Archiv rubriky: ÚVAHY

Poprvé

Svoje poprvé si budu pamatovat vždycky. Bylo to na kempu, kam jsem jela se sestrou, jejím klukem a pár kamarády. Vzala jsem tam svou první lásku. Bylo mi šestnáct a byla jsem čerstvě zamilovaná do o devět let staršího kluka. Věkový rozdíl nic neznamenal, protože jsme si rozuměli a on byl zamilovaný do mě úplně stejně. Měli jsme spolu spát na horní palandě v chatce společně s někým dalším, už si nepamatuju s kým. Šli jsme si lehnout dřív než ostatní, protože se pilo a my už asi měli dost nebo jsme prostě jen chtěli chvilku pro sebe. Prej, že se podíváme na film, jaká klasika. Ale on nebyl jako ostatní, nespěchal na mě a při filmu si klidně usnul. Dokoukala jsem ho sama a začala ho nenápadně budit. Několikrát jsem ho oslovila a pokaždé, když se zeptal, co se děje, jsem odpověděla, že nic. Styděla jsem se. Když jsem ho oslovila už po několikáté, prostě jsem řekla, že bych to chtěla zkusit. Zeptal se mě, jestli si jsem jistá a já přikývla. Líbal mě a pomalu přelejzal nade mě a sundaval mi kalhotky. Zavřela jsem oči a už jsem je neotevřela. Jen vím, že mě to strašně bolelo. Moc dlouho jsem to nevydržela a řekla mu, ať přestane, že tu bolest nevydržím. Oblíkla jsem si zas kalhotky a byla na sebe pyšná, že jsem překonala ten obrovský strach a alespoň to zkusila. Druhý den ráno jsem se šla vysprchovat a když jsem si sundavala ty samé kalhotky, které jsem měla v noci, viděla jsem na nich krev. Měla jsem z ní radost a po sprše jsem za ním běžela mu to pošeptat do ucha, aby věděl, že je ze mě žena. Mrzí mě, že jsem s tím nepočkala ještě pár let, protože pro mě předchozí sexuální zkušenosti nebyly nijak přínosné, jak jsem si v tu dobu možná myslela.

Pamatuju si většinu poprvé. První průšvihy na policii, první kouření trávy, první extázi, první LSD, první čáru koksu, první falšování vysvědčení, první útěk z domova, první opití ve třinácti, první krádež v obchodě, první neúspěšné kupování piva ve druhý třídě, první ukradenou krabičku cigaret Peter mámě. Tyhle poprvé jsou ty, na které hrdá nejsem.

Když jsem si myslela, že jsem z toho všeho už vyrostla, přišel první pořádnej pokus o věčný spánek. Nevím, co se mi honilo hlavou nebo to nevím alespoň teď. Napsala jsem si o tom velkou otevřenou zpověď, kde je vše zachycené čerstvý a ryzí. Zatím jsem nedokázala to nějak vstřebat, alespoň trošku. Je to sice jen něco málo přes týden, ale pořád se nedokážu pochopit. Chtěla jsem tmu a tak jsem užila několikanásobně víc světla, než bych měla. Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy jsem po probrání viděla dvojitě zprávy a zmeškané hovory od rodiny. Na co jsem mohla myslet, když ne na to, že už jsem jim nikdy nemusela odepsat? Co bylo vůbec to poslední, co jsem jim řekla, než jsem zkusila navždy usnout. Byla jsem sobecká a bez ohledu na odpovědi na tyhle otázky jsem do sebe házela pilulku za pilulkou. Je mi mizerně. Mé okolí si nezaslouží mě mít ve svém životě. Jsem přítěž.

Včera jsem měla mít sezení s psychiatričkou. Věděla jsem, že nebudu moci dorazit, protože nejsem v Praze, ale zapomněla jsem se jí alespoň omluvit, aby mě nečekala. Jsem v malém, rozkošném baráčku mamky mého přítele. Odjela na dovolenou a poprosila mě, zda se jí tu postarám o psa a kytky. Pes mě pěkně vytáčí, nejsem zvyklá na něco tak živýho a energickýho. Každý ráno v půl sedmé mi už skáče po hlavě, že chce ven a najíst se. Kdyby nebyla tak roztomilá, asi bych jí dala pěstí, ale pak ke mně přijde zpátky do postele, dá mi pusinku a sladce se přitulí. Díky ní tady tu samotu nesnáším tak těžce, i když jí nesnáším ani vůbec dobře.

Přitom jsem se sem těšila, brala jsem to jako svou soukromou dovolenou od všeho. Představovala jsem si, jak budu chodit běhat, jak se budu opalovat, jíst zdravě, hrát si se psem a po večerech sedět v altánku a při západu slunce psát. Nic z toho se neděje. Celý dny jen střídavě ležím na gauči u televize, aniž bych se na ní dívala a chodím ven si zapálit alespoň čtyři cigára po sobě, abych zabila čas, se kterým neumím naložit.

Mám spoustu možností, jak ten čas využít a všechny by byly přínosné. Dneska za mnou měla přijet holka, kterou jsem ještě nikdy neviděla a slyšela jsem o ní jen to nejhorší, ale svým způsobem mě fascinuje a chci jít poznat. Jenže jsem se na to nějak necítila a doufala, že se třeba vožere a v neskutečný kocovině se mi ani neozve a druhej den se bude omlouvat, že to nezvládla. Hlavně abych já nebyla za sráče. Jenže ona mi napsala hned ráno, jestli to platí. Musela jsem si zachovat ksicht a všechno odkejvala, našla jí spoj a rovnou i navrhla, že ještě skočíme nakoupit, protože tu nic nemám. Nemám tu nic proto, že jsem za ten týden, co jsem tady, nebyla schopná si dojít nakoupit a tak vyžírám všechny možný zbytky, co se nějak dají pozřít dohromady.

Zachvátila mě strašná úzkost. Podělala jsem se z představy, že za mnou přijede cizí člověk a v tu chvíli nebudu mít možnost nikam utéct, protože bude odkázanej na mě a na mé pohostinství. Ke snídani jsem měla Lexaurin. Cítila jsem se, jako kdybych sama na sebe nastražila past a šla se do ní vesele chytit, ale kurva, vždyť o nic nejde. Chci jí poznat? Chci. Tak proč se hned hroutím když to má přijít? Proč se před ostatníma snažím zachovat nějakej ksicht, když se stejně v zrcadle dávno sama nepoznávám.

Nakonec nepřijela, doopravdy jí dohnala kocovina a mně spadl kámen ze srdce, ale spustilo to u mě nekonečnou spirálu úvah, jak budu někdy fungovat a navazovat s lidmi vztahy, se kterýma nebudu chtít, ale budu muset, když se poseru z někoho, koho bych poznat chtěla. Do toho přišla další rána.

Rok a půl, tedy většinu času, co jsem na škole, sním o možnosti podívat se do věznice. Prozkoumat místa, kam se běžný smrtelník těžko dokáže dostat. Má oblíbena profesorka tam pracovala většinu svého života a z jejího vyprávění se u mě vytvořila naprostá fascinace vězeňským prostředím. Najednou mi přišel email. Zmíněná profesorka mi nabídla jedno z pěti míst na exkurzi do věznice v Kuřimi, kde je i specializované oddělení pro sexuální delikventy. Do prdele, o tom se mi ani nesnilo! V čem je problém? V tom, že to má být už za týden. Z pátku na sobotu, dvoudenní výlet hrazený školou, ale v termínu, kdy H. má první koncert z prvního turné a ještě křtí svou první desku, na které jsem svým způsobem zanechala velkou stopu mého vlivu. Byla jsem u její tvorby od začátku do konce a podílela se na spoustě věcech. Stála jsem mu po boku a prošla s ním nepříjemný zážitky, které pak mohl proměnit v hudbu. Krom toho, je to naplánované tři měsíce dopředu a H. i já s tím počítáme. Co teď…

Být zase sobec a ject do Kuřimi nebo zůstat a stát dál po boku mého vyvoleného, zažít kouzelné opojení a hrdost, která se možná v takové intenzitě už opakovat nebude. Jsem v koncích. Nevím, co se sebou natož jak se rozhodovat v tak pro mě zásadních krocích. Proto tu teď sedím a píšu.

Mám v sobě už půl flašky vína, jedno Trittico a dvě Lyricy. Docela slušný na to, že nepiju. Dojet si koupit víno jsem se rozhodla okamžitě, když jsem si přečetla ten email a okamžitě si uvědomila, že mě čeká těžké rozhodování. Chtělo se mi brečet a potřebovala jsem posilnit. Nejhorší záminka proč pít alkohol. Sama doma, rozhozená a přecitlivělá, se rozhodnu ject pro víno. Poetický a přitom úplně typický pro budoucí vznik alkoholismu.

Přijela jsem tam, stála tam nějaká partička mladých lidí. Nechtěla jsem se s nimi vidět a tak jsem projela benzínkou a zaparkovala za rohem, kde se parkovat nesmí. No a co. Uvnitř naštěstí nikdo nebyl, vzala jsem si nějaký ledový kafe a tuňákový sendvič, kterej miluju a tady je dokonce levnější než u nás v Albertu pod barákem. Přišla jsem ke kase, položila věci na pult a ptám se paní prodavačky, jestli by mi mohla doporučit nějaký levný víno, které mě dobře opije. Pobavila jsem jí a tak naše interakce pokračovala v takovém komicky naladěném dialogu. Dala mi flašku něčeho červenýho, údajně sladkýho za šedesát sedm korun. Ještě jsem jí poprosila o cigára a rozloučily jsme se ve stejném naladění, v jakém jsme celou dobu byly. Popřála mi hezký večer a ať mi zítra není moc špatně, já jí na oplátku popřála, ať má hezčí večer než jakej čeká mě. Pořád jsem ji bavila, aniž by tušila, že to myslím kurva vážně. Mohla bych mít v plánu teď tím vínem zapít všechny prášky, co tu mám a věř tomu, že po tomhle bych se už neprobrala, ale paní prodavačka by se jen bavila. A proč ne, koho by to napadlo, že bych to myslela vážně nebo, že to opravdu vážný je. Vidíš hezkou vtipnou blondýnu a děláš si o ní zaujatej obrázek, ale nevidíš dovnitř. Nevidíš slzy a bolest schované za zářivým úsměvem, protože není důvod to neskrývat.

Možná na to jsem mohla myslet minulý týden po šestém Lexaurinu. Možná jsem jen vyčerpaná z tváření se, že je mi pořád lépe a že to jednou bude opravdu dobrý, ale upřímně, kdo tomu věří?

Opět sedím sama, kouřím jedno za druhým a společnost mi dělá elegantní sklenička s vínem. Není to poprvý a ani naposled, tak to alespoň mám skoro s každým poprvé. V mém světě asi neexistuje poprvé a naposled.

Je zajímavý, že poprvé si pamatuji vždycky, ale když už něco bylo opravdu naposled, alespoň prozatím, to si nepamatuji. Teď jsem chtěla napsat, že už nevím, kdy naposled jsem byla třeba sjetá, ale než jsem stihla dopsat větu, vzpomněla jsem si. Není to tak dávno, bylo to letos na jaře. Za tohle naposled se docela stydím, protože jsem našla ve studiu sáček něčeho bílého, co jsem vyhodnotila jako koks. Vyhodnotila jsem to dobře, ale i tak, nejsem přece žádnej expert a klidně to mohlo být cokoliv jiného, po čem bych se zbláznila a radši skočila z okna. Když jsem měla zkouškový a byla doma sama, několikrát jsem se tím zkusila povzbudit, probudit v sobě múzu nebo zahnat chmury. Nikomu jsem to neřekla. Pytlík jsem si schovala ve své knihovničce, symbolicky jsem ho založila do knížky, která se jmenuje „Já, bývalý narkoman“. Jasně, můžeme si podat ruce, tohle o sobě tvrdím taky. Stejně tak, jako že jsem abstinent, že nepiju kafe, že jím zdravě, že zvracím míň.

Víno mi zrovna nesedlo, vlastně bylo dost hnusný, ale účel splnilo. Nejdřív jsem měla radost sama ze sebe, že jsem se rozepsala, ale když jsem si šla lehnout, proběhlo mi před očima, co všechno jsem vypila, kolik jsem toho vykouřila, co jsem ještě snědla. Tohle je tradiční scénář v mojí hlavě, než se mi udělá špatně. Vždy, když si uvědomím, co všechno mám v sobě, začne se mi chtít zvracet a není to lepší do té doby, dokud se nepozvracím. Zvedla jsem se, šla jsem na záchod a vzala si s sebou vodu a mobil. Jsem už dost zkušená, vím, co všechno potřebuju. Voda je vždy základ a na mobil se budu natáčet, jak mi to jde. Nevím, proč to dělám, ale natáčím se vždy. Zpětně se na ty videa dívám, pozoruju jak jsem ošklivá a jak se mi mění obličej. Přesně si pamatuju, co jsem v tu chvíli cítila.

Zvracím už rok a půl, z toho rok docela v krátkých intervalech a poslední půl rok už tak často, že je to na mně dost vidět. Někdy nedokážu jíst celý den a vůbec mi to nedělá problém, protože myslím na to, jak si zas všechno to jídlo představím v sobě a už jen z toho je mi blbě. V takových chvílích je lepší nejíst, protože to ani nemá cenu. Další věc, která nikdy není naposled, ale poprvé mám pořád v živé paměti.

Bylo to na H. koncertě, respektive před ním. Jeli jsme do Karlových Varů a já byla docela v pohodě, do té doby, než jsem zjistila, že nemáme oddělenou backstage. Jen jsem tam seděla na gauči vedle mé spřízněné duše a chtěla mu být oporou, jenže jsem ztrácela kontrolu nad sebou. Pak přišla blesková rekapitulace všeho, co jsem vypila a snědla. Ani jsem nepila alkohol, měla jsem džus a cítila, jak je mi z něj těžko. Nechtěla jsem H. zatěžovat před show a snažila se tvářit, že se nic neděje. Pak přišel první nával. Vyletěla sem, po cestě poklepala na Jarkinse, kterej jel s námi fotit a utíkala z klubu ven. Dveře jsem doslova prorazila bez ohledu na to, kde kdo stál, musela jsem pryč a co nejdál. Venku jsem zahlédla, že Jarkins běží za mnou, tak jsem nezastavovala. Když mě dohnal, poprosila jsem ho, jestli dojde do večerky, u které jsem se zastavila, pro vodu a kapesníky. Zdržel se tam snad jen vteřinu a už mi nesl základní výbavu. Přišel druhej nával, pořád jsme byli moc blízko klubu a byli tam lidi. Šla jsem pryč, on se mnou. Nedošli jsem daleko, hned za rohem byl takový temný kout, kde mě to koplo naposledy a bylo vymalováno. Jarkins litoval, že nechal foťák v klubu, že mi mohl udělat alespoň zkurveně realistickou památku, jak zvládám situace. Měl pravdu, je to škoda, takovou památku bych si nechala vyvolat a nalepila si jí na hajzl, ať mi připomíná, jaká jsem pořád sračka, protože je to něco málo přes rok a půl. Netušila jsem, kolikrát mě to ještě bude čekat a netuším to ani teď, ale jsem si jistá, že dneska to nebylo naposled.


Perspektiva

Aniž by v tom byl úmysl, napsala jsem si dva zápisky o stejném časovém úseku. Poprvé jsem to psala opilá v určitém rozpoložení jako úvahu. Zapomněla jsem, o čem všem jsem to psala a nevědomky jsem asi o dva týdny později, někdy kolem oběda, bez ovlivnění alkoholem a po nástupu úplného účinku nových léků, napsala téměř o tom samém takovou zpověď pro sebe samotnou. Když jsem objevila, že se opakuji, ale výsledek je úplně jiný, řekla jsem si, že to spojím dohromady a zveřejním. Jak málo stačí, abych celý svůj svět vnímala z úplně jiné perspektivy. Tímto vám dávám možnost nahlédnout do proměny svého myšlení během tak krátké doby.  Myslím, že je na tom krásně vidět působení především vlastní vůle snažit se v kombinaci s podporou okolí, správnou medikací a terapií.

 V koutě (19.6.2018)

Sedím na židli, na které sedím celý den. Od osmi od rána, teď je něco po desátý večer. Je tolik věcí, co jsem mohla dělat, co můžu dělat, ale já dál sedím a přemýšlím. Fantazíruju a sním. Chvíli smutná, chvíli dojatá a pak zas nijaká. Odjela mi láska, zůstala jsem sama v našem bytě. Opuštěná v nekonečném milionu lidí. Bez něj je tu prázdno víc než jindy. Prázdno, které bolí. Na chvíli jsem se tou prázdnotou nechala naplnit a začala si představovat, jaké by to asi bylo tu zemřít. Sama, uprostřed místnosti při poslechu milované hudby. Představuju si to jako něco krásného, osvobozujícího, ale moc dobře vím, že je to špatná představa. Nesmím takhle uvažovat. Ale dokážu si představit vůbec žít bez těchto uvolňujících představ? Paradoxní, že ještě před půl hodinou jsem se v duši natřásala jak je to úžasné, že máme tak hezkej byt, kde tvoříme, budujeme něco společného. Kolísá to ve mně jako loď v bouři. To je ono, tak se vnitřně cítím. Chvíli je to lepší, je mi fajn a pak to zas přijde. Zažila jsem to už milionkrát, takže vlastně ani už nedokážu posoudit, zda je to opravdu lepší nebo se jen tak nějak udržuju na nějaký přežívající hladině, při které se dokážu tvářit, že to jednou půjde. Další paradoxní úvaha, před pár dny jsem rozkvétala u terapeutky, že mě přítel pochválil, jak je na mně vidět, že mi je líp (jak jí vždy sama tvrdím). Tak proč tenhle splín.

Dva měsíce zpátky jsem si sáhla asi na zatím nejhlubší dno, na které se mi podařilo propadnout. Nepředstavovala jsem si jen jaké je to umřít. Každý den jsem si přála, aby to přišlo. Každý den byl nesnesitelným peklem, které se pomalu nedalo vydržet. Přes zimu jsem si myslela, že je mi líp, ale bylo to placebo každodenního pití, které po pár měsících vyprchalo. Ve chvíli, kdy jsem se zhroutila před přítelem a odkývala mu v slzách a neustupující úzkosti odvezení do Bohnic, jsem se rozhodla, že takhle to nejde. Chtěla jsem být silnější a vyhledala novou psycholožku, která mě odkázala k nové psychiatričce a byla jsem přidělená k psychoterapeutce. Od té doby chodím každý týden na hodinový sezení. Je to vážně skvělý. Nečekala jsem od toho nic, abych se nezklamala a zafungovalo to. Byla jsem nadšená a jsem pořád. Nedokážu si představit následující měsíce bez své terapeutky. Hned na prvním sezení mi nedělalo problém odkrýt jednu z největších bolístek a rozbrečet se. Snažím se mluvit otevřeně, i když občas něco raději vynechám, protože za to stále cítím stud nebo vinu. Psychiatrička mi vysadila Rivotril, který mi už stejně nezabíral ani ve velkém množství a moje stavy se dál zhoršovaly a častěji opakovaly. Když jsem začala s novou léčbou, byla jsem v permanentní úzkosti, přes měsíc v kuse. Každý den, hned po probuzení mi bylo zle. Místo Rivotrilu, kterej jsem brala po třech až čtyřech prášcích 4mg, jsem dostala Lexaurin 3mg. K tomu jsem dostala nový antidepresiva. První dva týdny byly příšerný, všechno se zhoršilo. Problém s jídlem, kterej jsem v té době měla už docela velkej, se ještě prohloubil. Snědla jsem sotva jedno „jídlo“ denně a mohla jsem oslavovat každé, které jsem nevyzvracela. Pak přišla nepříjemná událost, kdy jsem měla nastoupit na praxi v Bohnicích, na dětském oddělení. Těšila jsem se tam půl roku, ale ve chvíli, kdy jsem prošla dveřmi, jsem věděla, že to nezvládnu.

To bylo poprvé, co jsem se dokázala pozvracet i přes Lexaurin a bez předchozího požití jídla. Takové zklamání a bezmoc jsem dlouho necítila. Selhala jsem. Hned, jak jsem z léčebny utekla, jsem jela za svou terapeutkou a doktorkou. Antidepresiva mi byla zdvojnásobená a připsaná další na večer. Můj starý známý Mirtazapin, tentokrát ale jen (naštěstí) v nejmenším množství. Beru ho chvíli přes týden, dva měsíce jsem abstinovala a pořád to není ono. Každé ráno se cítím jako kdybych prokalila celou noc. Nezbývá mi nic jinýho než čekat, až si prášky spolu sednou a spoléhat, že mi do té doby bude stačit hodina týdně terapie. Proč jsem napsala, že jsem abstinovala? Protože to teď porušuju. Zas dělám něco, o čem vím, že bych neměla. Skoro  by to vypadalo, jako kdybych si škodit chtěla.

Chtěla jsem to zakončit větou, že jsem asi taková, ale po hodině mi došlo, že je to přece blbost. Nebyla jsem vždy taková, ale i přesto je ze mě kotě, které sedí v koutě.  Před rokem jsem napsala Seznamte se, blázen. Teď mám pocit, že píšu jinak, že jinak formuluju věty a celkově, mam z toho jiný pocit, než jsem měla tenkrát. Chtěla bych dokázat zhodnotit, zda je to subjektivní dojem či nikoliv. Terapeutka mi řekla, že svou postavu a váhu nemám posuzovat podle toho, co vidím v zrcadle, protože se vždy uvidím svým pohledem. Ať se hodnotím podle oblečení. Měla pravdu. Ve chvíli, kdy jsem si přišla oplácanější, mi moje oblečení bylo pořád volnější. Co když je to tak se vším? Opravdu si dokážu vytvářet o sobě tak silné iluze, že jsou mou realitou?

Zpověď (4.7.2018)

Začalo to depresí, která mi i přes jednu hospitalizaci a roční léčbu přinesla do života úzkosti a paniky. Tyhle věci sebou nesou řadu dalších život negativně ovlivňujících sraček. Asi proto jsem první léčbu vzdala. Viděla jsem, že i přes „snahu“ se pořád brodím ve větších sračkách. Všechno ovlivňuje všechno a na to chci navázat v následujícím svěření. Deprese u mě spustila úzkosti, které u mě spustily paniky. Kvůli úzkostem a panikám jsem začala být asociální a tím ještě víc depresivní. V důsledku toho se zhoršovaly i úzkosti a pomalu jakákoliv situace byla pro mě zátěžová. Když je člověk dlouhou dobu v takové psychické vytíženosti, začne se to projevovat i somaticky. Kromě nespavosti a věčné únavy, to u mě bylo v krajních případech zvracení.

Zvracení se časem stalo rutinou, která se stupňovala. Poprvé jsem z úzkosti a panik začala zvracet od začátku minulého roku, ale v poměrně dlouhých intervalech, kdy jsem byla vytržena ze své komfortní zóny a sešly se mi snad všechny spouštěče v jedné chvíli a na jednom místě. Ale od léta to začalo být častější a častější. Od začátku roku to bylo už každý měsíc, někdy i víckrát. Během necelého půl roku jsem mohla slavit týden, kdy jsem se nepozvracela, pokud takový vůbec byl. Vědomí, že mi stačí opravdu málo a začnu zvracet, mě úplně izolovalo. Jenže pak si mě tenhle stín našel i v mém bytě. Postupně spouštěčem bylo jen to, že jsem se probudila. Bylo mi zle, nemohla jsem skoro vstát z postele. Najíst se nepřipadalo v úvahu jestliže jsem někam musela jít. Tím začal začarovaný kruh hladovění, strachu z jídla a z pozvracení.

Věděla jsem, že to není dobrý, takže jsem se tím nijak netajila. Ale když mě pak náhodou viděla moje babička poprvé od zimy, rozbrečela se, že vypadám strašně a co se to se mnou děje. Měla strach. Nečekala jsem, že to bude až tak vidět, ale pozoroval to na mě snad každý. Pokaždé, když jsem volala s někým z rodiny, se mě ptali, co jsem ten den vše měla k jídlu. Ptají se do dnes. Když jsem se zvážila, zjistila jsem, že zas vážím tolik jako v deváté třídě. Jenže teď mi je 23 a to není dobrý. Přišly i dny, kdy jsem nebyla schopná do sebe dostat jediný sousto. Když už jsem se něčeho najedla, hodiny jsem musela odpočívat dokud jsem se nezbavila pocitu přežranosti a těžkosti, ze kterého se mi dělalo špatně. Úplně jsem přestala mít menstruaci, kterou jsem už do té doby měla při troše štěstí jednou za dva měsíce. Svěřila jsem se s tím své terapeutce a na její doporučení i psychiatričce.

Zítra to bude měsíc, co jsem naposled zvracela.

Byl to den, kdy jsem nastoupila na stáž v Bohnicích na dětském oddělení. V tu dobu jsem byla teprve dva týdny na nových antidepresivech. Když jsem se tam koncem zimy přihlásila, myslela jsem si, že jsem připravená vrátit se do psychiatrického prostředí jako pracovník. Že jsem se mýlila jsem věděla už před dveřmi. Věděla jsem, že z této perspektivy sem ještě nepatřím, že jsem pořád pacient a přesně tak jsem se tam cítila. Personál byl skvělý, milý, uvítal mě hezky. Hned z jedničky jsem byla poslaná na ranní poradu, kde byla hlavní staniční sestra, sociální pracovnice, primář oddělení a dva psychologové. Probírali jméno po jménu, dítě po dítěti. Jsem vázána mlčenlivostí na celý život, tudíž nic podrobnějšího říct nemůžu, ale ani to není podstatné. Podstatné bylo to, že stejně mohli probírat i mě a já nebyla schopná myslet na nic jiného. Bylo mi z toho strašně. Ani po dvou Lexaurinech jsem se nedokázala vzchopit a vzdala jsem to. Poprvé jsem se pozvracela nalačno a v tu chvíli jsem prohrála boj se sebou i se svým stigmatem. Ještě ten den jsem to oznámila své koordinátorce praxe, jela ke své psychiatričce a následující den vypověděla smlouvu na stáž. Kromě neschopenky mi zdvojnásobila antidepresiva. Od toho dne beru dvoje antidepresiva denně. Jedny na úzkosti ráno a odpoledne, druhé na nespavost a nechutenství večer. Z počátku jsem z toho byla nesvá, přišlo mi to až příliš. S tímto pocitem jsem se šla svěřit na jednu internetovou komunitu pro lidi s depresí, panickou poruchou, apod. K mému překvapení jsem zjistila, že to není nic neobvyklého a zdaleka nejsem jediná, kdo bere kombinace antidepresiv. Někomu dokonce pomohla až kombinace více než dvou druhů antidepresiv.

První měsíc léčení bylo peklo. Jestli existuje posmrtný život a půjdu do pekla, tak se navždy vrátím do tohohle období. Přála jsem si umřít každý den, aniž bych se s tím někomu svěřila. Věděla jsem sama, že takhle přemýšlet nesmím, ale neměla jsem sílu si vzdorovat. Téměř dva měsíce jsem byla v permanentní úzkosti, která nikdy nebyla tak silná. Přijde mi šílený, že jsem to vydržela, ale pak se věci tak nějak začaly urovnávat. Chvíli jsem měla obavy, že přiberu víc, než bych chtěla, protože i přes všechna negativa, musím přiznat, že se mi moje postava snad poprvé v životě líbila. I to jsem probrala se svou terapeutkou. Vyvedla mě z mylného vnímaná sama sebe. Řekla mi, jestli hubnutí nebo přibírání soudím podle svého oblečení nebo podle toho, co vidím v zrcadle. Došlo mi, že se vidím hodně zkresleně. Když jsem pomalu začínala víc jíst, najednou jsem se sobě přestávala zase líbit, ale ve skutečnosti mi oblečení bylo pořád stejně velký.

Najednou není tak těžký usínat. Jim od rána do večera, cpu se sladkým jako prase a je mi to jedno. Chutná mi to. Teď už ani neřeším jestli přibírám nebo ne, protože je mi líp. Možná se mám i dobře a strašně se mi to líbí. Vrací se mi chuť chodit ven, být v kontaktu s lidmi a trávit s někým čas, řešit píčoviny a užívat si sluníčka. Poprvé věřím, že může být líp.

(Pozn. škoda, že mi to moc dlouho nevydrželo.)


Nebudu lhát

Chtěla jsem bejt produktivní, naladila starý neznámý country a otevřela notebook na posteli. Plná myšlenek, které musím zaznamenat. V tu chvíli na mě vyskočila aktualizace. Je to pryč a už se to nikdy nevrátí. Stejně jako doba kdy mi stačila krabička cigaret na týden. Teď mi nestačí jedna na den. Kouření je nechutný a chtěla bych přestat, ale zatím ne dost na to, abych přestala. Přeci jen je to jediná neřest, kterou jsem si ponechala, a to jsem vždy byla velká hříšnice. Za poslední týden jsem pocítila zatím největší odezvu na mé psaní, až mě to trochu děsí. Prej by bylo hezký držet mou knížku v ruce. Taky by se mi to líbilo, ale asi to nefunguje tak, že si řeknu – teď napíšu knihu. Na základce jsem za slohy měla vždy jedničky a cítila jsem se vážně pyšně, když je pak učitelka četla celé třídě s intonací hladící po duši. Nemyslím si, že to někoho jinýho kromě učitelky zaujalo. Chtěla jsem tenkrát napsat knížku o kouzelné říši a neexistujících tvorech. Napsala jsem možná jeden odstavec než mě to přešlo. Podruhé jsem jí chtěla napsat na střední o politice. Chystala jsem se poprvé k volbám a začala sledovat naší politickou historii a aktuální dění. To jsem napsala už několik stránek, ale nakonec jsem zůstala zamotaná ve vlastních myšlenkách. Jaká ironie, že přesně na tom dnes stavím celý svůj spisovatelský pokus. Nemyslela jsem si ani, že jednou budu psát a budu mít tolik čtenářů. Je to hezký.

Ležím ve svém dětském pokojíčku. Cítím se tu jako kdyby mi byl těsný, ale já přece dávno už nerostu. Je dost prázdný. Měla jsem všude spousty věcí. Památky a vzpomínky na kdejakou kravinu, po odstěhování jsem si něco odvezla a zbytek vyházela. Ztratilo to pro mě hodnotu a teď je z mého pokojíčku jen místnost na přespání. Na můj vkus dost holá a chladná místnost bez ohledu na pokojovou teplotu. Je mi z toho trochu smutno. Vracím se sem ráda, ale jsem tu nerada. Tohle je poprvé, co se tu něco snažím napsat a od prvního slova v tom vidím tu nucenost. Nemám co říct a co jsem říct měla, to jsem zapomněla. Teď jsem po aktualizaci a nová verze nemá co nabídnout.

Tak se cítím i v jiných situacích. Sem tam se mi ozve někdo, komu jsem dřív říkala kamarád. Chtějí mě vidět a já nevidím důvod proč. Je to taková doba. Dost dlouhá na to, aby se z nás stali naprostí cizinci. Nestojím o navazování starých kontaktů. Možná ze zvědavosti se k tomu někdy dokopu, ale vím, že mi nemají už co dát. Co mohli, to jsem si dávno vzala. Tohle mi šlo vždycky a tak nějak samo od sebe. Jsem zvyklá dostávat to, co chci a ani se nemusím moc snažit. V takových chvílích si přijdu jako někdo jedinečný, komu je dáno něco vzácného. Ale je to nebezpečné, protože na tak snadný zisk se lehce zvykne a těžce abstinuje. Abstinuji snad už ve všem, ale tohle a cigarety bych si ráda ponechala. Chci žít s jednou krabičkou na den a s jedním velkým úspěchem za život. V čem uspět, toť otázka.

Nechci si nic plánovat, alespoň ne dlouhodobě. Nemá to smysl. Naučila jsem se žít s přibližnou představou kam mít namířeno na další rok, maximálně dva dopředu a to stačí. Co bude dál je jen plán B, kdybych přežila. A tím je zbytečné se zatěžovat, pak člověk nemá být na antidepresivech nebo drogách v tak rychlý a až příliš svobodný době. Pořád se plácám ve sračkách, protože si nemůžu vzpomenout, o čem jsem to chtěla psát. Zaznamenávám zbytečnej myšlenkovej potok. Jsem teď asi až moc spokojená se svým vlastním vývojem v terapii a navíc pořád víc zamilovaná, ale to nikoho nezajímá a mně se o tom taky nechce mluvit.

Budu ti vyprávět o tom, jaký jsem měla den. Dneska měla moje babi sedmdesáté narozeniny. Když sedmdesát slavil děda, tak za měsíc umřel. Bylo to poprvé, kdy jsem ztratila někoho z blízké rodiny. Poprvé jsem viděla tátu plakat. Strašně to bolelo. Občas na něj myslím a říkám si, jak mě asi vnímal. Pamatuji si, jak se zlobil když mě měl ráno odvézt na vlak do školy a já se vymlouvala, že mi není dobře, abych nikam nemusela. Byla jsem nejhorší typ pubertálního fakana. Když babi slavila padesát, na louce pod barákem jí sekačkou vysekal nápis 50 a uspořádal obrovskou oslavu. Skoro si to nepamatuji, byla jsem moc malá, ale dnes jsem se dívala na fotky z toho dne. Stejně tak jsem se dívala na babi a viděla, jak jí chybí. Radši by nic neslavila. Podle mě tu oslavu udělala jen ze slušnosti k lidem, které pozvala. Protože tak to tady lidi mají. Hledí víc na mínění druhých než na sebe. Vyloženě se těším na den, kdy na mě někdo naběhne s výčitkami za nějakou píčovinu, protože mám připravenej proslov o tom, jak moc mam u prdele, co si kdo myslí a tisíc nerozbitných argumentů, proč tomu tak je a je to v pořádku. Chtěla bych aby to tak měl každý. Pak by naše rodina nebyla roztrhaná na kousky, lidi by řešili věci přímo s dotyčnými a nedělala by se žádná trapná divadýlka a zbytečný obcházení pravdy. Hlavně se na fotce usmívat. Je mi blbě ze všech. Nechci už nic psát.

O tři dny později.

Vrátila se mi kamarádka z Ameriky. Ano, taky mám kamarádku. Ale ona je spíš sestra, znám se s ní celý život, každá jsme úplně jiná a přesto si budeme vždy rozumět. Ráda s ní trávím čas. Baví mě jak je jiná, jak neřeší ty věci, které řeším já. Pro mě je to vždy takové odreagování. Užívám si být na pár hodin pitomou pipinkou. Proseděly jsme spolu celou noc. Zas jsem porušila abstinování a pila. Nezlobím se na sebe, už jsem si dokázala, že dokážu situace zvládat bez pití a nepřijde mi nic špatného na tom, se napít ze společenských důvodů. Nebo ne?

Nechápu, že mě nikdy dřív nenapadlo si venku na zahradě pustit nahlas vážnou hudbu. Na světě pro mě existuje pár pomyslných Bohů. Jsou skuteční, znám je. Jedním z nich je Jarkins. Delší dobu nejsme v kontaktu ani se nevídáme. Kdyby umřel nebo odjel do ciziny, nejspíš se to nikdy nedozvím. Přesto ho považuju za své božstvo a patří do mého života, je mou součástí. Dnes se mi z ničeho nic ozval. Vlastně to nebylo z ničeho nic, četl můj poslední článek, který mu připomněl, že i já jsem jeho součástí. Udělalo mi to radost. Hned jsem mu volala a ujistila jsem se, že je to jeden z těch lidí, se kterými si nemusíš denně psát co je novýho a jaký si dneska vysral hovno. I tak si s ním vždy budu mít co říct a budeme naladěni na stejné vlně, aniž by to bylo nucený.

Právě tak to mám s většinou lidí, musím se nutit a nebaví mě to. Většina lidí mě nezajímá. Jste mi u prdele. Jarkins se mě ptal, jak to dělám, že dokážu napsat o H., že je jak fotr když je ve stejné místnosti. Jak se dokážu ponořit jen do psaní a nevnímat okolní svět. Je to tím, že jsem se naučila mít svůj vlastní svět a ten si nenechám nikým narušovat. Je jedno, kdo by se mnou byl v místnosti, jsem ve své dimenzi a když nechci, tak do ní nikdo nepronikne. Sama rozhoduju kdo do mého života patří a tak je to správně. Je mi líto lidí, kteří to tak nemají, ačkoliv věřím, že jsou mnohem šťastnější než já. Pro mě není život o tom, aby byl šťastný. Zavzpomínala jsem si jak jsme se poznali. Oslovil mě. Zaujala jsem ho a chtěl se mnou tvořit, protože ve mně spatřil potenciál i když mě nikdy neviděl. Mohl by být spisovatel. Napsal mi tenkrát obrovskou zprávu, asi jednu z nejdelších, co jsem kdy dostala. Podobně dlouhou jako tu dnešní. Znala jsem ho už dřív, věděla jsem o něm a o jeho tvorbě. Líbila se mi a obdivovala jsem ho. Na tohle mám vážně kliku. Lidé, které obdivuji, mě sami vyhledávají a nakonec mě vždy najdou. Ani se nemusím snažit. Jako kdyby to tak být mělo a já to věděla už s předstihem. Nebudu lhát, i H. jsem znala dávno předtím, než jsme se potkali. I jeho jsem obdivovala a byla jsem jeho fanynka. Nijak jsem tomu nešla naproti, nechala jsem, ať se to stane samo. Je víc lidí, který by mohli říct, že jsem jejich fanynka. Ale já nejsem ten typ, co to o sobě svému favoritovi musí hned říct. Naopak, jsem taková tajná fanynka a nemám potřebu svůj obdiv jen tak prvoplánově vyjadřovat. Proč bych měla.

Všechny tyhle propletené osudy do sebe perfektně zapadají a dláždí mi cestu dál, i když je trnitá, pořád je to součást plánu. Všechno, čím jsem si prošla a co mě ničilo. Tak to mělo být. Věděla jsem to i v tu chvíli a vím to stále. Alespoň něco mi v životě dává smysl. Akorát poslední dobou mám pocit, že zas potřebuji něco víc, něco nového. Dlouhou dobu stojím na stejném místě a i když to pro mě znamená, že mi začíná být dobře, paradoxně to mě tíží nejvíc. Jsem tu sama už přes týden a i když mám právě hezkou chvilku, kdy sedím v trávě a poslouchám vážnou hudbu, stejně mi není hezky. Ponořila jsem se do úvah plných rozepří a nevím jak se z nich vymotat. Nebudu lhát, jednoduše se rozhoduju, zda pokračovat v léčbě a zakládat blog na svém posunu a podpoře ostatních lidí za cenu, že to pro mě samotnou bude stát za hovno, nebo zda se na všechno vysrat, poslat se zpátky do pekla a kurevsky si to užít. Jsem strašně nevděčná vůči sobě i svému okolí. Život se mnou musí být hroznej, to vím. Kolikrát jsem litovala H., že to se mnou všechno musí snášet. A teď když nám hrozí, že se budeme mít jen krásně, jsem z toho vyděšená a nenápadně i před sebou samotnou začínám vyhledávat způsoby, jak to obejít. Proč nejde ubližovat sobě tak, aniž by to ubližovalo ostatním. I přes ten relativně šťastný život, co mám a co mě čeká, mi nejde se zbavit pocitu, že jsem stvořená pro utrpení a skvělej sex.


Jednou

Jednou jsem si nevzala prášek a hned jsem jednou nespala celou noc. Ale proč se teď cítím jako na dojezdu, to nevím. Probdít tolik hodin a být jen se svými střízlivými myšlenkami na mě působí stejně jako profetovaná noc za mlada. Říkám za mlada, ale není to zas tak dávno. Možná proto se mi pořád vrací chuť si ulítnout. Šlápnout vedle a v tu chvíli nelitovat.

Měla jsem dneska vstávat do práce s H a věděla, že nevstanu když neusnu co nejdřív. Stejně jsem se nijak významně nesnažila usnout. Přišlo to až chvíli před jeho budíkem, možná kolem šestý ráno. Věděla jsem, že mě budit nebude když uvidí, že jsem úplně tuhá. Jenže mě vzbudí vždycky když vstává. Málokdy se stane, aby odešel z bytu a já o tom nevěděla. Dělám, že spím a nevnímám to. Nehraju to před ním, ale před sebou. Probudila jsem se pořádně až po obědě. Napsala jsem mu, že si dám kafe a dorazím. Kafe nepiju a i tak mi to trvalo přes dvě hodiny. Mezitím se mě zeptal, jestli s ním večer půjdu se podívat na jednu akci na Náplavce. Hned jsem to odkývala aniž by se mi tam chtělo. Musím už zvednout prdel a jít do sprchy, ať se trochu proberu. Jsem ve sprše aniž by se mi chtělo sprchovat. Dělám věci, co nechci dělat a zakazuju si to, po čem toužím, abych pak nelitovala. Pak po nocích jako byla tahle lituju, že ty věci nedělám a sním o lidech, kteří je dělají místo mě. Fascinují mě.

Třetí den poslouchám dokola jednu písničku. Představuju si jak při ní tancuju u tyče a dělám striptýz. Jak H. sedí na pohovce a já se k němu po čtyřech ladně plížím. Chci se hýbat do rytmu té písničky. Probouzí ve mně lolitu a mně se to líbí. Šílím z toho. Chci být lolita. A tak jsem dnešní noc strávila převážně sledováním holek, co tyhle věcí dělají. Představovala jsem se na jejich místě a záviděla. Chtěla bych je mít alespoň ve svém životě, abych to z nich mohla nasávat. Jsem skromná a to by mi stačilo.

V hlavě mi plula série představ, ale něco mě z nich opakovaně vytrhlo. Byla tma a ticho, slyšela jsem zvuky, ale neviděla pohyb. Nevěděla jsem co to je. Nejdřív jsem slyšela padat flašku, pak šustění papíru, zvuk hýbajících se žaluzií. Napadlo mě, že by to mohl být vítr, i když skoro nefoukal, tak jsem šla tiše zavřít všechna okna a připadala si jako magor. Jenže ty zvuky slyším dál. Jsem magor. Jednou si nevezmu prášek a mám slyšiny. Nevadí, chtěla jsem jen dál snít s otevřenýma očima. A tak jsem snila a zvuky ignorovala.

Píše mi H. jestli už jedu za ním a ať si neberu kalhotky. Včera mě seřval, že nechodím do práce. Jestli si představuju celý prázdniny doma kreslením mandal, tak se pletu. V tu chvíli jsem byla nasraná, přijde mi jako fotr. Nechci aby mi někdo říkal, co mám dělat. Obzvlášť když to chci dělat sama, pak se mi chtít přestává. Chci chtít sama od sebe. Nechci si s nim povídat, čekám až usne a dívám se na pohádku od Tima Burtona. Ta mě obměkčí a chci se tulit. Dívám se jak spí, jak dýchá. Každej vypadá nevinně, když spí.

Vzpomínala jsem na naše začátky. Tyhle vzpomínky mám ráda. První rande jsme si povídali o sebevraždě na vyhlídce a pak propili a propovídali celou noc. Na druhým jsme se šli projít na Nuselák. Chtěla jsem vidět most sebevrahů. Po cestě tam mě poprvý vzal za ruku jako svojí holku a mně nevadilo, že už jednu holku měl. Jednou jsme pili v autě a já ho natáčela za jízdy jak střílí z okna. Jednou nechal střílet i mě. Bylo to skvělý. Než jsme šli dneska do postele, dívali jsme se na dokument o Columbine, kterej jsme viděli už stokrát. Je pořád stejně fascinující a nutí mě přemýšlet. Povídali jsme si o tom přes hodinu, než začal bejt fotr.

Už hodinu sedím u kafe, který nepiju. Hovno slyšiny. U okna leze zasraný saranče. Tahle svině tu dělala bordel a schízovala mě. Nejdřív jsem se ho lekla a chtěla zabít. Vzala jsem sklenici od okurek a zavřela ho do ní. Připomnělo mi to jak jsem jako malá chytala pavouky, chvíli je krmila a pak zabila. Dělala jsem to tak dlouho, dokud jsem neměla tolik sklenic plných mrtvých obrovských pavouků, až mě to vyděsilo na tolik, abych z nich začala mít strach. Od té doby mam strašný strach z pavouků.

Jednou jsem jela s H. autem. Upozornila jsem ho, že je v autě malej pavouček, aby se ho okamžitě zbavil. Podcenil můj strach a ze srandy ho po mně hodil. Bez menšího zaváhání jsem vyskočila z auta.

Nechci se bát už ničeho dalšího, tak jsem mu do sklenice položila borůvku a list od ředkvičky, že se společně nasnídáme. Ať alespoň někdo má hezkou snídaní, když já snídám dehet z cigaret a zapíjím to kafem, který nepiju. Nechci ho zabít, chci si ho nechat. Mam zvláštní pocit, když mám možnost se o něco starat. Okamžitě jsem ho začala mít ráda. Mám tendenci přilnout k věcem a bejt na někom nebo na něčem závislá. Na H, na snění, na závislostech. Jednou bych chtěla bejt tak bohatá, abych mohla bejt závislá na kokainu.

Jdu ze sprchy a najednou všechno dělám strašně rychle. Sice se mi pořád nikam nechce, ale musím se vrátit zpátky nohama na zem, vzít si prášek, zas jednou plnit svou roli.

(Večer jsem saranče vyhodila z okna.)


Doma

Přemýšlíš někdy o rozsvícených světlech v oknech, které vidíš ze svého okna? Jací lidi tam žijí, co zrovna dělají a jak to, že skoro o půlnoci ještě nespí? Jestli koukají na televizi, mají pozdní večeři, mají sex, hádají se nebo vedou podobný rozhovor jako zrovna já teď se svým klukem? To poslední asi těžko. Čím později je, tím méně oken září, ani jedno nesvítí stejnou barvou. Dívá se někdo takhle i na světlo mého okna? A jak se ty lidi vůbec cítí, na co myslí a jsou tam doma? Jak dlouho tu žijí? Měsíc, dva nebo po tři generace či i víc? Takových otázek bych mohla pokládat spousty, možná až do rána a nedělalo by mi to problém. Ale jedna z nich mi v hlavě leží nejvíc. Jsou tam, za těmi okny, doma? Doma, domov…

Slova, která hřejí u srdce, vyvolávají smutnou melancholii, ale i jak příjemnou, tak nepříjemnou nostalgii. Každý někde vyrůstal, někdo měl to štěstí (podle mě), že na jednom, stálém místě jako já, pro někoho domov bylo přesouvajícím se místem. V každém případě to má být útočiště, místo, kam se vždycky můžeš vrátit, ať se stane cokoliv, ať uděláš cokoliv. V ideálním případě je to zázemí, které poznáš už podle vůně. Má kouzelnou atmosféru. Ať už je to čerstvě dovařenej oběd, aviváž, který používá máma nebo lak na auto, který používá táta. Místo, kde máš vždycky vypraný oblečení, roztříděný ponožky, plnou ledničku, teplo a spousta dalších maličkostí, které máme tak rádi, aniž bychom si to v tu chvíli uvědomovali, protože to bereme jako samozřejmost. Ale co když tomu tak není, jak moc se nás to dotýká, to nám řekne kdo, co s tím máme dělat a vůbec, máme s tím něco dělat?

Mám z toho sklíčený pocity, které mě lehce pálí v jícnu společně s whiskey, kterou teď popíjím. Tak jako každý večer bez ohledu na víkendy nebo všední dny, trvá to pár týdnů. Jako bych si tím něco chtěla kompenzovat nebo alespoň otupit ten pocit prázdnoty, kterým mě naplňuje můj nový zdánlivý domov. Zapaluju cigaretu, další, jako vždy, když něco piju, abych si dala pár vteřin na zkrocení rychlých a nesoustavných myšlenek, co se mi právě honí hlavou, a to všechno jen proto, že jsem si vzpomněla a zamyslela se nad tím sladkým slůvkem domov.

Chtěla bych ti toho říct víc, ale dřív nebo později bych se v tom sama začala ztrácet a nedovolím si po tobě chtít, aby ses snažil mě pochopit nebo se mnou soucítit, i když třeba tušíš, jak se cítím. Teď mě to svádí ke kecům typu važte si domova, važte si rodičů, buďte rádi za to, co mátě, vždycky je někdo, kdo je na tom hůř. Ale ruku na srdce, koho zajímá, že se má někdo hůř, když zrovna tobě je teď na píču, že? Každý má myšlenky, za které by se styděl, každý jsme za svým oknem někdo jiný, protože tam nemusíme splňovat žádnou očekávanou roli. Kdo si ty, když se nikdo nedívá? 

Na protější bytovce mezitím pozhasínala většina oken, už svítí jen dvě a na pochmurné atmosféře přidává pouliční lampa osvětlující prázdný, chladný, betonový chodník. Skoro každej den po něm chodím, skoro vždy na něm potkám několik lidí. Někdy ty samé, někdy tváře, které jsem nikdy předtím neviděla. Aniž bych jim věnovala větší pozornost, někdy mě napadá jestli si v téhle části Prahy připadají jako doma nebo je to jen další náplava, stejně jako já.

Kde je doma, když už ani doma se necejtim jako doma? Když jsem se odstěhovala od rodičů, říkala jsem si, že doma je tam, kde se ti nejlíp sere. Najednou se mi sere dobře všude, ale už se nikde necejtim jako doma.Jít bydlet je nejdřív strašně super, můžeš co chceš a kdy chceš a cejtíš se fakt dospěle. Po víc jak roce „svobody“ na mě dolehla celá tíha dospělosti a dala bych všechno za jedno kakao od mámy do postele. Jenže doma už neni doma a máma tam taky už neni. Co teď?

23.7.2017

Všechna okna zhasla.

Poslední, co tu zůstalo zářit je osamělá, tak osamělá lampa, o který teď stejně nikdo neví, a tak nějak si připadám i já.


Venku

Všem sice často tvrdím, že věčně nemam na něco čas. Nemam čas jít na cígo, jít na jídlo, jít jen tak ven, jít na návštěvu, do kina, na akci, do klubu a občas i do školy. Ve skutečnosti spíš nemam důvod ten čas tomu věnovat, nebo sílu? V takových chvílích ráda sedám na parapetu, jen se koukám ven a kouřím jednu za druhou. Bez ohledu na to kolik je hodin nebo jaký je počasí, vždy pozoruju téměř totožný scénář, kde se jen mění herci. Občas jsem svědkem vyhrocených mileneckých situací, opileckých sporů i radovánek, ale většinou jde jen o procházející, kteří mou pozornost přitahují jako magnet.

Někdo jde se psem, starší pán sedí na lavičce a čte si noviny, pod okny se slezou svalovci bavící se o svých pro mě komických zážitcích s holkami a někdo jen tak projde. Zajímalo by mě odkud mají namířeno a kde je jejich cíl, proč tam jdou, proč jsou takhle oblečení a co se jim asi honí hlavou. Jestli o tom vůbec někdy přemýšlí, že jsou vlastně postradatelnou součástí společnosti, ale přesto někde je někdo, koho dokážou zaujmout jen svou denní rutinou, která je ojedinělá. Podle mě málokoho, každý si hledí své existence a svého důvodu, proč se zrovna vyskytl v dohledu z mého okna. Taky bych to chtěla umět.

Nikoho nesoudím, jen se dívám a přemýšlím nad tím, že to, co vidím je podle mě součást normálního života, kterou neznám. Neznám jí, protože jsem nahoře schovaná za oknem, schovaná před potencionálními sledovateli a hlavně, před životem. Někdy mě napadne jestli si mě někdo všimne a jak asi působím, jestli vypadám jen jako mladá holka, která tajně kouří z okna když nikdo není doma, nebo někoho napadne, že být tam dole pro mě znamená postavit se problému. To asi těžko. Když se rozhlídnu, okna jsou prázdná.

Od neškodného a fascinujícího pozastavení se nad světem pod okny, jsem se nechtěně dostala zase k sebelítosti. To mě však přivádí k poměrně čerstvě zapsané myšlence a zároveň k otázce, kolik lidí může mít podobné pocity i přes to, že v davu se stávají víceméně neviditelnými?

Proč nemůžu mít všechno, co mam v hlavě, napsaný na čele, abych pak nemusela nikomu nic vysvětlovat. Proč se tak tvářím, proč se tak chovám, proč nejdu na kafe nebo abych prostě nemusela bejt smutná, že nikdo nevidí, jak mi je, jak se doopravdy cítím?

18.09. 2017


Smutná filozofie

V prvním semestru jsem měla filozofii a etiku jako povinný předmět a i když jsem od toho nic neočekávala, je to ta nejnudnější vědecká disciplína s jakou jsem se kdy setkala. Přijde mi naprosto kontraproduktivní cpát si do hlavy myšlenky cizích lidí, přesto mě to dovedlo k zamyšlení se. Spousta filozofických teorií se zabývá smyslem života.

Když to vezmu z učebnicového hlediska, tak na pomezí filozofie a psychologie se rozlišují tři základní potřeby lidi. Freud lidský život rozdělil do období podle způsobu uspokojování, neboli touhy po slasti. Adler zas podle životního stylu. Až v první polovině 20.století přišel Frankl s novým pohledem, který bádá po potřebě naplnění smyslu života. Kdybych chtěla vypadat vzdělaně a intelektuálně, mohla bych se na několik stran rozepsat o psychoterapeutické metodě vyvinuté Franklem, logoterapii zabývající se právě smyslem bytí, což mi přijde zbytečné. V kostce řečeno je to metoda, pomocí které terapeuti pomáhají klientům naučit se neptat se na smysl života, ale žit svůj život, který pak klientovi jeho smysl ukáže sám. Už teď můžeš tušit, že já bych mohla být ukázkovej klient, nicméně to pořád není důvod proč o tom vlastně píšu.

Zaráží mě, že mezi tolika věhlasnými filozofy od Platona až do dnes, se ještě nikdo do hloubky nezačal zabývat myšlenkou, že smyslem života je nemít smysl, aniž by nebyl označený za pesimistu jako třeba Schopenhauer nebo Kant. Někomu stačí budovat kariéru, získat své zázemí, založit rodinu a vychovat z dětí dobré lidi, zasadit strom a vidět ho růst, bla bla bla. To je všechno sice až poeticky krásné, ale co když jsou tu i lidi, jejichž poselstvím je žít v depresích, protože to jediné je to, co je naplňuje? Prázdnota. Představa, že mám v životě vše, co potřebuju pro šťastné dožití, je pro mě upřímně děsivá. Vědět každé ráno po probuzení co budu v ten den dělat, že večer zas přijdu domu a půjdu spát do stejné postele, vedle stejného člověka, ve stejný čas, mít sex v pravidelných intervalech, vařit dokola pět stejných jídel a další ráno zas vstávat do té samé práce stejně jako po zbytek své existence, je noční můra každé zlomené kreativní duše.

Ze zkušenosti vím, že krasných chvílí si dokážu vážit jen když jsou zasloužené, vytrpěné a to, že mě bude trápit co mam udělat k večeři nebo že mi došla Okena, na to fakt zvědavá nejsem. Naopak žít v nejistotě, bejt nucená neustále přemýšlet a plánovat každej krok v před, kterej může znamenat deset kroků zpátky, bát se, že jednou přijdu domů a budu mít vyházené věci z okna, to je něco vzrušujícího. Je to adrenalin, kterej prožiješ v danej moment a v tu samou chvíli cítíš, že jsi, a uvědomíš si, že ty roky na antidepresivech a noci v slzách, za takovej okamžik stojí. Možná to působí svým způsobem sebedestruktivně, ale mít svůj smysl nemít smysl, mi přijde pořád přínosnější, než se doopravdy sebepoškozovat (nebo opak jen nepřipustím). Označila bych to asi jako smutnou filozofii.