Archiv rubriky: RECENZE

Perfetti sconosciuti

Jelikož jde o první recenzi na film, řekla jsem si, že by si to zasloužilo malou předmluvu, ať rovnou víte jestli to chcete nebo nechcete sledovat. Žádný akční, duchařský nebo scifi sračky ode mě rozhodně nečekejte a horory dost pravděpodobně taky ne. Jak u filmů, tak u seriálů mám v první řadě ráda dvě věci, uvěřitelnost a myšlenku. Jestli mam něčemu věnovat víc jak hodinu svýho času, tak chci, ať si z toho něco odnesu, minimálně nějaký pocit a zamyšlení. Pokud i nové vědomosti či názory, tím jen lépe. Nehledím na to, jestli je film českej, americkej, japonskej nebo kdo ví jakej, to pro mě není podstatný za předpokladu splnění předchozích dvou priorit. Mám docela ráda životopisný filmy, filmy natočený na základě reálných událostí, které mě něčím zajímají. Zásadně se koukam v originálním znění, protože s dabingem nikdy neuvidíš stoprocentní herecký výkon. Mimo to se snažím pěstovat si seznam filmů na čsfd.cz, kde mě najdete nečekaně jako natalimonroe. Pochopitelně tam neni všechno, ale snažim se mít tam to, co podle mě stojí za zmínku nebo mě to fakt nasralo.

Abych udržovala nějakou formu recenzí, vždycky kromě pár základních údajů jako je řežisér, atd. sem vždycky hodím i popis z čsfd.cz než se pustím do kritiky nebo chvály. Jelikož chci předejít jakýmukoliv spolieru, nebudou recence tak obsáhlé.

Perfetti sconosciuti / Naprostí cizinci (2016)Poster undefined 
								Naprostí cizinci

Skupina přátel se schází k pohodové večeři. Znají se důvěrně celé roky a také další setkání by se neslo v duchu lehkého škorpení a nostalgických vzpomínek na to, co bylo… kdyby se nezrodil zdánlivě nevinný nápad: dát mobilní telefony na stůl a sdílet každou SMS i každý příchozí hovor. Kolik toho o sobě nesmíme vědět, abychom mohli zůstat přáteli, milenci, manželi, rodiči…? Během jediného večera se ukáže, že až příliš mnoho. I ti, které známe, mohou totiž být naprostými cizinci.

zdroj: Česko-Slovenská filmová databáze

Poměrně nový italský snímek od režiséra Paola Genovese, který vyšel v roce 2016. V životě bych na tenhle film nenarazila, kdyby mi ho nikdo nedoporučil. Z počátku to vypadá jako začátek nějaký telenovely, což mě upřímně vyděsilo. Taky přivyknout italštině chvíli trvá. Jde o takovou povídačku, celý děj filmu se odehrává na jednom místě a během jedné události – večeře. Styl, ve kterém přicházejí stupňující se zvraty mi svým způsobem připomíná Španělské historky nebo Pulp fiction, což bylo to, co mě úplně nadchlo a vtáhlo do děje. Děj je záměrně vymyšlený tak, že vás nutí pozorovat každou maličkost a předpovídat, co se stane a když se náhodou trefíte, vzápětí jste šokováni něčím, co byste prostě nevymysleli. Na základě faktu, že tohle napětí se daří udržovat v neustálém vzrůstu až do konce, na kterém vrcholí tak geniálně, že někomu chvíli potrvá, než mu dojde, co se právě stalo, považuju tento film za mistrovské dílo. Po dokoukání jsem ještě druhej den nevěděla jestli být znechucená nebo dojatá, takže pokud jste vnímaví, empatičtí a alespoň průměrně inteligentní, jsem si jistá, že se budete cítit stejně. Tenhle film v sobě nese tak hlubokou myšlenku, že o ní nejspíš napíšu i úvahu.

Stejně jako na čsfd hodnotím 5/5.


Dítě číslo 44 (kniha)

Román od Toma Roba Smitha jsem si pořídila, neboť příběh je inspirován případem sériovýho vraha a kanibala Andreje Čikatila, který mě osobně velice zaujal. Úvodní kapitola mě nadchla přesností a barvitým líčením jednoho z nejzásadnějších zlomů z Čikatilova života. Začátek druhé kapitoly nadšení trochu oslabil, ale ne natolik, abych přestala číst, protože vyprávění a detailní popis děje mě rychle pohltil. Záměrně gradující konce kapitol udržely mojí pozornost po celou dobu čtení, ani přeskakování z jednoho dějiště do druhého nijak nenarušilo zaujetí, protože posloupnost děje je hezky přehledně zpracovaná.

K mému překvapení jsem se poprvé setkala s velmi otevřeným až šokujícím popisem komunistického režimu v Rusku, za vlády Stalina, včetně popisu neortodoxních metod ve vládních službách, které se až nechutně vyrovnávaly nacistickému Německu. Tuhle necenzurovanost jsem na celé knize shledala za nejzajímavější a nejpřínosnější. Ani zklamání z poměrně malého seznámení s Čikatilovými činy neubralo na poutavosti promyšleného příběhu plného nečekaných zvratů, intrik, zneužívání vlivu a moci a zároveň i velmi podrobnému a věrohodnému popisu všedního a chudého života obyčejných lidí, plného strachu a každodenního boje o přežití, kde i křivej pohled mohl znamenat konec pro celou rodinu.

Hlavní hrdina celého románu projde kompletním vývojem, při jehož sledování se mi nejednou zatajil dech, a nebudu lhát, slzička mi taky ukápla.

Jelikož se autorovi bravurně povedlo předejít i hluchým a nudným pasážím a celý děj byl pečlivě sepsán se souladem s historickými fakty, nemohu vytknout jedinou věc a román můžu jen doporučit. Zároveň jsem ocenila jednoduchost a smysluplnost vět bez zbytečné rádoby umělecké kýčovitosti. Jediné zklamání mám ohledně malého prostoru pro postavu ztvárňující Čikatila a některých odlišností se skutečným případem, ale to je čistě z mého osobního a hlavně mylného očekávání, že příběh bude primárně zaměřen na něj, čehož jsem se nedočkala.

Dítě číslo 44 hodnotím 7,5/10.