Panická porucha

Občas pocítit strach nebo úzkost je normální a dokonce v konkrétních situacích i nutné. V případě možného ohrožení díky těmto emocím dochází k vyostřování smyslů, mobilizaci energie a pomáhají organismu se případně bránit, utéct či se vyhnout potencionálnímu nebezpečí. Patří k přirozenému pudu sebezáchovy. Proto je v určité míře úzkost i strach pro člověka důležitou součástí a podle některých výzkumů zvyšují lidský výkon a motivaci. Proto se říká, že lide v bezprostředním ohrožení života někdy dokážou nadlidské věci, ať už jde o přemožení silnějšího útočníka nebo překonání vlastních fyzických možností. Napadá mě případ chlapa, kterému přístroj amputoval obě ruce a on sám došel domů a zvládl jazykem vytočit číslo a zavolat si záchranku.

Pokud ovšem přeroste určitou míru, kdy bude nadměrně častá, nadměrně intenzivní nebo se začne vyskytovat v nepřiměřených situacích, začíná negativně ovlivňovat běžné fungování. To pak vede k vnitřnímu pocitu nepohody, zmatku v sobě samém a vrcholí až panikou. Každý zdravý člověk může ojediněle zažívat panické záchvaty (např. Jednou za několik let).

Panická porucha je chronické psychiatrické onemocnění, které patří k celkem častým a zároveň poměrně vážným psychickým poruchám. Jde o velmi intenzivní návaly strachu a úzkosti, které nejsou reálně podmíněné. To znamená, že ve skutečnosti jedinci nehrozí žádné reálné bezpečí, ale jedinec si ho i třeba nechtěně vsugeruje. Dochází k tomu zejména pokud se ocitá v situaci, kdy už panický záchvat, nebo-li panickou ataku, zažil a podvědomě či vědomě očekává stejný prožitek – to se pak nazývá anticipační úzkost. Průběh ataky je velmi prudký, během chvíle se z pohodového stavu dokáže stát stav naprostého zoufalství a pocitu ohrožení, úzkosti, nevolnosti a graduje až k fyzickým projevům.

Během panického záchvatu dochází zejména k pocitu ztráty kontroly. Postižený má strach z omdlení, z pozvracení, ze ztráty sebeovládání, ze zešílení nebo ze smrti. Člověk může rozvinout strach, že je vážně duševně nebo tělesně nemocný, např. že je blázen nebo má infarkt. Obvykle průběh záchvatu trvá od 5 do 30 minut, ale ve zvláštních případech i déle.

Ataka odeznívá ve chvíli, kdy se jedinec dokáže sám uklidnit nebo se dostane od zdroje nebo-li spouštěče jeho ataky, což může být pro většinu lidí normální všední situací, ale pro jedince s touto poruchou třeba i jízda v MHD nebo nákup v obchodě. Po záchvatu někdy zůstává třes, napětí a vyčerpání nebo naopak dojde k uvolnění. Největším problémem této poruchy je, že ovlivňuje následné chování. Člověk se snaží ze situace utéci, později se vyhýbá místům, kde paniku prožil nebo má strach, že by se mohla znovu objevit. Tento začarovaný kruh vede k asocializaci a člověk pak preferuje izolovanost ve své komfortní zóně než společenským aktivitám, což vede k rozvinutí agorafobie, o které si povíme v dalším článku.

Většina lidí trpících panickou poruchou mají svou metodu, medikaci či člověka, díky kterým dokáží tyto záchvaty „zvládat“. Přestože se obávají tělesného postižení, mívají zkušenost, že po psychickém zklidnění dochází k odeznění paniky a tím i ke zmizení fyzických projevů. Typické uklidňující léky na panické ataky jsou diazepam, alprazolam nebo bromazepam. Obavy, starosti a úzkost vedou osoby trpící poruchou k hledání pomoci a ujišťování. Konkrétní pomoc ani ujištění však nepomohou, protože příznaky paniky jsou natolik silné, že postižený bývá přesvědčen, že mu všichni lžou nebo nejsou dostatečně empatičtí, aby jeho potížím dokázali porozumět. Tím paradoxně dochází k nárůstu úzkostí.

Panická porucha se objevuje dvakrát častěji u žen než u mužů. Nejčastěji se objeví mezi 15. a 25. rokem a 45. až 55. rokem. Závažnost panické poruchy spočívá právě v neočekávanosti záchvatů, které pacienta výrazně omezují v každodenním fungování. Pokud není panická porucha adekvátně léčena, přetrvává dlouhodobě asi u čtyřiceti procent pacientů. Riziko sebevraždy je vysoké – sedm procent (u deprese je pouze o půl procenta vyšší). Opakované záchvaty mají vliv také na náladu, která se zhoršuje. Pokud dotyčný trpí zároveň panickou poruchou a depresí, pak se míra sebevražednosti zvyšuje až na dvacet procent.

Pokud Tě tento článek zaujal a máš zájem nahlédnout více pod povrch, zde jsem připravila rozhovor s osobou trpící panickou poruchou a na konec přidávám svůj vlastní zápis, jaká je pro mě cesta tramvají.

Ještě nejsem ani u dveří z bytu a už jsem nervózní. Nevím co na sebe, všechno je nepohodlný, nelíbí se mi to a je to nepříjemný. Zvolím diskrétní outfit, všechno černý a přiměřeně teplý, aby mi nebyla zima, ale ani horko. Vycházím, ve dveřích ještě třikrát kontroluju jestli mam všechno, stejně si myslím, že jsem něco zapomněla. Nejedu výtahem, jdu po schodech. Na recepci je klient, tak ani nepozdravím recepční jako vždy, protože mě zaskočila jeho přítomnost. Od baráku jdu rovnou do trafiky pro lístek a cigára, vždy se ptá jestli modrý nebo zelený, nikdy nevím jaký, tak řikam, že je to jedno. Rychlým tempem vyrážím nesmyslně zadním východem na ulici, jako bych mířila na zastávku, která je dál a ze který jsem si neplánovala jet. Tak divně kličkuju mezi bytovkami abych se nasměrovala na tu správnou. Jedna tramvaj ujíždí když stojím na přechodu. Na zastávce si zapálím a sleduju horizont střídavě s časem na mobilu, každá minuta je věčná. Už jede a já nemam dokouřeno, nevím kam to típnout, aby mě nikdo nezjebal. Nastupuju, štípám lístek, kde je volný místo? Kurva, nemam vodu!!! Začíná mi být horko, bunda i mikina na mně těžknou a vzduch má nepříjemnou pachuť. Cítím jak se potím po celém těle, snažím se nenápadně zhluboka dýchat, hned po jedné zastávce přebíhám úplně dozadu na lepší, schovanější místo. Stejně mam pocit, že se někdo dívá, že je vidět, že se něco děje. Horko je mi pořád větší, skoro hořím a najednou mrznu a cítím, že jsem stihla nastydnout na močák od té chvíle, co jsem odešla z bytu. Nemůžu dýchat. Bože. Já nemůžu dýchat. Dělá se mi zle a motá hlava. Uklidni se, zvládneš to. Jedu asi pět minut, každá je věčná a čeká mě hodina. To nedám, chci domů. Po deseti minutách si vedle mě sedne pán, přijde mi mohutný. Je tak velký, že mam pocit jako by mě tu úplně zablokoval. Cítim tíseň. Potřebuju se napít vody a nadechnout. Je tu pořád víc lidí a jsou hluční, pořád se někdo dívá. Vzdávám vnitřní boj a chci si vzít prášek, ale nemůžu ho nahmatat, je někde na dně batohu pod všemi věcmi a mně je trapný hledat dlouho, že si toho někdo všimne a pozná, že se něco děje. Nechci přitahovat pozornost, tak přestávám hledat. Sedím, ani se nehnu, koukám z okna, vnitřně umírám a přeju si být neviditelná.

6.10. 2017


Venku

Všem sice často tvrdím, že věčně nemam na něco čas. Nemam čas jít na cígo, jít na jídlo, jít jen tak ven, jít na návštěvu, do kina, na akci, do klubu a občas i do školy. Ve skutečnosti spíš nemam důvod ten čas tomu věnovat, nebo sílu? V takových chvílích ráda sedám na parapetu, jen se koukám ven a kouřím jednu za druhou. Bez ohledu na to kolik je hodin nebo jaký je počasí, vždy pozoruju téměř totožný scénář, kde se jen mění herci. Občas jsem svědkem vyhrocených mileneckých situací, opileckých sporů i radovánek, ale většinou jde jen o procházející, kteří mou pozornost přitahují jako magnet.

Někdo jde se psem, starší pán sedí na lavičce a čte si noviny, pod okny se slezou svalovci bavící se o svých pro mě komických zážitcích s holkami a někdo jen tak projde. Zajímalo by mě odkud mají namířeno a kde je jejich cíl, proč tam jdou, proč jsou takhle oblečení a co se jim asi honí hlavou. Jestli o tom vůbec někdy přemýšlí, že jsou vlastně postradatelnou součástí společnosti, ale přesto někde je někdo, koho dokážou zaujmout jen svou denní rutinou, která je ojedinělá. Podle mě málokoho, každý si hledí své existence a svého důvodu, proč se zrovna vyskytl v dohledu z mého okna. Taky bych to chtěla umět.

Nikoho nesoudím, jen se dívám a přemýšlím nad tím, že to, co vidím je podle mě součást normálního života, kterou neznám. Neznám jí, protože jsem nahoře schovaná za oknem, schovaná před potencionálními sledovateli a hlavně, před životem. Někdy mě napadne jestli si mě někdo všimne a jak asi působím, jestli vypadám jen jako mladá holka, která tajně kouří z okna když nikdo není doma, nebo někoho napadne, že být tam dole pro mě znamená postavit se problému. To asi těžko. Když se rozhlídnu, okna jsou prázdná.

Od neškodného a fascinujícího pozastavení se nad světem pod okny, jsem se nechtěně dostala zase k sebelítosti. To mě však přivádí k poměrně čerstvě zapsané myšlence a zároveň k otázce, kolik lidí může mít podobné pocity i přes to, že v davu se stávají víceméně neviditelnými?

Proč nemůžu mít všechno, co mam v hlavě, napsaný na čele, abych pak nemusela nikomu nic vysvětlovat. Proč se tak tvářím, proč se tak chovám, proč nejdu na kafe nebo abych prostě nemusela bejt smutná, že nikdo nevidí, jak mi je, jak se doopravdy cítím?

18.09. 2017


Rozhovor o panické poruše


Na začátku se mi nejdřív trošku představ, nemusíš prozradit své jméno, řekni jen to co považuješ za podstatné a co tě charakterizuje.

Studuji střední školu, panická porucha mi hodně vzala, ale i dala a je to zkušenost do života, kterou jsem sice nenáviděla, ale naučila jsem se ji vnímat jako část sebe a nestydět se za to.

Ať už jako dítě nebo jako puberťák, považoval/a ses za šťastnýho člověka?

Ano, naprosto. Byly chvíle, kdy mě trápily banality jako třeba kluci, ale celkově, duševně jsem byla šťastná. A jsem.

Důvod, proč vedeme tenhle rozhovor je trápení se. Jasný, každej se trápí, což je do určité míry přirozené a dalo by se říct, že i prospěšné, ale to není Tvůj případ. Můžeš mi popsat průběh své poruchy? Co si myslíš, že byl prvotní podnět způsobující u Tebe jakékoli psychopatologické děje?

Domnívám se, že to začalo ve školce, nebo spíš tam si to pamatuju. Je možný, že základy vznikaly třeba v dětství, ale to si nevybavím. Děti se se mnou příliš nebavily a já začala vnímat, co jsou lidi vlastně zač. Na základce jsem pak byla psychicky terorizována vlastními přáteli, což asi spustilo to tu nejhorší část poruchy, kdy jsem začala ze stresu zvracet; stačilo mi vidět vetší hlouček lidí. Přestávala jsem chodit ven ze strachu atp.

Pamatuješ si moment, kdy sis uvědomil/a, že to už přesáhlo limit, který by se dal označit za „normální“? Jaký to byl/je pocit a jak dlouho to trvá?

Nejvíc mnou otřásla situace, kdy jsem asi po roce viděla kamaráda a přesto, že jsem nic nepila/nekouřila ani nepožila drogy nebo cokoli, co by to mohlo ovlivnit jsem ho pozvracela, na ulici, předevšema – dodnes nechápu proč. Byl to normálně kamarád, neměla jsem ani důvod být nervózní. No a ze strachu, že by se to mohlo opakovat jsem se na následující dva měsíce zavřela doma. Bylo to v prváku na střední, dva roky zpět. Bylo pro mě nepředstavitelný jít do metra, do školy.. nemohla jsem do situací, ze kterých nebylo zas tak snadné utéct, jít domů.

Na rozdíl od deprese, každé panické ataky či úzkosti mají své spouštěče, které jsou velmi subjektivní. Uvědomuješ si nebo tušíš, co je Tvým spouštěčem? Panická ataka je psychicky vyvolaný strach bez reálné příčiny, nejčastěji se uvádí, že lidé mají strach ze smrti aniž by byli bezprostředně ohroženi na životě. Velmi stručně řečeno jde o vsugerovaný pocit neodvratitelného nebezpečí, který pramení pouze z mysli. Co je Tvůj největší strach v úzkosti nebo panice?

U mě to bude asi stres určitě, spojený s obavou z trapné situace. Například to, že se pozvracím mezi lidmi, omdlím a nebo to, že se jen tak seberu a musím domů. Když mám panickou ataku jsem nejraději totiž sama nebo jen s jedním člověkem, ke kterému mám naprostou důvěru.

Máš svůj způsob jak těmto spouštěčům předcházet a jak se s nimi v dané situaci vypořádat?

Tak určitě mi pomohly prášky, ale psychicky se snažím všechno řešit malými krůčky. Když mi dřív vadily obchoďáky, prostě jsem to postupně zkoušela. Nemohla jsem třeba chodit do kina a už vůbec ne do těch, který byly v obchoďáku. Když mám jistotu, nebo nepředpokládám, že bych mohla panickou ataku mít se těmto místům a situacím pomaličku přibližuji a zjišťuji svoje hranice, snažím se to posouvat a věřit si.
Taky mi neuvěřitelně pomohla meditace, kam jsem chodila asi půl roku (úplně zdarma- centrum Sri Chinmoye v Kobylisích) a duševně mi to pomohlo uvědomit si, co je opravdu důležité.
Ve chvíli, kdy panickou ataku mám mi nejvíc pomáhá být s někým, komu o tom často povídám, kdo už ví jak to probíhá a dobře mě zná. Pokud jsem sama nebo s lidmi, kteří mě tak dobře neznají se prostě vypařím a jdu domů – většinou jsem dřív chodila pěšky přes celou prahu, protože v tu chvíli nebývám schopná ani nastoupit do tramvaje, natož si třeba zavolat taxíka nebo jet metrem.

Navštívil/a si někdy nebo navštěvuješ odborníka (psychiatr, psycholog, psychoterapeut, terapie)? Jestli ano, pravděpodobně Ti byly předepsány nějaké prášky, které taky působí individuálně, tak by mě zajímalo s jakými máš zkušenost a jaký pociťuješ efekt medikace.

Měla jsem psychologa a mám i psychiatra. Psycholog mě doslova nebavil, jako psychologa beru spíš svojí mámu, která umí slovy opravdu pomoci. Pan psychiatr mi předepisuje Sertralin, neboli Zoloft a v době, kdy to bylo horší jsem brala Neurol, který mě dost překvapil – pomohl.
Prášky pomáhají, ale kdybych neměla oporu od přátel, rodiny a přítele – nestačilo by to samo o sobě.

Jak na Tvůj problém reaguje Tvé okolí, ať už nejbližší či přátelé, vědí o tom?

Ví, protože chci, aby to věděli. V ten moment s to totiž pak dost špatně vysvětluje. Neříkám to sice každému, ale určitě těm, se kterými často trávím čas. Reagují na to většinou tak, že je to vlastně v pohodě, což mě trochu zaráží. Rozumím, že neví jaký to může být peklo, ale lidi by měli pochopit, že i když něco není vidět to může být vážné, nicméně když je nejhůř nebo si potřebuju s někým promluvit poslouchají a pomůžou. To je pro mě asi nejdůležitější.

Co bys chtěl/a říct lidem, kteří tyhle stavy nikdy nezažili?

Ani nechtějte.

Teď bych Ti ráda nechala prostor vyjádřit cokoliv, co máš na srdci a zároveň Ti poděkovat za spolupráci!

Tak zaprvý je skvělý, že tohle vůbec děláš, protože na to mám stejný názor. Ať už jde o lehčí psych. poruchy jako je tato a nebo vážnější jako třeba schizofrenie, myslím si, že by se o tom mělo vědět a hlavně MLUVIT. Lidská mysl je totiž neuvěřitelně složitá a když není něco v pořádku je důležité, aby okolí vědělo, že takový lidi nejsou třeba nutně blázni. I sami jedinci by měli dobře vědět, že v tom nejsou sami a věřit v sebe.
Za druhý taky lidem, co právě prochází tím nejhorším bych chtěla poradit aby si uvědomili, že to, co může pomoci nejvíc je uvědomění. Mít se rád, vážit si, že je naživu a tak nějak si dát do kupy, že je to všechno v jeho hlavě a studovat sám sebe. Protože i když je to trápení, mně to otevřelo spoustu nových světů, dalo spoustu vědomostí, který ne každý má a jen tak vyhledává.

Dítě číslo 44 (kniha)

Román od Toma Roba Smitha jsem si pořídila, neboť příběh je inspirován případem sériovýho vraha a kanibala Andreje Čikatila, který mě osobně velice zaujal. Úvodní kapitola mě nadchla přesností a barvitým líčením jednoho z nejzásadnějších zlomů z Čikatilova života. Začátek druhé kapitoly nadšení trochu oslabil, ale ne natolik, abych přestala číst, protože vyprávění a detailní popis děje mě rychle pohltil. Záměrně gradující konce kapitol udržely mojí pozornost po celou dobu čtení, ani přeskakování z jednoho dějiště do druhého nijak nenarušilo zaujetí, protože posloupnost děje je hezky přehledně zpracovaná.

K mému překvapení jsem se poprvé setkala s velmi otevřeným až šokujícím popisem komunistického režimu v Rusku, za vlády Stalina, včetně popisu neortodoxních metod ve vládních službách, které se až nechutně vyrovnávaly nacistickému Německu. Tuhle necenzurovanost jsem na celé knize shledala za nejzajímavější a nejpřínosnější. Ani zklamání z poměrně malého seznámení s Čikatilovými činy neubralo na poutavosti promyšleného příběhu plného nečekaných zvratů, intrik, zneužívání vlivu a moci a zároveň i velmi podrobnému a věrohodnému popisu všedního a chudého života obyčejných lidí, plného strachu a každodenního boje o přežití, kde i křivej pohled mohl znamenat konec pro celou rodinu.

Hlavní hrdina celého románu projde kompletním vývojem, při jehož sledování se mi nejednou zatajil dech, a nebudu lhát, slzička mi taky ukápla.

Jelikož se autorovi bravurně povedlo předejít i hluchým a nudným pasážím a celý děj byl pečlivě sepsán se souladem s historickými fakty, nemohu vytknout jedinou věc a román můžu jen doporučit. Zároveň jsem ocenila jednoduchost a smysluplnost vět bez zbytečné rádoby umělecké kýčovitosti. Jediné zklamání mám ohledně malého prostoru pro postavu ztvárňující Čikatila a některých odlišností se skutečným případem, ale to je čistě z mého osobního a hlavně mylného očekávání, že příběh bude primárně zaměřen na něj, čehož jsem se nedočkala.

Dítě číslo 44 hodnotím 7,5/10.


Spánková paralýza

Spánková paralýza je nepříliš známý jev, ačkoliv 1/3 lidstva postihne minimálně jednou za život. Pak jsou tu ale tací, kteří spánkovou paralýzu prožívají několikrát ročně. Nejhorší forma je chronická spánková paralýza, kdy jedince může postihovat téměř každou noc, tato forma se již neobejde bez odborné lékařské pomoci.

Co je to spánková paralýza?

Velmi stručně řečeno, jde o stav mezi bděním a spánkem. Spánek se rozděluje do několika fází, jednou z nich je REM fáze spánku, při které mozek doslova ochromí nebo-li paralyzuje pohybovou soustavu. Kdyby tomu tak nebylo, tak ve snu o pohybu bychom se začali opravdu pohybovat, chodit, běhat a mohli přijít k úrazu. Pokud se ovšem v této fázi probudíme, ale mozek bude nadále v REM fázi spánku, dochází tím ke spánkové paralýze. Tudíž jsme vzhůru, ale nejsme schopni pohybu a zároveň dál sníme, což má za následek nepříjemné vizuální i sluchové halucinace, pocity úzkosti a strachu. Opakem je náměsíčnost.

Co ji způsobuje?

Prohledala jsem spoustu diskuzí, odborné literatury a vyslechla si konkrétní případy. Po shrnutí, jedním z nejčastějších spouštěčů bývá stres dlouhodobějšího rázu a špatný spánkový režim jako spánkový deficit, nespavost a nepravidelný spánek. Velmi často lidé také uvádějí, že při usínání na zádech nebo u zapnuté televize, mají vyšší sklony upadnout do spánkové paralýzy.

Jak se zachovat při spánkové paralýze?

Většina lidí se ve stavu spánkové paralýzy dopouští velké chyby – panikaření. To intenzitu paralýzy může ještě zvýšit, což vede k nárůstu paniky a dostáváme se do bludného kruhu. V první řadě si člověk musí uvědomit sám sebe, uvědomit si, že je ve stavu spánkové paralýzy a mít neustále na paměti, že tento stav je pouze dočasnou nepříjemností. Je sice těžké obelhat svůj mozek, který dává podněty pro strach a úzkost, ale jestliže se to děje pouze v mozku, neexistuje reálné nebezpečí a stačí vytrvat. Je vhodné zkoušet narušit paralyzovanost těla, při které se opět spousta lidí dopouští velké chyby. Jestliže člověk panikaří, začne automaticky zkoušet pohnout rukou, nohou popřípadě zakřičet na partnera vedle sebe, což je téměř nemožné a tím opět upadají do většího zoufalství. Části těla, jako končetiny, jsou v REM fázi spánku znehybněny nejvíce, aby člověk ze spaní nezačal pobíhat po pokoji. Proto je nejlepší zkoušet rozpohybovat například mimické svaly, které jsou ochromeny slabě. Takže pokoušet se zamračit se, usmát se, mrknout, a pokud se to povede, je téměř jisté, že se v tu chvíli člověk probudí a je osvobozen ze spánkové paralýzy.

Jak ji předcházet?

Jelikož na spánkovou paralýzu neexistuje žádný lék ani léčebný postup, je celkem těžký určit univerzální návod, jak se téhle potvory zbavit nebo ji předejít. Rozhodně by se sem dal zahrnout opak všeho, co jí údajně způsobuje, ale ani to není všeobecně podmíněné. V dnešní době je těžké vyhnout se stresorům a už samotná zkušenost se spánkovou paralýzou může podněcovat její opakování. Ačkoliv někdo bude dodržovat zdravý spánkový režim, bude usínat v pravidelný čas za komfortních podmínek, pořád to není zaručená ochrana před spánkovou paralýzou. Pozitivum je, že tím může alespoň eliminovat frekventovanost těchto stavů. Osobně bych ještě doporučila, pokud je to možné, obeznámit partnera o tom, co se děje a pokusit se najít varovné signály, které mohou znamenat příchod či průběh spánkové paralýzy. Pak není nic lehčího než probuzení partnerem. Existuje i alternativní cesta, jako bylinkové čaje na lepší spánek i proti stresu. Vedle toho je zas medicínská cesta. Myslím, že v akutním případě neexistuje psychiatr, který by nad takovým klientem mávl rukou, a předepsal by minimálně nějaké zobání na spaní či proti neklidu. Záleží komu je jaká cesta milejší a taky která bude účinnější.

Pokud Tě tohle téma zajímá více, brzy zveřejním rozhovor s člověkem trpícím spánkovou paralýzou.


Seznamte se, blázen

Je to už nějakou dobu, co jsem procházela dveřmi s propouštěcí zprávou v ruce, ale ten pocit je stále tak čerstvý, jako by se to stalo dnes ráno. Člověk si začne vážit svobody, až když o ní přijde a to samé se dá říct i o zdravé mysli. Nic lepšího na uzavřeném oddělení, než si psát deníček, mě nenapadlo, už jen proto, že jsem si ho psala dávno předtím. A tak jsem neúmyslně roky zaznamenávala vývoj své vlastní psychiky, který mě dovedl až na psychiatrii a zároveň mě nasměroval v životě na správnou cestu, kterou jsem předtím tak postrádala. Nebudu ale předbíhat, začnu pěkně od samého začátku…

Rodiče strašně rádi vyprávějí o rádoby vtipných příhodách z mého dětství, které si sama pamatuji už jen matně, ale i tak pamatuji. Už ve školce jsem věrohodně a pěkně detailně popisovala ostatním dětem, jak modrý byl muj bráška, když jsem ho našla utopeného ve vaně. Naši pak těžce vysvětlovali, že žádnýho brášku jsem neměla a sama upřímně netuším, jak jsem na tak zkurvenou historku přišla. Další takovou si třeba do dnes pamatuje i moje první třídní učitelka, pro kterou z nevysvětlitelných důvodů, jsem do teď jedna ze tří jejích nejoblíbenějších žáků, jaké kdy učila. Do školy jsem si občas nosila věci, které jsem měla ráda. No, a jednoho krásného dne to byla hlava vycpaného havrana a nejlepší věc, jak s takovou hračkou naložit ve školním prostředí, bylo (pochopitelně) napíchnout jí milované paní učitelce na její oblíbenou propisku. Prvňáček k nezaplacení. Ale byla to prdel!

Ano, už v první třídě místo panenek barbie jsem milovala mrtvá zvířátka. Nejlepší dárky k narozeninám byli vycpaní ptáci a nejoblíbenější venkovní činnost bylo prohledávání lesů s úmyslem najít, pokud možno, co nejvíce zachovalé kosti všeho druhu. Měla jsem obratle, lopatky, žebra, velký kosti jako kráva, malé kůstky ptáčků a hlodavců, lebky, čelisti, zuby, parohy. Teď si možná říkáš, že jsem nejspíš byla pěkně pošahaný dítě, ale to tě zklamu. V té době jsem ještě pošahaná nebyla, možná by někdo namítnul, že jsem k tomu měla alespoň prvotřídní předpoklady, jenže má nevinná dětská duše toužila být archeologem. Nic víc.

Tíhnutí k temným zákoutím lidské mysli jsem poprvé objevila o pár let později, odhaduji tak mezi třetí a čtvrtou třídou, kdy jsme měli první počítač s těmi internety a já objevila surfování na netu. Byla jsem doslova okouzlená blogy o černé magii. Pamatuji, jak jsem s prázdnou lahvičkou od parfému (ideální na magický lektvar) donutila mámu mě pokřtít na nesmyslné jméno asi z třiceti slov, jehož účelem bylo mne oficiálně prohlásit za Satanovo právoplatnou ženu. Ale jak to tak se vztahy bývá, dotyčný občas ani vlastně netuší, že existuješ, natož, že s nim chodíš. Takže mé platonicky zamilované srdce přesměrovalo hledáček na jiného potencionálního manžílka, hraběte Draculu. Ano, jak jsem byla malá, tak jsem byla blbá a naivní, ale rozhodně to bylo zábavnější než pomocí testů z Bravíčka zjišťovat jakej typ holky jsem. Byla to prdel!

Bohužel, mé neobvyklé a satanistické choutky musely zákonitě odeznít s příchodem puberty. Zvláštní období v životě každého, kdy si nikdo není jistý svou identitou a tak hledá, hledá a hledá, až se začne nacházet v někom jiným a než si to uvědomí, vlastní identitu ztrácí. Stejně tak jsem i já, malá, nevinná, i když trošku nekrofilní holčička, ztratila nevinnost v partě starších „frajírků“. Zjistit, že si máma nevšimne pár zmizelých cigaret nebylo těžký. Zjistit, že rodiče vlastně vůbec nemusí vědět s kým se stýkám a jak trávíme čas, taky ne. V neposlední řadě došlo i na zjištění, že když si ve třinácti letech příležitostně zahulim, doma to nikdo nepozná. To, že se vobčas ulejem ze školy je snad to nejmenší, když čerstvě zpubertizovaný, znuděný spratek objeví hořkosladkou pachuť bohémství při jakémkoliv projevu vzdoru vůči autoritám. Najednou se zase cejtim tak nějak stejně temně jako při hraní si s mrtvým ptákem, při leštění nově nalezené jelení lebky nebo při půlnočním čekání pod otevřeným střešním oknem na mého vyvoleného, který mou duši učiní věčnou. Ruku v ruce s hulením přišlo krásné období anarchie provázené každovečerním poslechem celého alba Nevermind od Nirvany, které jsem v šesté třídě dostala od táty, tím se zrodila má nová platonická láska, trvající dodnes, stejně jako touha být věčná. Pořád to byla celkem prdel!

I přes tento pofidérní vývoj ze mě po základce vyrost celkem ucházející kousek. Pokud si představíte jakejkoliv americkej film ze středoškolského prostředí, já byla taková ta nejhezčí svině, kterou měl každej rád a přitom nikdo. Do teď netuším, jak je to možné. Vlastně celá moje osobnost během střední školy je jedna zkurvená záhada, protože s tím člověkem, jakým jsem byla, teď ani předtím nemám absolutně nic společného. Byla to ještě taková prdel?

S koncem střední definitivně skončilo i mé dětství, poslední zbytky nevinnosti byly sprzněny nekontrolovatelností a zkažeností nočního víru velkoměsta. Občasné fetování v dobré víře experimentů, zábavy a rozšiřování obzorů akorát začalo podněcovat cosi shnilého v mém nitru. No, a postupné rozpadání všech prioritních hodnot včetně rodinného zázemí, které pro mě celý život bylo jako jediná opravdovost, co v životě mám, to už úplně dojebalo. První neúspěchy byly jako nepřiměřeně zbrklé předehry pro další neúspěchy. Jeden sen za druhým se začal rozbíjet na kousky, stejně jako dopitá padající flaška vína a já jen mohla bezmocně koukat s dlaněmi plnými kyselých střepů a studené krve. Začali mizet lidé bez možnosti rozloučení, bez možnosti vyjádření posledních slov lásky a vděčnosti, která mě budou pálit na jazyku po zbytek života. A tak se během pár krátkých a rychlých let z naivního děcka stala prázdná troska plná nenávisti k životu, ke světu, k lidem a především k sobě. Právě to přestala bejt prdel.

Tímto Tě vítám v mé hlavě.

 


Smutná filozofie

V prvním semestru jsem měla filozofii a etiku jako povinný předmět a i když jsem od toho nic neočekávala, je to ta nejnudnější vědecká disciplína s jakou jsem se kdy setkala. Přijde mi naprosto kontraproduktivní cpát si do hlavy myšlenky cizích lidí, přesto mě to dovedlo k zamyšlení se. Spousta filozofických teorií se zabývá smyslem života.

Když to vezmu z učebnicového hlediska, tak na pomezí filozofie a psychologie se rozlišují tři základní potřeby lidi. Freud lidský život rozdělil do období podle způsobu uspokojování, neboli touhy po slasti. Adler zas podle životního stylu. Až v první polovině 20.století přišel Frankl s novým pohledem, který bádá po potřebě naplnění smyslu života. Kdybych chtěla vypadat vzdělaně a intelektuálně, mohla bych se na několik stran rozepsat o psychoterapeutické metodě vyvinuté Franklem, logoterapii zabývající se právě smyslem bytí, což mi přijde zbytečné. V kostce řečeno je to metoda, pomocí které terapeuti pomáhají klientům naučit se neptat se na smysl života, ale žit svůj život, který pak klientovi jeho smysl ukáže sám. Už teď můžeš tušit, že já bych mohla být ukázkovej klient, nicméně to pořád není důvod proč o tom vlastně píšu.

Zaráží mě, že mezi tolika věhlasnými filozofy od Platona až do dnes, se ještě nikdo do hloubky nezačal zabývat myšlenkou, že smyslem života je nemít smysl, aniž by nebyl označený za pesimistu jako třeba Schopenhauer nebo Kant. Někomu stačí budovat kariéru, získat své zázemí, založit rodinu a vychovat z dětí dobré lidi, zasadit strom a vidět ho růst, bla bla bla. To je všechno sice až poeticky krásné, ale co když jsou tu i lidi, jejichž poselstvím je žít v depresích, protože to jediné je to, co je naplňuje? Prázdnota. Představa, že mám v životě vše, co potřebuju pro šťastné dožití, je pro mě upřímně děsivá. Vědět každé ráno po probuzení co budu v ten den dělat, že večer zas přijdu domu a půjdu spát do stejné postele, vedle stejného člověka, ve stejný čas, mít sex v pravidelných intervalech, vařit dokola pět stejných jídel a další ráno zas vstávat do té samé práce stejně jako po zbytek své existence, je noční můra každé zlomené kreativní duše.

Ze zkušenosti vím, že krasných chvílí si dokážu vážit jen když jsou zasloužené, vytrpěné a to, že mě bude trápit co mam udělat k večeři nebo že mi došla Okena, na to fakt zvědavá nejsem. Naopak žít v nejistotě, bejt nucená neustále přemýšlet a plánovat každej krok v před, kterej může znamenat deset kroků zpátky, bát se, že jednou přijdu domů a budu mít vyházené věci z okna, to je něco vzrušujícího. Je to adrenalin, kterej prožiješ v danej moment a v tu samou chvíli cítíš, že jsi, a uvědomíš si, že ty roky na antidepresivech a noci v slzách, za takovej okamžik stojí. Možná to působí svým způsobem sebedestruktivně, ale mít svůj smysl nemít smysl, mi přijde pořád přínosnější, než se doopravdy sebepoškozovat (nebo opak jen nepřipustím). Označila bych to asi jako smutnou filozofii.