Na začátku se mi nejdřív trošku představ, nemusíš prozradit své jméno, řekni jen to co považuješ za podstatné a co tě charakterizuje.

Studuji střední školu, panická porucha mi hodně vzala, ale i dala a je to zkušenost do života, kterou jsem sice nenáviděla, ale naučila jsem se ji vnímat jako část sebe a nestydět se za to.

Ať už jako dítě nebo jako puberťák, považoval/a ses za šťastnýho člověka?

Ano, naprosto. Byly chvíle, kdy mě trápily banality jako třeba kluci, ale celkově, duševně jsem byla šťastná. A jsem.

Důvod, proč vedeme tenhle rozhovor je trápení se. Jasný, každej se trápí, což je do určité míry přirozené a dalo by se říct, že i prospěšné, ale to není Tvůj případ. Můžeš mi popsat průběh své poruchy? Co si myslíš, že byl prvotní podnět způsobující u Tebe jakékoli psychopatologické děje?

Domnívám se, že to začalo ve školce, nebo spíš tam si to pamatuju. Je možný, že základy vznikaly třeba v dětství, ale to si nevybavím. Děti se se mnou příliš nebavily a já začala vnímat, co jsou lidi vlastně zač. Na základce jsem pak byla psychicky terorizována vlastními přáteli, což asi spustilo to tu nejhorší část poruchy, kdy jsem začala ze stresu zvracet; stačilo mi vidět vetší hlouček lidí. Přestávala jsem chodit ven ze strachu atp.

Pamatuješ si moment, kdy sis uvědomil/a, že to už přesáhlo limit, který by se dal označit za „normální“? Jaký to byl/je pocit a jak dlouho to trvá?

Nejvíc mnou otřásla situace, kdy jsem asi po roce viděla kamaráda a přesto, že jsem nic nepila/nekouřila ani nepožila drogy nebo cokoli, co by to mohlo ovlivnit jsem ho pozvracela, na ulici, předevšema – dodnes nechápu proč. Byl to normálně kamarád, neměla jsem ani důvod být nervózní. No a ze strachu, že by se to mohlo opakovat jsem se na následující dva měsíce zavřela doma. Bylo to v prváku na střední, dva roky zpět. Bylo pro mě nepředstavitelný jít do metra, do školy.. nemohla jsem do situací, ze kterých nebylo zas tak snadné utéct, jít domů.

Na rozdíl od deprese, každé panické ataky či úzkosti mají své spouštěče, které jsou velmi subjektivní. Uvědomuješ si nebo tušíš, co je Tvým spouštěčem? Panická ataka je psychicky vyvolaný strach bez reálné příčiny, nejčastěji se uvádí, že lidé mají strach ze smrti aniž by byli bezprostředně ohroženi na životě. Velmi stručně řečeno jde o vsugerovaný pocit neodvratitelného nebezpečí, který pramení pouze z mysli. Co je Tvůj největší strach v úzkosti nebo panice?

U mě to bude asi stres určitě, spojený s obavou z trapné situace. Například to, že se pozvracím mezi lidmi, omdlím a nebo to, že se jen tak seberu a musím domů. Když mám panickou ataku jsem nejraději totiž sama nebo jen s jedním člověkem, ke kterému mám naprostou důvěru.

Máš svůj způsob jak těmto spouštěčům předcházet a jak se s nimi v dané situaci vypořádat?

Tak určitě mi pomohly prášky, ale psychicky se snažím všechno řešit malými krůčky. Když mi dřív vadily obchoďáky, prostě jsem to postupně zkoušela. Nemohla jsem třeba chodit do kina a už vůbec ne do těch, který byly v obchoďáku. Když mám jistotu, nebo nepředpokládám, že bych mohla panickou ataku mít se těmto místům a situacím pomaličku přibližuji a zjišťuji svoje hranice, snažím se to posouvat a věřit si.
Taky mi neuvěřitelně pomohla meditace, kam jsem chodila asi půl roku (úplně zdarma- centrum Sri Chinmoye v Kobylisích) a duševně mi to pomohlo uvědomit si, co je opravdu důležité.
Ve chvíli, kdy panickou ataku mám mi nejvíc pomáhá být s někým, komu o tom často povídám, kdo už ví jak to probíhá a dobře mě zná. Pokud jsem sama nebo s lidmi, kteří mě tak dobře neznají se prostě vypařím a jdu domů – většinou jsem dřív chodila pěšky přes celou prahu, protože v tu chvíli nebývám schopná ani nastoupit do tramvaje, natož si třeba zavolat taxíka nebo jet metrem.

Navštívil/a si někdy nebo navštěvuješ odborníka (psychiatr, psycholog, psychoterapeut, terapie)? Jestli ano, pravděpodobně Ti byly předepsány nějaké prášky, které taky působí individuálně, tak by mě zajímalo s jakými máš zkušenost a jaký pociťuješ efekt medikace.

Měla jsem psychologa a mám i psychiatra. Psycholog mě doslova nebavil, jako psychologa beru spíš svojí mámu, která umí slovy opravdu pomoci. Pan psychiatr mi předepisuje Sertralin, neboli Zoloft a v době, kdy to bylo horší jsem brala Neurol, který mě dost překvapil – pomohl.
Prášky pomáhají, ale kdybych neměla oporu od přátel, rodiny a přítele – nestačilo by to samo o sobě.

Jak na Tvůj problém reaguje Tvé okolí, ať už nejbližší či přátelé, vědí o tom?

Ví, protože chci, aby to věděli. V ten moment s to totiž pak dost špatně vysvětluje. Neříkám to sice každému, ale určitě těm, se kterými často trávím čas. Reagují na to většinou tak, že je to vlastně v pohodě, což mě trochu zaráží. Rozumím, že neví jaký to může být peklo, ale lidi by měli pochopit, že i když něco není vidět to může být vážné, nicméně když je nejhůř nebo si potřebuju s někým promluvit poslouchají a pomůžou. To je pro mě asi nejdůležitější.

Co bys chtěl/a říct lidem, kteří tyhle stavy nikdy nezažili?

Ani nechtějte.

Teď bych Ti ráda nechala prostor vyjádřit cokoliv, co máš na srdci a zároveň Ti poděkovat za spolupráci!

Tak zaprvý je skvělý, že tohle vůbec děláš, protože na to mám stejný názor. Ať už jde o lehčí psych. poruchy jako je tato a nebo vážnější jako třeba schizofrenie, myslím si, že by se o tom mělo vědět a hlavně MLUVIT. Lidská mysl je totiž neuvěřitelně složitá a když není něco v pořádku je důležité, aby okolí vědělo, že takový lidi nejsou třeba nutně blázni. I sami jedinci by měli dobře vědět, že v tom nejsou sami a věřit v sebe.
Za druhý taky lidem, co právě prochází tím nejhorším bych chtěla poradit aby si uvědomili, že to, co může pomoci nejvíc je uvědomění. Mít se rád, vážit si, že je naživu a tak nějak si dát do kupy, že je to všechno v jeho hlavě a studovat sám sebe. Protože i když je to trápení, mně to otevřelo spoustu nových světů, dalo spoustu vědomostí, který ne každý má a jen tak vyhledává.