Archiv rubriky: DENÍK

Femme fatale error

Osobnost člověka tvoří maličkosti jako jsou zkušenosti a interakce s ostatními lidmi. Tyto maličkosti nás formují celej život a jelikož jsou lidi třeba i nechtěně zlí, někdy převažují ty špatné vzpomínky i přes to, že prej člověk má tendenci na to bolestivé zapomínat. Je pravda, že na ty špatné věci při běžném fungování nemyslím nebo nepociťuji, že by mě nějak trápily, ale nezapomněla jsem.

Nezapomněla jsem, jak jsem se první den ve školce počůrala, protože jsem se bála zeptat jestli můžu na záchod. Nezapomněla jsem, jak jsem ve čtvrté třídě od spolužáka s ADHD dostala pěstí a učitelka mě odbyla slovy „můžeš si za to sama“, jen jsem se zastala jiné spolužačky, kterou mlátil. Nezapomněla jsem na první návštěvu psychologa v šesté třídě, když jsem jako jediná dostávala každej den, každou přestávku i každou hodinu sodu od staršího kluka, kterej k nám propadl a stal se hned šéfem klučičí třídní bandy. Něco ve mně mi radši každý ráno vyvolávalo neskutečný migrény a já tím byla osvobozena od dalšího dne ponižování a frustrace. Nezapomněla jsem, že mi nejlepší kamarádka zakazovala nosit značkový věci jen proto, že ona je neměla. Ani jak mě ostatní kravky ze třídy o přestávkách fotily a pak moje fotky rádoby hrozně vtipně upravený dávaly na net. Nezapomněla jsem to, ale nevadí mi to. Tohle nejsou ty věci, co by mě dnes měly trápit a nikdy nebudou. Šikanovanej byl každej druhej a nejsem jedna z těch, co by kvůli tomu chtěli fňukat deset let po tom, co se to stalo. Zpetně za tím vším vidím jasná a logická vysvětlení a zároveň vidím, kde jsou mí mučitelé dnes. Co na to říct, dobře vám tak.

Nicméně to ve mně zanechalo něco, co mě od té doby pořád více přesvědčuje, že lidé jsou zlí, protože můžou být. Vždycky jsem byla někdo, kdo chtěl vyjít s každým a neměla jsem důvody nebo potřebu být na někoho svině, což se mi vymstilo na střední. Přejít z maloměstské základky do Plzně na střední byl pro mě velkej krok, dneska bych se z takové změny posrala, tenkrát jsem to brala jako nutnost a nebyla jiná možnost. Většina lidí ze základky šli někam, kde někoho znali nebo tam rovnou šli s někým. Já zůstala sama. Hned první den na mě zbylo jediný volný místo, úplně vepředu a ještě samotka. Skvělej začátek nový etapy, navíc v holčičí třídě. Zatímco se všude kolem začínaly tvořit partičky, já jako podivín s černými vlasy s modrou ofinou, jsem si to přišla odsedět, dostat jako jediná jedničku z matiky a hurá domů pařit na počítač. Samozřejmě jediná holka, se kterou jsme se na začátku seznámila brzy studium ukončila. Na tohle mam smůlu dodnes a tak už se radši nikoho k tělu nepouštím víc, než je společensky nutné.

Celá střední bylo divadlo, které mi do života nedalo nic kromě maturity. Chvíli mě mrzelo, že jsem se neučila líp nebo, že jsem si nevybrala jinou školu, jinej obor, kterej by mi dneska k něčemu byl. Ale dnes už vím, že jsem to stejně nepotřebovala k tomu, abych se dnes věnovala tomu, čemu se věnuju. Nejspíš to tak mělo být, abych našla směr, kterým pokračovat nechci a tak se vydala směrem jiným. Díky bohu za to.

Ta nejpodstatnější a nejcennější ponaučení, které jsem získala, jsem si odnesla právě z období, kdy jsem byla na střední. V tomhle nevyspělym věku je většina lidí prostě hloupých, nerozumných a nedomýšlivých. Postupem času jsem se taky stala členkou nějaký party. Každej rok se skládala z jiných lidí a každej na mě měl jinej vliv. Jako tupá středoškolačka jsem chtěla zapadnout a dělala jsem tupý věci, rozhodnutí, za které se stydím ještě teď.

Zanedbávání školy je to nejmenší, flákač jsem byla už na základce. Neuměla jsem si nastavit priority, respektivě moje priority by neměly být prioritní, ale to si člověk bez rozumu neuvědomí dokud si nerozbije hubu. S nezodpovědností přicházejí následky. Ještě nedávno jsem se ožralá omlouvala tátovi, za všechno, v čem jsem ho zklamala. Ať už šlo o všechny moje lži, propadnutí, nepřipuštění k maturitě, nevracení se domů, falšování vysvědčení nebo rozházený spoření za hadry, party a fet. A proč? Jen abych někam zapadala. Jak slabomyslný. Teď to vím. Po pořád těžším a těžším snášení následků za moje chyby, schovaná za garáží a brečící na zemi, jsem napsala první zápisek, který jsem ještě v tu chvíli nazvala Femme fatale error.

Sem koště, zkurvený koště, typka, co se tváří jako hvězda, kterou každej hrozně chce. Přitom se mnou i vlastní táta zametá jako s koštětem. Stačí jedna věta a běžim brečet za roh. Nikdy se mu nezavděčim, neumim říct, jak mě mrzí, co sem posrala, neumim říct už nic. Protože je to jedno, všechno co řeknu nikdy nebude dost dobrý na to, aby to někoho zajímalo. Sem sama. Nesnášim ho za to, jak ho mam ráda, ale víc ho nesnášim za to, že musim žít. Asi proto se už neumim zamilovat, jen každýho donutim se zamilovat do mě a pak ho necham si myslet, že jsem někdo, pro koho nikdy nebude dost dobrej. Tak jako já nejsem dost dobrá pro tátu a nikdy nebudu. Je to prokletost. Nebyla bych tu ani minutu už kdyby mi to nebylo líto. Nejsem jediná komu by bylo? To si posral tati, když si mámu nenechal radši potratit.

12.6. 2015


Seznamte se, blázen

Je to už nějakou dobu, co jsem procházela dveřmi s propouštěcí zprávou v ruce, ale ten pocit je stále tak čerstvý, jako by se to stalo dnes ráno. Člověk si začne vážit svobody, až když o ní přijde a to samé se dá říct i o zdravé mysli. Nic lepšího na uzavřeném oddělení, než si psát deníček, mě nenapadlo, už jen proto, že jsem si ho psala dávno předtím. A tak jsem neúmyslně roky zaznamenávala vývoj své vlastní psychiky, který mě dovedl až na psychiatrii a zároveň mě nasměroval v životě na správnou cestu, kterou jsem předtím tak postrádala. Nebudu ale předbíhat, začnu pěkně od samého začátku…

Rodiče strašně rádi vyprávějí o rádoby vtipných příhodách z mého dětství, které si sama pamatuji už jen matně, ale i tak pamatuji. Už ve školce jsem věrohodně a pěkně detailně popisovala ostatním dětem, jak modrý byl muj bráška, když jsem ho našla utopeného ve vaně. Naši pak těžce vysvětlovali, že žádnýho brášku jsem neměla a sama upřímně netuším, jak jsem na tak zkurvenou historku přišla. Další takovou si třeba do dnes pamatuje i moje první třídní učitelka, pro kterou z nevysvětlitelných důvodů, jsem do teď jedna ze tří jejích nejoblíbenějších žáků, jaké kdy učila. Do školy jsem si občas nosila věci, které jsem měla ráda. No, a jednoho krásného dne to byla hlava vycpaného havrana a nejlepší věc, jak s takovou hračkou naložit ve školním prostředí, bylo (pochopitelně) napíchnout jí milované paní učitelce na její oblíbenou propisku. Prvňáček k nezaplacení. Ale byla to prdel!

Ano, už v první třídě místo panenek barbie jsem milovala mrtvá zvířátka. Nejlepší dárky k narozeninám byli vycpaní ptáci a nejoblíbenější venkovní činnost bylo prohledávání lesů s úmyslem najít, pokud možno, co nejvíce zachovalé kosti všeho druhu. Měla jsem obratle, lopatky, žebra, velký kosti jako kráva, malé kůstky ptáčků a hlodavců, lebky, čelisti, zuby, parohy. Teď si možná říkáš, že jsem nejspíš byla pěkně pošahaný dítě, ale to tě zklamu. V té době jsem ještě pošahaná nebyla, možná by někdo namítnul, že jsem k tomu měla alespoň prvotřídní předpoklady, jenže má nevinná dětská duše toužila být archeologem. Nic víc.

Tíhnutí k temným zákoutím lidské mysli jsem poprvé objevila o pár let později, odhaduji tak mezi třetí a čtvrtou třídou, kdy jsme měli první počítač s těmi internety a já objevila surfování na netu. Byla jsem doslova okouzlená blogy o černé magii. Pamatuji, jak jsem s prázdnou lahvičkou od parfému (ideální na magický lektvar) donutila mámu mě pokřtít na nesmyslné jméno asi z třiceti slov, jehož účelem bylo mne oficiálně prohlásit za Satanovo právoplatnou ženu. Ale jak to tak se vztahy bývá, dotyčný občas ani vlastně netuší, že existuješ, natož, že s nim chodíš. Takže mé platonicky zamilované srdce přesměrovalo hledáček na jiného potencionálního manžílka, hraběte Draculu. Ano, jak jsem byla malá, tak jsem byla blbá a naivní, ale rozhodně to bylo zábavnější než pomocí testů z Bravíčka zjišťovat jakej typ holky jsem. Byla to prdel!

Bohužel, mé neobvyklé a satanistické choutky musely zákonitě odeznít s příchodem puberty. Zvláštní období v životě každého, kdy si nikdo není jistý svou identitou a tak hledá, hledá a hledá, až se začne nacházet v někom jiným a než si to uvědomí, vlastní identitu ztrácí. Stejně tak jsem i já, malá, nevinná, i když trošku nekrofilní holčička, ztratila nevinnost v partě starších „frajírků“. Zjistit, že si máma nevšimne pár zmizelých cigaret nebylo těžký. Zjistit, že rodiče vlastně vůbec nemusí vědět s kým se stýkám a jak trávíme čas, taky ne. V neposlední řadě došlo i na zjištění, že když si ve třinácti letech příležitostně zahulim, doma to nikdo nepozná. To, že se vobčas ulejem ze školy je snad to nejmenší, když čerstvě zpubertizovaný, znuděný spratek objeví hořkosladkou pachuť bohémství při jakémkoliv projevu vzdoru vůči autoritám. Najednou se zase cejtim tak nějak stejně temně jako při hraní si s mrtvým ptákem, při leštění nově nalezené jelení lebky nebo při půlnočním čekání pod otevřeným střešním oknem na mého vyvoleného, který mou duši učiní věčnou. Ruku v ruce s hulením přišlo krásné období anarchie provázené každovečerním poslechem celého alba Nevermind od Nirvany, které jsem v šesté třídě dostala od táty, tím se zrodila má nová platonická láska, trvající dodnes, stejně jako touha být věčná. Pořád to byla celkem prdel!

I přes tento pofidérní vývoj ze mě po základce vyrost celkem ucházející kousek. Pokud si představíte jakejkoliv americkej film ze středoškolského prostředí, já byla taková ta nejhezčí svině, kterou měl každej rád a přitom nikdo. Do teď netuším, jak je to možné. Vlastně celá moje osobnost během střední školy je jedna zkurvená záhada, protože s tím člověkem, jakým jsem byla, teď nemám absolutně nic společného. Byla to ještě taková prdel?

S koncem střední definitivně skončilo i mé dětství, poslední zbytky nevinnosti byly sprzněny nekontrolovatelností a zkažeností nočního víru velkoměsta. Občasné fetování v dobré víře experimentů, zábavy a rozšiřování obzorů akorát začalo podněcovat cosi shnilého v mém nitru. No, a postupné rozpadání všech prioritních hodnot včetně rodinného zázemí, které pro mě celý život bylo jako jediná opravdovost, co v životě mám, to už úplně dojebalo. První neúspěchy byly jako nepřiměřeně zbrklé předehry pro další neúspěchy. Jeden sen za druhým se začal rozbíjet na kousky, stejně jako dopitá padající flaška vína a já jen mohla bezmocně koukat s dlaněmi plnými kyselých střepů a studené krve. Začali mizet lidé bez možnosti rozloučení, bez možnosti vyjádření posledních slov lásky a vděčnosti, která mě budou pálit na jazyku po zbytek života. A tak se během pár krátkých a rychlých let z naivního děcka stala prázdná troska plná nenávisti k životu, ke světu, k lidem a především k sobě. Právě to přestala bejt prdel.

Tímto Tě vítám v mé hlavě.