Román od Toma Roba Smitha jsem si pořídila, neboť příběh je inspirován případem sériovýho vraha a kanibala Andreje Čikatila, který mě osobně velice zaujal. Úvodní kapitola mě nadchla přesností a barvitým líčením jednoho z nejzásadnějších zlomů z Čikatilova života. Začátek druhé kapitoly nadšení trochu oslabil, ale ne natolik, abych přestala číst, protože vyprávění a detailní popis děje mě rychle pohltil. Záměrně gradující konce kapitol udržely mojí pozornost po celou dobu čtení, ani přeskakování z jednoho dějiště do druhého nijak nenarušilo zaujetí, protože posloupnost děje je hezky přehledně zpracovaná.

K mému překvapení jsem se poprvé setkala s velmi otevřeným až šokujícím popisem komunistického režimu v Rusku, za vlády Stalina, včetně popisu neortodoxních metod ve vládních službách, které se až nechutně vyrovnávaly nacistickému Německu. Tuhle necenzurovanost jsem na celé knize shledala za nejzajímavější a nejpřínosnější. Ani zklamání z poměrně malého seznámení s Čikatilovými činy neubralo na poutavosti promyšleného příběhu plného nečekaných zvratů, intrik, zneužívání vlivu a moci a zároveň i velmi podrobnému a věrohodnému popisu všedního a chudého života obyčejných lidí, plného strachu a každodenního boje o přežití, kde i křivej pohled mohl znamenat konec pro celou rodinu.

Hlavní hrdina celého románu projde kompletním vývojem, při jehož sledování se mi nejednou zatajil dech, a nebudu lhát, slzička mi taky ukápla.

Jelikož se autorovi bravurně povedlo předejít i hluchým a nudným pasážím a celý děj byl pečlivě sepsán se souladem s historickými fakty, nemohu vytknout jedinou věc a román můžu jen doporučit. Zároveň jsem ocenila jednoduchost a smysluplnost vět bez zbytečné rádoby umělecké kýčovitosti. Jediné zklamání mám ohledně malého prostoru pro postavu ztvárňující Čikatila a některých odlišností se skutečným případem, ale to je čistě z mého osobního a hlavně mylného očekávání, že příběh bude primárně zaměřen na něj, čehož jsem se nedočkala.

Dítě číslo 44 hodnotím 7,5/10.