Archiv rubriky: Od Vás

Cesty

Když slyším definici „duševní zdraví“, představím si dobrý stav celé naší osobnosti. Duševně zdraví člověk je podle mě schopen řešit běžné problémy, pracovat, logicky uvažovat, přemýšlet nad věcmi, které chce za celý den stihnout, vše si naplánovat, aniž by ho cokoliv v jeho myšlenkách rušilo a tahalo do jiného světa, jednoduše se těší do života, ráno otevře oči, podívá se na budík, cítí se odpočatý po dobrém, nerušeném spánku, dokáže se vykopat z postele a fungovat, aniž by se bál, že ho může něco ohrozit, že mu jeho den může něco narušit, že ho jeho myšlenky a jeho hlavička na cestě do nového dne nějakým způsobem zradí.  Nebojí se, že nějaká jeho psychická porucha, kterou má v sobě ho začne ovládat. Co, když mě někdo vystresuje a já to nezvládnu? Co, když se něco stane a všichni to zjistí? Co, když mě někdo sleduje? A dalších tisíce otázek, které si lidé duševně zdraví nemusí klást.

Ne všichni, ale takový život mají. Někteří šlapou těžší cestu než ostatní, jejich život je hektický, zmatený, provázený třeba úzkosti, strachem, někteří se cítí neustále vyčerpaní, nebo si nevěří, nevidí na životě to hezké a vše vidí černě, nakonec je nic nebaví a v ničem nevidí smysl žití, trpí, jak oni samotní, tak lidé, kteří je milují. Někdy se k nim dostanou pohledy, slova a činy, které jim ubližují. Můj pohled je, že duševní nemoc je nemoc, jako každá jiná. Jak říká můj velmi blízký člověk v mém životě;,,Někdo má nemocné srdce, někdo má cukrovku a někdo má nemocnou ´duši.“ Nikdo nikdy nemá právo někoho odsuzovat , jen pro jeho nemoc.

Nejvíce mě mrzí, že někdy se na sebe zlé dívají i sami nemocní. Proč já? Tato otázka se jim určitě často honí hlavou, dívají se do zrcadla s odporem, litují se a co je hlavní, nechtějí si nechat pomoct. A přitom jsou kolem nich lidé, kteří jim chtějí pomoct, chytnout za ruku a ze země postavit na nohy, vykouzlit jim opět úsměv na rtech a v očích vidět aspoň malý záblesk radosti. Je to rodina, matka, sestra, přítel, kamarádka a když mají pocit, že kolem nikdo není, vždy tu je psychiatr, který si je vezme pod svá křídla a pomalými krůčky najde tu správnou cestu. Ale vyhledáni této pomoci, jak psychiatrické, tak psychologické je často vnímané, jako projev slabosti, znakem selhání. Pokuste se, jako já nikdy tyto myšlenky nepustit do své hlavy, ať už se jedná o vaše okolí, nebo o vás samotného. Návštěva a konzultace s odbornou pomocí může pomoci překonat vaši těžkou životní situaci, najít cestu, i když vy si už myslíte, že všechny vyhořely. Protože vždy je někde schovaná nějaká naděje, jen musíte najít sílu ji polapit do svých rukou.

Autor: Snow


Pár hodin

Psala jsem, že je mi divně. Jak? Chci si strhat kůži z těla, vyrvat všechny vlasy. Ve vteřině. Rychle. A bolestně. Chci něco cítit.

Něco, co potlačí nebo možná umlčí na chvíli tyhle odporný pocity.

To nedělej.

No jasně, že si nestrhám kůži z těla, debile.

V tu chvíli jsem si zase uvědomila, jak jsem sama. Sama proti všem. Sama proti sobě. Nevím jak si pomoct a nevím, kdo by pomohl mně.

Co je špatně? Není to tak dávno, co jsem milovala každé místečko svého těla, každejďolík, každou nedokonalost, každou negativní vlastnost.

Co si tu sakra namlouvám. Není to ani pár hodin, co jsem se tak cítila. Bylo to ještě tohle odpoledne. Každičký sluneční paprsek mi vykouzlil úsměv na rtech.

Slunce, jak moc jsi mi chybělo. Chci se o tu veškerou lásku tak moc podělit, že ji možná pak sama tolik postrádám.

A teď je to tu zase. Hlava se mi topí v proudu myšlenek. Statisíce, dosud stále nepoznaných, pocitů.

Slzy. Vztek. Dno. Dno. Dno.

Neschopnost něco dělat. Jen ležím. Mohla bych si klidně vybrečet duši z těla. Chci se zničit. Zatínám pěsti tak silně, div si nezaryju nehty do krve.

Nechci si připustit, že by se mnou bylo něco špatně. Je to jen zlej den. Neustále si namlouvám, jak je všechno v pořádku. Neustále poslouchám, že tohle k mému věku patří.

Patří? Patří to ke každýmu věku už čtvrtým rokem?

Mám úzkosti. Mám deprese. Mám. A není to jen špatnej den. Vím to. Vím to hluboko v sobě, jen to nechci pustit na povrch.

„Je to těžký, aby mohlo být zase dobře“. NE.

Tohle se děje. Každým dnem. Dokážu milovat a v další minutě nesnášet.

Ptáš se proč.

Nevím. Nevím proč mi tak zase je. Nevím, co mi přelítlo přes nos. Už dávno jsem se sama v sobě ztratila. Nechci, abys na mě teď mluvil, i když jsem před chvílí byla úsměv od ucha k uchu.
Při pohledu na tebe se ve mně začínají mísit nepopsatelně šílený pocity. Svírá se mi tělo. Nedokážu poslouchat ten tvůj ironickej tón. Nedokážu s tebou už nic, jinak se mi hlava rozletí na milion střípků. A věř mi, že už by to nešlo vrátit zpátky.

Jsem tu. Pořád dýchám. Pořád přežívám. Mám po krk být zaseklá na jednom bodě, roky se nikam neposouvat a jen si tajně snít o kouzelným světě a božím životě, od kterýho mě dělí vlastně asi úplně všechno.
Ptáš se, proč ti nic neříkám, proč ti neříkám, co se mi honí v hlavě. Ale z jakého důvodu to vlastně chceš vědět? Nejsi opora. Nikdy jsi jí nebyl. Kdykoliv si mě viděl na dně, vysmál ses mi jako „Co ZASE je.“

Nic, do háje. Nic není. Jen tu prostě ležím jak troska a všechno co teď potřebuju, je slyšet tvoje chabý, rádoby utěšující, slova, který pro mě nemají žádný význam.
Pozoruju svoje jizvy, každá říkajíc svůj příběh. Proudy krve mi stékají po rukou. Až na zem. Sleduju to zaujatě. Líbí se mi to. Jaký by to asi bylo vidět sama sebe umírat?
Všimneš si toho. Možná na vteřinu začnu toužit po tom, aby ses zajímal. Abys pochopil, že se vážně něco děje. Jediného čeho jsem se dočkala, bylo zakroucení hlavou s výrazem, jak marná doopravdy jsem. Zase jsem se dočkala jen tvýho nezájmu.
„Chci tady tu veselou Terku. Ne tu, co má pořád jen depky.“
Přijmi to. Tohle jsem já. Takový jsou dny se mnou. Nemůžeš po mně chtít něco, co já neovlivním, ačkoliv bych tak strašně moc chtěla. Chtěla bych to tak moc, že bych se pro to i obětovala. Obětovala bych svůj vlastní život.

A tak si říkám… Co se stane, až jednou přijde ten den, kdy budu já sama sobě úplně jedno? Začneš mě brát vážně?

 

Autor: AbNormal


Stíny dětské duše

Dušení zdraví?

 

Pro holčičku ze šťastné, úplné a bohaté rodiny bylo duševní zdraví samozřejmostí. Vlastně nechápala, jak jsou všichni ubozí a musí řešit své problémy léky, alkoholem, sexem, krádeží nebo i smrtí.

Nedokázala si představit, že by mysl lidí mohla mít takovou váhu, že by dokázala dostat na kolena i nejsilnější osobnost. O tom to právě vše je.

Teprve po 28 letech svého života zjistila, že nemusí být samozřejmost jít nakoupit do obchodu, sejít se v hospodě s partou nebo dojet busem za rodinou. V tu chvíli přišla otázka – Copak to nemám v hlavě v pořádku – proč mě hlava neposlouchá – jak se dostat z bytu ven – kolik alkoholu je k tomu potřeba? Pocity na zvracení se stali denní rutinou. Představa, že by měla překročit práh svého bytu jí doháněl k šílenství. Jedině pár lahví vína a léků na spaní jí dokázali vrátit pocit, že v sobě má ještě kus života.Zaplatila by milion za to, kdyby mohla jít s partou na pivo, aniž by před tím musela vypít lahev vína.

Ocitla se přesně v místech, které nikdy nedokázala pochopit. Jak se to může stát, že lidské vědomí dokáže ovlivnit celé tělo?

Důvod jí je do dnes velkou otázkou. Možná to byla závislost na lidech kolem sebe, kteří ji nepochopitelně opustili a nechali tak v tomto světě prát se o život samotnou.

Dnes je té holčičce 30 let – má za sebou úspěšné, roční sezení s psycholožkou, které bylo náročné, ale patří mezi nejšťastnější rozhodnutí jejího života. Zachránila svou duši, která si díky svému temnému vědomí užívá každý den, každé ráno, každý nákup a každé radosti, které kde kdo bere jako nadbytečné starosti.

Denně vidíme lidi, kteří se prezentují ve společnosti sebevědomě, ale může to být jen maska zlomeného člověka. Agresivní chování od lidí, kteří byli do té doby poctiví a zodpovědní. Nejčastěji pak člověk na drogách a alkoholu. To je totiž ta nejjednodušší cesta pro uzdravení nemocné duše. –  Je to hloupost! Dnes už to ví, je to jen odkládání blížícího se konce. Zábavná forma, jak si zlepšit den, být zábavný, sebevědomý a bezstarostný.

Opak je ale pravdou, čistá a zdravá duše si život dokáže užívat nejvíce právě s čistou hlavou.

Vnímat vůni deště, vnímat sluneční paprsky, vnímat přírodu a lidi kolem sebe, ale především vnímat sebe jako skvělou osobu, která si zaslouží žít život.

Nejdůležitější je, se nebát říct o pomoc. Zajít za přáteli, za rodinou a najít zpět sám sebe a svůj vnitřní klid.

Duševní zdraví? Je to nejdůležitější, co každý z nás má. Nikdo by to neměl brát jako samozřejmost.

 

Autor: Eva