Archiv rubriky: ÚVAHY

Nebudu lhát

Chtěla jsem bejt produktivní, naladila starý neznámý country a otevřela notebook na posteli. Plná myšlenek, které musím zaznamenat. V tu chvíli na mě vyskočila aktualizace. Je to pryč a už se to nikdy nevrátí. Stejně jako doba kdy mi stačila krabička cigaret na týden. Teď mi nestačí jedna na den. Kouření je nechutný a chtěla bych přestat, ale zatím ne dost na to, abych přestala. Přeci jen je to jediná neřest, kterou jsem si ponechala, a to jsem vždy byla velká hříšnice. Za poslední týden jsem pocítila zatím největší odezvu na mé psaní, až mě to trochu děsí. Prej by bylo hezký držet mou knížku. Taky by se mi to líbilo, ale asi to nefunguje tak, že si řeknu – teď napíšu knihu. Na základce jsem za slohy měla vždy jedničky a cítila jsem se vázně pyšne, když je pak učitelka četla celé třídě s intonací hladící po duši. Nemyslím si, že to někoho jinýho kromě učitelky zaujalo. Chtěla jsem tenkrát napsat knížku o kouzelné říši a neexistujících tvorech. Napsala jsem možná jeden odstavec než mě to přešlo. Podruhé jsem jí chtěla napsat na střední o politice. Chystala jsem se poprvé k volbám a začala sledovat naší politickou historii a aktuální dění. To jsem napsala už několik stránek, ale nakonec jsem zůstala zamotaná ve vlastních myšlenkách. Jaká ironie, že přesně na tom dnes stavím celý svůj spisovatelský pokus. Nemyslela jsem si ani, že jednou budu psát a budu mít tolik čtenářů. Je to hezký.

Ležím ve svém dětském pokojíčku. Cítím se tu jako kdyby mi byl těsný, ale já přece dávno už nerostu. Je dost prázdný. Měla jsem všude spousty věcí. Památky a vzpomínky na kdejakou kravinu, po odstěhování jsem si něco odvezla a zbytek vyházela. Ztratilo to pro mě hodnotu a teď je z mého pokojíčku jen místnost na přespání. Na můj vkus dost holá a chladná místnost bez ohledu na pokojovou teplotu. Je mi z toho trochu smutno. Vracím se sem ráda, ale jsem tu nerada. Tohle je poprvé, co se tu něco snažím napsat a od prvního slova v tom vidím tu nucenost. Nemám co říct a co jsem říct měla, to jsem zapomněla. Teď jsem po aktualizaci a nová verze nemá co nabídnout.

Tak se cítím i v jiných situacích. Sem tam se mi ozve někdo, komu jsem dřív říkala kamarád. Chtějí mě vidět a já nevidím důvod proč. Je to taková doba. Dost dlouhá na to, aby se z nás stali naprostí cizinci. Nestojím o navazování starých kontaktů. Možná ze zvědavosti se k tomu někdy dokopu, ale vím, že mi nemají už co dát. Co mohli, to jsem si dávno vzala. Tohle mi šlo vždycky a tak nějak samo od sebe. Jsem zvyklá dostávat to, co chci a ani se nemusím moc snažit. V takových chvílích si přijdu jako někdo vyjímečný, komu je dáno něco vzácnýho. Ale je to nebezpečné, protože na tak snadný zisk se lehce zvykne a těžce abstinuje. Abstinuji snad už ve všem, ale tohle a cigarety bych si ráda ponechala. Chci žít s jednou krabičkou na den a s jedním velkým úspěchem za život. V čem uspět, toť otázka.

Nechci si nic plánovat, alespoň ne dlouhodobě. Nemá to smysl. Naučila jsem se žít s přibližnou představou kam mít namířeno na další rok, maximálně dva dopředu a to stačí. Co bude dál je jen plán B, kdybych přežila. A tím je zbytečné se zatěžovat, pak člověk nemá být na antidepresivech nebo drogách v tak rychlý a až příliš svobodný době. Pořád se plácam ve sračkách, protože si nemůžu vzpomenout, o čem jsem to chtěla psát. Zaznamenávám zbytečnej myšlenkovej potok. Jsem teď asi až moc spokojená se svým vlastním vývojem v terapii a navíc pořád víc zamilovaná, ale to nikoho nezajímá a mně se o tom taky nechce mluvit.

Budu ti vyprávět o tom, jaký jsem měla den. Dneska měla moje babi sedmdesáté narozeniny. Když sedmdesát slavil děda, tak za měsíc umřel. Bylo to poprvé, kdy jsem ztratila někoho z blízké rodiny. Poprvé jsem viděla tátu plakat. Strašně to bolelo. Občas na něj myslím a říkám si, jak mě asi vnímal. Pamatuju si, jak se zlobil když mě měl ráno odvézt na vlak do školy a já se vymlouvala, že mi není dobře, abych nikam nemusela. Byla jsem nejhorší typ pubertálního fakana. Když babi slavila padesát, na louce pod barákem jí sekačkou vysekal nápis 50 a uspořádal obrovskou oslavu. Skoro si to nepamatuju, byla jsem moc malá, ale dnes jsem se dívala na fotky z toho dne. Stejně tak jsem se dívala na babi a viděla, jak jí chybí. Radši by nic neslavila. Podle mě tu oslavu udělala jen ze slušnosti k lidem, které pozvala. Protože tak to tady lidi mají. Hledí víc na mínění druhých než na sebe. Vyloženě se těším na den, kdy na mě někdo naběhne s výčitkami za nějakou píčovinu, protože mám připravenej proslov o tom, jak moc mam u prdele, co si kdo myslí a tisíc nerozbitných argumentů, proč tomu tak je a je to v pořádku. Chtěla bych aby to tak měl každý. Pak by naše rodina nebyla roztrhaná na kousky, lidi by řešili věci přímo s dotyčnými a nedělala by se žádná trapná divadýlka a zbytečný obcházení pravdy. Hlavně se na fotce usmívat. Je mi blbě ze všech. Nechci už nic psát.

O tři dny později.

Vrátila se mi kamarádka z Ameriky. Ano, taky mám kamarádku. Ale ona je spíš sestra, znám se s ní celý život, každá jsme úplně jiná a přesto si budeme vždy rozumět. Ráda s ní trávím čas. Baví mě jak je jiná, jak neřeší ty věci, které řeším já. Pro mě je to vždy takové odreagování. Užívám si být na pár hodin pitomou pipinkou. Proseděly jsme spolu celou noc. Zas jsem porušila abstinování a pila. Nezlobím se na sebe, už jsem si dokázala, že dokážu situace zvládat bez pití a nepřijde mi nic špatného na tom, se napít ze společenských důvodů. Nebo ne?

Nechápu, že mě nikdy dřív nenapadlo si venku na zahradě pustit nahlas vážnou hudbu. Na světě pro mě existuje pár pomyslných Bohů. Jsou skuteční, znám je. Jedním z nich je Jarkins. Delší dobu nejsme v kontaktu ani se nevídáme. Kdyby umřel nebo odjel do ciziny, nejspíš se to nikdy nedozvím. Přesto ho považuju za své božstvo a patří do mého života, je mou součástí. Dnes se mi z ničeho nic ozval. Vlastně to nebylo z ničeho nic, četl můj poslední článek, který mu připomněl, že i já jsem jeho součástí. Udělalo mi to radost. Hned jsem mu volala a ujistila jsem se, že je to jeden z těch lidí, se kterými si nemusíš denně psát co je novýho a jaký si dneska vysral hovno. I tak si s ním vždy budu mít co říct a budeme naladěni na stejné vlně, aniž by to bylo nucený.

Právě tak to mám s většinou lidí, musím se nutit a nebaví mě to. Většina lidí mě nezajímá. Jste mi u prdele. Jarkins se mě ptal, jak to dělám, že dokážu napsat o H., že je jak fotr když je ve stejné místnosti. Jak se dokážu ponořit jen do psaní a nevnímat okolní svět. Je to tím, že jsem se naučila mít svůj vlastní svět a ten si nenechám nikým narušovat. Je jedno, kdo by se mnou byl v místnosti, jsem ve své dimenzi a když nechci, tak do ní nikdo nepronikne. Sama rozhoduju kdo do mého života patří a tak je to správně. Je mi líto lidí, kteří to tak nemají, ačkoliv věřím, že jsou mnohem šťastnější než já. Pro mě není život o tom, aby byl šťastný. Zavzpomínala jsem si jak jsme se poznali. Oslovil mě. Zaujala jsem ho a chtěl se mnou tvořit, protože ve mně spatřil potenciál i když mě nikdy neviděl. Mohl by být spisovatel. Napsal mi tenkrát obrovskou zprávu, asi jednu z nejdelších, co jsem kdy dostala. Podobně dlouhou jako tu dnešní. Znala jsem ho už dřív, věděla jsem o něm a o jeho tvorbě. Líbila se mi a obdivovala jsem ho. Na tohle mám vážně kliku. Lidé, které obdivuji, mě sami vyhledávají a nakonec me vždy najdou. Ani se nemusím snažit. Jako kdyby to tak být mělo a já to věděla už s předstihem. Nebudu lhát, i H. jsem znala dávno předtím, než jsme se potkali. I jeho jsem obdivovala a byla jsem jeho fanynka. Nijak jsem tomu nešla naproti, nechala jsem, ať se to stane samo. Je víc lidí, který by mohli říct, že jsem jejich fanynka. Ale já nejsem ten typ, co to o sobě svýmu favoritovi musí hned říct. Naopak, jsem taková tajná fanynka a nemám potřebu svůj obdiv jen tak prvoplánově vyjadřovat. Proč bych měla.

Všechny tyhle propletené osudy do sebe perfektně zapadají a dláždí mi cestu dál, i když je trnitá, pořád je to součást plánu. Všechno, čím jsem si prošla a co mě ničilo. Tak to mělo být. Věděla jsem to i v tu chvíli a vím to stále. Alespoň něco mi v životě dává smysl. Akorát poslední dobou mám pocit, že zas potřebuji něco víc, něco novýho. Dlouhou dobu stojím na stejném místě a i když to pro mě znamená, že mi začíná být dobře, paradoxně to mě tíží nejvíc. Jsem tu sama už přes týden a i když mám právě hezkou chvilku, kdy sedím v trávě a poslouchám vážnou hudbu, stejně mi není hezky. Ponořila jsem se do úvah plných rozepří a nevím jak se z nich vymotat. Nebudu lhát, jednoduše se rozhoduju, zda pokračovat v léčbě a zakládat blog na svém posunu a podpoře ostatních lidí za cenu, že to pro mě samotnou bude stát za hovno, nebo zda se na všechno vysrat, poslat se zpátky do pekla a kurevsky si to užít. Jsem strašně nevděčná vůči sobě i svému okolí. Život se mnou musí být hroznej, to vím. Kolikrát jsem litovala H., že to se mnou všechno musí snášet. A teď když nám hrozí, že se budeme mít jen krásně, jsem z toho vyděšená a nenápadně i před sebou samotnou začínám vyhledávat způsoby, jak to obejít. Proč nejde ubližovat sobě tak, aniž by to ubližovalo ostatním. I přes ten relativně šťastný život, co mám a co mě čeká, mi nejde se zbavit pocitu, že jsem stvořená pro utrpení a skvělej sex.


Jednou

Jednou jsem si nevzala prášek a hned jsem jednou nespala celou noc. Ale proč se teď cítím jako na dojezdu, to nevím. Probdít tolik hodin a být jen se svými střízlivými myšlenkami na mě působí stejně jako profetovaná noc za mlada. Říkám za mlada, ale není to zas tak dávno. Možná proto se mi pořád vrací chuť si ulítnout. Šlápnout vedle a v tu chvíli nelitovat.

Měla jsem dneska vstávat do práce s H a věděla, že nevstanu když neusnu co nejdřív. Stejně jsem se nijak významně nesnažila usnout. Přišlo to až chvíli před jeho budíkem, možná kolem šestý ráno. Věděla jsem, že mě budit nebude když uvidí, že jsem úplně tuhá. Jenže mě vzbudí vždycky když vstává. Málokdy se stane, aby odešel z bytu a já o tom nevěděla. Dělám, že spím a nevnímám to. Nehraju to před ním, ale před sebou. Probudila jsem se pořádně až po obědě. Napsala jsem mu, že si dám kafe a dorazím. Kafe nepiju a i tak mi to trvalo přes dvě hodiny. Mezitím se mě zeptal, jestli s ním večer půjdu se podívat na jednu akci na Náplavce. Hned jsem to odkejvala aniž by se mi tam chtělo. Musím už zvednout prdel a jít do sprchy, ať se trochu proberu. Jsem ve sprše aniž by se mi chtělo sprchovat. Dělám věci, co nechci dělat a zakazuju si to, po čem toužím, abych pak nelitovala. Pak po nocích jako byla tahle lituju, že ty věci nedělám a sním o lidech, kteří je dělají místo mě. Fascinují mě.

Třetí den poslouchám dokola jednu písničku. Představuju si jak při ní tancuju u tyče a dělám striptýz. Jak H. sedí na pohovce a já se k němu po čtyřech ladně plížím. Chci se hýbat do rytmu té písničky. Probouzí ve mně lolitu a mně se to líbí. Šílím z toho. Chci být lolita. A tak jsem dnešní noc strávila převážně sledováním holek, co tyhle věcí dělají. Představovala jsem se na jejich místě a záviděla. Chtěla bych je mít alespoň ve svém životě, abych to z nich mohla nasávat. Jsem skromná a to by mi stačilo.

V hlavě mi plula série představ, ale něco mě z nich opakovaně vytrhlo. Byla tma a ticho, slyšela jsem zvuky, ale neviděla pohyb. Nevěděla jsem co to je. Nejdřív jsem slyšela padat flašku, pak šustění papíru, zvuk hýbajících se žaluzií. Napadlo mě, že by to mohl být vítr, i když skoro nefoukal, tak jsem šla tiše zavřít všechna okna a připadala si jako magor. Jenže ty zvuky slyším dál. Jsem magor. Jednou si nevezmu prášek a mám slyšiny. Nevadí, chtěla jsem jen dál snít s otevřenýma očima. A tak jsem snila a zvuky ignorovala.

Píše mi H. jestli už jedu za ním a ať si neberu kalhotky. Včera mě seřval, že nechodím do práce. Jestli si představuju celý prázdniny doma kreslením mandal, tak se pletu. V tu chvíli jsem byla nasraná, přijde mi jako fotr. Nechci aby mi někdo říkal, co mám dělat. Obzvlášť když to chci dělat sama, pak se mi chtít přestává. Chci chtít sama od sebe. Nechci si s nim povídat, čekám až usne a dívám se na pohádku od Tima Burtona. Ta mě obměkkčí a chci se tulit. Dívám se jak spí, jak dýchá. Každej vypadá nevinně, když spí.

Vzpomínala jsem na naše začátky. Tyhle vzpomínky mám ráda. První rande jsme si povídali o sebevraždě na vyhlídce a pak propili a propovídali celou noc. Na druhým jsme se šli projít na Nuselák. Chtěla jsem vidět most sebevrahů. Po cestě tam mě poprvý vzal za ruku jako svojí holku a mně nevadilo, že už jednu holku měl. Jednou jsme pili v autě a já ho natáčela za jízdy jak střílí z okna. Jednou nechal střílet i mě. Bylo to skvělý. Než jsme šli dneska do postele, dívali jsme se na dokument o Columbine, kterej jsme viděli už stokrát. Je pořád stejně fascinující a nutí mě přemýšlet. Povídali jsme si o tom přes hodinu, než začal bejt fotr.

Už hodinu sedím u kafe, který nepiju. Hovno slyšiny. U okna leze zasraný saranče. Tahle svině tu dělala bordel a schízovala mě. Nejdřív jsem se ho lekla a chtěla zabít. Vzala jsem sklenici od okurek a zavřela ho do ní. Připomnělo mi to jak jsem jako malá chytala pavouky, chvíli je krmila a pak zabila. Dělala jsem to tak dlouho, dokud jsem neměla tolik sklenic plných mrtvých obrovských pavouků, až mě to vyděsilo na tolik, abych z nich začala mít strach. Od tý doby mam strašný strach z pavouků.

Jednou jsem jela s H. autem. Upozornila jsem ho, že je v autě malej pavouček, aby se ho okamžitě zbavil. Podcenil můj strach a ze srandy ho po mně hodil. Bez menšího zaváhání jsem vyskočila z auta.

Nechci se bát už ničeho dalšího, tak jsem mu do sklenice položila borůvku a list od ředkvičky, že se společně nasnídáme. Ať alespoň někdo má hezkou snídaní, když já snídám dehet z cigaret a zapíjím to kafem, který nepiju. Nechci ho zabít, chci si ho nechat. Mam zvláštní pocit, když mám možnost se o něco starat. Okamžitě jsem ho začala mít ráda. Mám tendenci přilnout k věcem a bejt na někom nebo na něčem závislá. Na H, na snění, na závislostech. Jednou bych chtěla bejt tak bohatá, abych mohla bejt závislá na kokainu.

Jdu ze sprchy a najednou všechno dělám strašně rychle. Sice se mi pořád nikam nechce, ale musím se vrátit zpátky nohama na zem, vzít si prášek, zas jednou plnit svou roli.

(Večer jsem saranče vyhodila z okna.)


Doma

Přemejšlíš někdy o rozsvícených světlech v oknech, které vidíš ze svýho okna? Jací lidi tam žijou, co zrovna dělaj a jakto, že skoro o půlnoci ještě nespí? Jestli koukají na televizi, mají pozdní večeři, mají sex, hádají se nebo vedou podobný rozhovor jako zrovna já teď se svým klukem? To poslední asi těžko. Čím později je, tím míň oken září, ani jedno nesvítí stejnou barvou. Dívá se někdo takhle i na světlo mého okna? A jak se ty lidi vůbec cítí, na co myslí a jsou tam doma? Jak dlouho tu žijou? Měsíc, dva nebo po tři generace či i víc? Takových otázek bych mohla pokládat spousty, možná až do rána a nedělalo by mi to problém. Ale jedna z nich mi v hlavě leží nejvíc. Jsou tam, za těmi okny, doma? Doma, domov…

Slova, která hřejou u srdce, vyvolávají smutnou melancholii, ale i jak příjemnou, tak nepříjemnou nostalgii. Každý někde vyrůstal, někdo měl to štěstí (podle mě), že na jednom, stálém místě jako já, pro někoho domov bylo přesouvajícím se místem. V každém případě to má být útočiště, místo, kam se vždycky můžeš vrátit, ať se stane cokoliv, ať uděláš cokoliv. V ideálním případě je to zázemí, které poznáš už podle vůně. Má kouzelnou atmosféru. Ať už je to čerstvě dovařenej oběd, aviváž, který používá máma nebo lak na auto, který používá táta. Místo, kde máš vždycky vypraný oblečení, roztříděný ponožky, plnou ledničku, teplo a spousta dalších maličkostí, které máme tak rádi, aniž bychom si to v tu chvíli uvědomovali, protože to berem jako samozřejmost. Ale co když tomu tak není, jak moc se nás to dotýká, to nám řekne kdo, co s tím máme dělat a vůbec, máme s tím něco dělat?

Mám z toho sklíčený pocity, které mě lehce pálí v jícnu společně s whiskey, kterou teď popíjím. Tak jako každý večer bez ohledu na víkendy nebo všední dny, trvá to pár týdnů. Jako bych si tím něco chtěla kompenzovat nebo alespoň otupit ten pocit prázdnoty, kterým mě naplňuje můj nový zdánlivý domov. Zapaluju cigaretu, další, jako vždy, když něco piju, abych si dala pár vteřin na zkrocení rychlých a nesoustavných myšlenek, co se mi právě honí hlavou, a to všechno jen proto, že jsem si vzpomněla a zamyslela se nad tím sladkým slůvkem domov.

Chtěla bych ti toho říct víc, ale dřív nebo později bych se v tom sama začala ztrácet a nedovolím si po tobě chtít, aby ses snažil mě pochopit nebo se mnou soucítit, i když třeba tušíš, jak se cítim. Teď mě to svádí ke kecům typu važte si domova, važte si rodičů, buďte rádi za to, co mátě, vždycky je někdo, kdo je na tom hůř. Ale ruku na srdce, koho zajímá, že se má někdo hůř, když zrovna tobě je teď na píču, že? Každý má myšlenky, za které by se styděl, každý jsme za svým oknem někdo jiný, protože tam nemusíme splňovat žádnou očekávanou roli. Kdo si ty, když se nikdo nedívá? 

Na protější bytovce mezitím pozhasínala většina oken, už svítí jen dvě a na pochmurné atmosféře přidává pouliční lampa osvětlující prázdný, chladný, betonový chodník. Skoro každej den po něm chodím, skoro vždy na něm potkám několik lidí. Někdy ty samé, někdy tváře, které jsem nikdy předtím neviděla. Aniž bych jim věnovala větší pozornost, někdy mě napadá jestli si v téhle části Prahy připadají jako doma nebo je to jen další náplava, stejně jako já.

Kde je doma, když už ani doma se necejtim jako doma? Když jsem se odstěhovala od rodičů, říkala jsem si, že doma je tam, kde se ti nejlíp sere. Najednou se mi sere dobře všude, ale už se nikde necejtim jako doma.Jít bydlet je nejdřív strašně super, můžeš co chceš a kdy chceš a cejtíš se fakt dospěle. Po víc jak roce „svobody“ na mě dolehla celá tíha dospělosti a dala bych všechno za jedno kakao od mámy do postele. Jenže doma už neni doma a máma tam taky už neni. Co teď?

23.7.2017

Všechna okna zhasla.

Poslední, co tu zůstalo zářit je osamělá, tak osamělá lampa, o který teď stejně nikdo neví, a tak nějak si připadám i já.


Venku

Všem sice často tvrdim, že věčně nemam na něco čas. Nemam čas jít na cígo, jít na jídlo, jít jen tak ven, jít na návštěvu, do kina, na akci, do klubu a občas i do školy. Ve skutečnosti spíš nemam důvod ten čas tomu věnovat, nebo sílu? V takových chvílích ráda sedám na parapetu, jen se koukám ven a kouřim jednu za druhou. Bez ohledu na to kolik je hodin nebo jaký je počasí, vždy pozoruju téměř totožný scénář, kde se jen mění herci. Občas jsem svědkem vyhrocených mileneckých situací, opileckých sporů i radovánek, ale většinou jde jen o procházející, kteří mou pozornost přitahují jako magnet.

Někdo jde se psem, starší pán sedí na lavičce a čte si noviny, pod okny se slezou svalovci bavící se o svých pro mě komických zážitcích s holkami a někdo jen tak projde. Zajímalo by mě odkud mají namířeno a kde je jejich cíl, proč tam jdou, proč jsou takhle oblečení a co se jim asi honí hlavou. Jestli o tom vůbec někdy přemýšlí, že jsou vlastně postradatelnou součástí společnosti, ale přesto někde je někdo, koho dokážou zaujmout jen svou denní rutinou, která je ojedinělá. Podle mě málokoho, každý si hledí své existence a svého důvodu, proč se zrovna vyskytl v dohledu z mého okna. Taky bych to chtěla umět.

Nikoho nesoudím, jen se dívám a přemýšlím nad tím, že to, co vidím je podle mě součást normálního života, kterou neznám. Neznám jí, protože jsem nahoře schovaná za oknem, schovaná před potencionálními sledovateli a hlavně, před životem. Někdy mě napadne jestli si mě někdo všimne a jak asi působím, jestli vypadam jen jako mladá holka, která tajně kouří z okna když nikdo není doma, nebo někoho napadne, že být tam dole pro mě znamená postavit se problému. To asi těžko. Když se rozhlídnu, okna jsou prázdná.

Od neškodného a fascinujícího pozastavení se nad světem pod okny, jsem se nechtěně dostala zase k sebelítosti. To mě však přivádí k poměrně čerstvě zapsané myšlence a zároveň k otázce, kolik lidí může mít podobné pocity i přes to, že v davu se stávají víceméně neviditelnými?

Proč nemůžu mít všechno, co mam v hlavě, napsaný na čele, abych pak nemusela nikomu nic vysvětlovat. Proč se tak tvářim, proč se tak chovam, proč nejdu na kafe nebo abych prostě nemusela bejt smutná, že nikdo nevidí, jak mi je, jak se doopravdy cítim?

18.09. 2017