Archiv rubriky: Od Vás

Derealizace

Moje myšlenky a vnímání okolního světa se přeneslo do reálného(?) vnímání, kdy při pohledu do zrcadla nepoznávám ani sebe, ani věci kolem mě. Nic není opravdový a vše je jen hmota v prostoru řízená něčím nad námi. Tohle mi hraje v hlavě už několik měsíců a dnes jako by se mi to promítlo celé v hlavě. Celá myšlenka byla zrealizována a ve mně to zanechává velký pocit nejistoty a absolutního zmatení.

Čistím si zuby a dívám se na sebe. Po chvíli se sama sobě podívám co nejhlouběji do očí a vše jako by ztratilo význam a hodnotu. Jako bych já ztratila hodnotu a nevím kdo jsem, opravdu se nepoznávám. Do očí se mi tlačí slzy, ale zároveň se snažím uklidnit a nerozbrečet se. Snažím se dostat několika cestami z tohoto stavu. Hledám pár věcí, na které se mohu podívat, ale vše je najednou pryč. Neznám ty věci. Hledám něco, čeho se mohu dotknout, co mohu cítit, ale necítím nic. Hledám něco, co mohu slyšet, ale neslyším nic, vše přestalo vydávat zvuky. Hledám něco, co mohu ochutnat, ale vše ztratilo chuť. Vše prostě ztratilo svůj význam během pár sekund a já jen sedím na kraji vany a snažím se aspoň uklidnit, vydýchat, znovu se postavit a normálně fungovat. Ale jak mám normálně fungovat, když nic kolem mě normálně nefunguje? V hlavě mi začnou kolovat otázky, na které hledám odpovědi, abych si byla aspoň jistá tím, že vůbec něco vím. Odpověď nepřichází a já samotná ji také nenacházím.

Jako lusknutím prstu se z tohoto stavu dostanu a cítím absolutní prázdno, nejsem ani smutná, ani šťastná, najednou nejsem ani zmatená, je mi to jedno, nevnímám to. Nevnímám opět nic a myslím jen na to, až si lehnu a potopím se do hlubokého spánku.

Neustále hledám cesty, jak od tohoto utéct, jelikož mě nenapadá způsob, jak se tomu postavit. Jelikož ani nevím, čemu mám čelit, protože realita není.

Autor: Markéta


Hmota

Své pocity bych shrnula tak, že se cítím jako hmota v prostoru. Bez pravidel, bez citů, bez činidel, co by mě měly nějak omezovat. Dělá mi problém napsat, co mě vlastně trápí, když nemám z čeho čerpat. Moje hlava je někde vysoko nade mnou a sleduje vše z té strašlivé výšky, z které můžu kdykoliv spadnout. Vnímám to jako nějaký zasraný seriál, kde jsou předem určeny role, osobnosti kolem mě jsou jen postavy, které mají předem určený charakter a to, co vypouštějí z úst nebo to, co dělají, je jen sepsaný scénář. Pocity taky nejsou moje, je to vše řízené něčím mocnějším.

I přes to je můj život skvělý. Mám skvělé přátele, vysadila jsem prášky, objevuji novou literaturu, snažím se tvořit a všemu negativnímu se vyhýbám. Vyhýbám se tomu tak, že si řeknu „přece to není opravdový, jako si to myslíš o všem, stejně jako si to myslíš o sobě, je to jen ta hmota v prostoru, která nemá význam, můžeš si sní dělat cokoliv se ti zachce“.

A tímhle způsobem uvažování se dostávám do dalšího kruhu, kdy si ve své podstatě dělám, co chci. Pravidla, jak už jsem řekla, pro mě neexistují. To, že neexistují pro mě, neznamená, že neexistují i pro lidi kolem mě. A ti mě za to trestají. Jak ve škole, tak doma, tak na veřejnosti. Nedělám to naschvál, nejsou to ani problémy, co by byly nějak závažné (aspoň ne pro okolí), jen je dělám a lidi mě pak nemají moc rádi. Což je mi vlastně jedno, jelikož to necítím, protože to nejsou lidi, jsou to postavy a hrají svoje role stejně jako já.

Nevím, kde je počátek tohoto všeho. Možná experimentování s drogami, možná nemoc, z které nejsem tak úplně vyléčená, jak jsem si myslela, když jsem ukončila pravidelné návštěvy své psychiatričky a vysadila nesmyslně vysokou medikaci, do kterých mě nutila i máma, ale v tu dobu jsem si přišla už bez problémů, bez hlasů, bez něčeho navíc, co je v mojí hlavě a narušuje to normální, empatický cit. Možná jsem v tu dobu byla normální, ale teď se mi zase nezadají věci v pořádku. Nezdají se mi lidi v pořádku. Všichni jsou strašně hloupí, strašně soustředění na správný chod, všichni zahledění do svých majetků, všichni svázáni do jednoho stáda, který se řídí rozkazy někoho, komu dali právo být jejich Pánem. A ten Pán je nějaký velice špatný režisér, jinak by to nenechal zajít do takového stádia.

Často se kvůli tomu loučím se světem a zaměřuji se na svou hlavu, kde se snažím na tohle vše přijít, ale nevím jak, když ani nevím kdo jsem a kdo řídí moji hlavu. Je to kruh.

Autor: Markéta


Rána

Rozhlížela jsem se okolo, nepoznávala jsem to tam. Po odhaleným břichu mi bloudily ruce, možná že jsem ještě pořád byla dost zmatená z předchozí noci, z lidí a z toho co se všechno stalo. Z toho co všechno se posralo. Zavřela jsem oči, chtěla jsem ať to zmizí. Zpívám si v hlavě pomalou písničku, kterou jsem si právě vymyslela. Chtěla bych se přenést na úplně jiné místo, být teď sama ve svém pokoji a zapsat si slova, která mi bloudí po rozumu. Možná to je kocovina a možná dojezd, ale připadají mi neobyčejně krásný. To jak spolu ta slova zní. Snažím se to zapamatovat, zapamatovat si slova, která skládám do vět. Snažila jsem se to opakovat v hlavě tolikrát, abych se to naučila zpaměti. Ale pamatuju si ten pocit. Pokaždé, když jsem to zopakovala jako by zmizel střípek z té krásné části a zůstalo mi zase jen to, od čeho jsem se snažila utéct. Moje hlava vůbec nebyla na mojí straně. Dávala mi náležitě sežrat, že jsem to zase udělala. Snažila jsem si opakovat, že je to v pohodě. Že já jsem v pohodě. Nalhávala jsem si, že o nic nejde. Jako by o nic nešlo. Jako by se vlastně nic nestalo. Jako bych se vlastně nevzbudila v cizím bytě. Přešla jsem pár rozhovorů v mojí hlavě s hlasy, které jsem ještě neznala. Očividně jsou v mojí hlavě jen chvilku, jsou tu kratší dobu než já. Proč jsem je poslouchala? Otevřela jsem oči znovu, a tentokrát jsem je chtěla nechat otevřený o něco dýl. Ulevilo se mi při zjištění, že ty ruce, které po mně přejížděly patřily dívce. Pobaveně se na mě dívala a nepřestávala mě hladit. Chtěla jsem na ní zařvat aby mě nechala být. Tak strašně jsem chtěla odejít. Potřebovala jsem se zavřít na záchodě a projet si telefon. Fotky a zprávy.Možná se rozbrečet a začít vyčítat svým kamarádům, že mě nikdy nedokážou pohlídat.  Jenomže to jsem nemohla. Nemohla jsem  udělat absolutně nic z toho co jsem chtěla. Můj cíl bylo zjistit, jestli sem jí brečela na rameni nebo rozbila půlku bytu. Necítila jsem žádnou bolest, ani na polštáři nebyly krvavé fleky, tak se to možná obešlo bez vyčítání. Konečně dala pryč ruku z mého břicha, ale pořád nevypadala, že by o něčem chtěla mluvit. Napadlo mě, že je to jedna z těch, co se snaží ulehčit tyhle trapný rána a omylem je dělá ještě trapnější. Po stěně jsem viděla  vylepené nápisy o zákazu kouření a na nočním stolku plný popelník. Vedle něj cigarety. Byly to práskací elemka, ale tohle ráno už samo o sobě bylo těžký. Kdyby tam leželi camelky bylo by to ještě divnější. Podívala jsem se na ní a pohledem se dovolila.  Nevypadala, že by souhlasila ale ani nevypadala naštvaně, když jsem si zasunula cigaretu mezi rty. Její pohled šel pozpátku. Vlastně to tu celý bylo naruby. Celá tahle ranní situace mi připadala jen jako další výmysl mojí hlavy, takže jsem to ani nemohla brát zas tak vážně. Začala jsem se rozhlížet po místnosti. Naproti posteli byla polička s knížkami. Spočítala jsem je. Zleva a potom i zprava. Bylo jich šestnáct z levé strany a patnáct z pravé. Vážně jsem jí to tenkrát chtěla říct, ale měla pořád ten svůj upřenej pohled a mně bylo jasný, že jsem se přepočítala. Jenomže mi to tak vycházelo dokud jsem nedokouřila cigaretu, a já umírala chutí vědět, který číslo je to pravý. Překonala jsem stud, a poprosila jsem jí aby to spočítala taky. Její pohled se konečně změnil a já vypadala v jejích očích strašně. Malá čubka, vychrtlá, vzbudila jsem se v cizí posteli jen v podprsence a kalhotkách a nedokážu napočítat do dvaceti. Zapálila jsem další cigaretu a začala jsem shánět svoje oblečení. Bylo jich čtrnáct. Je to moje tradice, můj každodenní rituál. Počítám věci, když se vzbudím. Může mi vyjít jen jedno číslo. To číslo potom ovládá celý můj den. Mohla jsem jí říct o tom co mám v hlavě? Nevypadá jako někdo kdo by to zrovna pochopil, ale možná bude chytřejší než já. Smála se, smála se když jsem mluvila i po tom co jsem domluvila. Prosila mě, abych o tom napsala. Když jsem došla ke svojí teorii s číslami, zamračila se. Čekala jsem, až mě konečně vyrazí a já budu moct odejít, ale jen mi zaraženě řekla, že do centra se dostanu tramvají číslo 14. Nepřekvapilo mě to. Utvrdilo mě to v tom, že ten pocit, že to jde všechno opačně je správnej. Bylo to naruby, ta holka byla celá špatně a ten byt se ještě pořád vlnil. V tu chvíli jsem zase zavřela oči. Všechno se to začalo točit. Musela sem se obléct a vypadnout na zastávku, ale byl to špatnej směr. Špatnej týden a nebo rok. Tramvaj číslo 14. nejezdila kvůli výlukám.

Autor: Adéla

https://srackyvhlave.webnode.cz/blog/


Cesty

Když slyším definici „duševní zdraví“, představím si dobrý stav celé naší osobnosti. Duševně zdraví člověk je podle mě schopen řešit běžné problémy, pracovat, logicky uvažovat, přemýšlet nad věcmi, které chce za celý den stihnout, vše si naplánovat, aniž by ho cokoliv v jeho myšlenkách rušilo a tahalo do jiného světa, jednoduše se těší do života, ráno otevře oči, podívá se na budík, cítí se odpočatý po dobrém, nerušeném spánku, dokáže se vykopat z postele a fungovat, aniž by se bál, že ho může něco ohrozit, že mu jeho den může něco narušit, že ho jeho myšlenky a jeho hlavička na cestě do nového dne nějakým způsobem zradí.  Nebojí se, že nějaká jeho psychická porucha, kterou má v sobě ho začne ovládat. Co, když mě někdo vystresuje a já to nezvládnu? Co, když se něco stane a všichni to zjistí? Co, když mě někdo sleduje? A dalších tisíce otázek, které si lidé duševně zdraví nemusí klást.

Ne všichni, ale takový život mají. Někteří šlapou těžší cestu než ostatní, jejich život je hektický, zmatený, provázený třeba úzkosti, strachem, někteří se cítí neustále vyčerpaní, nebo si nevěří, nevidí na životě to hezké a vše vidí černě, nakonec je nic nebaví a v ničem nevidí smysl žití, trpí, jak oni samotní, tak lidé, kteří je milují. Někdy se k nim dostanou pohledy, slova a činy, které jim ubližují. Můj pohled je, že duševní nemoc je nemoc, jako každá jiná. Jak říká můj velmi blízký člověk v mém životě;,,Někdo má nemocné srdce, někdo má cukrovku a někdo má nemocnou ´duši.“ Nikdo nikdy nemá právo někoho odsuzovat , jen pro jeho nemoc.

Nejvíce mě mrzí, že někdy se na sebe zlé dívají i sami nemocní. Proč já? Tato otázka se jim určitě často honí hlavou, dívají se do zrcadla s odporem, litují se a co je hlavní, nechtějí si nechat pomoct. A přitom jsou kolem nich lidé, kteří jim chtějí pomoct, chytnout za ruku a ze země postavit na nohy, vykouzlit jim opět úsměv na rtech a v očích vidět aspoň malý záblesk radosti. Je to rodina, matka, sestra, přítel, kamarádka a když mají pocit, že kolem nikdo není, vždy tu je psychiatr, který si je vezme pod svá křídla a pomalými krůčky najde tu správnou cestu. Ale vyhledáni této pomoci, jak psychiatrické, tak psychologické je často vnímané, jako projev slabosti, znakem selhání. Pokuste se, jako já nikdy tyto myšlenky nepustit do své hlavy, ať už se jedná o vaše okolí, nebo o vás samotného. Návštěva a konzultace s odbornou pomocí může pomoci překonat vaši těžkou životní situaci, najít cestu, i když vy si už myslíte, že všechny vyhořely. Protože vždy je někde schovaná nějaká naděje, jen musíte najít sílu ji polapit do svých rukou.

Autor: Snow


Pár hodin

Psala jsem, že je mi divně. Jak? Chci si strhat kůži z těla, vyrvat všechny vlasy. Ve vteřině. Rychle. A bolestně. Chci něco cítit.

Něco, co potlačí nebo možná umlčí na chvíli tyhle odporný pocity.

To nedělej.

No jasně, že si nestrhám kůži z těla, debile.

V tu chvíli jsem si zase uvědomila, jak jsem sama. Sama proti všem. Sama proti sobě. Nevím jak si pomoct a nevím, kdo by pomohl mně.

Co je špatně? Není to tak dávno, co jsem milovala každé místečko svého těla, každejďolík, každou nedokonalost, každou negativní vlastnost.

Co si tu sakra namlouvám. Není to ani pár hodin, co jsem se tak cítila. Bylo to ještě tohle odpoledne. Každičký sluneční paprsek mi vykouzlil úsměv na rtech.

Slunce, jak moc jsi mi chybělo. Chci se o tu veškerou lásku tak moc podělit, že ji možná pak sama tolik postrádám.

A teď je to tu zase. Hlava se mi topí v proudu myšlenek. Statisíce, dosud stále nepoznaných, pocitů.

Slzy. Vztek. Dno. Dno. Dno.

Neschopnost něco dělat. Jen ležím. Mohla bych si klidně vybrečet duši z těla. Chci se zničit. Zatínám pěsti tak silně, div si nezaryju nehty do krve.

Nechci si připustit, že by se mnou bylo něco špatně. Je to jen zlej den. Neustále si namlouvám, jak je všechno v pořádku. Neustále poslouchám, že tohle k mému věku patří.

Patří? Patří to ke každýmu věku už čtvrtým rokem?

Mám úzkosti. Mám deprese. Mám. A není to jen špatnej den. Vím to. Vím to hluboko v sobě, jen to nechci pustit na povrch.

„Je to těžký, aby mohlo být zase dobře“. NE.

Tohle se děje. Každým dnem. Dokážu milovat a v další minutě nesnášet.

Ptáš se proč.

Nevím. Nevím proč mi tak zase je. Nevím, co mi přelítlo přes nos. Už dávno jsem se sama v sobě ztratila. Nechci, abys na mě teď mluvil, i když jsem před chvílí byla úsměv od ucha k uchu.
Při pohledu na tebe se ve mně začínají mísit nepopsatelně šílený pocity. Svírá se mi tělo. Nedokážu poslouchat ten tvůj ironickej tón. Nedokážu s tebou už nic, jinak se mi hlava rozletí na milion střípků. A věř mi, že už by to nešlo vrátit zpátky.

Jsem tu. Pořád dýchám. Pořád přežívám. Mám po krk být zaseklá na jednom bodě, roky se nikam neposouvat a jen si tajně snít o kouzelným světě a božím životě, od kterýho mě dělí vlastně asi úplně všechno.
Ptáš se, proč ti nic neříkám, proč ti neříkám, co se mi honí v hlavě. Ale z jakého důvodu to vlastně chceš vědět? Nejsi opora. Nikdy jsi jí nebyl. Kdykoliv si mě viděl na dně, vysmál ses mi jako „Co ZASE je.“

Nic, do háje. Nic není. Jen tu prostě ležím jak troska a všechno co teď potřebuju, je slyšet tvoje chabý, rádoby utěšující, slova, který pro mě nemají žádný význam.
Pozoruju svoje jizvy, každá říkajíc svůj příběh. Proudy krve mi stékají po rukou. Až na zem. Sleduju to zaujatě. Líbí se mi to. Jaký by to asi bylo vidět sama sebe umírat?
Všimneš si toho. Možná na vteřinu začnu toužit po tom, aby ses zajímal. Abys pochopil, že se vážně něco děje. Jediného čeho jsem se dočkala, bylo zakroucení hlavou s výrazem, jak marná doopravdy jsem. Zase jsem se dočkala jen tvýho nezájmu.
„Chci tady tu veselou Terku. Ne tu, co má pořád jen depky.“
Přijmi to. Tohle jsem já. Takový jsou dny se mnou. Nemůžeš po mně chtít něco, co já neovlivním, ačkoliv bych tak strašně moc chtěla. Chtěla bych to tak moc, že bych se pro to i obětovala. Obětovala bych svůj vlastní život.

A tak si říkám… Co se stane, až jednou přijde ten den, kdy budu já sama sobě úplně jedno? Začneš mě brát vážně?

 

Autor: AbNormal


Stíny dětské duše

Dušení zdraví?

 

Pro holčičku ze šťastné, úplné a bohaté rodiny bylo duševní zdraví samozřejmostí. Vlastně nechápala, jak jsou všichni ubozí a musí řešit své problémy léky, alkoholem, sexem, krádeží nebo i smrtí.

Nedokázala si představit, že by mysl lidí mohla mít takovou váhu, že by dokázala dostat na kolena i nejsilnější osobnost. O tom to právě vše je.

Teprve po 28 letech svého života zjistila, že nemusí být samozřejmost jít nakoupit do obchodu, sejít se v hospodě s partou nebo dojet busem za rodinou. V tu chvíli přišla otázka – Copak to nemám v hlavě v pořádku – proč mě hlava neposlouchá – jak se dostat z bytu ven – kolik alkoholu je k tomu potřeba? Pocity na zvracení se stali denní rutinou. Představa, že by měla překročit práh svého bytu jí doháněl k šílenství. Jedině pár lahví vína a léků na spaní jí dokázali vrátit pocit, že v sobě má ještě kus života.Zaplatila by milion za to, kdyby mohla jít s partou na pivo, aniž by před tím musela vypít lahev vína.

Ocitla se přesně v místech, které nikdy nedokázala pochopit. Jak se to může stát, že lidské vědomí dokáže ovlivnit celé tělo?

Důvod jí je do dnes velkou otázkou. Možná to byla závislost na lidech kolem sebe, kteří ji nepochopitelně opustili a nechali tak v tomto světě prát se o život samotnou.

Dnes je té holčičce 30 let – má za sebou úspěšné, roční sezení s psycholožkou, které bylo náročné, ale patří mezi nejšťastnější rozhodnutí jejího života. Zachránila svou duši, která si díky svému temnému vědomí užívá každý den, každé ráno, každý nákup a každé radosti, které kde kdo bere jako nadbytečné starosti.

Denně vidíme lidi, kteří se prezentují ve společnosti sebevědomě, ale může to být jen maska zlomeného člověka. Agresivní chování od lidí, kteří byli do té doby poctiví a zodpovědní. Nejčastěji pak člověk na drogách a alkoholu. To je totiž ta nejjednodušší cesta pro uzdravení nemocné duše. –  Je to hloupost! Dnes už to ví, je to jen odkládání blížícího se konce. Zábavná forma, jak si zlepšit den, být zábavný, sebevědomý a bezstarostný.

Opak je ale pravdou, čistá a zdravá duše si život dokáže užívat nejvíce právě s čistou hlavou.

Vnímat vůni deště, vnímat sluneční paprsky, vnímat přírodu a lidi kolem sebe, ale především vnímat sebe jako skvělou osobu, která si zaslouží žít život.

Nejdůležitější je, se nebát říct o pomoc. Zajít za přáteli, za rodinou a najít zpět sám sebe a svůj vnitřní klid.

Duševní zdraví? Je to nejdůležitější, co každý z nás má. Nikdo by to neměl brát jako samozřejmost.

 

Autor: Eva