, pojmenovala sem tohle pokopačkový zhrzelý chování jako Monroe syndrom. Asi nemá smysl o tom víc rozprávět, jednoduše jsem si léčila komplexy na někom, kdo za ně nemohl a nechutně se v tom vyžívala.

Karma je jedna z mála věcí, na kterou věřim, a taky na sebe nenechala dlouho čekat. Může už tak poměrně labilního člověka s propukávající depresivní poruchou potkat něco horšího, než charismatickej hajzl, kterej není až tak nezadaný, jak tvrdí? Ne, nemůže. Ale asi se to stát mělo, tak se to stalo.

Naše seznámení bych asi přeskočila, byl to zvláštní úlet, kdy sme jako úplný cizinci prohovořili celou noc, zatímco mi jeho kamarád nabízel přespání, on mi pochválil hezký úsměv. Když jsem odjížděla, ani sme se nerozloučili. Stejně tak náhle jak přišel, tak zmizel a já čekala, že tak to už zůstane. Nicméně následovalo pár měsíců dopisování od probuzení do usnutí, které nikdy neztrácelo na poutavosti. No jo, ta dnešní doba internetu, ale i to mělo svoje kouzlo. První rande proběhlo pod záminkou výměny trička za Neuroly, hahaha, dneska bych na to neskočila. Ale bylo to skvělý. Ocitla jsem se sama v cizím městě, ale přesto jsem tam byla s někým, s kým jsem si při západu slunce na vyhlídce povídala o sebevraždě, a tak jsme si povídali až do jeho východu, aniž by se mě pokusil dotknout. Najednou byl Monroe syndrom pryč, něco se posralo. Poprvý v životě se někdo zajímal o to, kdo se schovává za přetvářkou rádoby Monroe a ne jen o barvu mýho spodního prádla. Byla jsem poblázněná jako za mlada a byla jsem v tom až po uši. Ale…

Důkaz místo slibu. Nenávist místo lásky. Žít ve lži máme v rodině. Pláč mě dusí v krku stejně jako víno, zatímco spíš a já ani nemám co říct, cítim jen zklamání. Jsem zklamaná ze sebe, že se necham takhle ničit. Pro nic. Vždyť nepotřebuju trápení, abych cítila, že žiju. Vždyť já žít nechci vůbec. První máj, lásky čas.

02.05.2016

Karma se rozhodla obrátit proti mně všechno moje ubližování jiným, zakoukala jsem se, aniž bych tušila do koho, ale od té chvíle jsem ho už nikdy nedokázala trvale odstranit ze svýho života. Dostala jsem se najednou do úplně nového, jiného světa, plnýho lží, nevěry a intrik. Do světa, kde pravda bolí víc, než je zdrávo a lež se tváří jako pravda. Do světa, který už nikdy nejde úplně opustit a jediné dveře, které jsem v něm měla otevřené, byly ty do léčebny.

Netuším, jak tohle vůbec bude znít někomu, kdo to bude číst, když to neprožil. Tu spoustu maličkostí, které nejde ani popsat nebo na které chci zapomenout. Ale myslím, že tenhle nový svět, byl svým způsobem i to nejlepší co mě potkalo, ačkoliv se za to někdy i teď proklínám, protože ať už byl jakkoliv krutý, byl pořád lepší než ten, jaký mě čekal doma, o samotě a v mé hlavě. A tak jsem do něj skočila po hlavě jako Alenka do říše divů. Domnívala jsem se, že odstěhováním začnu nový život, ale je jedno jak si daleko a jak žiješ, zlo si neseš v sobě. Zlo, který tě pomaličku požírá a ty s tím nic neuděláš. Ne proto, že by to nešlo, ale proto, že na to nemáš. Návaly paranoidních stavů, nenávisti a zoufalství se střídali jako na horský dráze bez vyhlídky na zlepšení a právě v této době, se zrodilo nejvíce poznámek, které se mi teď ani nechce číst. Chtěla jsem jen začít něco nového, ale ono to mělo starý konec.

Nechci bejt sick, čim víc mě to drtí v hlavě, tim víc je to skutečný. Může bejt paranoia vůbec skutečná? V mojí hlavě jo. Stydim se za to. Muj problém doktorka nacpala do diagnozy na jednu posranou stránku. Měla by chcípnout jako každej, kdo se tváří, že to chápe. Nevíš jaký to je zaživa umírat, nevíš jaký je být svůj největší nepřítel, nevíš jaký to je nežít svůj život, nevíš jaký to kurva je přežít svou smrt. Nevíš jaký to je hledat smysl života, když nic smysl nedává. Nemam důvod neumřít stejně jako ráno vstávat a proto už dva roky nevstávam. Nejhorší je stud před sebou samou, pocit ostudy, před kterym se neschováš, protože je to všechno v tobě. Všechno je to uvnitř, tam kde je prázdno. Jak můžu ventilovat něco, o čem nedokážu ani sama se sebou přemýšlet, jak to můžu říct nahlas. Nebude to pak zas o něco víc skutečný? Že sem na hlavu? Že nejsem normalní?

24.07.2016


První pilulka

Zlomená sama ze sebe, ze svých hromadících se neúspěchů a pocitu zbytečnosti, jsem se dlouho snažila najít cestu jak si od těch pocitů ulevit. Fetování nebylo nic pro mě, bylo mi vždycky jen hůř a jestli jsem někdy byla schopná se zabít, tak v morální kocovině na dojezdu. Pak jsem měla trávu, byla to spojka mezi mnou a posledním zbytkem lidí, se kterými jsem byla ochotná trávit čas, ale i ta byla jen dočasná. Netrvalo to vlastně ani moc dlouho, co jsem se na několik měsíců izolovala jen do svýho prázdnýho domova a vystačila si sama s bongem, hudbou a kreslením. Přesně tak nějak se podle mě dá vystihnout začátek cesty do prdele.

Nedistancovala jsem se jen od přátel a známých, ale postupně i od rodiny, až jsem najednou byla uvězněná sama v sobě proti svojí hlavě, kde mě neměl kdo ochránit. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale nějaký zbytky sebezáchovy mě donutily ze dne na den přestat se vším. Aniž bych si to uvědomovala, bylo už pozdě. To vidím až zpětně, protože i přes zastavení otravování si těla, mysl už otrávená byla. Nechci tím říct, že za to mohly čistě jen drogy, ale svůj podíl měly a malý nebyl. Moje abstinenční etapa začala na jaře 2015, rokem, který změnil všechno.

Na začátku roku jsem poznala jednoho z nejvýznamnějších lidí v mym světě Jarkinse. Jako dar z nebe mi byl seslán v době, kdy jsem nevěděla co se životem, tak alespoň na chvíli mi dal smysl skrz vymýšlení a realizování rádoby uměleckých fotek. Milovala jsem to a miluju to i dnes. Ještě toho roku proběhla naše první a poslední výstava. Než začalo léto a já už byla „čistá“, osud nějakou divnou souhrou náhod zařídil setkání s další osobou, na popsání její významnosti nenacházím slova ani v tento okamžik, kdy tohle píšu, zatímco sedí na druhý straně místnosti. V tu chvíli jsem to ještě netušila, ani nečekala, jak moc tenhle člověk zamíchá s celým vesmírem, který mě obklopuje. Vlastně jsem myslela, že to je jen jeden z těch, které potkáš a až se rozloučíte, už se nikdy neuvidíte. Ale nebudu předbíhat, v době, o který píšu, mě ještě nijak neovlivňoval, ačkoliv byl příjemným zpestřením.

No, a události toho léta byly hodně špatný. Řeknu jen to, že mě vyhodili z práce, kde jsem dělala než jsem si dálkově dodělala maturitu. Ostatní okolnosti si nejen ve svém vlastním zájmu nechám pro sebe, ale pro představu jsem zažila stav, kdy jsem pro změnu místo sebe byla schopná zabít někoho jinýho. Nevím, jestli tohle někdy budeš číst a jestli ti dojde, co se stalo, ale už do konce života ti přeju jen to nejhorší a mít možnost, ráda tomu pomůžu.

Abstinenční dobu nahradila doba ukradených máminých Neurolů a vín v akci. Je až úsměvný, že by mě ani ve snu nenapadlo, jak moc si o dva roky později budu přát existovat bez prášků. Další etapa byla odstartována první pilulkou.

Zajímavý, nemůžu skoro ani psát, ani přemýšlet. Ležim v chladný dece a jen vnímam ten příjemný chlad. Jaký luxus v těchto horkých dnech. Mam z toho unavené oči i tělo. Nechci se dívat ani hýbat, natož s někym komunikovat, nepřipadá v úvahu. Je mi všechno jedno. Vždycky když někdo přijde vedle do místnosti, zachvátí mě strach, že mě vytrhnou z téhle euforie. Baví se vedle v kuchyni, ale mě zvuk jejich slov bolí v mozku. Každá hláska se do něj zapichuje jako jehla. Jako by stáli vedle mě a křičeli. Samotný je mi nejlíp, jen mlčím, roztékám se. Vím, že existuje ten, co bude mlčet se mnou.

27.6. 2015